Vzhůru do Unie!

   3. kapitola - Nová role

   Dívka vešla do místnosti a spokojeně se usmála. „No, velký pokoj. Tady se bude určitě pěkně spát.“
   Gilbert horlivě přikyvoval a nespouštěl z ní oči. Ach, holka, kdybys věděla, že do týhle postele vůbec neulehneš. Uniklo mu povzdychnutí. Než se rozední, rozdělí si dívky mezi sebou, všechno je naplánováno, budova připravená, přikrývky a oblečení na svých místech.
   Ohlédla se po něm. „Děje se něco?“
   Vzpamatoval se až obdivuhodně rychle. „Jasně, že jo. Máš ten kufr děsně těžkej!“
   „Nikdo tě nenutil, aby ses s ním tahal!“ Oplatila mu tón a ušklíbla se.
   Měl chuť ji varovat, aby přestala s těmi drzými průpovídkami, ale nakonec to nechal být a vyšel za dveře. Svým způsobem mu bratříček prokázal laskavost. Aspoň zjistí, jestli mu to hnědovlasé pískle vážně stojí za takovou námahu.

   Šárka si spokojeně vybalila, prohrábla si hustou kadeř vlasů v barvě medvědího kožichu a rozhodla se malinko prozkoumat dům. S radostným výrazem zamířila k blonďatému mladíkovi se smaragdově zelenýma očima, Arthurovi Kirklandovi. Nebyl překvapený jejím zjevením, všiml si jí už před chvílí.
   „Jak se máš? Nevěděla jsem, že jsi tady taky!“ Rozzářila se, když ho uviděla.
   Oplatil jí úsměv. „To spíš mě překvapuje, že tě tu vidím. Kdopak tě sem pozval?“
   Šárka se nervózně usmála. „No, jak bych to řekla… já se vlastně pozvala sama,“ pousmála se. „Chtěla jsem trochu blíž poznat pány tohohle domu a zrovna se povedlo, že se tu bude konat slavnost.“
   Blonďatému přelétl po tváři stín. Holka nešťastná, ty vůbec netušíš, do čeho ses zapletla! Na chvíli přemýšlel, jestli by ji neměl odklidit někam stranou a dát jejímu bratrovi vědět, aby si ji odvezl dřív, než se do toho zaplete a už nebude cesty zpátky.
   „Proč tu s tebou vlastně není bratr? Kampak se nám Česko poděl?“ zeptal se bezelstně. Snad by jí mohl nějak nenápadně naznačit, aby odjela. Koneckonců, i on je jedním z „únosců“.
   Dívka zamrkala. „Mirek je ve Státech, jel za přítelkyní. A prý šli popíjet s Alfrédem.“
   Kirkland se zarazil, o tomhle by přece musel něco vědět. Amerika před chvílí odjel, aby přivedl Mary, takže to by znamenalo, že… „Ehm… přijel za Alfrédem, nebo jsem to špatně pochopil?“
   „Chodí s Mary Jonesovou, tys to nevěděl?“
   Vzdychl si. „Promiň, pozapomněl jsem.“ A ona mu to řekne takhle drze do očí! No, kdo chce kam, pomozme mu tam, jak se říká.
   Vzal ji za ruku a stiskl ji. „Určitě si to tu užiješ. A já též.“ V očích měl zvláštní, skoro až ďábelský lesk. Zapojil do hovoru veškerou svou výřečnost, aby se v jeho společnosti cítila dobře. Bukanýr, fízl, to byly jen některé z jeho ošklivých přezdívek. Takže ten český floutek mu svádí sestru. Za to zaplatí, tvrdě!
   Šárka se usmívala. Arthur si zahrál na hodného průvodce a ukázal jí dům a všechna jeho tajemná zákoutí. „Poslyš, nechceš náhodou dělat kurátora v muzeu? Máš dobrou vyřídilku.“ Smála se a plácala ho do ramene. Dělal na ni obličeje a předstíral, že o tom přemýšlí.
   Gilbert za rohem vztekle svíral pěsti. Ne, rozhodně tomuhle grázlíkovi nehodlá dovolit, aby mu přebral dívku. Sledoval je, než ho odvolali. S hněvem v očích se podíval po narušiteli, byl to Cain, bratr Ukrajiny. Kývl hlavou a vydal se za ním, v očích se mu zlostně blýskalo.

