3.kapitola - Nedůvěra

vloženo: 18.06.2010   
počet zobrazení:   

   Ráno jsme vyfasovali pár pruhů zelené látky, které jsme si měli obtočit kolem pasu, a nefalšované oděvy pro Shinigami. Naše hlavní velitelka už nám stihla obstarat i mapy.
   „Máme jich málo, takže budeme po skupinách a po dnech se prostřídáme. Udělaly jsme to se Sorou tak, aby vaše týmy byly schopné spolupracovat.“
   Vida, zjevil se nám Hatake Kakashi v ženské podobě! Pomyslela jsem si a čekala, ke komu mě přidělí.
   „Rika, Tobinka, Minata, první skupina.“ Dívky si šly pro mapu a Tobí hned sáhla po svém věrném pádlu.
   „Kubby, Characterless a T.a.r.a.n.e.e, vy budete spolu.“
   hAnko a sorafay měly trojici s Mirindou. Alea zůstala s Lilithkou a Yuki. Ketsueki byla s Lenurou, jediná dvojice pro dnešní den. Parry se ke mně a Perle s radostí přidal.
   Characterless poukázala na to, že když jí seberou zbraň, nebude mít žádnou a Minata si šla (s patřičnou drzostí) vyžádat nějakou zbraň u nejbližší divize, a skutečně dostala vlastní zanpakutu.

   Rozdělili jsme se náhodně, ale snažili jsme se držet v týmech. Všude nás nechali projít a dívali se, jako bychom byli nějaká pouťová atrakce. A aby toho nebylo málo… všude se za náma táhli nějací čumilové, a k mému velkému zděšení i někteří důstojníci.

   Moje trojice se jim ztratila na lesní mýtině. No jistě, musel to být pohled pro bohy! Perle visely provázky všude možně, aby jich snad nebylo málo, já měla florbalku hozenou přes záda a Parryho klony nám dělaly tělesnou stráž, takže to vypadalo, že je nás víc.
   „Tady je dobrý místo,“ prohlásila jsem a zvedla „zbraň“ nad hlavu.
   „Co to děláš, Leo?“ Hnědovláska na mě upřela pátravý pohled.
   „Coby? Přivoláme tu věc sem, a když bude mít přijatelnou velikost, tak ty jí chytíš a já dorazím.“
   Ne, vůbec jsem to nebrala lehkovážně, když mi z dříve relativně neškodné pomůcky na sport začala tryskat energie. Navíc jsem pořád měla špatný pocit z toho, že nás někdo sleduje. Jo, určitě za tím stromem někdo byl.

   Náhoda je blbec, takže se nikdo nemůže divit, že jsme přivolali přízraky dva. „Ten menší je můj!“ Parry si ho okamžitě zabral a pár jeho klonů vyběhlo do strany.
   „Zblízka je to moc nebezpečný. Chyť ho takhle, Perlí!“ Provázky zachytily stvůru, která byla rozhodně větší než my dvě dohromady, za nohu.
   „Netrefila jsem se!“ zanaříkala.
   „Klídek, nic se neděje, hlavně ho drž.“
   Zatímco se Hollow pokoušel vyprostit, připravila jsem si střelu. „A teď přijde… pořádná… tlaková vlna!“ Zasažená nestvůra zakvílela a rozplynula se. Zaslechly jsme jásavé zavytí a ohlédly se. Parry v počtu jednoho tuctu právě naskakoval na druhého Hollowa.
   „Ultimátní útok doktora Hatakeho!“ Musely jsme se smát, bylo po boji. „Hej! Máte válčit, ne se chechtat!“ Parry se tvářil uraženě.
   „Promiň, ale tahle tvoje hláška mě pokaždé dostane. Ale jsem ti moc vděčná, že jsi s tím počkal, až když jsme dobojovaly,“ říkala jsem se slzami v očích, nemohla jsem se přestat smát.

   Tarush se rozběhla a během utíkání pečetila. „Katon: Housenka no Jutsu!“ sprška ohnivých koulí donutila Hollowa přepadnout na záda, kde na něj z větve seskočila Characterlesss a rozřízla mu mečem hlavu na dvě půlky.

