18.kapitola - Dostaveníčko

vloženo: 04.09.2010   
počet zobrazení:   

   Položila jsem před Byakuyu pytlík plný mincí. „A ještě budu potřebovat podepsat tohle potvrzení, že jste ty peníze dostal. V tu chvíli vlétl dovnitř další růžový motýl. „Chce mě pan Yamamoto?“ Podivila jsem se tomu, ale pak jsem si řekla, že to snad nic hrozného nebude. „Dovolte mi odejít, taichou.“ Kuchiki kývl a gestem ruky naznačil, že svolil. Ihned jsem se vydala na cestu.

   Věky unavený stařec mě přivítal vlídně a důstojně, až jsem se kvůli vší té vstřícnosti roztřásla v kolenou.
   „Slečno, vzala jste na sebe skutečně obrovské břímě,“ začal. Říkala jsem si, že počkám, až mi vysvětlí, co tím myslel, a nebudu mu skákat do řeči. „Administrativa divizí ve Společenstvu duší je nesmírně zodpovědná práce. Jste si jistá, že ji zvládnete?“
   „Vychovali mne tak,“ hlesla jsem. „V našem lidském světě mám na to školy.“
   Tomu se podivil, ale zdálo se, že je to pro mě plus. „To ovšem mění situaci,“ řekl opatrně. „Budeme muset provést ve vaší kanceláři a na místě ubytování domovní prohlídku. Jste s tím srozuměna?“
   Přikývla jsem. „Chápu. Nemáte o nás záznamy. Třeba jsem ve svém světě uznávaný masový vrah.“ Usmála jsem se na něho, také se nepatrně zazubil. Má ty zuby vážně všechny pravý i v tomhle požehnanym věku?
   „To si o vás rozhodně nikdo nemyslí, slečno,“ dodal pan Yamamoto a nechal mě jít.

   Do kanceláře mě doprovázel zástupce největšího hlavouna, Sasakibe Choujirou. Vlála na něm bílá uniforma, ale tenhle Shinigami nebyl kapitán. Dalo se ale předpokládat, že kdyby se stařík Yamo chystal natáhnout bačkory, že už si svého nástupce vybral.
   Důstojník se mi prohrabal ve skříni, přísně si přeměřil nakupené hromady lejster, které oddělovaly jen cedule s číslem divize. Všechno jsem to trpěla mlčky. Na nějakou další odvedenou práci to už dneska nevypadalo. Pak jsme se hned vydali na ubytovnu vedenou pod čtyřkou. Nenašel nic zvláštního, ale i tak mě požádal, abych se s ním ještě vrátila za Yamamotem.
   „Našel jsem jen tohle.“ Podával mu soukromé zápisky. Z těch značek ale nebyl moudrý ani jeden, proto to nakonec nebezpečným neshledali.

   Perlin deník

   Hnědovláska svírala tužku v prstech a snažila se utřídit si myšlenky. V poslední době psala hodně. Už dávno si musela vypůjčit od Matsumoto tu dřevěnou psací věc, protože její vyvolané kuličkové pero reagovalo (stejně jako všechny neobvyklé věci na území Společenstva duší) na vnitřní klid, kterého se ale poslední dobou dívce nedostávalo, protože v ní z různých důvodů kypělo napětí.
   Teď seděla na posteli v prázdném pokoji a pročítala si zápisky v deníku.
   Dnes za mnou byla Characterless. Myslím, že mě oslovila proto, že jsem byla první, na koho natrefila. Ptala se na nějaké konverzační triky. Moc toho o tom sice nevím, ale stejně jsem jí zkoušela poradit.

   Na jednu stranu chci všem dokázat, že nejsem slabá a bezmocná, ale na tu druhou… vůbec netuším, jak Leonydě pomoct s pátráním. Já ty lidi neznám, vždycky jsem se držela stranou a teď… teď je to stejné.

   Nejnovější zápis: Z Toushira začínám mít špatný pocit. Chová se divně. Zdá se mi, že se chce přátelit. Mám mu to dovolit? Ovlivnilo by moc tenhle příběh, kdybych milovala kapitána?
   Nad posledním sdělením se musela dlouze zamyslet. Ve svých představách a v povídkách ho snad stokrát s někým spárovala, ale jak to bylo doopravdy? Choval k některé z důstojnic city, jen to ještě nebylo v anime řečeno, nebo je pravda úplně jiná? Nevylučovala ani to, že by jeho spřízněná duše nebyla žena. Pak ji napadla ještě jiná věc. Čekal by Hitsugayu trest, kdyby se zamiloval do ní?

