2.kapitola - Přízemní záležitost

vloženo: 18.06.2010   
počet zobrazení:   

   Kráčeli jsme obklopeni Shinigami někam do tmavého prostoru. Minata trochu nevraživě sledovala Characterless, která jí stále ještě nevrátila katanu. Perla se držela u mě, Mirinda u sestřenky. Šli jsme mlčky, byli jsme pořádně zmatení. Vypadalo to, jako kdyby se noční můry lidstva zhmotnily a chystaly se pohltit svět. Jak jinak jsme si měli vysvětlit, že se uprostřed Brna objevila snad stovka Hollow?
   Překročili jsme hranice a ocitli se v Rukongai. Tohle už nebyl meziprostor, ale skutečný svět anime. Náhle mě přepadla palčivá bolest v levačce, a když jsem si druhou rukou sáhla na rameno, měla jsem ji celou od krve. Kousla jsem se do rtu. Takže ten sen… ono se to skutečně stalo?
   Dostala jsem se neplánovaně přímo mezi budovy Společenstva. Když jsem zjistila, že tu můžu použít své síly, šance na návrat se přeci jen trochu zvýšily. Údery gongu byly tak vtíravé, že zabraňovaly normálnímu uvažování. Nechtěla jsem bojovat, ne s ním.
   Krčila jsem se za větrnou stěnou a hovořila k modrovlasému mladíkovi s brýlemi. Vysvětlovala jsem mu, proč jsem vyvolala tu bariéru, stále tím byl ohromen. Pak se ale moje pozornost opět zaměřila na nepřítele. „Abaraii Renji! Chci si promluvit!“
   Jeho zanpakuta nakonec prorazila stěnu a zasekla se mi v rameni. Stáhl mě na zem a přitáhl k sobě. Byla to ošklivá situace.
   S námahou jsem si klekla. To už si i ostatní všimli, že krvácím, sami měli jen pár škrábanců a na několika místech ohořelé šaty.
   „Styronka, čo ti je?“ sorafay mě vzala za ruku.
   „Leony, jsi v pořádku?“
   Shinigami zřejmě také chtěli pomoct, ale nenechala jsem na sebe sáhnout, pořád ještě jsem byla v šoku. „Ruce pryč!“ Rozmáchla jsem se zdravou rukou a udeřila jednoho z mužů do břicha. „Yuki,“ zachrčela jsem. „Pojď se mi na to, prosím tě, podívat.“
   Kaze kývla a ohmatala mi rameno, pálilo to jako svině. „Hele a víš, že ta rána je hluboká? Jak se ti to stalo?“ vyptávala se, zatímco mě ošetřovala. Kdybych jí řekla pravdu, mohli bychom si pěkně zavařit.
   „Nevím,“ zalhala jsem. „Asi se ke mně dostal jeden z těch zmetků zezadu. Ale radši ještě zkontroluj Lili, jestli jí nic není,“ řekla jsem, aby to vyznělo věrohodně.
   Yuki šlo léčitelství dobře. Rána se zatáhla, i když mi v ní dost bolestně škubalo. Shinigami počkali, až skončíme, a pak jsme nejkratší cestou zamířili do hlavního štábu Společenstva duší.

   Všichni důstojníci se shromáždili před budovou a zaplnili několik ulic, vedli nás proto raději oklikou. Okolostojící Shinigami si na náš průvod ukazovali a něco si vzrušeně šeptali. Zahlédla jsem v davu Abaraie a v rameni mi znovu zaškubalo.
   „Dobrý, Leony?“
   „V poho, Kaze,“ odbyla jsem ji, ale moc dobře jsem věděla, že to není pravda. Netušili jsme, v jaké pozici se vlastně nacházíme a proč po nás prostě neuklidili nepořádek a nezmizeli, jak se od Shinigami očekává. Bylo to divné. Hosté nebo zajatci? Která odpověď je správná?