   Mirinda se držela vzadu, zatímco hAnko se sorafay si připravovaly svou techniku. Vypustily své jutsu zároveň, a i malé dítě ví, že voda vede elektřinu.

   Tobinka smutnila, Rika naopak zuřila. „Hej, Min, nemysli si, že to tady vymlátíš sama! Chcem si taky bouchnout!“

   Alea udržovala jutsu iluze a nespouštěla oči ze stvůry pod ní. Ta právě hleděla na tři strnulé dívky, zatímco Lilithka se k ní blížila zezadu připravena vypálit pulsující kouli z rukou.
   „Teď, Lili!“
   Příšera se ohlédla a to znamenalo její konec. Dostala ránu do hlavy.

   Ketsueki a Lenura to měly nakonec asi nejsnazší. Kdykoli černovlasá zaútočila Dotonem, Lenura ji přenesla jinam. Měnily polohu stejně rychle jako ponožky.

   Zatímco starý Yamamoto byl smířen s tím, že mu pár skoro-ryoků-skoro-Shinigami likviduje území, důstojníci neodolali zvědavosti a vyšli do terénu šmírovat.

   Abarai sebou trhl a přisunul se blíž ke kmeni. „Nevěděl jsem, že jsi tu taky, Kiro.“
   „Pozoroval jsem tu holku, co to umí s ohněm. Je rychlá a mrštná. Má instinkty jako zvíře,“ odpověděl mu blonďák.
   „Tady to bylo taky zajímavé,“ kývl Renji hlavou. „Ty tři v jednu chvíli přinutily toho Hollowa se úplně zastavit. Netuším, jak to udělaly.“

   Yachiru se snažila udržet na Kenpachiho zádech. „Honem! Honem, Keníčku, nebo o to přijdeme!“ popoháněla svého nejlepšího přítele.
   „Přestaň mi ječet do ucha, spratku drzej!“ utrhl se na ni a zabočil do uličky.

   „Moja, toto bylo o chlup.“ sorafay si otřela z čela kapičky potu a zadívala se k obloze. hAnko jí zamávala před očima a pak ukázala ke křoví, z něhož vykukovala dredatá hlava.
   „Není mu nic?“
   „Idem tam, ne?“
   Než k němu došly, byl pryč.

   „Kapitáne Hitsugayo! Konečně jsem vás našla!“ Vysoká zrzka s kadeří vlnitých vlasů šplhala na větev.
   „Říkal jsem ti přece, že to máš vzít za mě! Potíže?“ obořil se na ni bělovlasý kluk s pichlavýma očima.
   „Ne, jenom… pár obyčejných hlášení a… svačina.“ Podávala mu úhledně zabalený balíček.
   „Hernajs, ženská! Říkal jsem ti přece, že se jdu podívat na ty boje, kdyby někdo z nich potřeboval pomoc. Pojď!“ zavelel a v tu chvíli jsme si jich všimli.
   „Leony, podívej, kdo tu je!“
   „Já vím, Perlo, seděl tam celou dobu.“
   „A támhle je další!“ upozornil nás Parry a my zahlédli už jen záda Ichimaru Gina. Přestávalo se mi to líbit.

   Naše dnešní boje se daly spočítat na prstech jedné ruky, ale to nebylo nic proti tomu, co následovalo po návratu k civilizaci.
   Kolem nás se začaly tvořit hloučky a lidé v nich na nás mávali vším, co měli zrovna po ruce. „Prosím, podepište se nám!“
   „Jak se máme odvděčit za to, že jste chránili naše životy?“
   Usmívali jsme se, byl to tak povznášející pocit a opravdu rádi jsme se těm milým dušičkám podepsali na papíry, oblečení, v podstatě na cokoli, co nám podstrčily.
   „A mně také dáte podpis? Rád bych si zachoval malou památku na vaši návštěvu.“
   „Kapitáne Aizene… ale… jo, jasně.“ Vytrhla jsem mu papír z ruky, abych se mu nemusela dívat do očí. „A prosím… dejte rozkaz, aby byl zaveden zákaz vycházení za hranice Rukongaie, dokud tu budou řádit Hollow.“
   „To je dobré opatření. Rozhodně to zařídím,“ odvětil a vzal si papír zpátky.