   Zaklapla deník a vydala se ven. Nejprve se přesvědčila, že je na dvoře sama a nikdo ji nesleduje. Pak zavřela oči, spojila ruce a soustředila se. Vzápětí ucítila, jak jí z kalhot začínají vylézat provázky, jež se utvořily z její duševní energie. Dva z nich vzala do rukou a vytáhla je celé. Chtěla chvíli trénovat. Na malou chvíli si připadala jako mažoretka, co si hraje se stužkami. Také se zkroucenými provázky točila ve vzduchu a zkoušela s nimi práskat.
   Když se trochu uvolnila, její pohyby už nebyly rázné a přímé, spíše připomínaly tanec. Dokonce se do svého soukromého tréninku tak zabrala, že vůbec nepostřehla, že už dávno není ve dvoře sama. Když se obrátila směrem ke vchodu do domu, uviděla udiveného mladíka.

   Bylo to stejné, jako když Naruto nachytal u jezírka tančící Hinatu. Rozhodla se, že prostě omdlí. Toushirou ji určitě nenechá spadnout. Jistěže ji zachytil. Heh, ty jsi ale pěkná mrška! Perlino svědomí se zachechtalo, ale dívka nehodlala couvnout, teď to přece byla skvělá příležitost, tak ji musí využít. Nechala oči pevně zavřené a nepohnula se, ani když ji Hitsugaya jemně pleskal po tvářích a zkoušel s ní třást.
   Ucítila jeho dech, jak se k ní přibližoval obličejem. Teď! Teďka to přijde! Určitě mě zkusí probudit umělým dýcháním. Pak to napětí ustalo a nahradil ho pocit, že se vznáší, který ale vzápětí vystřídalo zděšení. Kam mě to nese?
   Kdyby zkusila pootevřít oko, mohl by na její malý podvůdek přijít. Ne! Nepohne se, ať se bude dít cokoli. Zdálo se jí, že kroky se zastavují a pak jí Toushirou začal omývat obličej vodou. Zlostně zaprskala a otevřela oči.
   „Už jste v pořádku, Perla-san?“
   Dívala se na něho trochu ustrašeně a raději jen přikývla. Říkala si, že by na sebe zřejmě neměla zas až tolik tlačit.

   Příchod Ukitakeho

   Měla jsem ještě trochu obavy, že by si hlavní vedení mohlo chtít prohlídku v kanceláři zopakovat, takže jsem dnes pracovala sólo. Ozvalo se zaklepání. „Vstupte!“ Bělovlasý chlapík nahlédl dovnitř. „Pane Ukitake! Prosím, posaďte se. Ještě musím vyřídit jednu záležitost.“
   Nabídla jsem mu židli, nechala ho v kanceláři a spěchala za Abaraiem. „Poplach?“ protáhl a ušklíbl se.
   „Tyhle tři položky nejsou zaplacené. Vidíš, ta částka tady dole. Ale já za Mayurim nemůžu. Vyřídil bys to?“
   „Zajdu tam za hodinu,“ slíbil.
   „Dobře, ale vyžádej si to od Nemu, jeho zástupkyně. Spíš ti vyhoví.“
   Udiveně přikývl. „A kam jdeš ty?“
   „Za panem Ukitakem, právě přišel.“
   „Tak mazej, pilná včelko,“ uchechtl se Renji.
   Otočila jsem se ve dveřích. „Neremcej, stejně bys tu práci nechtěl dělat!“ oplatila jsem mu ironickým tónem.

   Ukitake mezitím přejížděl ustaraným pohledem velké množství navršených hromad. „Jak to jen může jedna křehká dívka zvládat?“ zeptal se, když jsem vešla.
   „To víte, kapitáne, taková práce se neudělá za den.“ Chtěla jsem dodat, že jim možná tak polovinu vrátím, až se budu vracet domů, ale nechala jsem si zajít chuť. „A copak to bude?“ nadhodila jsem s úsměvem.
   „Potřeboval bych co nejrychleji výkazy o škodách.“
   „To jsou… ehm… fialové štítky, že?“
   Pokýval hlavou. „Vidím, že vás informovali.“
   „Nebojte se, udělám je co nejdříve a dám vám vědět, abyste si pro ně mohl přijít, co říkáte?“
   „Lepší řešení bych nevymyslel!“ pochválil mě Ukitake a měl se k odchodu.
   Chvíli jsem se přehrabávala v lejstrech. Ukázalo se, že fialová zóna šéfa třináctky není tak žhavá, jak to ze začátku vypadalo. Bylo to nanejvýš deset lejster. Bude si pro ně moci přijít zítra.

