4.kapitola - Nechtěně vyslechnutý rozhovor

vloženo: 19.05.2008   
počet zobrazení:   

   „Tohle už se mi nikdy nesmí stát!“ V bezpečí svého pokoje jsem prudce oddechovala. Měla jsem po těle spoustu škrábanců, ale na to jsem byla zvyklá. Usadila jsem se na koberec, ruce zkřížila na prsou a dotkla se předloktí. Bylo to mé dědictví, kekkei genkai (vrozená technika), léčivé jutsu. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl poraněnou, i když jde jen o nepatrné šrámy.

   Mám pořádný vztek! „Ten kluk mi už nesmí zkřížit cestu!“ vykřikla jsem nahlas. Tak obrovská rychlost a skvělá schopnost koordinovat pohyby! Vím, že mě nechtěl zranit, jen dostat na lopatky, ale stejně… Byl až příliš silným protivníkem. Jednou ho porazím, jednoho dne…

   „Jsi zraněný!“ Sakura se ochranitelsky vrhla k Sasukemu.
   „Vždyť je to jen pár škrábanců! A koukej ze mě slézt!“ Mladík se zvedal ze země.
   „Co to bylo za holku?“ Dívka si ji nestačila pořádně prohlédnout, zmizela přece tak rychle.
   „Nevím, ale není cizí. Na čelence měla znak listu, takže je z Konohy. Bojovala statečně, málem mne porazila.“
   „To není možné!“ vydechla Sakura.
   „Na malou chvíli jsem nad ní ztratil kontrolu… a kdyby chtěla, mohlo to dopadnout hodně špatně… pro mne.“ Sasuke se snažil, aby jeho hlas zněl klidně, přesto v něm bylo slyšet roztrpčení.
   „Tak bychom snad už měli jít. Stmívá se,“ poznamenala tiše Sakura. Zvedl se a následoval ji.

   Dívám se z okna a přemýšlím o tom, co jsem zatím dokázala. Tvrdě trénuju a věřím, že zdolám každou překážku. A přesto vím, že existují lidé mnohem silnější než já, ale budu na sobě pracovat a možná je jednou překonám. Musím myslet na ty, jejichž chakru (čakru) dokážu rozeznat. Třeba ten kluk, Sasuke. Má v sobě tolik energie, takové velké množství chakry, až je to k neuvěření. Větší už má snad jen… ale ne, o tom se přece nesmí mluvit. Kdysi dávno napadl Vesnici ukrytou v listí démon – devítiocasá liška. Mnoho statečných mužů padlo v boji proti němu. Dokonce i náš vůdce, Čtvrtý Hokage. Traduje se, že než zemřel, stačil zapečetit démona do těla novorozence. Otec o tom nikdy nemluvil, takže nevím, které dítě z vesnice to postihlo. Jedno však vím jistě – já to nejsem, tak velkou chakru nemám a nikdy mít nebudu. Je na čase jít spát.

   Po dalším dni usilovného trénování mi nohy vypovídají službu. Měla bych se nejkratší cestou vydat k domovu. Brzy se setmí. Tiše! To byly kroky. Že by zase on? Nebylo by to vyloučené, jsme přece v lese, dost daleko od vesnice. Podruhé mne nenachytá, už ne! Jedno znamení rukou a už se skrývám ve větvích. Schovaná za listím jsem přitisknuta ke kmeni stromu stojíc na nejnižší větvi. Slyším hlasy, ale jsou… jiné, cizí.