   K našemu velkému překvapení nás nechali vejít do budovy v doprovodu, ale do označené místnosti už samotné. Čekal na nás sám nejvyšší velitel, Yamamoto Genryuusai, a ihned nás vyzval, abychom se posadili. Čumilové z chodby se záhadně vytratili. Rozesadili jsme se do kruhu a čekali, co nám řekne.
   „Současný stav světa je politováníhodný,“ začal starý muž a tíha jeho slov na nás všechny dopadala. „Zlo, násilí, korupce, nespravedlivé jednání… to vše jen dokazuje, jak zkažené je lidstvo, a je proto přirozené, že jeho nejhorší představy se začínají zhmotňovat. Hollow bylo čím dál víc a my se je rozhodli zničit zde, uvnitř Společenstva. Jenže kvůli zanedbání bezpečnosti došlo k jejich úniku do reálného světa.“
   „A zaútočili na otaku, kteří v ně nejvíc věří,“ doplnila ho tiše hAnko.
   Stařík přikývl. „Za normálních okolností bychom vás tu nezdržovali, ale sami se právě potýkáme s příchodem vetřelců. Musíme tudíž nalézt ryoky, aby se nám Společenstvo nerozpadlo pod rukama.“
   Pořád mi to vrtalo v hlavě. No ano, takže jsme se ocitli v době, kdy je Rukia zavřená a čeká na popravu, takže Ichigo a ostatní už sem pronikli. A vedení štábu je samozřejmě vzhůru nohama. Ale stejně mi to nedalo, abych se nezeptala.
   „Ehm, promiňte, Yamamoto-sama, jestli to bude znít neomaleně, ale… je tu děsná spousta důstojníků, tak proč se nemůžete rozdělit a ten bordel si po sobě neuklidíte?“
   „Jasně!“ přidala se Characterless. „Proč máme my riskovat krk kvůli vám? Co za to?“
   hAnko a sorafay se chytaly za hlavu, Perla a Lilithka seděly na zemi jako přibité a Tobinka se chichotala.
   Starci se v očích zablýsklo, jako kdyby se rozmýšlel, zda nám má sdělit to, na co právě myslel. „Zaručíme vám bezpečnost a dobré zacházení. Vy nás na oplátku zbavíte Hollow, kteří začali napadat duše v Rukongai. Jakmile to bude skončeno, vrátíte se domů. Chtěl bych říci, že jsem byl udiven, když mi řekli, že existují lidé s technikami, které jsou pro nás neznámé, (no jo, v Bleachi ještě neznají crossovery), proto si myslím, že jste si svých schopností vědomi a nebudete potřebovat školení. Spoléháme na vás.“
   Pak před nás položil smlouvu, ve které bylo zahrnuto vše, o čem nám řekl. Dlouho jsme se mezi sebou dohadovali, než jsme dokument podepsali (pod přezdívkami, samozřejmě).

   Dost nás překvapilo, že kapitáni a jejich zástupci připravili na naši počest hostinu na přivítanou. Sám velký šéf Yamamoto nám ukázal svou dobrosrdečnou povahu tak, že na speciálním stole byl připraven přístroj, díky němuž jsme si mohli přivolat jednu věc z reálného světa, která nám připomene domov. Během obřadu na nás dohlížel kapitán Aizen, velitel páté divize.

   Bylo zajímavé sledovat, co si děvčata přivolávala. Neviděla jsem tam zrovna moc dobře, ale zahlédla jsem jeden řetízek, jednoho plyšáka, a dokonce sluchátka s mp3kou. Nepřekvapilo mě, že si Perla vyvolala zápisník a pero, aby mohla pečlivě zaznamenat všechno, co tu zažijeme.

   Už jsme zbývaly jen dvě, Tobinka a já. Už když nám stařík oznámil, co se po nás chce, jsem věděla, jaká bude moje volba. Vyvolala jsem ten předmět z útrob své vlastní postele, ale zatím nikdo netušil, co to je, jen, že je to dlouhé a zahnuté. Položila jsem na předmět ruce a začala ho napouštět chakrou. Plast se změnil v kov a já všem hrdě ukázala… florbalovou hokejku.
   „Copak to je?“ zeptal se Aizen a přitom se usmíval.
   Zaculila jsem se také. „To je moje zanpakuta!“ odpověděla jsem a posunula si narutovskou čelenku trochu výš.
   Naše narutovská parta propukla v hrozný řehot a víc než oni se smál snad už jen Zaraki Kenpachi.
   Tobince zasvítilo v očích, když přistupovala ke stolku a my dychtivě čekali, co se před ní objeví. A když se ta věcička konečně zhmotnila, začali jsme skandovat. „Yaoi pádlo! Yaoi pádlo!“
   No jo, ani orgové nejsou všemocní.

