10.kapitola - Démon z pouště

vloženo: 04.06.2008   
počet zobrazení:   

   Vymyslet lest v extrémně nebezpečné situaci je skoro zázrak. A že se mi s ní povedlo několika týmům proklouznout, je zázrak ještě větší. Ukryla jsem svou čelenku se znakem Konohy pod oblečení. Několik trojic snadno uvěřilo, že jsem jen ninja-sledovač, pozorovatel, který má dohlížet na průběh zkoušky. Vždy stačilo ukázat se jim s napřaženou zbraní a vyzvat je, ať mne prohledají. „Tak vidíte, že nemám svitek a o ten váš nestojím! Tak si laskavě hleďte svýho!“ Od kunoichi s černou maskou zdvořile poodstoupili. Obvykle jsem řekla ještě něco jako: „Jen tak dál, vedete si dobře.“ a pak už většinou nezapochybovali.
   Tahle taktika se zatím vyplácela. Nejhorší ale bylo, že jsem vůbec neměla tušení, kdo se zrovna ukrývá v mé blízkosti. A pak jsem bezmyšlenkovitě skočila z větve na zem. Zvedám se z podřepu a nepříliš daleko ode mě stojí Gaara ze Skryté písečné a jeho dva společníci – dívka Temari a pomalovaný Kankurou. Vážně jsem si nemohla vybrat lepší dopad.
   „Tss! Co tu chceš?“ Červenovlasý se očividně nudil.
   „Dohlížím na průběh druhé zkoušky.“ Beru zbraň do ruky. „Nemám sebemenší zájem zjišťovat, kolik máte nebo nemáte svitků. Nevěříte?“
   „No, možná má pravdu.“ Střapatá se naklonila ke klukovi s tykví na zádech. „Nikde není vidět znak vesnice a navíc má přece masku.“
   „Fajn,“ odsekl Gaara podrážděně. „Tak ji prohledej.“
   „Poslužte si,“ houkla jsem na ně. „Ale dočkáte se zklamání. Žádný svitek se u mě totiž nenachází.“
   Střapatá blondýna Temari vykročila vpřed. Opatrně mi prohledávala kapsy. Přiložila jsem si ruku se zbraní k levému boku. Písečná mi teď hleděla na záda. Ne, před tímhle klukem nedám najevo strach. Prozradila bych se. „Ajaj, sem to ale nešika!“ Temari mi s předstíraným leknutím odvázala vzadu šátek a vrátila se k ostatním. V mžiku jsem se pro něj sehnula a co nejpomaleji se zase zvedala.
   „Cože?“ zasyčel Gaara. Jeho skupinka nic nechápala. Ale on ty černé oči okamžitě poznal. „Vím, co jsi dělala během testu,“ zavrčel. „Dost to bolelo.“
   Sevřela jsem zbraň ještě o něco pevněji. „Určitě víc mě než tebe.“
   Temari si vzala slovo. „Já to nechápu. Gaaro, co se děje?“
   „Ticho! Tohle není ninja, jen trik. Dobře si pamatuju na obličej té holky, co seděla za mnou. Už je mi jasné, jak jsi prošla prvním kolem!“ Zlověstné světle modré oči lemované černými linkami se na mě upíraly.
   „Aha!“ Zdá se, že Kankurou pochopil význam těch slov.
   „Já vím, že se tě to dotklo, ale… ty jsi s tím okem taky podváděl. A snad ani radši nechci vědět, čí bylo!“ odsekla jsem.
   Zasmál se, ne, přímo se rozřehtal. Ale pak zvážněl a já věděla, že je zle. „Nikdo nebude využívat Gaaaru z Vesnice ukryté v písku. A už vůbec ne takový usmrkanec jako ty! Teď za to zaplatíš!“
   „Je po ní,“ zašeptal Kankurou Temari do ucha.
   Gaara se nadechl. „Písečná…“
   „Jutsu vodní smrště!“ Proti klukovi s tykví se vyvalila voda, hotová povodeň. Jen se usmíval, protože z tykve se uvolnil písek, který mu udělal clonu. Když však chtěl ztrestat takovou opovážlivost, zjistil, že dívka už tam není.
   „Pěkně tě vypekla, brácho.“
   „Sklapni, Temari!“ zasyčel vztekle a zahleděl se do větví.

   Utíkám, jak mohu nejrychleji. Jsem už od nich dostatečně daleko? Stejně jsem čekala, že mi tahle taktika dlouho nevydrží. Na chvíli jsem se zastavila, abych si opět nasadila svou čelenku a uvázala šátek. Měla bych si najít úkryt, soumrak se blíží…