11.kapitola - Krycí jméno: Přepadovka

vloženo: 14.07.2010   
počet zobrazení:   

   Rozmluva s Renjim se mnou přeci jen malinko otřásla. Věděla jsem, že zítra mě čeká těžkej den, tak bych si měla najít nějakou účinnou duševní vzpruhu. Zašla jsem na bar a sedla si do lokálu až někam dozadu, tak to nikomu nebude podezřelé. Už jsem pochopila, že holky (a kluci) se mi rozutekli a divize si je proházely mezi sebou. Vytáhla jsem mapu a zakreslila do ní další značku, právě do budovy všemi opěvované desítky.
   Abarai tak zapáleně hovořil o tom, že mě potrestá, když tu poruším zákon. Jenže to už bylo porušený dávno, přece jsem byla ten ryoka, co se na nádvoří Společenstva duší nechtěně vloupal, a ani vědět nechci, co by se stalo, kdybych tehdy neutekla. Pak se mi může někdo divit, že se k Abaraiovi chovám tak odtažitě a z Ichimaru Gina mi naskakujou vosipky po celým těle, kdykoli se potkáme.

   Přemýšlela jsem, kam se mohli dostat ostatní, popravdě mě vůbec nenapadlo jít za někým na jistotu. Na našem oddělení se šuškalo, že jedna z divizí se úplně vzdala pomoci lékařské skupiny, protože získali svou osobní léčitelku, což nemohl být nikdo jiný než Yuki. Unohana byla kvůli tomu dost mrzutá, ale ne zas tolik, aby ji nepřestávalo bavit dávat rozkazy komukoli, kdo kolem ní náhodou prošel. A Tobinka… pochybuju, že by se z ní stal zarytý Zarakovec, když se ke mně chovala tak strašně nepřátelsky, jenže… kde ji hledat? Rozhodla jsem se, že začnu pátrat v terénu. Do Společenstva začínaly pronikat zprávy, že Hollow jen přesídlili na vzdálenější prostranství a neodcházeli zpátky do svého světa, tudíž Shinigami měli pořád plné ruce práce. Nevadilo mi to. Díky tomu jsem mohla rychleji zjistit, jak si nás rozmístili.

   Pila jsem alkohol doušek po doušku a neúnavně přemýšlela, jak to nejlépe zaonačit, abych se po té slušné řádce budov mohla v klidu, a hlavně pořádně, porozhlédnout. Zákazy Společenstva při tom asi nejspíš stejně poruším. No a? Co oči nevidí, to srdce nebolí, tak nějak se to říká. Takže smůla, Renji. V Konoze mě toho naučili dost na to, abych se o sebe dokázala postarat. A přece nebudu tak hloupá, abych se nechala chytit.

   Myslela jsem si, že jsem v lokálu sama, ale jen do doby, než si ke mně přisedl další Shinigami. Ale nebyl sám. To zjištění mnou projelo jako dýka. Lili… je u Gina.
   „Ale ale, copak to tady děláme?“ zeptal se svým syčivým hlásečkem a já se usilovně snažila dostat z krku ten obrovský knedlík, který se tam vzpříčil. Možná ani nechtěl slyšet odpověď, protože hned pokračoval. „Slyšel jsem, že opíjet se chodí jen osoby, které měly přes den málo práce.“
   Vzhlédla jsem k němu. „V tom případě jste se dneska taky zrovna moc nepředřel, kapitáne Ichimaru.“ Pohled stranou, viděla jsem, jak Lilithka v obličeji příšerně zbledla. „Přišla jsem si jen pročistit hlavu.“
   „Já zde čekám, sejde se se mnou můj starý přítel. Pokud to příliš nevadí, zůstaneme tady,“ usmál se Gin sladce.
   „Jo, klidně si poslužte,“ prohlásila jsem ledabyle, ale v hlavě už se míhala jedna myšlenka za druhou, z nichž ty nejpalčivější obavy křičely do nitra mé momentálně prázdné hlavy: Tuší už něco?
   Lilithka… vlastně mě to mohlo napadnout. Je to slizký, tvrdohlavý had. Celou dobu se pokoušel navázat hovor a tahat ze mě rozumy, odpovídala jsem mu vždy tak na půl slova, bavit jsem se vážně nechtěla. A když přišel jeho společník, kdo jiný než kapitán Aizen, čekalo mě ještě větší překvapení. V patách se mu totiž držela Alea! Dva mistři iluzionisté, to může nadělat pořádnou paseku.
   „Slečna Leonyda se k nám připojila? Opět vás zdravím, děvče.“
   „Hezký večer i vám, kapitáne. Třídím si jen myšlenky u sklenky pálenky.“
   Pak Ichimaru zavolal Kiru, který na jeho rozkaz odvedl Lili i s Aleou, aby se jejich nadřízení mohli začít domlouvat mezi sebou. Usoudila jsem, že také půjdu, ale to mi oba zamítli a naopak mi donesli ještě jeden drink. Začalo mi pomalu docházet, že se Shinigami je to jako v politice, každý se snaží odloudit voliče protivníkovi. Musela jsem vypadat jako naprostý idiot, když mě na svou stranu chtěli přetáhnout zrovna tihle dva. Jo, mamka mi to říkala pořád. Prý působím hrozně nevinně, a proto si každý musí myslet, že se se mnou dá manipulovat. V tu chvíli bych nepohrdla ani tím hrdlořezem Kenpachim, ten by si mě aspoň trochu vážil, kdybych nebyla na ovládání zbraní úplnej lempl.