   Po práci jsem zamkla kancelář a vydala se hned pryč. Dostala jsem čestné pozvání ke stolu Hitsugayi Toushira. Hvízdala jsem si oblíbené písničky a vůbec nedávala pozor na cestu.
   „Au! Dávej přece bacha!“
   „Promiň, já nekoukala… T.a.r.a.n.e.e?“ Usmála se, asi ji tu ostatní jménem neoslovovali. V jejích očích jsem ale spatřila podivný záblesk. „Jsi naštvaná?“ Skočila jsem do toho po hlavě.
   Černovláska rychle zavrtěla hlavou. „Na tebe ne. Divizáci mě vytáčej! Mám furt chuť někoho praštit.“
   „Tak jo. Co se takhle rozběhnout a srazit se hlavama?“ navrhla jsem bezelstně. Neřekla mi jménem, takže mě nepoznala, to bylo jasné hned.
   „Ježíš, ne! Já jsem to nemyslela vážně!“ zarazila se zarytá Orofilka a ucouvla.
   „Ale já jo. No řekni, kdo ti dneska dobrovolně nabídne berany, berany duc?“ Už jsem měla plán.
   „No tak jo!“ rozzářila se Tarush, opět jsem v ní poznávala tu trochu cvoklou holku. „A odkud teda?“
   „Z druhýho konce ulice,“ mrkla jsem na ni. Jestli mi ten plán vyjde, bude možná po problému, když ne, parádně to zabolí. Spoléhala jsem na Steevena, přestože ten o tom zřejmě ještě nevěděl.

   „Běžim!“
   Vyrazily jsme zároveň, a jak jsme se k sobě přibližovaly, nabíraly jsme rychlost, ale ke střetu nedošlo. Obě jsme se ocitly na zemi, T.a.r.a.n.e.e v trochu jiném úhlu, než bych od ní čekala. Před každou z nás stála další postava. Přede mnou upocený albín, který po mně zlostně blýskal očima, a na čele jsem mu mohla jasně číst: To jsem zvědavej, co provedeš za pitomost příště!
   Tarush chránila dívka. Měla kratší černé vlasy, vizáž gothičky a oblečení, které určitě mělo za úkol šokovat. A teď si dokonce uplivla.
   „Proč jsi ji zachraňoval? Schválně jsem se posunula, aby nabourala do tý zdi!“
   „Na to zapomeň, tý holce se ubližovat nebude!“ opáčil chladně mladík a přísně si ji přeměřil. „A co seš vlastně zač?“
   „Já jsem Mikami!“ prohlásila hrdě. „Jsem průbojnější já toho ufňukánka za mnou!“
   „Jsem Steeven,“ ucedil, aniž by ho o to žádala.
   „Pozor!“ vyjekla jsem, protože jsem si všimla, že černovlasá rebelka ho chce zasáhnout ohnivou pěstí. T.a.r.a.n.e.e už to také zaznamenala, obě jsme natáhly ruce před sebe zároveň. Než mohlo dojít k ráně, dvě postavy, kolem nichž se už začínala tvořit nebezpečná aura, se rozplynuly ve stejný okamžik.
   Černovláska se rychle zvedala. „Není ti nic?“
   „Ne, dobrý. Kdo to byl?“ zeptala jsem se opatrně.
   „To byla Mikami, moje schizofrenní dvojče. Nesnáším ji,“ prohlásila s odporem a v té chvíli už mi bylo jasné, že plán se nezdařil.
   „No, tak já ti měla Steevena představit taky dřív. Aspoň příště víme, že dělat čelíčko se nevyplácí.“
   Obě jsme se tomu zasmály. „Nezajdeme někam?“
   „Já bych ráda, ale už teď jdu pozdě,“ omluvila jsem se a spěchala k Toushirovu domu.

   Perla už mě vyhlížela. „Myslela jsem, že se ti něco stalo!“ prohlásila vyčítavě.
   „Já jsem se zapovídala s Tarush.“
   „A vzpomněla si?“ Ukázala jsem jí gestem, že se na to nemá ptát, a téměř neznatelně zavrtěla hlavou. Pochopila a poodstoupila od dveří. „Poprosila jsem je, ať na tebe počkají.“ Pak si mě prohlédla pozorněji. „Proč máš na pažích modřiny?“
   „Štrejchla jsem se o skříň.“
   Nebyla to pravda, bylo to kvůli klonům, co se nedokázaly vtěsnat pod stůl. Když se totiž klonu něco stane, přenese se to na jeho neklonové já. Je ale fajn, že tohle pravidlo neplatí, když je klon „zabit“.
   Už se dál neptala. Omluvila jsem se za zpoždění a posadila se ke stolu. Vesele se hodovalo, přestože bylo ve vzduchu pár rušivých elementů. Toushirou přejížděl pohledem z Matsumoto na Perlu. Na svou zástupkyni se kabonil, zatímco když stočil pohled k hnědovlásce, zatvářil se… kajícně?
   „Chtěl bych požádat o laskavost,“ řekl a svá slova směřoval ke mně. „Divize se ocitla v tísni. Potřeboval bych, abyste nám zkontrolovala dokumenty, které souvisí s financemi. Rád bych věděl, jestli můžeme očekávat nějakou platbu, nebo mám jít žádat o dotaci.“
   „To nebude problém,“ zamumlala jsem s plnou pusou. „Taky bych měla jednu prosbu. Můžu tady dneska přespat?“

