27.kapitola - Po probuzení

vloženo: 30.06.2008   
počet zobrazení:   

   Sakura byla už zoufalá. Stále se nedozvěděla, co přesně se stalo, jen každý den chodila za Sasukem do nemocnice a doufala, že už se konečně probudí.
   „Nazdar, Sakuro! Přivedl jsem někoho fakt suprovýho!“ Za Narutem vešla žena středního věku, která se usmívala. Sáhla chlapci na čelo a nějak ho přiměla, aby se vzbudil. Sakura se mu okamžitě vrhla kolem krku.
   Neřekl vůbec nic, jen zíral před sebe. Jeho oči dostaly velice zvláštní výraz. Jako by už neměl být nikdy šťastný. Jako kdyby něco nebo někoho důležitého ztratil.

   Itachi se posadil na zem a promnul si oči. „Jak se cítíš, Kisame? Ještě to bolí?“
   Žraločí muž ztěžka přikývl. „Rány pálí jako čert. Budu mít možná nějaké vnitřní zranění.“ Dobelhal se k němu. „Co to bylo za techniku? Ty to víš, Itachi, že ano?“ Pohlédl na bezvládnou dívčí postavu.
   „Ne, Kisame, nevím. Neznám tohle jutsu. Připomíná Byakugan, ale jen vzdáleně. Nestačil jsem ho zkopírovat. Ale to je jedno. Pár dní se určitě neprobudí.“
   Dívčí tělo se prohnulo v křeči. Lianna namáhavě otevřela oči. Uchihu to vyvedlo z míry. „Jak je to možné? Použil jsem přece…“ Na černooké však bylo vidět, že je vysílená a jen stěží se pohne. Nemuseli se tedy obávat, že na ně zaútočí.
   „Není mi jasné,“ přemítal Itachi nahlas. „…proč utekla. Měla co skrývat, ale neváhala a chtěla zmizet. Jak nás mohla tak rychle poznat? A mám na to jediné možné vysvětlení – spatřila Sharingan. Řekni mi, Kisame, proč by se tolik bála Uchihů? Dokud jsme se neodhalili Asumovi a Kurenai, nepoznali nás. Je tu příliš mnoho podobností s naším klanem, ale všechno to plodí ještě větší záhadu.“
   Dívka se zakuckala. „Proč jsi tak zběsile chtěla utéct?“ vyptával se Itachi.
   Lianna zírala před sebe. „Slíbila jsem, že se vyhnu nebezpečí,“ odpověděla pevným hlasem.
   „Komu?“
   „Sa… sa… sama sobě,“ vydechla.
   „Hm. Přivedl jsi nám sem nebezpečné, ale vtipné stvoření,“ ušklíbl se Kisame.
   „Pravda. Větší hloupost jsem v životě neslyšel.“ Itachi kývl hlavou.

   Sasuke se rychle zotavil a brzy už měl zase své obvyklé nálady a chuť dělat hlouposti. Dost legrace si užil, když se se Sakurou a Narutem pokoušel zjistit, jak vypadá tvář jejich mistra. Ale Kakashi je pěkně vypekl.

   Cizí muž v čisté bílé košili navštívil Hatake Kakashiho. „Vítejte, pane.“
   Neznámý se uklonil. „V akademii mi řekli, že vás najdu zde.“
   Maskovaný ninja se roztržitě poškrábal na hlavě. „O co jde?“
   „Víte… tak dlouho, už to trvá několik týdnů… má dcera se ještě nevrátila domů!“ Postával u dveří a z nervozity si mnul ruce.
   „Vy jste pan Maraki?“
   „Ano. Ona o vás často mluvila. Její trenér o ní nic neví. Muselo se něco stát!“
   Kakashi nevěděl, jak toho muže uklidnit. „Poptám se ve vesnici, jestli někdo nebude vědět víc.“

   Nezískal mnoho nových informací a trápilo ho to.
   „Jste dnes nezvykle tichý, Kakashi sensei,“ hlesla Sakura.
   „To je v pořádku. Jen jsem se zamyslel. A… vzpomněl jsem si, že jsem doma nechal jednu důležitou věc. Šel bys to se mnou vyzvednout, Sasuke?“
   „Nevím, proč bych měl.“
   Kakashi se zamračil.
   „Já s vámi půjdu!“ hlásil se Naruto.
   „Nepotřebuju dneska tvé služby. Sasuke se mnou jistě rád půjde.“
   „Ne! Proč zase on?“ Blonďák zatínal pěstičky.
   Černovlasý kluk se neochotně zvedl. Překvapilo ho, že se od skupinky příliš nevzdálili. „Myslel jsem, že pro něco jdeme.“
   „No, popravdě jsem se spíš chtěl na něco zeptat,“ přiznal se Kakashi. Tváří se tak divně.
   „Kvůli čemu máte takové starosti?“
   „Naše Černá kočka zmizela z vesnice.“ Svěsil hlavu.
   „Já… mám podezření, ale doufám, že se mýlím. Naruta chtěli unést Itachi a nějaký chlápek, co vypadal jako ryba. Museli utéct, tak mám obavu, jestli…“
   „Stačí. Všechno tomu nasvědčuje. Obávám se, že se nedá už nic dělat. Pokud je skutečně v jejich rukou…“
   „Tohle si nezasloužila! Sháněl jsem Naruta a vůbec mě nenapadlo, že bych ji měl varovat, aby nechodila za vesnici. Ale jestli padla Itachimu do rukou…“
   Kakashi se zamyslel. „Popravdě jsem se chtěl jen zeptat, jestli jsi ji poslední dobou neviděl… zaskočil jsi mne. Ale vidím, že tě to rozrušilo, takže ruším dnešní trénink.“ Nechal ho stát a rozběhl se pryč.
   Kakashi se vrátil ke dvěma zbývajícím členům týmu.
   „Rušíte trénink? Proč?“ vztekal se Naruto.
   „Ještě mi není moc dobře, takže bych se neměl příliš zatěžovat. Tak … dneska trénujte sami.“ Odešel a nechal je stát na místě. Pokrčili rameny a šli si každý svou cestou.