   Rozhodla jsem se, že ty dva nechám při tom, co si o mně pravděpodobně právě teď myslí. Párkrát jsem si s nimi přiťukla, než se začali bavit mezi sebou. Hovořili o věcech, které by nezasvěcenému byly úplně k ničemu, ale my byli koneckonců anime znalci, takže jsem samozřejmě vytušila, že Aizen s Ginem se tu pokoušejí o převrat, teď si tu zrovna domlouvali své plány na ovládnutí světa. Bylo mi to jedno, nemínila jsem do ničeho zasahovat. Dokud neuslyším, že se Aizen hodlá zasebevraždit, nemusela jsem se o tyhle věci vůbec zajímat.
   Ještě chvíli jsem dělala, že je poslouchám, a pak jsem s jízlivým úšklebkem prohlásila, že zítra mě čeká hromada důležité práce, a je tudíž nesmírně důležité, abych šla spát brzy, jak mi milostivě doporučil zde přítomný kapitán Ichimaru.

   Když jsem se pak objevila ve svém pokoji, zakreslila jsem do mapy další dvě stanoviště, Aleu u pětky a Lili ke trojce. Znovu jsem se otřásla, tahle proměna naší malé milé usměvavé dívenky, která je rozhodně nebezpečnější než vypadá, byla absolutně nepochopitelná, zvlášť pokud v ní má prsty Gin.

   Do druhého dne mi v hlavě uzrál (ne právě ďábelský) plán. Rozhodla jsem se, že potřebuju někoho, na kom bych svoji teoretickou metodu vracení vzpomínek mohla otestovat. Neviděla jsem jinou možnost než zjistit, kde má Perla pokoj a pokusit se obnovit naše staré přátelství. Důstojníci totiž byli strašně neradi, když jsme se prostě jen tak poflakovali po budovách, bez nějakého zjevného cíle. Jenže Unohana by mě nepustila dřív než odpoledne a pověsit práci na hřebík v tomhle světě nemůžu, vypadalo by to divně a nanejvýš podezřele. Žádný člověk sloužící pod nějakou divizí (tím méně kapitáni) nesmí vědět, že se snažím hrát si na soukromé očko.

   S Abaraiem jsem si hlavu nelámala vůbec. Určitě si nedá dohromady dvě a dvě tak rychle, aby mi to mohlo uškodit. Když jsme s Kakashim zkoušeli klony, dopadla jsem z nás nejhůř, ale pořád lépe než Naruto. Mělo to správný tvar, žilo to a mluvilo, ale byl to klon, který se absolutně nehodil k boji. A když dnes ráno Isane řekla, že až do poledne nemá žádnou volnou práci krom vyklízení toalet, neprotestovala jsem.
   Držela jsem v ruce kýbl a stoupala do patra, když mě málem smetla jakási dívenka, která působila nesmírně křehký dojmem. „Něco tě kouslo?“ vyjevila jsem se okamžitě, protože jsem měla co dělat, abych ten kbelík udržela v obou rukách, natož jenom v jedné.
   „Ne, to ne, ale poslali mě odnést jídlo pacientům z divize pana Zarakiho,“ odpověděla plaše.
   „Tebe? K jedenáctý?“ Obrátila jsem oči v sloup a řekla: „Půjdu tam s tebou, záchod počká.“