   Hned po odnesení talířů si mě Perla odtáhla nahoru. Vypověděla jsem jí všechno, co se toho dne přihodilo.
   „Mikami?“
   „Jo, ale Tarush si nevzpomněla, že máme něco společnýho. Měla jsem se jí zeptat, na jaký divizi je.“
   „To tedy měla,“ uchechtla se. „Mám ti říct, co jsem prováděla já?“
   Samozřejmě, že jsem to chtěla vědět. Když mi to všechno pověděla, nemohla jsem se tomu nesmát. „No holka, ty máš teda pech!“ vyprskla jsem a dusila vzlyky.
   „Já s ním přece nechtěla flirtovat!“ ohradila se okamžitě.
   „Máš pech, že Toushirou chápe tak děsně pomalu,“ chechtala jsem se. „U toho jídla se tvářil jak ten největší hříšník.“
   „Hele, nech toho!“ zlobila se Perla a vzala do ruky polštář. Hned poté mi přistál na hlavě.
   „No jo, dyť já už mlčim,“ utrousila jsem, naposledy se pro sebe zachechtala a rychle se schovala pod peřinu. Tohle milé zvířátko by mě třeba taky mohlo chtít pokousat.

   Další den už byl opět stereotypní. Ukitake si vyzvedl svoje lejstra a na Hitsugayovi jsem pořádně zapracovala. Nutno ale říci, že jsem to tentokrát přehnala, možná proto, že se mi myšlenky neustále stáčely k Tarush a Mikami.
   Když jsem opouštěla kancelář, bylo už po setmění a ve tmě se obvykle dost špatně hledá. Po pár blocích mi bylo jasné, že jsem sešla z cesty. Chtěla jsem se vrátit zpátky k Byakuyově kanceláři a začít od znova. Po cestě nazpátek jsem ale zaslechla nějaký svištivý zvuk a pak všechno kolem potemnělo.

   Zavrtěla jsem se ve spaní a instinktivně se natočila na stranu, což jsem ale neměla dělat. Přepadla jsem přes okraj lůžka a ozval se tupý úder. Musím hned otevřít oči, napadlo mě. První, co jsem uviděla, byly moje ruce, natažené dopředu a strčené do klády. „Co to je?“ Pak jsem zjistila, že jen díky tomu jsem se nerozplácla na podlaze a nespadla z postele úplně. Potom mi ale podklouzly nohy a málem jsem to dílo dokonala.
   „Jáj!“ vyjekla jsem a zapřela se nohama o postel, potřebovala jsem se nějak vytáhnout nahoru. Nakonec to všechno skončilo přesně opačně. Když jsem se pak konečně zvedala ze země, padl mi pohled na mříže ve dveřích. Jak jsem se sem proboha dostala?

   Doběhla jsem k východu. „Haló! Můžete mi říct, co tu dělám?“ volala jsem na hlídače, který podřimoval na židli. „Tak, chlape! Mluvim s váma!“
   „Oni vám to řeknou, slečno,“ zabručel a znovu zavřel oči.
   Ozvaly se kroky, zpozorněla jsem. „Renji!“ vyhrkla jsem a chytila se mříže. Netvářil se přívětivě. Aha, já mu mám vlastně na veřejnosti vykat. „Promiňte, kapitáne…,“ začala jsem, ale přerušil mě mávnutím ruky.
   „Kašli na to.“ Zmlkla jsem, ten jeho tón mě vážně vyděsil. „Vy línej chlape, koukejte mi otevřít dveře, ať můžu za ní!“ zarámusil červenovlasý a počastoval hlídače vražedným pohledem.
   „No jo, no jo. Ustupte dozadu, slečno.“
   Poslechla jsem, bylo mi jasné, že mě hned tak nepustí. Ale co se vlastně stalo?

