27.kapitola - Zkouška kanálem

vloženo: 04.04.2011   
počet zobrazení:   

   Když si černovláska naplno uvědomila, co vlastně vyvedla, křečovitě se rozvzlykala a usedla uprostřed nádvoří na špinavé a studené betonové kostky. Fňukající Shinigami objevil jeden z mladších hochů, zřejmě čerstvý přírůstek Akademie.
   „Co se vám stalo, důstojníku? Nejste zraněná?“ Ihned si všiml zelené stuhy, což pro něj znamenalo něco jako VIP. Malinko se zalekl, ale dívka vypadala spíš bezradně než nazlobeně.
   „Ne, to nic, dobrý,“ vzdychla unaveně a zkusila vstát. „Poslyš, kde tady Shinigami vlastně zahánějí deprese?“ zeptala se a čekala, co jí odpoví.
   „No, obvykle v baru, támhle.“ Ukázal jí rukou a popsal cestu.
   Tvář se jí roztáhla do úsměvu. „A jak to víš ty?“ rýpla si.
   „Můj táta tam chodí,“ pousmál se. „Je čtyřicátý pátý důstojník třetí divize.“
   Měla co dělat, aby se nezačala chechtat. Všichni ti chlapi tady byli tak strašně hrdí na své pořadí, o ženách nemluvě. Hlavou jí začaly vířit nedůstojné myšlenky, takže se rychle rozloučila, aby se jí chlapec nevyptával, proč se tak divně culí. Došla na druhý konec nádvoří, a už jí z očí tekly slzy, jak se smála.
   „Přijde žena k pětici mužů a říká si pro sebe: Tak, kterej dneska? A muži se překřikujou a hlásí: První, druhý, třetí, čtvrtý, pátý milenec…“ Nedokončila větu, protože ji přepadl další záchvat dusivého chechotu. Zavrtěla hlavou. „Nad tímhle musím přestat přemýšlet, nebo na to ještě někdo přijde.“ Důrazně se okřikla, než vešla do budovy, která praskala ve švech, pijácká činnost byla zřejmě mezi členy Společenstva duší poměrně dost oblíbená.

   Překvapilo ji, když uviděla známou tvář. Chvíli o tom pochybovala, protože Characterless se kolem ní jen náhodně mihla, ale podruhé už věděla, že se nemýlí.
   „Hej! Co tu děláš?“
   Tmavovlasá se po ní otočila. „Seznamuju se s chodem Společenstva. Co ty tady?“ Tvářila se stejně udiveně.
   „Budu zkoušet zahánět depresi,“ přiznala a opět posmutněla.
   „Ty že máš chmury? Tak přestaň depkařit, nebo tu mp3ku už nenahodíš,“ uchechtla se, ale dívku nerozveselila. „Pojď támhle vedle, budem mít soukromí.“ Přikývla a nechala se zatáhnout do místnosti, kde zrovna moc prostoru nebylo. „No tak spusť! Co se děje?“
   T.a.r.a.n.e.e se zarazila. „Hele, to se dost blbě vysvětluje, víš? Já totiž mám schýzu a mý druhý já tady ve světě anime ožívá a chová se jako úplně normální člověk. No a z toho vyplývá, že… že moje Mikami mi zdrhla.“ Byla na rozpacích.
   Characterless se ušklíbla. „A je ten chlap aspoň k světu?“ Zavrtěla hlavou a vysvětlila, že její druhá polovina je rodu ženského. „Jo aha, sorry, to mi nějak nedošlo. Leonyda je v tom vašem klubu totiž taky, jenomže ta má chlapa. A proč že ti zdrhla?“
   Černovláska ztišila hlas a povyprávěla jí, jak potkala Yoruichi. Druhá dívka smutně pokývala hlavou. „Jo, začíná tady pěkně přituhovat, to je fakt. Ale tak zase pro vás schýzáky to musí bejt úleva, když tě ten druhej opustí, ne? Kašli na ní, ty jí nepotřebuješ. Takže není třeba něco říkat holkám.“
   Přikývla. Měla pravdu, obejde se bez ní. Ulehčeně si vydechla a usmála se. „Díky, Chari. Hnedka je mi líp!“