   Sasuke nemohl večer usnout. Svíravý pocit ho neopouštěl. Měl na sebe hrozný vztek. „Zatraceně! Proč se to stalo?“ Proklatý osude! Tuhle holku jsem začínal mít rád.
   „Zase trénuješ? Bude z tebe silný ninja!“ usmála se a na chvíli se zastavila, chtěla se dívat. „No tak, co bude?“
   Sasuke na ni mrknul. „Radši se vzdal. Nerad bych tě trefil.“
   „Hm. Tak v tom případě mám návrh na lepší trénink. Zkus mě přeprat!“
   „Tebe zvládnu levou zadní.“
   Bylo to tak dávno, krátce po dívčině nečekané záchraně. Malinko se pousmál. Byla zvláštní a pořád ho nutila být ve střehu. A nikdy nezapomene na jejich první setkání.
   Na chvíli nad ní získal převahu, když oba zůstali ležet na zemi. Nedokázal potlačit zvědavost a zatoužil podívat se, co se skrývá pod její škraboškou. Vysmekla se mu a teď na něm ležela ona. „Teda, pokud je tohle tvůj způsob balení holek, tak máš na víc!“
   Vzpomínky, které musí potlačit. Zvedl se a v rohu svého pokoje vytvořil malý památníček na Lianninu počest. Zakázal si truchlení. Už nikdy nesmí dopustit, aby někdo z jeho blízkých zemřel kvůli němu. Už nikdy!

   Lianna se rozkašlala. Bylo jí hrozně. A ti dva ji neustále pozorovali.
   „Co s ní? Mluvit s námi nechce,“ zabručel Kisame.
   „Musíme ji odklidit z cesty, ale mám v úctě člověka, který jako jediný dokázal ustát mou techniku. Hraje si na hrdinku a nechce spolupracovat, tak ji necháme hezky dlouho trpět.“ Došel až k ní a podal jí kus masa. „Užij si to! Je to tvé poslední jídlo.“ Vpíjela se do jeho černých očí. Stejně tušila, že na záchranu už je pozdě.
   Když dojedla, zločinci ji vyvlekli ven a opřeli její zesláblé tělo o strom. Uvázali ji ke kmeni, ruce měla tak, aby nemohla udělat jediné jutsu. „Mám v úctě protivníka, který přečkal mou jedinečnou techniku, takže si zasloužíš hrdinskou smrt. A neproklínej nás, až tu budeš hladovět. Padáme, Kisame!“ Odcházeli. Byla tak slabá. Zahyne tady, má snad být její smrt vážně tak potupná?
   Stála vzpřímeně, ruce sepjaté a přes ně natažené provazy. Může se pohnout jen malinko, ale znemožnili jí dostat se odtud pomocí ninja technik. Sípala a oddechovala. Tohle není konec, nemůže být! Takhle to nesmí skončit. Škubla sebou. Jednou… dvakrát, pětkrát, nepomohlo to.
   „Nejsi pro mě soupeř! Jsi slabá!“
   V mysli se jí vynořil hlas Gaary.
   „Až mne porazíš, pak teprve se o tebe přestanu bát!“
   To promluvil Sasuke.
   „Slabá! Jako všichni!“
   Hlas Itachiho Uchihy ji malinko rozzlobil. Zkusila to znovu, nic se nestalo. Začínala si zoufat. Nechce takhle zahynout!
   „Hokage-sama, tohle je má dcera Lianna. Chtěla by se stát ninjou.“
   Starý pán si roztomilé děvčátko prohlédl. „A copak umí?“
   „Zatím nic, ale nechybí jí odhodlání a do práce je jako drak,“ dušoval se Liannin otec.
   „Nuže, zkusíme to s tebou, děvče, co říkáš?“ Začala se šťastně usmívat.
   „Hokage-sama, vy jste mi tolik věřil.“ Rozplakala se. Do myšlenek se jí vloudili Ibiki a Anko. „Nikdo z akademie skutečně nevěří, že jsi pro další zkoušku dost zralá.“
   „Chudinko! Nemám rozhodně v úmyslu nechat tě projít!“
   Tak už dost! Není slabá, ještě neskončila její pouť životem. „Dokážu vám… dokážu, že nejsem slabá, chudinka. Podcenil jsi mne, Gaaro! Znovu se setkáme, Sasuke! Nezklamu vás, Hokage-sama. Byla by ode mne zbabělost se teď vzdát!“ Zklidnila se a pomalu zkoušela hýbat tělem. Nejdříve se pokoušela přetrhat provazy silou, ale brzy přišla na to, že to není možné. Pak se už jen pokoušela uvolnit dlaně, což se jí nakonec podařilo. Zformovala pečeť. Její tělo se zneviditelnilo a ona se mohla lépe sehnout pro zbraň. Postupně se jí podařilo přesekat provazy. Byla volná!