   Mladík s kratšími hnědými vlasy a neznámo proč v pruhovaném pyžamu si pomalu promnul oči. Pak ho něčí prsty cvrnkly do čela. „Vstávej, šmudlo!“ prohlásila Mary hravě a pohodila culíčky. Uchechtl se a stáhl si ji na postel. „Hej, nech toho!“ bránila se, zářivý úsměv roztažený od ucha k uchu. „Budeš muset jít. Dneska se vrací Alfréd. No, možná se zdrží pár hodin, jak bývá jeho dobrým zvykem, ale i tak bude lepší, když už pojedeš.“
   Přikývl. „Sestra na mě určitě čeká. Už se jí musí stýskat. Po obědě jsem jí volal a řekl jí, že už dneska nedorazím.“ Pousmál se, když ho pochválila, že je tak starostlivý bratr, dal jí něžný polibek a dodal, že je přece i milující snoubenec.
   Zahihňala se, vzala peřinu a shodila ho z postele. „Převlíkni se, já tu zatím uklidím.“

   Mary neřekla bratrům o svém vztahu, protože věděla, jací jsou oba poděsové a že by reagovali přehnaně. Alfréd by všechno moc řešil a Arthur… určitě by si zase hrál na autoritu, kterou stejně nikdy mít nebude. Navíc nechtěla, aby se ti tři nakonec poprali. Mirka měla ráda. Vůbec mu nevadilo, že je takový živel, že ho ráda vyvádí kanadskými žertíky a je trochu divočejší, než by měla dívka být. Vždyť by ten život byl přece tak strašná nuda!

   S úsměvem mu pomohla sbalit a tajnými zkratkami a uličkami, aby ušetřili čas, ho svezla k letišti, kde se s ním rozloučila. Spokojeně se zašklebil. S touhle slečnou se jeho život proměnil. Kdykoli měl nějaké starosti, Mary mu je zaplašila, a když měla chmury ona, smutnili spolu. Byl to prostě ráj!

   Šárka přerovnávala oblečení. Trochu se podivila, když jí řekli, že si má dát prádlo na jednu hromádku a na ni si položit jmenovku, ale to nebylo nic tak neobvyklého. Během dne poznala spoustu nových tváří. Někteří chlapci a dívky sem do města přijeli už před několika dny. Kristina, Ludwigova mladší sestra, jí vyprávěla, že pánové měli stěhovavou a pořád někam něco přenášeli. Moc hezky si popovídala s Katyou, představitelkou Ukrajiny, která byla samý šprým a její bujará nálada nakazila každého v okruhu několika metrů. Překvapilo ji, že nepřijela se sestrou, ale vysvětlila jí, že se vdala a už s rodinou nežije, dost se tomu podivila. Seznámila se s nápaditou Klaudií, rozenou bavičkou, zvídavou Molly, sestrou Arthura Kirklanda, a laskavou Carmen, jak zjistila, novou paní tohohle domu.

   V sídle byla strašná spousta lidí a další přijížděli. Některé znala od vidění, jiné si nedokázala ani přiřadit ke správnému státu. Těšila se, ten večer bude určitě úžasný. V duchu politovala Mirka, že musí zůstat doma. Chystala se přece úžasná párty. S nesmírnou zvědavostí pozorovala muže, jak se shlukují do malých hloučků a vyměňují si informace. Ludwig vítal hosty a působil jako ten nejzdvořilejší člověk pod sluncem. Snaží se napravit, jsem tak ráda, pomyslela si v duchu, když vytáhla z kufru zvláštní černý komplet – korzet, sukni, vysoké boty na podpatku, kozačky, slušivé černé punčošky a karmínově rudý šperk se sponou ve tvaru květiny. Oči jí zazářily, tuhle kurtizánu si určitě nikdo nespojí s plachou českou dívenkou. V tom kostýmu se bude cítit mnohem svobodněji.
   Znovu otevřela skříň, aby si srovnala zbytek oblečení. Kromě ní tu měly věci ještě tři další dívky. Přemítala, jestli se do téhle místnosti vůbec dokážou vejít, ale pak to pustila z hlavy, ujistila se, že je zamčeno, a začala se převlékat. Nepochybovala o tom, že až ji v těch odvážných šatech někdo pozná, bude v šoku.