   Dopravní špička

   Prskala jsem, už mi to všechno začínalo lízt krkem. Dneska se tu kapitáni střídali jak na běžícím pásu. Nevěděla jsem, kam skákat dřív. A všichni ti lumpové samozřejmě nenahlásili příchod. Že je to najednou napadlo. Pche, tomu tak budu věřit! Přece mě nemůžou mít za úplně blbou, i když jsem blondýna. „A ještě jednou sem někdo vleze a já ho už normálně rozčtvrtim!“ Sotva jsem to dořekla, ozvalo se zaklepání. Vstala jsem a s nesmírnou chutí zavřít návštěvníkovi dveře před nosem jsem ráznými kroky kráčela k východu. „Kdo to už zas prudí, krucinál,“ bručela jsem, zatímco jsem sahala po klice. Tousen! Zatrnulo ve mně. Tak na toho kašlat nemůžu, protože je slepej. Opatrně jsem otevřela dveře, slušně pozdravila, vzala ho za ruku, a co nejopatrněji ho vedla ke stolu. Překvapilo mě, že se mračí. Když dosedl, pobaveně se uchechtl a pravil: „Nejsem nemohoucí. V prostoru se orientuju poměrně dobře.“
   „Promiňte, já jsem z…“ Musela jsem se chytit za nohu, která se mi automaticky vymrštila a nakopla stůl. Steeven, kdo jiný? „Úúú… já to nevěděla.“
   Řekl, že se nic nestalo a pak se poptal, jestli by mu některá divize nemohla teď zaplatit dluhy, které u něj má.
   „No, tak zatím je volná třináctka, takže já se s panem Ukitakem spojím, ano?“
   Přikývl a zvedl se. Nechala jsem ho dojít ke dveřím a pak za ním zavřela. Steevene, ty idiote! Co to zas bylo?
   Albín se zlomyslně zašklebil. No, nevim, jak bys Kanamemu vysvětlovala, žes zapomněla, že je slepej, když jste se osobně ještě nesetkali.
   Sakra, to je pravda. Zuřila jsem. Zas už mi zachránil zadek. Měla jsem být vděčná, ale místo toho jsem si třela nohu a polohlasem nadávala.

   Renji mě vytáhl na trénink, opět za budovou čtyřky. Vzpomněl si ale, že si musí ještě něco velice neodkladného zařídit. Usedla jsem na malou zídku a hladila svou drahou Ryuuhime. „No, tak to vidíš, zůstali jsme tu sami.“ Zanpakuta byla samozřejmě nehybná. Možná už se mi nepoštěstí vidět ji v její pravé podobě. Vzdychla jsem si a zasnila se. Vždycky jsem chtěla vidět draky, v tom jsem byla jako ten Dvoukvítek ze Zeměplochy. Však to taky byla naprosto fascinující zvířata, a nikdo se mi nemohl divit, že jsem si chtěla sáhnout.
   Z mého rozjímání mě vytrhl Abarai, když se mnou prudce zatřásl. „Héej, co je?“
   Vypadal pěkně naštvaně. Nechápala jsem, co jsem zas provedla. Poslední dobou měl náladu pod psa, a já zaboha nedokázala přijít na to, proč.
   „Ani jednu práci neděláš pořádně a ještě zevluješ, když tě nechám chvíli bez dozoru!“ Soptil, neměla jsem z toho zrovna dobrý pocit.

