Vzhůru do Unie!

   7. kapitola - Neklidná noc

   Braginski držel uspanou dívku v náručí až do chvíle, než se k němu prodral Arthur. „No konečně! Už jsem si myslel, že se ta holka vypařila!“
   „Ne ne, já ti ji hlídal.“ Rusko se spokojeně zašklebil. „Takže ty jsi jí dostal na starost, jo?“
   Angličan přikývl a setřel si pot z čela, než si spící dívku převzal. „Francis hledá Seychelly.“
   „Ó, ubohá malá Sey-chan. Budete na ni zlý.“ Světlovlasý se usmál a zatleskal.
   „No a koho vezeš ty?“
   Ivan se na okamžik zamyslel. „Hm… sestru Slovenska a Japonska.“
   Blonďák v kostýmu Zorra mstitele pokýval hlavou. „Musíme se převlíct, pak to tu uklidit, naložit holky do auta a odjet.“
   „S ní nebudete mít problémy.“ Rusko ukázal na Šárku. „Má totiž pořádnou špičku.“
   „Vážně?“ podivil se Arthur. „Tak to rád slyšim, protože Turecko říkal, že alkohol prodlužuje účinek tý drogy.“
   Nechtěl se dlouho zdržovat. Vzal dívku do náručí a nesl ji ke schodišti, kde se střetl s Francisem, který jen přikývl, přes rameno mu viselo bezvládné tělo culíkatého děvčete. „Tak za deset minut u auta. A hni sebou, Francie!“

   Představitel Velké Británie právě zavíral kufr auta, do kterého pracně naložil zavazadla obou dívek. Ty cedulky se jménama, to byl skvělej nápad. Pochechtával se, když natahoval na sedačku starou deku.
   „Tak jak to vypadá?“ ozval se za ním hlas nevyzpytatelného Francouze.
   „Česko položíme dozadu a ty si sedneš k ní, já řídim. Kufry jsou vevnitř, neměl by být problém dostat ty dvě do tábora včas.“
   Druhý blonďák přikývl a pomohl Kirklandovi uložit Šárku na zadní sedadlo, pak společně usadili spící Sey-chan na sedačku spolujezdce.
   „Na co šátek?“ podivil se Francie.
   „Nechci, aby mi strhla volant, kdyby se náhodou vzbudila,“ vysvětlil mu Anglie a zavázal dívce oči.
   „Chápu, to je rozumné.“
   Druhý muž se uvelebil na sedadle za řidičem, blonďák v čepici nastartoval. Čekala je dlouhá cesta.

   Všechno těm dvěma skvěle vycházelo, nebylo tedy divu, že se pustili do hovoru, při němž nechyběly vypjaté emoce. Arthur střelil pohledem po Šárce. „A ta holka mi to řekla, ani se nesnažila zapírat, že naše Mary chodí s tím českým frajírkem! Vážně jsem nevěděl, kterou z těch dvou mám začít škrtit jako první!“ Ze vznětlivého Angličana už se kouřilo.
   „Ale no tak, každý má přece právo…“
   „Ty na mě radši ani nemluv!“ usadil protestujícího Francouze. „Molly je pro tebe uzavřená kapitola. Nespustim z tebe oči, abys věděl!“
   Francie si vzdychl a přejel Šárce prstem po břiše. „Je to zlatíčko. Spí jako andílek. Až je mi jí líto.“ Posmutněl a popotáhl nosem.
   „Ale mně ne!“ ohradil se Kirkland. „A Ludwig stejně řikal, že potřebuje pořádnou lekci! Navíc… sama mi řekla, že se přihlásila dobrovolně.“
   „Ztiš se, Arthure,“ sykl Francis. „Mám pocit, že jsem něco slyšel.“
   Němě přikývl a trochu zpomalil. Oba zaslechli přerývané oddechování, pak se dívka na sedadle spolujezdce začala vzpamatovávat, a když zjistila, že má ruce volné, pokusila se sundat z očí šátek. Francouz ji rychle chytil za zápěstí. Překvapeně vydechla a několikrát zavrtěla hlavou.
   „Radím vám, abyste se nehýbala, slečno.“ Anglie se snažil mluvit hrubším hlasem, aby ho nepoznala. Lístečková metoda byla podle něj dost nešťastná, protože právě jeho a Francise znala Seychelly až moc dobře. Jenže teď se zdálo, že strach jí zatemnil smysly, za to si ta povedená dvojice mohla vzájemně pogratulovat.
   „Co… co se mnou bude?“ vydechla a natočila hlavu do strany.
   „Nic nic, nemusíš se vůbec bát. Všechno ti řekneme, až dojedeme na místo,“ konejšil ji Francie hlasem hodného mafiána.
   „Poslyšte, slečno, raději spěte, to bude nejlepší pro všechny. Když vám to náhodou nepude, kolega někde vyštrachá lahvičku éteru.“ Kirkland se uchechtl, dívce steklo z čela několik kapiček potu.
   „Prosím… prosím, nedělejte to,“ žadonila úpěnlivě, a kdyby mohla, sepjala by ruce, aby svým únoscům ukázala, jak moc upřímně to myslí.
   Auto zastavilo, děvče to vyděsilo málem k smrti. Cizinec, který řídil, jí jemně přejel prsty po tváři, zachvěla se. „Poslechni kolegu. Když říká, že se ti nic nestane a všechno se dozvíš, tak to tak bude, že?“
   „No zajisté! Náš šéf je totiž hrozně hodný muž,“ přitakal ten s podmanivým hlasem.
   „Tak buď hodná a přestaň se třást, protože my ti rozhodně ubližovat nechcem.“
   Podívali se po sobě a nahlas se rozesmáli. Byl to zlověstný, ďábelský smích, který znala jen z hororů a kriminálních filmů, smích nebezpečných zločinců. Celé její tělo se roztřáslo. Teď se teprve doopravdy začala strachovat o život.