   Pokoj šestice svaloušů praskal ve švech, ta horda barbarů hlučela ještě víc než posledně. „Ještě tam nechoď!“ Sundala jsem se zad svou relativně neškodnou zbraničku, jen nepatrně pootevřela dvířka, strčila dovnitř špičku florbalové hokejky a pořádně s ní zahlomozila. „Nechci slyšet odmlouvání, jasný?!“ dodala jsem důrazně a vpustila dovnitř hnědovlásku.
   Pánové se nechali poslušně obsloužit, malá z toho měla oči navrch hlavy, a když vyšla z pokoje s prázdným tácem, neváhala se zeptat, jak se mi povedlo ty hulváty uplatit. „Vždyť k nim si troufá jen madam Unohana!“ Která mě teď sjede, že jsem jí nechala kýbl pod schody, doplnila jsem si v duchu.
   „No… uplatit se nenechali. Spíš jim někdo ukradl drobet vzduchu. Jak ti říkají?“
   „Sigi,“ pípla. „Je mi to hrozně trapné, ale slýchávám to tak často, že už jsem dokonce zapomněla vlastní jméno.“
   „Jo, rozumím,“ přikývla jsem.
   „Ale jsem třicátý sedmý důstojník,“ pochlubila se.
   „No, tak to já budu někde hodně dole. To moje číslo se mi nějak vykouřilo,“ uchechtla jsem se. „Hele, já se loučim, nebo neudělám z tý práce nic a to mám dneska na starost zase celý dvě patra.“

   Rychle jsem se rozloučila, nenápadně odnesla kýbl na místo určení a za pomoci Bunshin no Jutsu stvořila klon, který dostal za odměnu koště s hadrem a štětku, aby se mu lépe uklízelo. Bylo jeho povinností zpívat a odpálkovat každého, kdo by se ho pokusil dotknout. Pod rouškou větrné clony jsem se vykradla z nemocnice a pustila se nejbližší cestou k hlavnímu štábu desáté divize. Doufala jsem, že si mě nikdo nevšimne. Budovu jsem našla, ale procházet se po vnitřku ve své hmotné podobě jsem považovala za krajně nebezpečné, a pořád jsem se nějak nemohla zbavit pocitu, že mě někdo sleduje.

   Renji si udělal ve svém revíru docela krátkou obchůzku, a až do posledních pěti minut nezaznamenal nic podezřelého. Pak ale spatřil záda Shinigami, kterou si umínil hlídat, a pomalu se za ní kradl, ladně vplula do budovy patřící kapitánu Hitsugayovi. Potřásl hlavou, že se mu nejspíš něco zdálo, a vydal se na zpáteční cestu, když si náhle všiml nepatrného pohybu v patře nad ním.
   „Tak a teď ji chytím při činu a potom ji zavřu, až zčerná!“ bručel si pro sebe podkapitán Abarai a začal se škrábat na okno. Když se konečně jak takž zachytil parapetu, aby se nemohl zřítit dolů, byl vyrušen kapitánem Kyourakem, který zrovna procházel kolem.
   „Copak to tam děláte, Abaraii?“
   Renji ztuhl a jedna ruka mu sklouzla, zmocňovalo se ho zoufalství. „Jeden náš nováček vlezl dovnitř,“ huhlal a snažil se nespadnout. „Ještě pořádně neovládá pravidla, tak ho musím hlídat,“ vydechl ztěžka, nechtěně se pustil a hlučně dopadl na chodník. „Úúú… krucinál!“ klel a pokoušel se postavit.
   „Jen v klidu, zavolám sem pomoc,“ klidnil ho Shunsui a Renji jen skřípal zuby. Plán mu tentokrát nevyšel.

