7.kapitola - Lekce duchovní morálky

vloženo: 22.02.2010   
počet zobrazení:   

   Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mamka něco ví. Asi to dělá ten její instinkt reportérky. Během večeře se ze mě snažila dostat, proč jsem tak skleslá. Měla jsem hned několik důvodů. Nemohla jsem zapomenout na podlé triky Kelly a Debbie, i když jsem se v duchu bavila myšlenkou na to, jak Kelly dostává od zazobanýho papínka první výprask v životě. Podívala jsem se přitom na Andyho. Vždycky vypadal jako někdo, kdo v životě neublížil ani mouše. Ale zas musím uznat, že kluky dokázal občas srovnat do latě.
   Ten ale právě teď taky vypadal ustaraně. „Jsem v pohodě. To jen… že nám toho teď dávají ve škole hodně.“
   „Na to se dá zvyknout,“ snažila se mě povzbudit mamka a já se na oplátku pokoušela tvářit vesele. „Tak vidíš, že není třeba si dělat starosti.“
   „Jo, byla to pitomost,“ přikývla jsem. „Mimochodem… Jesse ještě není doma?“
   „Ne a Jake zatím taky ne,“ odpověděl mi Andy.
   Vzdychla jsem, nasadila úsměv, řekla všem, že se mi chce strašně spát, a vyběhla po schodech nahoru. V té chvíli už jsem byla rozhodnutá. Zamkla jsem ložnici, vzala si svou nepostradatelnou výbavu a vyrazila do akce.

   Pár věcí jsem si potřebovala vyjasnit hned. Cesta na carmelský hřbitov byla dlouhá, ale zatím ještě nebyla úplná tma. Ujížděla jsem na kole hrbolatou cestou plnou výmolů a každou chvíli mi řídítka poskočila a já se snažila udržet balanc.

   Paulův hrob zářil novotou. Když jsem chtěla odpovědi, musela jsem ke zdroji. V uličce se objevila postava stvořená z ektoplasmy. „Přijďte za mnou zítra!“ houkla jsem na ducha. „Musím tu teď něco vyřídit!“ Kouřová žena smutně odplula a já položila kolo u hřbitovní brány a s baterkou hledala Paulův náhrobek. Nebylo to nic tak těžkýho. I když se to nemá, párkrát jsem na něj poklepala. „Vstávat, ospalče!“
   Slater junior se skutečně „vzbudil“, vynořil se totiž z úplně opačné strany, takže jsem se ho přirozeně lekla a pěkně nahlas vykřikla.
   „Přestaň s tou komedií, Suze!“ pokáral mě. „Lidi tady spí.“
   „Laskavě mi neříkej, co už dávno vim!“ Obrátila jsem se k němu. „My dva si musíme vážně promluvit!“
   Ušklíbl se. „Hm, rande na hřbitově, jak romantické…“
   „Tohle neni žádný rande, ty pitomče. Chci vědět pár věcí.“
   Začala jsem možná trochu zostra, ale Paul se aspoň přestal smát.
   „Tak ven s tím.“ Pokrčil rameny a čekal.
   Nadechla jsem se a pak spustila: „To byl tvůj nápad s tou kamerou?“
   „Jakou kamerou?“ Tvářil se zmateně, ale mohla to být jen přetvářka.
   „Takže mi chceš říct, že nevíš vůbec nic o té miniaturní kameře, co si jí Kelly Prescottová strčila do podprsenky?“
   Rozesmál se, naprosto normálně se mi chechtal do obličeje a díval se, jak se mračím.
   „Co je tu k smíchu, zatraceně? Já mluvím vážně!“
   „Ale ale, Suze, snad nezačínáš magořit? Proč by Kelly dělala něco tak ujetýho?“
   „Chtěla ze mě vynutit přiznání, jak že jsi vlastně natáh bačkory!“ prskla jsem zlostně. Už pochopil, že si z něj neutahuju. Občas má pěkně dlouhý vedení.
   „No, tedy… Nevěřil bych, že je ta blondýna až takhle vynalézavá.“
   „Nebyla sama, měla u toho Debbie,“ prohlásila jsem kousavě.
   „No, můžu tě ujistit, že s tímhle nic společného nemám. Ale je obdivuhodné a udivující, jak se Kelly pokouší pomstít mou smrt. Proč to taky nezkusíš?“
   „Ty ses asi zbláznil!“ vyhrkla jsem, v obličeji už celá rudá.
   „Pšt, Suzie, nezapomínej, že jsi na hřbitově.“
   „Nebuď jak malej! Těm mrtvym to nevadí!“
   „To sice ne, ale mohla bys třeba probudit hrobníka.“
   Pravda, na to jsem nepomyslela. V duchu jsem zaúpěla a poslušně se ztišila.
   „Je to všechno? Anebo máš ještě něco, z čeho mě chceš obvinit, aby sis ulevila?“
   „Ale já si přece nepotřebuju…“ Chtěla jsem ho poslat do příslušných míst, ale místo toho jsem jen vztekle zasyčela. Pak jsem se přinutila zhluboka nadechnout a spustila novou písničku.
   „Proč pořád lezeš za mnou? Na řešení problémů je tu přece otec Dominik!“
   „Ten mi nepomůže!“ mávl rukou Paul. „Není inkarnátor.“
   „A jaký je mezi tím teda rozdíl? My všichni vymítáme duchy!“
   Paul se zašklebil. Dělal to vždycky, když si mě chtěl dobírat, nebo když naznačoval, že je něco nad mé chápání, nesnášela jsem to. Sice nejsem tak chytrá jako David, ale to neznamená, že nemám o věcech přehled. To teda mám a zatraceně velkej!
   „Řekněme, že by nesouhlasil s tím, co bych mu navrhl.“
   „A co by to bylo?“
   „To přece moc dobře víš sama. Chci zpátky svůj život, a jak určitě chápeš, kněze nemůžeš vydírat, abys ho přinutila udělat, co chceš ty.“ Zalapala jsem po dechu a vytřeštila zrak. Tohle přece nemohl myslet vážně? „Pokud ovšem dotyčný nepřistoupí na podmínky, nebo se s ním nedá vyjednávat po dobrém,“ dodal na vysvětlenou. To mi jen dodalo.
   „Už jsem ti někdy řekla, že jsi zvrhlej parchant?“