   Mirek se spokojeně uvelebil na sedadle americké aerolinky. Těšil se domů, i když se mu vůbec nechtělo opouštět snoubenku. Tři dny, tak rychle mu utekly. Proklínal svoji práci, ale mohl být rád, že Mary pro něj měla pochopení. Byl si jistý, že tohle rozpustilé děvče je jen jeho, a byl ochoten bránit ji třeba proti celému světu, což možná nakonec stejně bude muset udělat. Vzdychl si a zavzpomínal na den, který předcházel přítomnosti. Bylo to krátce po probuzení.
   Zavedla ho do krásné zahrady plné růží, i vchod do ní jimi byl ozdoben. Přívětivě se usmívala a očička jí jiskřila hravostí, kterou v jeho blízkosti potlačovat nemusela.
   Zamrkal, když to uviděl. „Co tu děláme?“ vydechl překvapeně.
   „Počítej do sta!“ Mrkla na něj a zahihňala se.
   „No to ne!“ Rozesmál se. „Až tě najdu, tak tě shodím do těch růží, tak to neriskuj,“ varoval ji se smíchem.
   „Je tu měkká tráva, nemusíš mě házet do trní,“ zabručela nedůtklivě a dala mu pusu na nos. „A netrucuj, máš počítat.“
   Zakryl si jednou rukou oči a za neustálého chechotu se pokusil dát dohromady pár čísel.
   „A máš si mě chytit!“ zavolala na něj, než se mu skryla v růžové záplavě. Ušklíbl se, v klidu si dopočítal a pak se vydal za ní.

   Honil ji po všech čertech, už byl celý udýchaný. Byla rychlá jako mladá laňka, a dokonce ani jeho pořádně trénované nohy jí nestačily. Vztekle zafuněl, zvítězila pověstná česká soutěživost. Přece s touhle americkou divoženkou neprohraje!

   Nakonec jí nadběhl, když přestala měnit směr, a podařilo se mu ji povalit do trávy. Oba byli zadýchaní. „Do… dostals mě,“ vypravila ze sebe a usmívala se.
   „To víš, Čechy nepodceňuj,“ uchechtl se a pomohl jí vstát. „A až přijedeš ty k nám, budeš muset honit mě,“ mrkl na ni a potutelně se zašklebil.
   Znenadání mu skočila na záda. „Jsem utahaná, odnes mě domů.“
   Začal se smát, i když se pod tou nečekanou tíhou málem svalil. Po zdlouhavém přemlouvání z něho slezla, aby si ji mohl vzít do náruče. Vzdychl si. Tahle divoška mu ještě dá pořádně zabrat.

   Ustrojila se a vyšla na chodbu. Skutečně byla k nepoznání. Zasmála se tomu a spokojeně pohodila hustou hnědou kadeří. Všimla si, že pánové se trousí z jedné z větších místností, možná kuřáckého salónku, a o něčem se dohadují. Přikrčila se za sloupem a chvíli poslouchala, než jí kdosi poklepal na rameno.
   „Ale ale, kterápak mladá dáma je zvědavá až hrůza?“
   Prudce se otočila, toho muže v bílém poznávala. „Kiku-san.“ Malinko se zastyděla. „Já… jenom jsem jim chtěla uhnout z cesty.“ Zakoktala se, určitě na ní to lhaní pozná.
   Jen se pousmál. „Měla byste se víc bavit a méně se zajímat o to, co se děje kolem vás, slečno.“ Nasměroval ji k hlavnímu sálu, sám se vydal do postranní chodby, převléknout se.
   Znovu se na sebe podívala a vzdychla si. Možná to nebyl nejlepší nápad, ale jiný kostým s sebou stejně nevzala. Několikrát se pořádně nadechla a zas vydechla, než se odvážila vzít za kliku a vejít… na místo činu.