   Červenovlasý mě vytáhl na nohy, štěkl na mě, ať se bráním pořádně, a vyrazil do útoku. Několikrát jsem ho odrazila štítem, ale pak jsem pochopila, že to byla past, že si jen ověřoval mou rychlost, a naše zápolení začalo připomínat boj na život a na smrt se Zarakim.
   „Nejlíp udělám, když tě rozkrájím na nudličky, protože tohle není k ničemu. Nechápu, jak z tebe mohli udělat bojovnici! Neumíš nic!“ zaprskal zlostně a ustoupil ode mě, která jsem se krčila na zemi a chránila si hlavu.
   „Tak se na to vykašli a už mě netrénuj!“
   Byl to odvážný krok a ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. Na chvíli se zarazil, pak rozpačitý výraz vystřídal úšklebek. „Tušil jsem, že to tak dopadne. A byl bych rád, kdybyste ty a ta tvoje chátra už konečně opustili Společenstvo!“
   Mlčela jsem, ale měla jsem chuť drze odseknout, že kdybych mohla, už odtud padám dávno, ale Steeven zareagoval pohotově a jeho neviditelná ruka mi zakryla ústa, takže z Renjiho pohledu to muselo vypadat, že se snažím držet rty pevně semknuté a jen po něm blýskám očima. Vzdychl si, hodil zanpakutu přes rameno a odcházel.
   Steeven mě pustil a já jen zalapala po dechu. Až příště budeš chtít pouštět z pusy jízlivosti, tak já se někam ztratim. Toužíš po výprasku, klidně ti ho dopřeju. A že tenhle chlápek by tě přes koleno přehnul hrozně rád, přímo to z něj sálá.
   Zaúpěla jsem. Můj věrný společník měl pravdu. Musím být opatrnější.

   Rozhodla jsem se navštívit Ishidu a Orihime. V poslední době jsme o nich neměly s holkama vůbec žádné zprávy. Prostudovala jsem v knihovně pár lejster, udělala si provizorní mapu a s těžkým srdcem plným obav jsem se spustila do kanálu.
   „Ale ale, copak to zas provádíte, slečno?“
   Opatrně jsem vykoukla ven. Kruci, proč Gin? Proč ne někdo jinej? Kdokoli! „Poslali mě přes kanál,“ řekla jsem, jako by se nechumelilo.
   „Aha.“ Zamyslel se. „A nemám jít s vámi, abyste se neztratila?“
   Prohlásil to přívětivě, úlisně, až se mi obrátil žaludek. „Věřte mi, že do těch sraček byste lézt nechtěl, kapitáne!“ odsekla jsem a přivřela poklop. Uf, to by bylo… a teď kudy? Hanatarou by se tu vyznal, já se musela řídit jen svými klikyháky. Na pomoc Ichimara se spoléhat nedalo a říct to někomu z důstojníků, tak mě oprátka nemine.

   Pohybovala jsem se tam dole opravdu hodně opatrně. Mělo to hned několik důvodů – osvětlení vyloženě chabý, byla jsem ráda, že vidím aspoň na tu mini mapku, pod nohama mi šplouchala voda a kanál byl plnej krys.
   Držela jsem se pořád hlavní cesty, ale pak jsem se musela přikrčit za zdí, protože jsem zaslechla sténání a pak hlas, který toho druhého uklidňoval.
   „Málem vás zabil, pane Ichigo.“ Ten slabý, sotva slyšitelný hláseček, to byl Hanatarou, zběh čtvrté divize. Pošoupla jsem malinko nohou, opravdu nepatrně, jenže to zašplouchalo a oba ryokové zpozorněli a skoro dobitý Kurosaki se samozřejmě zvedal první a sahal po svém Zangetsu. Já zbraň neměla, v kanále by se mi s ní pohybovalo dost těžko.
   Rozhodla jsem se riskovat a rozběhla se nejbližší volnou chodbou zpátky. Za sebou jsem zaslechla údiv (Hanatarou), nadávání (Ichigo) a funění (Ganju). Už na mě byli tři, a to byla teda nehorázná přesila.
   „Támhle, pustilo se to napravo!“
   „To vim taky, Ganju, nejsem slepej!“
   Zrzoun běsnil, dovedla jsem si ten výraz představit. Mohli by mě klidně pronásledovat až do padnutí, hlasité šplouchání vody vyzradilo každý můj krok. Kruci, kruci, kruci! Co tu sakra dělají? V duchu jsem nadávala, jim, sobě, Steevenovi, že mě nevaroval, Ishidovi, že nedal nějak vědět, jestli jsou v pořádku.

