4.kapitola - Doktor Slaski

vloženo: 24.01.2010   
počet zobrazení:   

   Jak jsem se jednou rozhodla, couvnout už nešlo. Navštívila jsem Slaterovic vilu hned druhej den po škole. Nejdřív mi ten barák připadal úžasnej, ale pak mi došlo, že bydlet ve skleněnym je spíš na škodu. Dyť jim tam musí přece vidět úplně každej. No, i když… Pan Slaski zrovna moc po domě nechodí a Paulovi to už teď taky nemusí vůbec vadit. Navíc… kdo by se k tomuhle útesu dobrovolně šplhal, to teda fakt nevim. A jít sem pěšky… hotová sebevražda.

   Proběhla jsem branou, kterou někdo nechal otevřenou dokořán. Přišel mě uvítat ošetřovatel Paulovo dědy. Řekl, že v poslední době starý pan Slater uvažuje mnohem jasněji, a to je i důvod, proč ještě může spravovat tenhle dům, ale bohužel se rozruší pokaždé, když slyší o vnukově smrti.
   „Ovšem několikrát prohlásil, že by vás rád viděl, slečno Simonová. Bude mít radost, že jste přišla.“
   „Jo,“ kývla jsem hlavou. „Potřebuju se zeptat na pár věcí a pak hnedka zase padám pryč. Je to tu na mě… moc velký,“ vymlouvala jsem se, ale pravda byla jinde. Nechtěla jsem se střetnout s Paulem.

   Ošetřovatel mi ukázal směr, kudy jít a já opatrně vzala za kliku. „Ehm, pane Slaski?“ Nechtělo se mi tam jít, ale stejně by k tomuhle rozhovoru nakonec došlo.
   „Aha, to jsi ty,“ zabručel a natáhl ke mně ruku. Asi to měl být pokyn, abych šla dál. Zavřela jsem za sebou dveře. „Čekal jsem, že se tu stavíte, děvče.“
   „O… opravdu?“ Znejistěla jsem, ten pokoj mi připomínal nemocnici nebo možná blázinec.
   „Paul mi řekl, že se nejspíš zastavíte.“
   Tak tohle už na mě bylo moc. Chvíli mi trvalo, než mé usoužené hlavičce došlo, že ten kmet na posteli je taky mediátor. Slaterovi přece mluvili o tom, jak byl dědeček neuvěřitelně klidný, když mu řekli, že přišel o vnuka. No jasně, nejspíš v tý době už vedli s Paulem družný rozhovor.
   „No, jasně,“ zamumlala jsem.
   „Ptejte se rychle. Nemáme moc času,“ vybídl mě.
   Zkusila jsem zapátrat v paměti, proč jsem sem vlastně šla. A pak to ze mě vylítlo, jako bych snad měla místo pusy kulomet.
   „Váš vnuk mi ničí život, jasný? Snažila jsem se ho zastavit, pak došlo k tý nehodě a od tý doby mi nedá pokoj! Bojím se podívat za roh, je jako můj stín a už mi to začíná vadit! Nemohl byste ho požádat, aby mě nechal na pokoji?“
   Pan Slaski se zamračil. „Slečno Simonová, vy si myslíte, že je správné, aby někdo tak mladý zemřel jen kvůli něčímu rozmaru? Kdo si myslíte, že si tak dobře zařídil celý pohřeb?“
   Zkusila jsem střílet od boku. „Paul.“
   „Velice správně.“
   „Ale… jak to udělal?“
   Starý pán vytáhl ofocený papír. „Nechal jsem si udělat kopii,“ prohlásil věcně. Nebylo pochyb o tom, že je to písmo Paula Slatera.
   „Ale… jak?“ opakovala jsem a začínalo mi být horko. „Vždyť… vaše ruka by tohle napsat nedokázala, takový písmo s kudrlinkama.“
   Přikývl. „Jste bystrá! Udělal jsem něco, co není pro dědky v mém věku zrovna běžné… Nechal jsem se posednout vlastním vnukem.“
   „Po… posednout?“
   Myslela jsem, že špatně slyším. Jasně, ten dopis psal Paul. Ale ta představa byla odporná. Ale… když jsem nad tím tak uvažovala, představa Paula Slatera jako ďábla nebyla až tak úplně vzdálená.
   „A… Slaterovi na to skočili?“ podařilo se mi ze sebe dostat, v krku jsem měla podivně sucho.
   „Můj syn ho vždycky nabádal, aby myslel na budoucnost. Vysvětlil jsem jim, že mi ten dopis dal pro případ, že by se s ním něco stalo.“
   „No jasně! Paul je přece mediátor už pěkně dlouho, tak si tohle moh všechno při…“
   „Ano, myslíte si to správně. A určitě chcete vědět, proč vás vyhledává. Chce, abyste se vydala do minulosti a vrátila mu život.“
   „Do minulosti? Myslíte do roku 1850?“
   Neodpověděl, nechal mě tápat. Hlesla jsem, že si to rozmyslím a vyšla z pokoje. Točila se mi hlava, vlastně jsem se motala celá. A sotva jsem zašla do předsálí, čekalo mě překvapení. Paul se jako duch (a to doslova) vynořil z útrob nejbližší sedačky. Příšerně jsem se ho lekla.
   „Tak jak dlouho už mě drbete?“
   „Kolik jsi toho slyšel?“ odsekla jsem vztekle.
   „Jen pokojně, Suzie, klídek. Teď tu není nikdo, koho bys dokázala přesvědčit, že nejsi totální magor. Povídáš si přece s mrtvejma! A když už jsme u toho… už víš, co máš udělat?“
   „Shnij v pekle, Paule!“ zasyčela jsem.
   Od chlapíka, co se staral o starého pana Slatera, jsem si vyžádala telefon, abych mohla brnknout domů.

   Za čtvrt hodiny přijel Somna v dodávce na rozvoz pizzy. Prohlásil, že řekne, že to měl po cestě a že o tom nemám nikde mluvit. Odkejvala jsem mu to. Andy už na nás čekal s večeří, Jesse mu pomáhal se stolováním. V zástěře mu to fakticky slušelo.
   Objala jsem je oba, aby jim to nebylo líto. Říkala jsem si, že by ten večer mohl doběhnout v klidu, jenže to jsem myslela špatně. Jake měl totiž záchvat syndromu všetečných otázek a před Andym se mě zeptal, co jsem dělala ve Slaterovic vile. Sice jsem řekla, že jsem šla za Paulovým dědou, ale na Jessem bylo vidět, že mi to nežere. Zabručela jsem, že už bych něco snědla a hned po večeři jsem vystřelila po schodech nahoru a zamkla se v pokoji.