   „Pěkně nás prohnali a brzy po nás zase půjdou.“ Maskovaný muž si držel rameno. Svou obrovskou a dlouhou zbraň, nápadně připomínající sekáček na maso, měl položenou vedle sebe.
   „To tedy ano,“ přikývl někdo mladší a hlas měl skoro jako dívka. „Jsi zraněný, ale tyhle bylinky to zhojí.“
   „Stejně se tu nezdržíme dlouho. Je to tu příliš nebezpečné.“
   Lianna se snažila zaostřit, ale už se stmívalo a ona ve tmě špatně viděla. Neznámí však rozdělali malý ohýnek.
   „Nemějte obavy, Zabuzo. Keře jsou tu tak husté, že nás dokonale kryjí.“ Mladík, jistě ne o moc starší než ona, se pousmál. Dlouhé vlasy černé barvy, hnědé oči a dívčí tvář. Opravdu pozoruhodné. Upřeně se někam zahleděl a pak… zmizel. Kam?
   Přitiskla se trochu blíž ke kmeni, aby lépe slyšela. V příští vteřině však dostala ránu do břicha a padla z větve na zem.
   „Ale ale, že by vetřelec?“ Ten muž měl v očích ďábla. Kdo je to? Jeho chakra je obrovská a toho kluka jakbysmet. Musí odtud rychle zmizet. Brzy však zjistila, že to není možné. Jakmile totiž v podřepu uskočila, ten kluk jí byl v patách. Nemohla ani vykrýt jeho útoky. Je vůbec možná taková rychlost?
   Držel jí ruce za zády, nemohla se mu vykroutit. Muž s ďábelskýma očima se zastavil až těsně před ní. „Víš, kdo jsem, holčičko?“ Mlčela.
   „Určitě to neví. Podívej, jak se ti klidně dívá do očí. Kdyby tvé jméno slyšela, jistě by se bála.“
   „Máš nejspíš pravdu, Haku. Ale dnes nebudeme zabíjet, nechci tu způsobit rozruch. Prostě raději hned opustíme tohle místo.“ Maskovaný se nehezky zasmál a strhl jí masku z očí. Lianna Maraki stála klidně, byla odhodlaná nedat na sobě znát strach.
   „Ale zasloužila by si lekci, aby si uvědomila, že poslouchat cizí hovory se nevyplácí.“
   Znovu ten zlověstný smích. „Ale Haku, kde se v tobě bere taková krvežíznivost? Ale ať je po tvém.“
   Hoch přikývl. „Jděte napřed, brzy vás dohoním.“
   Popadl zbraň a rychlými kroky opouštěl tábořiště.
   Věděla, že tomu klukovi nemůže vzdorovat, byl příliš silný. Během několika vteřin visela za ruce na silných provazech, byla doslova pověšená na větvi. Jediná možnost, jak se dostat z té nehezké situace, byla rozhoupat své tělo, ovinout nohy kolem kmene a vytáhnout se do takové výšky, aby se ruce mohly dotknout větve. Pořádně se zhoupla a podařilo se jí zachytit nohama kmene. „Ani na to nepomysli!“ ozval se ze tmy hlas a kovová jehlice se zabodla do kůry, těsně nad dívčiným kolenem. Okamžitě se pustila a zůstala zase jen schlíple viset.
   „Omlouvám se, Zabuzo-san, že pro tentokrát nesplním váš příkaz. Ale tento nešťastný incident musí zůstat beze svědků.“
   Dívka vyjekla bolestí. Padal na ni doslova déšť jehlic. Ale odkud je ten kluk vrhá? Zase zmizel. Některé ji lehce škrábly, jiné se zabodly do těla. Začíná ztrácet sílu. Zaposlouchala se do ticha. Už zmizel nadobro. Oheň po sobě neuhasil. Může se tedy pokusit…
   Zaslechla svištivý zvuk shurikenu a pak spadla opět na zem. Někdo vrhl hvězdici, a přeřízl tak provazy. Někdo, kdo zřejmě neměl ani ponětí o tom, co se tu před chvílí stalo.
   „Takhle ty trénuješ?“
   Snažila se vyprostit z pout, zatímco se k ní Sasuke blížil.
   „Ne. Jen mě díky mé nepozornosti přepadli!“ odsekla.
   „Hm. A kdo?“
   „To je moje věc.“ Postavila se na nohy. „A pro příště,“ ukázala na roztrhlou sukni. „Mé oblečení není na hraní.“
   Usmál se. „Vezmu tě do vesnice.“
   „Ať tě to ani nenapadne!“
   Přes veškeré její protesty ji vzal na záda. Ještě chvíli lamentovala a pak na něm zůstala bezvládně ležet. Ach ne! Další, co omdlela. Nevěřícně zakroutil hlavou a pak si něco uvědomil. Cítím krev. Ty jehlice – má je všude po těle. Jestli rychle něco neudělám, tak mi tady vykrvácí!

