Vzhůru do Unie!

   5. kapitola - Vtípky

   Romano se ještě chvíli rozčiloval, než s pohledem zlostně blýskajícím do všech stran zamířil na opačnou stranu místnosti. Česko se smála, vůbec nemohla popadnout dech, ale nakonec se jí podařilo aspoň trochu uklidnit a setřít z očí slzy, které jí nedovolovaly prohlédnout.
   Zhluboka se nadechla a rozhlédla se po sále. Nějaký cizinec se k ní připlížil zezadu a pevně ji chytil v pase. Zděšeně vypískla a neznámý jí zakryl ústa. „Neječ, ženská, utrhneš mi bubínky,“ šeptl jí do ucha. Zamlela sebou, chtěla ho alespoň nakopnout, nedovolil jí to. Nepoznávala hlas, ten muž ani poznán být nechtěl. Dal jí jasně najevo, že když se uklidní, pustí ji. Přikývla a mohla si vydechnout.
   Šikovně uskočil, když se po něm ohlédla, a za chvíli jí hleděl zpříma do očí. Zbojník! Že mě to nepřekvapuje. „Vaše chování je neomluvitelné, pane!“ zaprskala zlostně a přejížděla po něm zkoumavým pohledem. Oblečení měl sladěné do kombinace šedé a zelené, na rukou černé rukavice a obličej skrýval pod páskou s otvorem pro oči.
   „Může být,“ prohlásil ledabyle.
   Neuniklo jí, že po její štíhlé postavě sjíždí hladovým pohledem. No ještě to tak! Pomyslela si v duchu zhnuseně, ale pak zpozorněla, když se cizinci blýsklo v očích. Dělalo to místní osvětlení, nebo měl ten člověk opravdu červené panenky?
   „Ty!“ vydechla a střelila po něm pohledem.
   Uchechtl se, jeho podezření se potvrdilo. „No páni, já zírám! Úplně boží kostým, Nováková!“ Gilbert zabublal, nechalo ji to v klidu.
   „Tobě taky padne jak prdel na hrnec, ty zmetku jeden! Jednou hajzlík, vždycky hajzlík.“
   „Jsi na mě moc tvrdá.“ Zatvářil se ublíženě. „Navíc ten obleček si přímo říká o prozkoumání zblízka, krásná kurtizáno.“
   Zatrnulo v ní. Myslel to vážně? „Nemysli si, že mě někam zatáhneš,“ vyhrkla a měla se na pozoru.
   „Ahá, takže slečinka si ještě nevšimla cedule,“ pobaveně se uchechtl. „No tak to napravíme!“ Znovu ji k sobě přitiskl. „A tentokrát se radši pojistim.“ Jednou rukou jí stiskl zápěstí, to druhou jí bránil, aby křičela. Měla v očích strach, ale držel ji pevně, nemohla se mu vůbec bránit.
   Nejkratší cestou (aby potkali co nejméně lidí) ji odtáhl pod velkou ceduli, kde ji pustil. Nevěděla, jestli se má víc děsit jeho přítomnosti nebo obrovské cedule, která hlásala: Žádáme hosty, aby se chovali dle svých kostýmů. Všichni hrajeme divadlo. Nejistě se po šedovlasém podívala.
   „Jsem lapka a ty hysterka, nemoh jsem si pomoct.“
   Přeskakovala pohledem z nenáviděného nepřítele na plaketu a zase zpátky. „Ten francouzskej tajtrlík!“
   „Hele, klídek, ten kostým ti nikdo nenutil. A já mám právo první noci,“ prohlásil s vážnou tváří a v očích se mu zablýsklo.
   „Co… cože? Na… na to zapomeň!“
   „Tak, milá zlatá, ujasníme si jednu věc. Jsi tu za prostitutku a tvým úkolem je obšťastňovat pány. A já jako zbojník musim unášet, plenit a drancovat.“ Mlasknul, polilo ji horko.
   „Ale… ale to přece…,“ zajíkla se a vyjekla, když jí někdo položil ruku na rameno.
   „Máte problémy, slečno?“ Ohlédla se, byl to Roderich.
   Gilbert se zašklebil. „Nepleť se do toho. Nováková akorát porušuje pravidla,“ zamumlal otráveně a šlechtic se pousmál.
   „Ani bych neřekl. To děvče je moje a já jí rozhodně nedovolím, aby šla s tebou, Beillschmidte!“
   Prusko vyvalil oči, takový podraz vážně nečekal. „To mi přece nemůžeš udělat, aristokrate!“ Vztekle zavrčel. Šárka se ke svému ochránci přitiskla. Teď byl pro ni opět pan Rakousko, její dávný opatrovník.
   „Řekl jsem, že ji s tebou nepustím, Gilberte! Považuj to za konečnou odpověď!“ Hnědovlasý mladík, tentokrát bez brýlí, si držel dívku v korzetu u sebe a vypadalo to, že je odhodlaný chránit ji vlastním tělem.
   „No jo, dyť já už jdu. Ctím ty vaše pasácký zákony, ale aspoň jedno kolečko jsi mi moh dovolit,“ zabručel a v póze démona zaháněného exorcistou se stáhl. Roderich Edelstein si zhluboka vzdychl.
   Šárka překvapeně zamrkala. „Ko… kolečko?“
   Usmál se na ni. „Žádal o tanec, ale mám takový dojem, že tobě by to spíš uškodilo, než prospělo.“
   „O… o tanec? Ale on… on říkal obšťastňovat muže a dovolával se práva první noci.“ Nechápala, a už vůbec ne to, že jejího zachránce přepadl záchvat dusivého smíchu.
   „Ale probůh, co sis to myslela, má ubohá Česko? Tak hrozný to s ním vážně ještě není. Prusko je jen skvělý herec.“ Pousmál se a pohladil ji po tváři. „To si vážně myslíš, že někdo tady v sále by ti chtěl nějak vážně ublížit?“
   Zastyděla se. „N… ne, já jsem jenom…“
   „Byla hrozně vyděšená, nemusíš mi nic říkat.“
   Pohlédla mu do očí. V kostýmu pasáka alias italského mafiána vypadal zvláštně, ale nemohla tvrdit, že by jí k němu ta maska neseděla. „Ještě jednou moc děkuju za záchranu.“ Mírně se před ním uklonila. „A slibuju, že budu opatrná.“
   Přikývl. „Kdyby to na tebe zkoušel znova, tak mu řekni, že pán ti zakázal se s ním stýkat,“ mrkl na ni, rozesmálo ji to. Už to bylo pěkných pár let, kdy byl jejím skutečným pánem, tenkrát, za vlády Rakouska a Uher.