   Hnědovláska se probudila uprostřed noci. Trhavým pohybem ze sebe shodila deku a vstala. Stačil jí jen jeden dotyk, aby zjistila, že jí někdo zcizil černý korzet. „Kdo mě svlékl?“
   Byla zmatená. Dali jí lehké plátěné kalhoty a zašedlou košili jednoduchého střihu, i knoflíky na ní byly obyčejné. Zavětřila a opatrně porozepínala první tři horní. „Ach, díky bohu, moje spodní prádlo mi zůstalo.“
   Nic nechápala. Kde se to ocitla? „Přiťukla jsem si s Ivanem a pak už si vůbec na nic nevzpomínám,“ vzdychla si a potom vybuchla. „Ten ruský bídák! Měl mě přece hlídat!“ Vzápětí si vrazila facku, aby se vzpamatovala. Přistoupila ke dveřím a utvrdila se v tom, že je vězněm, protože nahmatala pevné mříže a kovový zámek.

   Přemýšlela, co udělat nejdřív. Usedla na postel a zadívala se na strop. Únos! Kdo a proč? Chtějí snad vydírat Mirka? Vůbec ji nenapadlo, že by v tom mohl mít prsty někdo z národů. Sáhla si na tvář, polévalo ji horko. Vzpomněla si na ten otřesný dokument, který dnes odpoledne sledovala na televizní obrazovce. Kdo mohl tušit, že se ocitne v naprosto stejné situaci?
   „Hm, tak a kde je ta tvoje odvaha teď? Jsi vystrašená jako malé děcko, Šárko Nováková,“ vzdychla si a na malou chvíli zavřela oči, jako by čekala, že až je zase otevře, celá ta příšerná místnost se rozplyne. Nestalo se tak. „Je to skutečnost,“ zašeptala a otřela si oči. „Ale… kdo by dělal něco takového?“

   Ještě chvíli si s tím lámala hlavu, než zaslechla zvýšené hlasy, které přicházely zvenčí. Neslyším, co říkají. Jsou moc daleko. V duchu si povzdychla, pak se ale připlížila ke stěně a snažila se rozeznat alespoň nějaká slova. Když se jí to konečně podařilo, ztuhla a vyjekla.
   „Musíte mít pořádnou fyzičku! Jste jako mouchy!“
   „Pozor! Pohov! Stůjte rovně!“
   „Kdopa se jim na to nevybodne? Přece na sebe nenecham řvát jak na malýho fakana!“
   „Nesmíte jim dát najevo, že jste banda slabochů!“
   Zavrtěla hlavou, nedávalo to smysl. „Vojenský tábor? Všechno by tomu nasvědčovalo.“ Neměla okno umístěné moc vysoko, zato s mříží pořádně zatavenou. Odfrkla si a vytáhla se nahoru, snažila se dohlédnout k obzoru. Nějací muži. Jedni je trénují, druzí si stěžují. Zatraceně, proč nedokážu rozpoznat hlasy?
   Vydechla si a slezla dolů. „Takhle to nejde. Vážně netuším, co bych měla dělat. Proč zrovna vojenský tábor? Že by tu trénovali teroristy?“ Znovu vzdychla a přikryla se dekou. Příliš ji vyčerpali, než aby dokázala uvažovat nad něčím tak důležitým, jako je útěk z labyrintu.

   Mirek Novák nechal zčernat obrazovku televizoru a vytáhl si z ledničky další pivo. Při fotbalovém zápasu se hodně nasmál, teď už byl ale nejvyšší čas jít si lehnout. „No páni, už je skoro půlnoc. To by mi sestřička dala, že tak strašně ponocuju.“ Uchechtl se a otevřel si dveře pokoje. Rozsvítil lampu u postele, převlékl se z civilu do nočního úboru a zalezl pod peřinu. Ještě chvíli pozoroval odlesky světla na stropě, než zhasl a zavřel oči. „Hezky se bav, sestřičko.“