   Chci otevřít oči, ale jde to dost špatně. Chvíli to zkouším a pak je opět přivírám. Všechno mě bolí. Cítím, že ležím na něčem měkkém, nejspíš dece. Proč se prostě nepřinutím ty oči otevřít?
   Místnost je sice jen chabě osvětlená, ale stejně jsem poznala, kdo sedí vedle mě.
   „Pěkněs to schytala. Ještě jsem neviděl holku, co by vydržela tolik ran.“
   „Kde jsem?“ řeknu, ale protože jsem vyčerpaná, ta slova jde jen těžko vyslovit.
   „V Kakashiho domě. Musel tě přece někdo ošetřit.“
   Ach ano, to ty jehlice. Však je taky ta podložka pode mnou pěkně zakrvácená. „Takže... tos mi asi zachránil život, že?“ Pohlédla jsem do jeho černých očí. „Tak tedy… díky, Sasuke.“
   „Rád jsem pomoh. Ale teď už půjdu.“
   Opět jsem zavřela oči.

   „Už se probrala.“
   Kakashi se zamyšleně podrbal na hlavě. „Dobrá, zajdu za ní. A co ty?“
   „Ještě tady chvíli zůstanu.“ Usadil se na židli před dveře a vyčkával.

   „To se podívejme, naše Černá kočka se vzbudila.“
   „Děkuji za všechno, Kakashi sensei.“ Lianna se dívala do země.
   „Rád bych věděl, co se tam v lese stalo.“ Přidřepl si k ní.
   „Slyšela jsem kroky a rychle se skryla. Byli tam dva muži, určitě cizí. Ten starší odešel, mladší po mně házel jehlice. Ten druhý byl zřejmě jeho pán nebo mistr. Nechtěla jsem bojovat, jen se vytratit, ale byli rychlejší. Muž tomu klukovi říkal Haku a on ho oslovoval Zabuzo.“
   Kakashi polkl. Jestli se tu opravdu potuloval Démon ze Skryté mlžné, pak v této chvíli už bude dost daleko odtud.
   „Stalo se něco?“ Neodpověděl. Místo toho se jí zeptal na jméno. „Jsem Lianna Maraki.“
   „Tak si odpočiň a ráno můžeš odejít.“ Ještě trochu otřesený vstal a zmizel za dveřmi.

   „Tváříte se nějak vážně,“ neodpustil si Sasuke Uchiha jízlivou poznámku.
   „Ta dívka, Lianna, mi skutečně dělá starost. Má štěstí, že sama neví, že stála proti tak silnému protivníkovi. Vděčí ti za život, Sasuke.“
   Z posledních sil si zacelila rány a vyšla na chodbu. „Ale měla bys ještě…“ Přerušila Kakashiho pohybem ruky. Pohlédla mladíkovi do očí. „Stejně… že tě to pořád baví mě zachraňovat, Sasuke.“ Usmála se.
   „Ty si o to přímo říkáš, Lianno.“ Oplatil jí úsměv.
   Aha. Oni se tedy znají! Blesklo Kakashimu hlavou.
   „Už se těším na naše další setkání.“ Sasuke jí stiskl ruku.
   „Nepochybně ještě nějaké bude.“ Lianna opětovala jeho stisk.