   V té chvíli jsem se přestala ovládat. Když jsem zaslechla cizí hlas, málem jsem se poroučela k zemi. „To si ještě vyřídíme!“ sykla jsem a hnala uličkou mezi hroby, rovnou ke hřbitovní bráně. Hrobník mě zkoušel zastavit, ale naštěstí už byl starý a nohy mu už tak dobře nesloužily.
   Rozrazila jsem kovová dvířka a neobtěžovala jsem se je zas přibouchnout zpátky, zvedla kolo ze země, naskočila na něj a plnou rychlostí se pustila z kopce dolů, kapesní svítilnu na čepici. Beru si jí sebou, když čekám trable. A taky je to jedinej způsob, jak se v noci nezabít.
   Ještě jsem slyšela chraptivý hlas, když jsem startovala. Řval něco jako: „Zatracený gothici, já bych vás…!“ No, gothik, dobrý, to zní skoro jako poklona. Ale hlavně, že je to celý za mnou!

   Ráno jsem nechtěla vstát. Andy marně klepal na zamčené dveře a já bych nerada měnila názory hned po ránu. Nakonec jsem ale ustoupila a šla se zkulturnit. Bylo to k užitku, měla jsem totiž na tváři zaschlé bláto, jak jsem v noci rozstříkla pár louží a jednou slítla z kola. Letmo jsem mrkla na nahnědlý šatstvo, to se pak vypere. Hodila jsem na sebe něco čistýho a na trochu lepší úrovni a vydala se na cestu k pokání.

   Trpělivě jsem čekala, až bude pauza na oběd. Otec Dominik mě samozřejmě rád viděl. „Jak se ti daří, Susannah? A co Jesse?“
   „Ten se má fajn,“ vzdychla jsem. „Ale já moc ne. Dělá mi starosti jeden duch.“
   Podrbal se na bradě a přimhouřil zrak. „Opravdu? Pověz mi o tom víc.“
   Zašklebila jsem se na něj. „To neni nutný, moc dobře ho totiž znáte.“
   „Skutečně?“ Padre byl mým přiznáním trochu zmaten.
   „Jasně, že jo! Je to Paul!“
   „Slater?“ ujišťoval se, jestli si z něho nestřílím.
   „Jasně, že ten! Znáte jich snad víc, otče?“
   „Ne, jen… myslel jsem si, že jeho duše odpočívá…“
   „Jo, ale s přestávkama, jestli rozumíte.“ Fajn, tak teď je načase vylízt s pravdou ven. „Abyste rozuměl, tahala jsem ho včera večer z hrobu. Nedá mi totiž pokoj, víte? Chce, abych se vrátila do Jesseho doby a všechno napravila. Jenže já nemůžu! Když jsem tam byla naposledy, zvrtala jsem, co se dalo, dyť víte, jak to dopadlo. Máte nějakou radu, co s tim?“

   Otec Dom se mračil. Kdybych ho neznala, přísahala bych, že zuří. Když pak konečně promluvil, zježily se mi hrůzou všechny vlasy. „To vůbec nepřichází v úvahu! Není možné, abys takhle riskovala, Susannah! Úplně stačí, že přišel o život ten nešťastný chlapec. Zakazuji ti vydávat se do minulosti!“
   Vycítila jsem kapičku naděje. „A mohl byste mi to dát písemně? Jinak totiž asi Paula nepřesvědčim, aby to dal k ledu.“
   Vypadal teď ustaraně, ale už klidněji. „Ale dítě, útěk od problémů není řešení! Musíš mu vysvětlit, že je to uzavřená záležitost.“
   Zírala jsem na něj a bylo mi mizerně. Čekala jsem, že mě podrží, ale byl to Paul, kdo měl zase pravdu. S knězem se nedá vyjednávat.