14.kapitola - Anakonda

vloženo: 14.06.2008   
počet zobrazení:   

   Probudila jsem se hluboko v útrobách lesa. Ani nevím, jak jsem se sem dostala a v které části tréninkové arény jsem. Břicho se ozývá, měla bych něco sníst. Ale jsem tak malátná. Určitě tu bude v okolí alespoň pár malin. Sice to nevystačí, ale aspoň něco. Cítím ve vlasech vítr, je to tak příjemné. Zřetelně se mi vybavila noční rozmluva se Sakurou. Bylo na ní vidět, jak je vyděšená. Určitě nečekala, že bude riskovat vlastní život. A já jsem sem právě s tímhle pocitem vcházela.
   Je to zlé, můžu se jen plazit, takže bych se měla vyhýbat jakékoli společnosti. Nějaká energie ještě zbývá, tu si však musím šetřit, jde mi teď přeci o život. Utíkám před skutečným predátorem, to není jen nějaká hra. Musím se někde skrýt a nabrat síly k dalšímu boji, je to teprve třetí den zkoušky, ještě dva zbývají.
   Na hledání úkrytu nemám ani pomyšlení. Nasytila jsem žaludek a v těch místech zůstala bezvládně ležet.
   „Čekal jsem, že náš boj bude obtížnější. Ale vidím, že si s tebou můžu dělat, co chci, zatímco tu budeš ležet.“
   „Co?“ Kdy se tu zjevil? Přivřenýma očima na něj zděšeně zírám.
   „Víš co? Tohle mě neláká. Teď půjdu až na konec téhle větve a dám ti možnost úniku.“ Orochimaru skutečně uskutečnil, co právě vyslovil. Matně rozeznávala obrysy jeho postavy až tam vzadu. Co má za lubem? Ale ano… pokusím se…
   Namáhavě jsem vstala, jednou rukou se přidržujíc kmene. Vyřítil se proti mně tak rychle, že jsem nestačila zareagovat a ninja mne přirazil vší silou ke stromu. Vytáhla jsem shuriken.
   „Přivoláme si společnost.“ Jeho oči teď připomínaly nelítostného hada. Muž s nepřirozeně bílou pletí udělal salto vzad.

   Zděšeně jsem se rozhlížela. Země se chvěla, co se to děje? Sotva jsem stačila uhnout, protože se proti mně řítila obrovská hadí hlava. „Kawa… Kawarimi no Jutsu,“ vydechla jsem a zaměnila své tělo za kus dřeva. Ocitla jsem se přímo za ocasem obrovitánské anakondy, která jím švihla a odmrštila mě do strany. Narazila jsem zády do kmene nejbližšího stromu a těžce dopadla na větev. Teď mě rozmlátí na kaši! Pomyslela jsem si. Zděšeně jsem zírala na to nepřirozeně velké zvíře, které si se mnou házelo jako s hadrovou panenkou. Ještě několikrát jsem zaměnila své tělo za dřevo či kámen, ale anakonda mě vždy velmi rychle objevila. Moje tělo bylo samá podlitina, jizva a krvavý šrám. Pár neúspěšných pokusů ohnat se po hadovi zbraní a pak už jsem jen čekala na nejhorší. Hlavně to skonči rychle!

   „Stačí!“ Orochimaru odvolal hada. Pomalu kráčel k dívce, která se namáhavě tiskla zády ke kmeni a celá se třásla. Zůstal stát před Liannou a chvíli se na ni díval se zvláštním uspokojením v očích. „Rozhodl jsem se nechat tě žít. I když…“ Lesem se prohnal zděšený výkřik. Muž se dívce zakousl do levé strany krku. Z posledních sil se snažila rukama odstrčit tu slizkou hlavu.
   Konečně ji pustil. Ležela před ním zničená, bez energie. Jeden rychlý pohyb a bylo by po všem. „Jestli přežiješ dnešní noc, ještě mi poděkuješ.“ Zlomyslně se ušklíbl a zmizel v dálce.