   Zavrtěla hlavou a vydala se k baru. Potřebuju panáka, tohle byl až moc velký šok. Vyjekla, když do ní někdo nechtěně vrazil a rukou se jí zaklesl o krk. Ihned se omlouval, znělo to jako ruština. Vydechla a zachvěla se. Hleděla do chladných černých očí muže v masce kata. Zalapala po dechu. Neznámý se jí lámanou angličtinou začal omlouvat.
   „To je v pořádku, pane. Nic tak hrozného se nestalo.“
   „Jsem Vlad, madam, Rumunsko.“ Udělal rychlý pohyb a přitáhl si k sobě cikánku, která právě tančila jakýsi ohnivý tanec. „A to je má sestra Roxane.“
   Přikývla a stiskla oběma ruce. „Jsem Šárka, Česká republika. Můj bratr tady není.“
   „Já… ještě jednou se omlouvám za to leknutí. Na tak velké sešlosti jsme poprvé.“
   Ujistila ho, že si opravdu nemusí dělat starosti. „A mimochodem, nádherný kostým,“ pochválila ho.
   „Vy taky vypadáte k nakousnutí,“ prohlásil se vší upřímností. Jeho sestra zrudla v obličeji, začala do něj bušit pěstmi a pokřikovat nějaká citově zabarvená rumunská slova. A pak že se sourozenci nemohou mít rádi!

   Přitočila se k baru, usedla na stoličku a nechala si od Francisovy sestry Valérie namíchat kouzelný nápoj, alkoholický koktejl na povzbuzení těla i ducha. Upila, zachutnalo jí to. Vždy byla v pití zdrženlivá, a ani dnes se netoužila opít, ale co jí udělá jedna sklenka?
   S nápojem pevně v obou rukách vyšla do sálu. Zastavila se před nějakým bukanýrem a přemýšlela, kudy ho obejít. Muž ve vestě, s páskem s ozdobnou přezkou, zakrytým okem, černým šátkem s motivem lebek na hlavě a atrapou pistole za pasem, se na ni přísně podíval. Čím dál lepší! Jen počkej, ty potvoro! A s radostí ti nechám namíchat ještě jeden drink.
   Poznala Ludwiga a trochu se zastyděla. Doufala, že si o ní nemyslí, že mu chtěla znesvětit dům, ale utěšovala se tím, že to už by musel letět ze dveří i Roderich.
   „Bavíš se tu?“ zeptal se jí Německo a natočil se tak, aby na ni pořádně viděl.
   „Je tady příjemně. Zdar a čest hostiteli!“ Pozvedla sklenku.
   Usmál se a přikývl. „Máš štěstí, že Edelstein nad tebou drží ochrannou ruku. Bratrovi uklouzlo, že ti zakázal tancovat. Ale jen tak mezi námi… měla by sis dávat pozor i na piráty.“ Jemně do ní strčil a mrkl na ni. Začala se hihňat a pak ho zatahala za rukáv a ukázala mu do davu.

