25.kapitola - Jen iluze

vloženo: 19.02.2011   
počet zobrazení:   

   Nakonec jsme zakotvili v obrovské jídelně, kolem nás byly chlebíčky, pochutiny na žvýkání, lahve se šumivými nápoji a tísnící se Shinigami. Začala neoficiální párty a mohl za to Ukitake, šéf třináctky. Tobince všechno došlo až obdivuhodně rychle a vědoma si svého poslání začala plácat přítomné pány (i slečny) po zadku pádlem. More love, more yaoi, jak se říká. Brali to jako legraci, určitě jim ještě nedošlo, jak moc nebezpečné je tohle malé prokletí. Potutelně jsme se s Perlou šklebily, když Tobí plácla nic nechápajícího Renjiho a s výskotem od něj uskočila. Teď už nás bylo šest.

   V desítce

   Zírala na svého zelenookého trapitele a čekala pohromu. Počítala s urážkami, zákazy, běsněním, ale rozhodně ne s výčitkami. „Nad tím, co provádíte, zůstává vážně rozum stát, Perlo-san. Nechápete, že jsem to všechno dělal kvůli vaší osobě? Někdo tu napadá vaši lidskou skupinu a nikdo neví, co udělá příště. Tak proč se ze všech sil snažíte, aby se něco stalo?“ Hlas se mu třásl, ale ne vztekem, hnědovláska v něm rozeznala obavy.
   „A zeptal se mě vůbec někdo, jestli chci, abyste se o mě starali?“ vyhrkla dotčeně. „Mám partu přátel, na které se mohu spolehnout. A umím bojovat! Nebojím se nepřátel! Já nejsem dítě, kapitáne Hitsugayo!“
   Zamrzelo ho to, ale neodpověděl jí, jen mlčky ukázal na dveře a zachrastil klíči. Pochopila.

   Před Byakuyou

   Renji se někam ztratil, ještě jsem zůstala v budově a cpala se chlebíčky, padl i ten potutelný nápad něco si z těch dobrot sebrat a nechat na pokoji, když teď moje peněženka úpěnlivě volala o pomoc. Takže jsem se ládovala až do doby, kdy mi tvrdá ruka Kuchikiho Byakuy dopadla na rameno. Vzhlédla jsem k němu s udiveným výrazem.
   „Ten zpěv byl příšerný.“
   To bylo to jediné, co mi řekl. Nešlo mi to do hlavy. Nebude vysílat, vztekat se a nařizovat? Asi jsem se někde o něco praštila a umřela.

   Soi Fong má nálady

   Modrovlasá vůdkyně likvidačních sborů zlostně přecházela po místnosti a co chvíli spočinula hněvivým pohledem na dívce v dlouhé tunice, bez toho kusu hadru skoro nahé. „To bylo skutečně směšné!“ prskla a chytila se za hlavu.
   T.a.r.a.n.e.e dělala, jako by se jí to netýkalo, což velitelku druhé divize rozčilovalo snad ještě víc, než kdyby jí odporovala. „Ale tradice by se ctít měly!“ namítla nakonec černovlasá, na té drobné lži jsme se usnesly už dávno. „Copak vy tu neslavíte svátky? A… měli jste nás zastavit, okřiknout nebo něco,“ dodala škodolibě a Soi Fong se zastyděla. Ta drzá žába měla pravdu.

   Zarakačky

   Kenpachi neztropil kvůli odpolednímu tyjátru žádný povyk, ale jeho lidské svěřenkyně se mu i přesto vyhýbaly. Na jeden den bylo těch zážitků až moc, chtěly si odpočinout, navíc Minata se v té bederní roušce a několika kusech látky přehozených přes sebe a narychlo spíchnutých necítila právě nejjistěji.
   „Tak, už je nás šest, brzy snad už budem zas všichni,“ vydechla Amazonka a otřela si rukou čelo.
   „Jo, už aby to bylo,“ utrousila Characterless a kriticky zhodnotila svůj cosplay. „Ta mrňavá kapitánka se na mě už zase lepila,“ prohlásila s odporem a zašklebila se.
   „Hinamori?“ tipla si Minata a druhá dívka přikývla, pak se ale zarazila.
   „Hele, neslyšelas něco?“
   Vzápětí se ozvalo zasvištění zbraně. Bylo to nečekané, stalo se to totiž uprostřed dne. Minnie se rychle sehnula. Její zanpakuta zůstala v pokoji. Ohnala se po útočníkovi kovovou tyčí, a Characterless už jen sledovala skutečně rychle se vzdalující postavu, z níž viděla jen cíp bílého haori.
   „Min?“ vyhrkla nejistě a podívala se na ni. „Ten útočník je Shinigami.“
   Minata ztuhla, ale pak se uvolnila a sklonila ruku s tyčí. „Bylo to divný,“ řekla jen a tím téma uzavřely.