   Zábava se brzy rozproudila, došlo i na tanec. Zahlédla jsem Tobinku, jak shinigamské důstojníky učí macarenu. Mě kupodivu vyzval blonďák, který mi trochu vzhledem připomínal Deidaru. Koutkem oka jsem zahlédla Perlu, kterou váhavě držel kolem pasu Hitsugaya, a vsadila bych všech deset na to, že má svěřenkyně je teď v sedmém nebi, protože mi rozhodně neuniklo, jak na něj ta holka trpí.
   Malinká Yachiru obíhala Parryho s Kubbym a točila se s nimi v kruhu, hAnko něco řešila se staříkem Yamamotem a sorafay se držel Aizen. Tarushka tancovala s dredatým chlápkem a Lenury se chytil vysoký bojovník s helmou, kvůli které pravděpodobně vůbec neviděl na krok, a jiný chlapík v květinovém oblečku a se slušivým kloboukem blbnul hlavu Mirindě a Minatě. Characterless měla smůlu, protože v kostýmu Rakouska působila jako muž a asi neměla to srdce říci podkapitánce Hinamori, aby se na ní nelepila. Ale bylo úplně jasný, že kdyby se ji pokusila políbit, okamžitě by ji poslala do příslušných míst.

   Byla to sranda, to fakt jo. Šli jsme si lehnout brzy, dokázali nás všechny naskládat do jedný místnosti. Chari žužlala zrovna něco sladkýho a šklebila se na mě.
   „No a ptal se mě, jak dlouho se chceme zdržet. No tak jsem mu řekla, že to závisí na tom, kolik tu mají Hollow.“
   „No teda, Leonydo, ty jsi ale hrozná romantička,“ chechtala se Tarush.
   „Jo, mělas Kiru přenechat mě,“ prohlásila Kaze vyčítavě.
   „No, ale stejně to bylo skvělý. Tobinka je extra dobrej učitel. Ste je měli vidět, jak makali.“ Rika nebyla k zastavení, bylo skvělý ji poslouchat.
   „Sranda ti to bude závidět,“ mrkla jsem na ni a pak upřela svůj „pronikavý“ pohled na potutelně se tvářící Lenuru. „A hele… kdo vlastně vyhrál ten váš uklízecí závod? Bylo to, jako když se handrkovali Gimli s Legolasem od Tolkiena, nebo když se Ichigo s Ishidou hádali, kdo složil víc Hollow.“
   „Ona podváděla,“ vysvětlil okamžitě Parry. „Vzala jich víc najednou.“

   Bylo pochopitelné, že Kubbyho schopnost rychlého úniku, Lenuřino mizející jouninské jutsu a Parryho klonování se v tu chvíli hodilo nejvíc. Nechtěla jsem ale moc myslet na to, jak to bude vypadat, až zkamenělí procitnou a zjistí, že jsou narvaní v KFCčku, Mekáči a jiných občerstvovacích zastávkách, nebo obecně v obchodech, restauracích, prostě všude, kde bylo místo.

   hAnko si vzala slovo. „Poslyšte, musím vás poprosit o diskrétnost. Znáte tohle anime, znáte budoucnost i pravidla. Nic se tady nesmí změnit, takže krom neplánovaného ničení Hollow tady nic nezvorejte. A Leony… ten tvůj proslov k panu Yamamotovi nebyl zrovna taktní.“
   „No jo, já jsem děsně upřímná.“
   „Tož idem na kutě, hlava mi začíná třeštit,“ rozloučila se s námi sorinka a my ostatní jsme pak taky brzy zalehli. Čekal nás náročný… den… týden… měsíc… Kdo ví?