Vzhůru do Unie!

   2. kapitola - Dům plný hlasů

   Hnědovláska překvapeně zamrkala. „Průvodce? A to nemohli poslat někoho jinýho?“ Česko se zatvářila ztrápeně. Toužebně doufala, že ji přijede vyzvednout jedna z německých dívek. Rozhodně by pro ni bylo snazší, kdyby se s pány domu setkala až na místě.
   Gilbert se zaujetím zkoumal její vyplašený výraz. „No, brácha by tě rád vyzvedl osobně, ale má plno zařizování,“ uchechtl se.
   „Rád… osobně?“ Zalitovala, že to řekla.
   Prusko ji vzal za ruku. „Bude to skvělý a určitě si to hrozně užiješ.“ Mrknul na ni, pak ji pustil a chopil se jejího objemného kufru.
   „Hele, já to zvládnu!“
   „To jsem viděl,“ utrousil šedovlasý. „A pojď, než tě začnou podezřívat, že v tom kufru máš něco nebezpečnýho,“ dodal zlomyslně a vychutnával si její ohromený výraz.
   „Počkej, to by vážně mohli?“
   Měl chuť protočit oči v sloup, ale to by přišel o všechnu zábavu. Jen kývl hlavou a zaculil se. „Každý člověk, co moc lpí na svym zavazadle, je podezřelej. Takže mi tu nehysterči a drž se za mnou.“
   Rozhodila rukama, nechtěla mu ten svůj poklad dát, ale nechat se odvést ochrankou také ne. Jenže nádražní hala byla klidná, a čím blíž byli vchodu, tím víc její podezření sílilo. A když vyšli ven a před nimi se rýsovala obloha plná nadýchaných mráčků, odvážila se zaprotestovat. „Vy tam žádnou bezpečnostní službu, co číhá na teroristy, nemáte! Jenom jsi mě chtěl vylákat ven.“
   „Možná jo, možná ne,“ ušklíbl se a vytáhl jí kufr na zadní sedadlo Volkswagenu. S mnohem větší odhodlaností se hrnula za ním.
   „Ne ne, ty půjdeš pěkně dopředu,“ upozornil ji mladík s rudýma očima jemně. Nechtěla ho poslechnout. Bez rozpaků ji chytil v pase, vytáhl z auta, jednou rukou ji pořádně sevřel, druhou si otevřel dveře a se škodolibým: „Chci mít svého malého teroristu na očích,“ ji posadil na sedačku. Bručela, ale zůstala sedět. Začínala svého rozhodnutí litovat.
   „Nesnáším ten váš německej humor,“ ušklíbla se a počkala, až si mladík sedne.
   Ten ji chvíli pozoroval a pak jí úšklebek oplatil. „Ani mi neříkej, že ti budu muset ukazovat, jak se zapíná bezpečnostní pás.“
   Něco si pro sebe zavrčela, ale poslušně si ho připnula. Zatím nenastartoval, jen číhal, chtěl si tu malou bojovnici trochu proklepnout. „Hele, tys urazila německej humor!“ Naoko se vyděsil. „Víš, že jsi pěkně drzá, Nováková?“
   „Na to ti odpovídat nemusím, Beillschmidte!“ odsekla a v očích jí zaplál oheň, což se jí stávalo vždycky, když se rozčílila.
   „A napadlo tě třeba, že tě bratříček chtěl vylákat?“
   „A proč by to dělal?“ Zamrkala, jistěže nad něčím takovým vůbec neuvažovala.
   „Třeba by byl rád, abysme se my dva líp poznali,“ uchechtl se a přidal výmluvný posunek.
   Vytřeštila oči a pak do něj začala bušit pěstičkami. „Ty prevíte!“
   Zanechalo ho to ledově klidným. Jednou rukou jí stiskl obě zápěstí, druhou suverénně nadzvedl kratší část pásu a ruce jí strčil pod něj a pořádně ho utáhl.
   Zajíkla se. „Au, to hrozně bolí.“
   „Chováš se jako děcko, Nováková. Kdyby tě to chytlo během jízdy, tak nabouráme. Chápu, že namítneš, že ty z toho budeš mít maximálně tak bouli na hlavě, ale mně jde o ty lidi, který bych moh přejet.“
   Mlčela, tohle sezení jí příjemné nebylo. „Gilberte, pusť mě, prosím.“ V životě by ji nenapadlo, že zrovna jeho bude muset o něco žádat. „Já… přehnala jsem to.“
   Vzdychl si a vyprostil ji. „Hele, vim moc dobře, jak mě bereš, i když se už tolik let snažim dokázat ti, že nejsem tvůj nepřítel. Jsem jakej jsem, a to se prostě nezmění. Když ke mně budeš slušná, budu slušnej taky, když ne, umim se zařídit.“
   Mluvil na ni klidně, laskavě, zastyděla se. „Budu hodná,“ slíbila se zdráháním a sledovala, jak nastartoval. Usoužený pohled vystřídaly opět ty divné jiskry, mladík byl už zase plný nadšení. „Tak, vyrazíme, a cestou ti řeknu, co se vlastně chystá.“