   Uvnitř budovy bylo ticho, jako by se tu snad ani nepracovalo. Zahalena neviditelností jsem nakoukla do prvních dveří v patře, prázdné místo, žádné známé artefakty. Druhé dveře to samé. Třetí vedly do chodby a první po levici odhalily něčí kancelář, bohužel ne prázdnou. Seděla v ní Matsumoto, upíjela z hrnku a pokoušela se třídit papíry. Vklouzla jsem opatrně dovnitř a smutně pokývala hlavou. Tak teď už je jasný, že madam je alkoholička.
   Náhle vstala a vyběhla ke dveřím, opatrně jsem se posunula na stranu. Byla vyděšená, o tom nebylo pochyb. Dveře, které se náhle otevírají, to přece není jen tak. „Možná to byl jen obyčejný průvan,“ vydechla a vrátila se zas na místo.
   Teď to tedy byla pěkně mizerná situace. Když se zkusím vyplížit ven, určitě mě odhalí. Musím počkat, nic jiného se asi dělat vážně nedá. Ano, čekat a nezazmatkovat, jinak bude technika přeměny v háji a tuhle křehkou blondýnku s florbalkou na zádech všichni uvidí a můžu se jít klouzat, doslova.
   Jenže ono se to mnohem snáz řekne, než udělá. Ale o chvíli později mělo přijít vysvobození… které mi však místo toho málem zlomilo vaz. Dovnitř vešel nazlobený Hitsugaya a přísně se podíval na svou zástupkyni.
   „Matsumoto,“ zavrčel nevrle. „Odcházel jsem odtud před hodinou a ta hora dokumentů se ani nepohnula. Máš pro to nějaké vysvětlení?“
   Jeho hlas nabíral na hlasitosti. Kdybych se lekla jen o trošičku víc, když vešel… Hm, prý je miloučký a hodňoučký. Možná má hodně fanynek, ale stejně z toho prcka jde strach. A ty zelený oči by určitě dokázaly někoho zhypnotizovat.
   „No, já… já totiž…,“ vymlouvala se žena obdařená nevídanými vnady. Přešel rychle k jejímu stolu, sebral jí hrnek a obrátil ho do sebe. „Ale kapitáne, neměl byste…,“ začala opatrně, ale změnit už to nemohla.
   „Poslyš, Matsumoto, přestaň mě laskavě poučovat. Na rozdíl od tebe mi totiž po vypití tohohle moku neodumírají důležité buňky, které Shinigami potřebuje k přemýšlení,“ vyjel na ni, rychle si otřel ústa a měl se k odchodu. „Vrátím se za hodinu a prosím tě, ne, přikazuju… hni s tím aspoň trochu. Pan Yamamoto bude večer chtít hlášení.“

   V nestřeženém okamžiku jsem vyklouzla ven a po pár minutách dalšího hledání objevila inkriminovaný deníček. Nemá se to, číst cizí deníky, a já si dala slib, že do něho nakouknu pouze v případě, že nebudu vědět, jak tý mý nešťastný holce paměť zase vrátit. I když jsem o tom měla určitou představu, tlačil mě čas (a Gin s Aizenem se taky mohli kdykoli splašit a chtít své intrikánské choutky ukojit dřív) a jít se přesvědčit, zda má Centrum46 ještě své původní vedení, by se teď rovnalo sebevraždě. Ne, těch problémů je už tak dost, a hlavně bych si teď měla máknout a vrátit se do špitálu, protože mi tam za chvíli skončí šichta a musím se nějak zbavit toho klona.

   Doběhla jsem do šatny, rychle si opláchla obličej a šla se porozhlédnout po místních WC, protože bylo třeba zamaskovat stopy. Jenže ještě předtím jsem narazila na nevítaného hosta. Vykoukl právě z pokoje a výraz v jeho tváři byl… no, vražedný by bylo slabé slovo.
   „Tebe… tebe hledám!“ vyštěkl Renji a přidržoval se dveří. „Kde jsi byla celou dobu?“
   Povytáhla jsem obočí. „No kde by? Drhla jsem hajzly, lepší práci pro mě dneska neměli,“ odsekla jsem popuzeně. „Hele, dej mi pět minut, pak se tu zastavím, jo? Nechala jsem kýbl nahoře a musím ho zase vrátit na původní místo.“
   „Jen pět minut,“ odsekával ledově, ale pak poslušně zalezl.
   Vyběhla jsem do patra, prošla většinu dveří, uznale poplácala svůj klon po zádech a nechala ho zmizet. Pak jsem svolala všechny hromy a blesky na Abaraiovu hlavu a šla za ním. Ležel na posteli a bručel, nohu v obvazech. Jemně jsem na ni poklepala.
   „Kdes přišel k tý zlomenině?“ zeptala jsem se opatrně, asi tak, jako by se ptal každý, kdo patří ke čtyřce.
   „Sledoval jsem tě. Vlezla jsi do budovy vedené pod desátou divizí.“
   „Tak to kecáš! Celou dobou jsem byla tady, poslušně uklízela a moc neodmlouvala.“
   Zarazil se. Na chodbě zaslechl zvěsti o Shinigami, která zpívá nějaké cizí písně tak falešně, že se dneska toaletám raději všichni vyhýbali. Isane prý od ní dokonce zaslechla něco jako: „Nerušit, tady se pracuje.“ „Vytírání je děsná nuda.“ nebo „Po týhle hrůze si zasloužím kořalku.“
   Ostatně Abarai mi to všechno hned (a ochotně) přetlumočil. Uchechtla jsem se, ten klon vážně neměl chybu.