   Nakonec mě zahnali do uličky. Ganju se spokojeně uchechtl a poslal na uvítanou dýmovnici ve tvaru koule. No fajn, udusit byste mě chtěli. Jak milé!
   Když se rozplynul dým, zírala trojice do prázdna. „Nikdo tu není?“ Ichigo se tvářil, jako kdyby mu právě řekli, že školní rok se nuceně prodlužuje.
   „Možná ty kanálové výpary způsobily, že máme halucinace.“ Hanatarou ho tahal za rukáv. „A vy jste zraněný, musíte ležet. Je zázrak, že jste to vůbec přežil,“ mínil chlapec a snažil se přesvědčit Kurosakiho, aby se vrátili do úkrytu. Po dalších pěti minutách usilovného přemlouvání si dal říct. Ganju nadával, že přišel o svou vymakanou kouřovou bombičku, a já si držela nos, horko těžko udržovala větrnou přeměnu (nebo, jak by řekl Steeven, pokus o to stát se chameleonem), protože smrad to byl neskutečnej a přirovnala bych ho k dobře uleželým bratrovo ponožkám vyváleným ve žluklých vejcích.

   Sotva ti tři zmizeli, přerušila jsem proměnu a zalapala po dechu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že zrovna tahle trojka se schovává v kanále. „Grr a kudy se teďka dostanu ven?“ zamumlala jsem polohlasem, protože mapička mi samozřejmě vypadla při útěku a nenávratně zmizela v páchnoucím sajrajtu.
   Albín mi povzbudivě šeptl do ucha, že si cestu pamatuje. Hele, mohlo by tě těšit, žes povýšila… z neschopné Shinigami na otravnou halucinaci.
   Nechala jsem ho při tom. Jen ať se chechtá! Já byla ráda, že jsem to přežila ve zdraví. Abarai mě ráno málem ubil, tak byl učiněný zázrak, že jsem se vůbec ještě držela na nohou.

   Musela jsem si dávat velký pozor, abych na sebe zase neupozornila. Když jsem se konečně vyhrabala ze stoky, žaludek mi plaval už úplně celý. Shinigami si neudržovali předzahrádky, jinak bych s ledovým klidem nějakou znesvětila, fakt mi bylo blbě. Ganju je machr, blesklo mi hlavou, jak jsem se potácela k Hitsugayovu domu.

   Perla měla návštěvu, sezvala si všechny už neotupělé členy bývalé Naruto party. V krátkosti jsem jim vypověděla, co se stalo, protože mojí udýchanosti si mohli jen těžko nevšimnout.
   Minatu to dost zarazilo. „Hele, ale jestli je ve stoce zraněnej Kurosaki, tak proč už dávno neoznámili, že se zapích Aizen?“ vydechla a ostatní se po ní překvapeně podívali.
   „Poslyš, Min, jsi si jistá?“ ujišťovala se Tarushka, která už raději nic nebrala na lehkou váhu.
   „Myslim, že zrovna tohle si pamatuju přesně,“ zabručela Amazonka.
   Chvíli jsem nad tím přemýšlela. „Abarai teď pořád trousí ošklivý poznámky o ryocích. Jestli je pravda, že se serval s Ichigem, tak… tak už má bejt kapitán pětky pár dní mrtvej!“ vyjekla jsem a otřásla se.
   „Ale proč to ještě nenafingoval?“ nechápala Perla. Pokrčila jsem rameny, na tohle neuměl odpovědět nikdo.
   „Hele, Gin s Aizenem se teď chovaj dost divně,“ ozvala se Characterless. „Vypadá to, že se ten pseudoatentát ani spáchat nechystají. A podle všeho je to kvůli nám.“
   „Cože?“ Vyjekly jsme s Perlou zároveň, tohle jsme si nedokázaly představit ani v těch nejhorších snech.
   „Jsem je slyšela, jak se baví o Lili a Alee, takže chystaj něco jinýho. No, každopádně nám to dává čas,“ zamumlala tmavovláska.
   Záviděla jsem jí ten ledový klid. Byla jsem v šoku, třískla sebou na postel a před očima se mi zatmělo. Tohle přece nemohla být pravda!