   Kdosi v kostýmu tureckého bojovníka se velice nejistě pohyboval mezi ostatními, a co chvíli do někoho nechtěně vrazil, jak mu obrovský turban překážel ve výhledu.
   „Aha, vidím, že Japonsko se nám hezky klátí. Říkal jsem mu, aby si tu přikrývku hlavy tak nevycpával.“
   Překvapeně zamrkala. „Ten muž, co vypadá jako Osmanská říše… to je Kiku Honda?“
   „Ano, to je on. Účelem tohohle plesu bylo vybrat kostýmy, které by skryly naši skutečnou povahu, vyjadřovaly pravý opak. A myslím, že tobě se to podařilo na výbornou.“
   Znovu se rozesmála. Hleděl na ni s pobaveným úšklebkem, dokud mezi ně nevběhl Feliciano a nezačal je zasypávat vtipy, které pochytil od hostů v sále.

   Mirek Novák se uvelebil v křesle. Dnešní večer stráví sám. Vzkaz od sestry si pročetl několikrát, ale neshledal na něm nic podezřelého. Jistě, vždycky se tak bránila, když jí navrhoval, aby se jeli podívat do Berlína, aspoň po památkách, pokaždé to odmítla. Možná se v ní hnulo svědomí. Tušil, že má nějaké špatné zkušenosti s německými bratry, vysvětlovalo by to tu neuvěřitelnou nechuť k celému klanu Beillschmidtů.
   „Možná se změnila, aniž bych si toho všiml. Každopádně teď stráví pár dní mezi lidmi, domů pojede odpočatá a šťastná. A já si dám aspoň do pořádku svoje záležitosti.“

   Než dosedl do křesla a pustil sportovní přenos z fotbalového hřiště, zkontroloval celý dům. Nenašel moc indicií, jen pár šatů ze skříně zmizelo, v ložnici objevil rozečtenou knihu z edice červené knihovny a počítač zůstal zapnutý na stránkách pojednávacích o ekonomické situaci ve světě.
   Dal si vydatnou večeři a s láskou zavzpomínal na svou drahou Mary. Tři dny byla až příliš krátká doba. Zkusil si představit svou nejistou sestřičku v tom velkém domě a pak zavrtěl hlavou. Určitě to zvládne, je přece starší než on. Zálibně pohladil lahev s pivem a zakousl se do chleba s paštikou, k večeru dostával vždycky větší hlad, a zvláště po tak dlouhé cestě. Odložil pivo, do mobilu namačkal textovou zprávu, dalším pohybem ji odeslal a pak se mu zrak stočil k zelení zaplněné obrazovce. „Gól!“

   Hosté v sále se úžasně bavili. Když se návštěvníci dostatečně rozehřáli, přišel na řadu Francis se svým bláznivým programem. Ludwig se děsil už dopředu, protože Francie se jako obvykle nikoho na nic neptal. Teď se postavil doprostřed kruhu, roztleskal si diváky a hned si zase zjednal pořádek.
   „Drahé dámy, přítomní gentlemani, nyní započne kulturní vsuvka, celá v režii mé skromné maličkosti. Poprosím svou asistentku, aby pustila hudbu, a můžeme začít.“
   Německo překvapeně vydechl, když Severní Itálie sáhla po CD. Člověk, který si vybral Lukrécii Vargasovou jako osobní asistentku, musí být sebevrah.
   Hudba začala hrát, byla to taková zvláštní exotika s bubny. „Jé, konga!“ Hnědovláska se zahihňala a šťouchla do kamarádky po své pravici. Někteří už tušili, co je čeká, a ostatní blonďatý elegán nenechal tápat dlouho.
   „Udělejte dlouhou řadu a chytněte se partnera za boky a uděláme pochod po obvodu sálu. Tak šup, sevřete chlapce, dívky, kdo je zrovna po ruce a jdeme!“
   Mávl rukou, aby Lukrécie zesílila přehrávač, takže v hudbě zaniklo Arthurovo procítěné: „Kdo tomu troubovi povolil tyhle přiteplený hry!“
   Brzy se všichni vrtěli v rytmu. Šárka držela nějakého cizího mladíka, ji zezadu objímala neznámá dívčina, hosté vesele vyhazovali nohy do stran a jako velké finále se dle Francouzových pokynů pokoušeli o ptačí tanec. Na dnešní noc určitě nikdo z nich nezapomene!