   Šárčin bratr zálibně hleděl na ladně se vlnící zadeček své přítelkyně, která se právě pokoušela vydolovat z bratrových zásob nějaký pořádný alkohol. „Jsem ráda, žes to pozvání přijal,“ uchechtla se a popošla o pár kroků doprava.
   „Máš celý dům pro sebe. To se přece neodmítá!“ Mirek se odvážil ji po zadečku jemně plácnout a pochechtával se. „A kam že vlastně zmizel Alfréd?“
   Chvíli ho neposlouchala, nakonec vytáhla pěkně uleželou whisky. „Tak, tady ji máme, bratříčkův poklad. Až zjistí, že jsme mu ji vypili, asi nás zabije oba.“ Rozesmála se.
   „Neboj se, miláčku, já tě přece ochráním,“ slíbil jí hrdinný jinoch Novák a povzbudivě na ni mrkl.
   „Jeli s Arthurem k Německu, asi zase projednat nějaký smlouvy. A přece se tu nebudu nudit sama,“ dodala provokativně.
   „Aha, takže ty se se mnou nudíš,“ ušklíbl se a počkal, až položí na stůl lahev. Sice si sedla, ale k jeho velké smůle hned uchopila do ruky skleničku. Pokrčil rameny, chytil si ji v pase a začal ji vášnivě líbat. Natáhla zrovna ruku do strany, lekla se a upustila sklenici. Oba sebou trhli. Stočila zrak k podlaze a pak snoubence pořádně objala a se znuděným: „No co, střepy přinášej štěstí,“ mu začala polibky stejně intenzivně oplácet.

   Šárka sledovala ubíhající krajinu za oknem. Gilberta poslouchala jen na půl ucha. Od jejího vstupu do Evropské unie uplynulo už pár let a všechny plesy a slavnosti, které se od té doby pořádaly, byly v duchu maškarního bálu. Tentokrát se rozhodla trochu odvázat, a byla si jistá, že její kostým vyrazí ostatním dech, a tomuhle mizerovi určitě také polezou oči z důlků.
   „A proč tam vlastně bude tolik lidí?“ Stočila k němu pohled a vyčkávala.
   „Brácha chce velkou párty,“ odpověděl jí, přece neřekne pravdu.
   „A proč jste nepozvali Mirka?“ zajímala se.
   „Ty ses na nás obrátila sama a zaplnilas kapacitu. Tvůj bratříček má holt smůlu.“
   Přikývla. „Jel do Států navštívit snoubenku. Vrátí se zítra, nejdýl pozítří. Nechala jsem mu vzkaz.“
   Kývl hlavou a zapnul rádio. Pohodlně si opřela záda o sedačku, přivřela oči a zaposlouchala se do hudby, která uspávala.

   Prusko do ní jemně šťouchl, jakmile dorazili na pozemek Beillschmidtů. Zaparkoval a malinko do dívky drcnul. „Vstávej, Šípková Růženko, už jsme doma.“ Něco zabručela, ale odemkla pás, vstala a šla si pro kufr. Zamrkala. Sídlo bylo skutečně velké. Už se nedivila, že se sem může vejít tolik lidí. Zahradu někdo velice pečlivě udržoval. Gilbert si toho udiveného výrazu všiml, proto do ní znovu jemně strčil. „Máte to tu krásné,“ dostala ze sebe. Uchechtl se a s plamínky v očích ji směroval do přijímací haly, kde na ně čekal Ludwig.
   Vysoký blonďák v naškrobené bílé košili a s kytkou v klopě dívce jemně stiskl ručku a políbil ji. Byla z toho poněkud v rozpacích. „Věřím, že se ti u nás bude líbit,“ dodal laskavě a nařídil bratrovi, aby ukázal slečně pokoj, kde bude spát.

   Mary Jonesová se pohodlně usadila na rozkládací pohovku, v jedné ruce velkou misku s popcornem, druhou sevřela ovladač. „Koukat na horory je fajn, ale s Alfiem to nejde. Vyděsí ho každá kravina,“ uchechtla se a položila pochutinu na malý stolek u televize.
   Mladík v maskáčové košili se začal smát a pak dívku jemně zatahal za jeden z pečlivě zapletených cůpků, protože ho to dráždilo dělat nepravosti. Severní Amerika už dávno věděla, že ji Česko jen škádlí, a on ji v žádném případě nepodceňoval. Jeho Mary byla z těch, co nechodili pro ránu daleko, a strašně ji bavil život na statku a býčí rodeo. Mirek se jí občas trochu bál, ale ta její činorodost a obrovský elán ho k ní vždy zase přitáhly zpátky. Usmíval se a držel si ji u sebe tak těsně, že mohl zaslechnout tlukot jejího srdce. Spustila přehrávač a za chvíli se místnost zaplnila hlasitým smíchem vycházejícím hned ze dvou hrdel.

   Hnědovláska odmítla jít hned do patra. Chtěla se nejdříve podívat do sálu, kde se měl konat ples. Šedovlasý jí přání rád splnil a zůstal stát po jejím boku v blízkosti dveří. Rozhlížela se, bylo tu tolik neznámých tváří. Nějaká culíkatá dívka v jednoduchých šatech se držela v blízkosti mladíka, který se sice tvářil znuděně, ale jeho oči vyjadřovaly strach. Šárka ho hned poznala. „Islande!“ Zamávala na něj, ale nevšímal si jí. Opodál se hádali dva sourozenci, ten jeden, Roderich Edelstein, byl kdysi dávno jejím opatrovníkem. Jiná dvojice, zahalená dívka a vysoký muž s maskou, pozorovali shromáždění se smíšenými pocity. Dlouhovlasé děvčátko rozpustile ukazovalo rukou na všechno, co ho zaujalo. U něj stál Japonsko a shovívavě se usmíval.
   „No, večer tu bude veselo,“ vydechla si Šárka a tázavě se podívala na Gilberta, který přikývl a pak se hned chopil jejího kufru. Nechala si ho vzít a bez dalších řečí následovala mladíka s krvavě rudýma očima ke své ložnici.