   Večer jsme se všichni sešli v pokoji. „Tak jak jste si vedli, co? Jaký to bylo?“
   „No, my dneska s Perlou zažily Parryho ultimátní útok, a to hned dvakrát. Jenže podruhý byl ten Hollow tak vyvedenej z míry tím, že sme se mu smály, že se klidně nechal dorazit,“ dala jsem k dobru historku z doby kolem čtvrté odpolední.
   „Já vznáším námitku!“ zatvrdila se Tobinka. „Minata jela sólo a na nás se vykašlala. Pádlo si stěžovalo,“ ušklíbla se a následovala další salva smíchu.
   „Ale pár jich ušlo,“ přiznala sorafay po chvíli.
   „Dneska se to obešlo bez zranění, ale zítra to možná bude horší. Nevíme, jestli si to mezi sebou neřeknou a neodhalí naše slabiny.“

   Další ráno jsme si sbalili věci a vydali se pokud možno na stejná místa, alespoň tedy naše skupina. Perla mi zůstala, ale vyměnili nám Parryho za Kubbyho. Řeknu to na rovinu, nechtělo se mi trmácet se po všech čertech, takže jsme si vždycky nějakého toho démona přivolali, a buď přiletěla parta malých hollowských harantů, co z toho ještě neměli rozum, anebo pár větších macků, jejich likvidace byla obtížnější a taky zdlouhavější.
   Kubby měl na to báječnou metodu. Věděl, že Hollowa vyprovokuje nejlíp snůška hrdinských keců, a taky toho využíval. „Hej ty! Vyzývám tě na souboj!“ Pak vyrazil, rozptýlil pozornost příšery a my ji potom mohly snáz skolit, aniž bysme se musely dlouze rozmýšlet, ze který strany na ní pudem.

   Přestože se Perla opravdu snažila, nemohla jsem se zbavit pocitu, že je nesoustředěná a její pohled se stále stáčí k tomu stromu. Zaostřila jsem a neunikla mi malá mužská a o dost větší ženská postava. Dožralo mě to tak, že jsem s hnědovlasou smýkla o zem a patřičně si ji přidržela.
   „Uvědomuješ si vůbec, v jaký jsme situaci? Tohle není hra, neni to jenom jako! Jestli se někomu z nás něco stane, už se domů nevrátí. Pokud ti na tom klukovi vážně tak záleží, tak ho jdi hledat po večerce, rozumělas? Začni to brát vážně!“
   Z očí mi sršely blesky a ještě plná hněvu jsem sahala po florbalce. Vyděšená Perla si zakryla rukama obličej.
   „Kapitáne! Ona ji chce napadnout! Musíme zasáhnout!“
   „Klid, Matsumoto! Nedělej ukvapené závěry a dívej se!“ zarazil ji Hitsugaya a znovu zavrtal zrak do scény pod sebou.

   Rozmáchla jsem se plnou silou. „Zmizni, zmetku!“ a odmrštila Hollowa, který nás chtěl zastihnout nepřipravené a zřejmě sežrat obě najednou. Hned jsem taky vyskočila a šla ho dorazit. Když jsem se vrátila, Perla už se stihla posadit.
   „Poslyš, snad sis nemyslela…“ Pohled v jejích očích mi ale prozradil, že přesně tohle se stalo. „T… to nemyslíš vážně, že ne? Já bych ti přece nikdy… Ne! To se mi zdá!“ Šla jsem k nejbližšímu stromu a praštila do něj „zanpakutou“ takovou silou, až se přelomil. Kubby na to jen ohromeně zíral. „Jdu napřed. Sejdem se u večeře,“ řekla jsem a okamžitě vyběhla pryč.

