5.kapitola - Nech to být...

vloženo: 24.01.2010   
počet zobrazení:   

   Bylo mi jasný, co bude následovat. Jen co jsem zaklapla dveře, už na ně někdo klepal a podle zběsilého máchání Hřebíkovo ocasu jsem si snadno mohla domyslet, kdo to asi bude.
   „Promiň, číčo, ale dneska ho dovnitř nepustím.“
   Rázně jsem zavrtěla hlavou. Teď, když byl Jesse jako každej normální kluk, už nemohl chodit do mýho pokoje, kdy se mu zachtělo. A živý ještě nikdo nenaučil procházet zdí. Mohl se tu zjevit tak akorát Paul, kterýho bych teď s chutí nakopala do zadku.
   „Susannah, otevři, prosím.“
   Ten sladkej hlas, kterýmu nejde odolat. Ne! Buď důsledná! Přikázala jsem si v duchu. Jesse mě ještě chvíli přemlouval a pak jsem zaslechla vzdalující se kroky. Vydechla jsem a utřela z čela kapičky potu. Podivné štrachání mi ale klid vzalo a netrvalo dlouho a Jesse už se soukal dovnitř oknem. Odvaha mu teda rozhodně nechybí.
   „Tys to sem vzal přes Próf… Davidův pokoj?“ vyhrkla jsem a nespouštěla přitom oči z toho svalnatýho těla.
   „Ach, knoflíky,“ pousmál se a zapnul košili. Holt mám smůlu, no. Ani dívat se a vychutnávat si křivky svýho miláčka mi není dopřáno. Tomu se teda říká pech!
   Ještě chvíli se pásl na mém zklamaném pohledu, než došel až ke mně a položil mi obě ruce na ramena. „Udělal jsem to, protože mám tušení, že se děje něco závažného. Proč jsi tam šla?“
   V krku jsem měla knedlík. Nakonec jsem se ale odhodlala říct aspoň něco (pitomou výmluvu, jak taky jinak).
   „Nemohla jsem o tom mluvit před Andym, totiž… Paul měl v pokoji plno dokumentů, co souvisí s mediátorstvím a… nechtěl, aby na to jeho rodiče přišli, měla jsem je schovat někde na bezpečnym místě. Už… už dřív jsme to domluvili a… kdyby se něco stalo mně, dostal stejný pokyny.“
   Jesseho reakce byla… příjemná. Přitiskl mne k sobě a držel. „Nic se ti nestane, protože já tě budu chránit!“ Pak se nejistě podíval směrem k oknu.
   Vzdychla jsem. „Zpátky už nepolezeš.“ Otevřela jsem mu dveře, nechala si dát sladkou pusu na tvář a zase zamkla.

   Trvalo dost dlouho, než jsem konečně usnula. Všechno se mi to pořád přehrávalo v hlavě – informace od Paulovo dědy, vzpomínky na ten proklatý seník, Andyho výraz, když mě našel na zahradě… a ne a ne to přestat. Ráno jsem se vzbudila s pocitem, že mám přinejmenším kocovinu. Na misijní škole Junnipera Serry asi dneska nebudu moc platná. A taky že jo, byla jsem totálně vyřízená. Adamovi to bylo jedno, ale Cee Ceeinu bystrýmu pohledu moje nervozita neunikla. Výslech začal během oběda.
   „Celej den jsi jak na jehlách! Tak co je s tebou?“
   Podívala jsem se na ni. Nejdřív mě napadlo, že ji požádám, aby mi zařídila sezení u svý bláznivý tety, ale pak už mi to nepřišlo jako tak dobrej nápad.
   „Včera jsem byla u Slaterových doma,“ přiznala jsem neochotně.
   Albínka byla jedno ucho. „To tě pořád ještě pronásleduje ta záležitost s Paulem?“
   Dostala jsem chuť se pořádně zasmát a říct, že mě nepronásleduje záležitost, ale Slater junior osobně, ale to bych pak musela Cee Cee přiznat úplně všechno. Proto jsem raději řekla, že jsem mluvila s Paulovým dědou.
   „Vážně? Neříkala jsi náhodou, že je šáhlej?“
   „Jo, to říkala, ale je to až nebezpečně chytrej magor, jestli mi rozumíš.“
   „Vůbec, ale to je fuk. Už jsi aspoň chytla správnou barvu.“
   „Jasně. Hele, asi se půjdu projít po škole, musím teďka hodně přemýšlet. A… nevíš, kdy se vrátí otec Dominik?“
   „Myslím, že už zítra.“
   „Bezva!“