   Shunsui a Renji

   Kyouraku vycítil napětí zástupce kapitána šesté divize a rozhodl se, že jeho ztuhlým svalům dopřeje malé uvolnění, a to za pomoci alkoholu. A Abarai se samozřejmě urputně bránil!
   „Ale já musím…“
   „Nemusíte, podkapitáne. Dnešní večer patří zábavě.“
   Červenovlasý naposledy střelil pohledem po blonďaté Shinigami, ke které se právě přiblížil jeho nadřízený, pak od kapitána Shunsuie přijal hrnek plný saké. „Ale jenom jeden…“
   „Méně protestujte a více pijte, pane Abaraii,“ doporučil mu velitel osmé divize a obrátil ho čelem k sobě. „A přestaňte se dívat, kam nemáte, nebo to nahlásím jako neuposlechnutí výše postaveného důstojníka,“ prohlásil muž ve slaměném klobouku a rozevlátém kimonu obřadně. Zástupce kapitána si vzdychl. Protentokrát bude zřejmě nejlepší nic nenamítat a prostě se jen… bavit.

   Zpráva od Gina

   Zazívala jsem. Nedalo se říci, že bych spala klidně, i když Renji se někde zdržel, takže žádná noční bojovka nebyla. Možná to bylo tím stresem a přepracováním. Snažila jsem se zdvojnásobit úsilí, abych našla lokaci co nejvíce svých přátel. Znovu jsem si položila ruku před pusu, pak mě zaujalo třepotání křídel na stole. Byl to můj růžový motýl. Zprávu poslal kapitán Ichimaru z trojky, chtěl se sejít a zdůrazňoval, že mám přijít sama. Nelíbilo se mi to a přemýšlela jsem, co mu odepsat.
   „Dobře, přijímám možnost osobního setkání, dostavím se ve stanovenou hodinu.“
   Srovnala jsem papíry na hromadu, zamkla kancelář a přešla o několik dveří dál. Musela jsem říct Byakuyovi o svém odchodu. Šla jsem dřív, potřebovala jsem to všechno říct Perle.
   „Ty ale hrozně riskuješ!“ vyjela na mě.
   „Poslyš, kdybych se nevrátila do setmění, tak jděte za Kuchikim, že máte podezření na Gina. Nevěřim mu, ale jestli má nějaké opravdu speciální informace, tak bych se s ním setkat měla.“
   „Ale buď opatrná.“
   Slíbila jsem jí to a vyrazila za Ichimarem. Čekal na mě uprostřed toho největšího nádvoří v Seiretei.

   Přivítal mě naprosto formálně, ale něco v jeho úsměvu mě přinutilo být ostražitější. Zmocnil se mě zvláštní pocit paniky.
   „Všechno jste si vyřídila?“
   Přikývla jsem. „Jestli se nevrátím do setmění, moji přátelé mě půjdou hledat,“ řekla jsem odhodlaně, ale nikoli výhružně.
   „Ale ale, nač taková přehnaná opatrnost?“ uchechtl se Gin a zaculil se.
   „Vůbec není přehnaná vzhledem k tomu, co se momentálně ve Společenstvu děje, kapitáne. Ryokové se tu potulují a přepadají Shinigami. Opatrnost je na místě.“
   „Inu, já zatím na žádného ryoku nenarazil. Musela jste mít štěstí.“
   Přisvědčila jsem, nechtělo se mi mu vysvětlovat, že nemá pravdu.

   Čekala jsem, že mi řekne, co má na srdci, a já zas půjdu a vrátím se k mnohem důležitější práci, jenže to se nestalo. Začalo to tím, že řekl, že jsem určitě ještě neměla možnost pořádně si projít Seiretei a že mě tu provede. Snažila jsem se špicovat uši, ale vykládal jen samé nesmysly o historii shinigamského světa a zákonitostech v něm, takže jsem ho brzy přestala vnímat. Ani jsem nepostřehla, že jsme začali stoupat, než jsme se ocitli na mostě a zastavili se. Opatrně jsem se rozhlédla a trhla sebou, v nepříliš velké dálce se totiž rýsovala obrovská válcovitá věž, svatyně určená k pokání.

   Gin si té reakce všiml a ještě víc roztáhl úsměv. Zřejmě si něco uvědomil, ale co, to jsem radši nechtěla vědět. Jen jsem doufala, že si nevzpomněl na naše první setkání.
   Konečně jsem se přinutila odtrhnout oči od té věže, v níž Rukia čekala na popravu, a vyhrknout: „Proč jsme tady?“ V obličeji se mi mihnul záblesk strachu.
   Ichimaru ke mně pomalým krokem došel a jemně mi stiskl jednou rukou obě zápěstí. „Co třeba proto, že je tu překrásný výhled?“ nadhodil a dotkl se mě prstem na paži. Něco se kolem ní obtočilo, pak to vyrazilo po zádech nahoru, několikrát se zamotalo kolem břicha, zase se to odmotalo a na malou chvilku se zastavilo na zápěstích, než to něco s praskotem zmizelo. Ta věc byla neuvěřitelně rychlá, stačila jsem jen postřehnout, že je úzká a hnědá.
   „Nikdy nepodceňujte démonickou magii,“ řekl se smíchem a s jakýmsi zvláštním uspokojením si prohlížel můj vyplašený výraz. „Radím vám, abyste nevěřila nikomu.“
   „To… to je všechno, co jste mi chtěl říct?“ vydechla jsem nevěřícně.
   „Víte, očekával jsem, že tak důležitou informaci oceníte. Protože jestli selžete…“ natočil mi hlavu směrem k věži. „…zákony Společenstva jsou neúprosné.“
   Polkla jsem, znovu po něm střelila vyděšeným pohledem a rozběhla se pryč, daleko od toho slizkého hada.