   Jenže ani po večeři mi moc dobře nebylo. Vyšla jsem ven a zamířila k nejbližšímu místu, odkud se linula vůně alkoholu. Dostali jsme nějaké peníze na stravu, bylo to tak trochu jako výplata.
   Donesla jsem si pití do prázdného pokoje, nechtěla jsem se ale dorazit něčím moc silným. Seděla jsem tam sama a celý den tolik zadržované slzy teď padaly na zem proudem. Myšlenka na to, že jim tu možná s trochou štěstí vytopím podlahu, mi ale tentokrát na náladě vůbec nepřidala. Byla jsem tak zabraná v myšlenkách, že jsem si ani nevšimla, že někdo další vešel.
   „Ale ale! Copak se to sluší, aby tak krásná mladá žena plakala sama v pokoji uprostřed noci?“
   Otřela jsem si oči rukou a podezřívavě se zadívala na chlapíka ve slamáku, který se už zase obrátil ke dveřím.
   „Nanao, drahoušku, dones mi sem taky něco k pití!“
   Ošklivý pohled, který na mě brýlatá mladá žena vrhla, byl srovnatelný s tím, jak jsem se tvářila dneska ráno. To už mi ale chlápek podával ruku.
   „Jsem Kyouraku Shunsui, vrchní velitel osmé divize.“
   Stisk jsem mu oplatila. „Leonyda Styron z Vesnice ukryté v pivní pěně.“
   „No, to je ale vážně zajímavé. A copak vás tolik rozesmutnilo?“
   Podívala jsem se na něj a v duchu si říkala, jestli to fakt myslí vážně. „Hm, řekněme, že prostě jen zapíjím žal. No, ale když mi budete vykládat nějaké veselé historky, tak mi možná náladu zlepšíte, Shunsui-taichou.“ Podařilo se mi vykouzlit na tváři upřímný úsměv.
   „Vida vida, máme my to ale zdvořilé hosty!“ podivil se, ale zrovna na něj se člověk zlobit nemohl. Byl to takový pohodář, že to až zaráželo.
   „Tak dobrá! Povím vám, jak jsme se s Ukitakem schovávali ve škole, když jsme ještě byli malí…“

   Upíjela jsem z hrnku a slzy už přece jenom trochu zaschly. Tenhle mužskej měl v rukávu tolik vtipných historek, že se člověk musel divit tomu, že je to jeden z nejvýše postavených lidí ve Společenstvu.
   „A jak je to u vás? Máte tam něco, co má spojitost s naším světem?“
   „No…,“ zamyslela jsem se. „Máme u nás lidi, kteří dělají zřejmě práci podobnou té shinigamské, akorát nemají zbraně. Říká se jim mediátoři a mají na starost zařizování toho, co ten mrtvej člověk už nestih, a pak může duše v klidu odejít. A… zlý duchy většinou zaháníme magií.“

   Ani jsem si neuvědomila, jak je strašně pozdě, když přišla další návštěva. Chlápek na mě zrovna koukal jako na zjevení. „Nemožné!“
   „Ale jo, nevymýšlim si! Gina u nás máme taky, jenže se to čte džin, jako ta potvůrka z pohádek, co vylejzá z lahve, a je to druh pití.“
   „Tak to se musí říct klukům na štábu!“ uchechtl se a očička mu jiskřila.
   „Klíďo, ale ode mě to nemáte!“ smála jsem se už taky.
   „No Leony, zázraky se fakt dějou! Ty chlastáš!“ Otočila jsem se po hlase. „A ke všemu balíš chlapy!“ dodala Characterless zlomyslně.
   „Nelovim chlapy, zapíjím žal,“ opravila jsem ji a mrkla na kloboučníka. „Vlez sem sám, klidně se ho zeptej!“
   Donesla si taky nápoj a posadila se k nám. „Víš, jak dlouho už seš pryč? Holky mají starost. Říkalas, že budeš venku tak hodinu.“
   „No jo, jak vidíš, zakecala jsem se tu. Našel mě tady ubrečenou, tak se mnou soucitně držel basu.“
   „A co se teda stalo?“
   „No, dalo by se říct, že jsem kamarádce ukázala svojí pravou tvář.“ Zalétla jsem očima ke dveřím, v nichž stála Nanao a svírala pěsti. Určitě se jí nelíbilo, že se tu takhle množíme. „Jo, holkám to vysvětlim zejtra. Dneska už na to vážně nemám sílu.“