   Opustila jsem Cee Cee a loudavým krokem došla až k soše zakladatele Junnipera Serry. Tak tenhle teda fakt neměl o ženský nouzi. Sice ho přišly jen žádat o pomoc, ale… člověk nikdy neví. Uchechtla jsem se. Neměla bych se takhle rouhat, otci Dominikovi by se to určitě nelíbilo. Navíc… pořád jsem měla na paměti, že do carmelský školy mě vzali z milosti. Kdyby se nebývala tehdy zastřelila Heather… no, nejspíš bych měla svůj uspěchanej newyorskej život, máma by nikdy nepoznala Andyho a… a já Jesse. Při tom pomyšlení mě píchlo u srdce. Teď už jsem si nedokázala představit život bez něj.

   V chmurný náladě jsem přišla i domů a mamka si toho všimla. „Jsi nějaká posmutnělá. Něco se školou?“
   „Ne, mami, to je dobrý. Jsem jen ze všeho… unavená, vážně.“
   Div mě neumačkala, jak vroucně mě objímala. Rychle jsem se jí vytrhla. Chtěla jsem zmizet v pokoji, dát si sprchu a hned potom vyjíst ledničku. Bylo mi úplně jedno, že je v baráku plno dalších hladovejch krků. Jenže na mý posteli ležel Jesse a četl si. Chvíli jsem ho pozorovala, všiml si mě asi po pěti minutách.
   „Tvůj bratr Brad by s tebou rád mluvil,“ zamumlal.
   Vytřeštila jsem oči. „Mimoň? Co mi asi tak může chtít? A… co to vlastně čteš?“
   Vzhlédl ke mně. „O čem chce s tebou mluvit tvůj bratr, to opravdu nevím. Pokud jde o odpověď na tvou druhou otázku, tohle je učebnice, která pojednává o lékařství.“
   „Aha.“ Nervózně jsem se usmála. „Tak víš ty co? Polož ji chvilku na tamten stolek.“
   Poslechl mě a já se nechala držet v jeho náručí, bylo to tak příjemné. Choulila jsem se k němu jako malé děcko. Hladil mě po vlasech a já se nemohla zbavit pocitu, že ho ztratím, a podle toho, jak se vyvíjela celá ta situace, to mohlo být i dost brzy.

   „Proč pláčeš?“
   Utřela jsem si oči a vzhlédla k němu. „Jesse?“
   „Ano?“
   „Slib mi, že nikdy neodejdeš, víš… tam.“ Sevřela jsem ruce, abych tak zamaskovala vlastní beznaděj.
   Vzdychl a přivinul mě k sobě. „Co ti na tohle mám říct, Susannah? Každý… každý jednou umře, s tím se musíš smířit.“
   „Jo, dyť já vím, je to přece moje práce!“ přerušila jsem ho neomaleně. „Ale… já jen chtěla říct… abys na sebe dával pozor. Nechci, abys odešel… moc… moc brzo.“
   Obrátil mě čelem k sobě a pak mi dal pusu na tvář. „Querida… ach, blázínku.“
   Bylo mi s ním tak krásně, dokud…
   „Blé, vy jste ale nechutný!“ Mimoň stál na chodbě a dělal na nás kyselé ksichty.
   „Ehm, nechalas otevřeno.“ Jesse zrozpačitěl.
   „Nech to být,“ mávla jsem rukou a zvedla se. „Zajdu za ním.“