26.kapitola - Jsem vážně hlupák!

vloženo: 30.06.2008   
počet zobrazení:   

   Sasuke střídavě upadal do stavu vědomí a bezvědomí. Byl natolik zesláblý, že se nemohl ani pohnout. Vypadalo to, jako když celou dobu spí, ale občas zaslechl drby ošetřovatelek. Ale dnes to bylo jiné.
   „Myslím, že se vrátíme zas do práce. Bylo to snazší, když tu byla legendární léčitelka Tsunade nebo ten nadaný chlapec Kabuto. Jejich léčivé techniky tolik ušetřily práci.“
   „Nechápu. Říkala, že ji hrozně těší nám tu pomáhat. Proč už tedy tak dlouho nepřišla?“
   „Nemá smysl nad tím přemýšlet. Tak pojď, rušíme pacienty!“ Dvě ženy se vzdálily od dveří.
   Hlava mu třeštila. Slyšel skutečně dobře? Měl ji varovat! Probůh, byl takový hlupák! Něco se stalo, to bylo jisté. Je vůbec ještě naživu? Li, odpusť, že jsem tě nevaroval. Pak opět upadl do bezvědomí.

   Itachi se díval na skrčenou dívku, která se mu zoufale bránila. Její chování bylo divné. Kisame zuřil a on měl co dělat, aby ho zkrotil. „Nedáváš mi na výběr! Jsem zvědav, jak dlouho to taková křehká holčička jako ty vydrží. Kisame, drž hlídku!“ Jen něco zavrčel, ale postavil se ke vchodu do jeskyně. Uchiha odtáhl Liannu až na samý konec té díry, kde přespávali. Sevřel jí pevně obě ruce a posadil se naproti ní, aby ji měl pořád na očích. „Kdo ví? Možná to bude i docela zábava.“ Roztřásla se. „Mangekyou Sharingan!“
   Lianna stála na nějakém místě, které celé pokrývala temnota. Její vybavení bylo pryč, všechny zbraně, byla docela bezmocná. „Proč je tu taková tma?“ Rozhlížela se, ale její zrak téhle zvláštní tmě nepřivykl. Odněkud se ozval smích. Pokusila se rozběhnout, ale zjistila, že tma neustupuje. Nebála se, jen byla nejistá a nesvá. Blížila se k ní černobílá postava, její věznitel. „Genjutsu!“ Už pochopila.
   „Jsi bystrá! Ale zde ti techniky nepomohou! Já jsem nyní pánem času a prostoru! Takže tě odsud jen tak nepustím!“
   „Co chcete?“ Neodhalí mu jedinou myšlenku!
   „Vědět, co mi tajíš. Zoufale přede mnou ukrýváš myšlenky a ovládáš prapodivné techniky. Už jen to je nanejvýš zajímavé. Ale klidně tu můžeme zůstat dlouho. Můj bratr Sasuke tohle mučení dlouho nevydržel a myslím, že ty taky brzy zazpíváš.“
   Zmizel a opět ji zanechal ve tmě. Rozhodla se, že nebude dělat nic. Jen se usadila na zem a dívala se kolem sebe. Nemohla použít pečetě, ani najít východ z téhle pasti. Tma byla nesnesitelná, ale nebyl to skutečný strach, pouhá úzkost.
   „Nebudeme to protahovat! Řekni svoje jméno!“ Napadla ji lest, která když vyjde, může být klíčem ke svobodě.
   „Lianna.“ Hledala ho očima.
   „To není celé!“ zahřměl Uchiha.
   Postavila se a nepřestávala se ohlížet. „Neznám své pravé příjmení. Vychovala mne rodina Maraki.“
   Maraki? To slyšel poprvé. Že by měl skutečně pravdu? „Hm, tušil jsem to. Nicméně jsem překvapen. Pojďme se teď vrátit do minulosti… Rád bych ti něco ukázal…“
   Prostor se rozzářil a změnil. Stála teď na ulici plné mrtvých těl. Všichni měli znak vějíře na zádech… všichni patřili k Uchiha klanu. „Klan Uchiha!“ vydechla nevěřícně. Rozhlížela se, ale jeho nikde neviděla. Místo toho se k ní blížil malý černovlasý chlapec s úplně stejnýma černýma očima, nemohlo mu být víc než nějakých sedm let. Maličký Sasuke. Zachvěla se. Chlapec se začal bát, když viděl všude těla příbuzných. Byla to vzpomínka, na kterou se musela dívat. Vešla za ním do dveří, vyběhli společně po schodech nahoru. A v dalším pokoji našel své mrtvé rodiče.
   „Kdo to byl? Kdo to udělal?“ Chlapeček nic nechápal. Pořád ještě myslel, že jeho bratr právě přišel domů, ale Itachi po něm vrhl shuriken a zranil ho. A ona tam stála a pozorovala to mlčky, se zaťatými pěstmi. A pak naplno prožila okamžiky, kdy Uchiha mučil svého bratra tím, že mu stále dokola ukazoval, jak mu zabíjí rodinu. Lidé padali kolem ní a ona nestačila uskakovat. Támhleti dva jí byli trochu podobní. Ale ne, nesmí si tohle připouštět, nebo tomu sama uvěří!
   Opět byla všude tma. Stála a třásla se. Objevil se přímo za ní a přidržel jí u krku svou zbraň. „Chvěješ se…,“ zasyčel jí do ucha a zlověstně se usmíval. „Ale ne strachem, cítím z tebe zlost, že by snad dokonce nenávist? Tvé oči nelžou… přímo toužíš mě zabít. A já se ptám… proč?“
   „Jak jste jen mohl?“ zasípala Lianna. „Proč jste udělal něco takového? Vždyť… jste byl jejich syn, milovali své děti.“
   „Pravda. Ale já chtěl mnohem, mnohem víc.“ Pustil ji a odvolal své genjutsu. Zhroutila se na zem. Zmátlo ho to. Chovala se vyrovnaněji než jeho bratr, ale jinak byli oba stejní… slaboši.