   Renji mě vyzval, abych si sedla na postel. „Dáš to dolů?“ Natáhla jsem k němu ruce.
   „Nemám klíč,“ odbyl mě a podíval se na mne. „Víš, proč tě zavřeli?“
   „Ani to nejmenší tušení,“ přiznala jsem popravdě.
   „Našli tě v domě s vymlácenými okny. Ležela jsi mezi střepy a spala.“
   Vytřeštila jsem oči. Kde přišel na takovou děsnou blbost? „Nic si nepamatuju. Jen mě šíleně bolí hlava.“
   „Hlava?“ Na okamžik zaváhal. „Teď mi řekni všechno, co víš.“
   „Vyšla jsem z kanceláře a vracela na ubytovnu. Musela jsem blbě odbočit, už byla tma. Chtěla jsem se vrátit a od tý doby mám vokno. Vlastně… počkej, ještě si vzpomínám na takovej divnej šustivej zvuk.“
   „Myslel jsem si to,“ zabručel Renji a smutně pokýval hlavou.
   „Dostaneš mě ven?“
   Povzdychl si. „Snad tě po výslechu pustí.“
   Přikývla jsem. „A… kdo mě našel?“
   „Kapitán Ichimaru,“ odpověděl vyhýbavě. „Už musím jít. Zjistím, jestli se dá něco dělat.“

   Když můj jediný spojenec odešel, natáhla jsem se na postel a dlouho přemýšlela. Tak Gin mě našel někde v rozmlácenym baráku. Bylo to celý nahraný? Stejnak by mi to nikdo neuvěřil, a ani nemám důkaz. Vážně divná situace.
   Ještě to odpoledne mě přivedli k výslechu. Byli tam všichni kapitáni a samozřejmě pan Yamamoto, kterému jsem se vůbec neodvážila pohlédnout do očí. Ruce mi neuvolnili, možná se báli, že bych utekla.
   „Víte, z čeho vás obviňují?“ zeptal se vrchní velitel krátce.
   „Jen něco málo,“ hlesla jsem.
   „V jedné z méně používaných divizních budov došlo dnes v noci k výtržnostem. Kapitán Ichimaru tam údajně našel ležet vás.“
   „Já si ale vůbec na nic nevzpomínám, pane! Říkali mi, že tam někdo rozmlátil okna, a já jsem přece neměla při sobě zbraň!“ vyhrkla jsem zoufale.
   Kapitáni kývali na souhlas, byl to argument v můj prospěch. „Povězte nám, co jste dělala, než vás našli,“ vyzval mě zástupce hlavního velitele.
   Zamyslela jsem se. „Kapitán Ukitake si přišel pro papíry, pak jsem třídila dokumenty pro desátou divizi a z kanceláře jsem odcházela po setmění. Bylo špatně vidět, ztratila jsem se a chtěla se vrátit. Pak si vzpomínám jen na nějaký divný šelest a ráno jsem se probudila v cele.“
   „A kam jste směřovala?“
   „Domů, na ubytovnu.“
   „A důvod?“
   „No, já…“
   Vtom se ozval Abarai. „Čekal jsem tam na ni.“ Překvapeně jsem se na něho podívala. „Už to nemusíme dál tajit,“ prohlásil, přešel ke mně a naprosto nečekaně mě políbil. Jen jsem zalapala po dechu.
   „Je to pravda?“ ozval se Sasakibe.
   „Ano,“ přikývla jsem. Jestliže Renji přišel s tímhle plánem, budu hrát jeho hru. Pro jistotu ještě zavolali hlídače, který potvrdil, že jsme se v té cele k sobě trochu víc měli.
   „Dobrá. Váš názor na tuhle situaci, Abaraii?“
   „Já myslím, že ta situace byla fingovaná. Shinigami mohl někdo omráčit a odtáhnout na místo činu, aby od sebe odpoutal pozornost.“
   „Ryokové?“ vyhrkla Soi Fong.
   „I to je možnost.“
   Byla to blbost, ale mlčela jsem. Vypadalo to, že mě osvobodí. „Přikláníte se k této možnost, slečno?“
   „Asi ano. Já vám přece nedokážu říct, kdo mě praštil a proč to udělal.“

   Proces dopadl v můj prospěch, byla jsem volná. Zdálo se, že panu Yamamotovi se alespoň trochu rozjasnila tvář. „Vydejte nařízení, že naši noví shinigamští důstojníci z lidského světa jsou povinni nahlásit techniky, které používají a všechny jejich projevy. Použijí-li při střetu nebo proti sobě kteroukoli jinou techniku, nechť je to bráno jako porušení zákona.“ Po tom prohlášení mi poklesla čelist. Tímhle nad námi vynesli ortel!