   Nakonec Renjiho podezření opadlo úplně. Vyložil mi, jak si myslel, že jsem uvnitř, vylezl nahoru a pak slítl z druhýho patra a dost nešťastně přitom zkroutil nohu, takže se mu bude pěknou dobu hojit. Musela jsem mu slíbit, že zítra zajdu za Kuchikim a podám mu hlášení o té jeho kuriózní nehodě.

   Sotva jsem vyšla z pokoje, nechtěně jsem vrazila do druhého mého zosobněného neštěstí, pana Zarakiho. „Gomenasai,“ omluvila jsem se rychle, vzhlédla a zbledla při pohledu na tu palici s bizarním účesem. Ucouvla jsem.
   „Hele, ty nikam nechoď, jasný? Jdu zrovna za svejma klukama, ale nemůžu si vzpomenout, kde to je.“ Začala jsem mu vysvětlovat cestu, ale jemu to nestačilo. „Vem mě tam, tydle kecy jsou zbytečný.“ Vzdychla jsem si. Ten by snad netrefil ani do vlastní budovy, kdyby mu jí nedej bože někam přemístili.

   Našli jsme správné patro i dveře. Chtěla jsem zmizet jak pára nad hrncem, ale chytil mě za paži a vtáhl dovnitř. Muži nejdříve v obličeji zesinali, pak jim ale otrnulo.
   „Hola, taichou! Vy jste se za námi přišel podívat?“
   „Jo, tak nějak,“ zabručel a jako na povel se jeho jednotka začala překřikovat a žalovat. Zaraki se zachmuřil a podíval se na mě, jako kdyby říkal: Ty? Tahle chudinka?
   Trpělivě jsem čekala, co bude. Atmosféra houstla a konec téhle komedie byl zatím v nedohlednu. K mému velkému překvapení se ale Kenpachi obrátil ke svým důstojníkům.
   „Buďte ticho, padavky! Nechci už slyšet, že válečníci z jedenácté jsou ufňukánci!“
   Vytáhl mě na chodbu, nevšímal si přitom zkoprněných pohledů svých vlastních mužů, znovu se na mne krátce podíval a pak se začal řehtat, což bylo snad ještě víc ponižující, než kdyby mi vynadal. V duchu jsem si říkala, že bych to snad i snesla.

   Ráno nastalo brzo, ještě jsem se nestačila pořádně probudit. Voda z kohoutku sice udělala své, ale stejně mi připadalo, že pořád ještě drobet mžourám. Vydala jsem se za Byakuyou a cestou jsem narazila na Characterless. Měla na sobě typické shinigamské roucho a na předloktí pásku se znakem jedenáctky. No páni! V životě by mě nenapadlo, že zrovna z ní se stane Zarakovec. Ovšem na druhou stranu… hnědovláska byla ultimátní zbraň, něco jako Gaara, když byl menší, ale rozhodně míň agresivnější a mnohem víc nevyzpytatelnější.
   „Chari?“ zeptala jsem se opatrně, ale nedostala žádnou odpověď. Rozhodla jsem se pro manévr atentátníka a skočila jí zezadu na záda a nechtěně ji přitom povalila.
   „Co se na mě lepíš?“ vyjevila se okamžitě, pak si kriticky prohlédla můj oděv, značně zašpiněný u kotníků (ale fakticky si nevzpomenu od čeho) a ušklíbla se. To mi stačilo, abych pochopila, že mě nepoznala.
   „Čum příště na tu cestu líp, jasný?“ odfrkla si a znechuceně odcházela. Povzdychla jsem si. Tohle vážně nebude vůbec snadný.