22.kapitola - Záchrana... ale koho?

vloženo: 27.06.2008   
počet zobrazení:   

   Zapletla jsem se ve větvích. Už mi došlo, že dlouhé vlasy občas překáží. Nesmím se zdržovat. Párkrát jsem řízla a teď jsou poloviční. Ale co, narostou. Není třeba želet nad tou ztrátou. Začala jsem přeskakovat větve. Proč jen máme v Konoze tolik stromů? Jen tu ty listnáče překáží a brání ve výhledu! Možná jsem narazila na jejich stopu. Ale nějak moc spěchají! Klid, Lianno! Hlavně nepanikař! Vrhla jsem dva shurikeny doprava a doleva. Nic, jen planý poplach. Nevadí, tak jako tak se necítím bezpečně! Teď musím hlavně dohonit Sakuru a ty dva. „Promiň, Gaaro. Nejspíš jsi mi neměl darovat život…“
   Narazila jsem na psí stopy a spoustu lidských. Byli to oni nebo nepřátelé? Ale pokud se za nimi nepustím, nezjistím to. Nahromadila jsem chakru, zvýšila rychlost a vytvořila pár klonů. „Najděte správnou cestu!“ Rozběhla jsem se doprava, další dvě Lianny se pustily opačným směrem. Teď musím být moc opatrná!
   Cizí hlasy mne donutily zpomalit. Skryla jsem se dostatečně blízko, abych měla situaci pod kontrolou, ale zase dost daleko, aby si mě nevšimli útočníci. Je jich osm a Shikamaru proti nim stojí sám. Sakra, tohle je špatná stopa! Hodil zbraně do strany a vzápětí spadly na zem, je tu někde další. Ten kluk je unavený, uvolnil své stínové sevření. Mám se pokusit? Ozvala se rána a podle toho hluku a zápachu z cigarety bylo poznat, že se právě zjevil Shikamarův trenér Asuma. Ti už si tu poradí. A já musím spěchat!
   Hnala jsem se lesem, možná to zase není správná stopa, ale… Ebisu mne učil, že trnitá cesta bývá nejlepší. Rozběhla jsem se. Utržila jsem už pár ran, ale není čas léčit si šrámy. Strach mne popohání, ženu se zběsile vpřed. Teď už by v lese mělo být čisto.
   Měla bych zpomalit, jsem už dost hluboko v lesích a je tu špatně vidět. „Co to?“ Na něco jsem šlápla a to způsobilo výbuch. Narazila jsem zády do stromu a svezla se po kmeni dolů. Dusím v sobě kašel, protože tu začíná být horká půda. Ve které části Konohy jsem? Nebo jsem už opustila vesnici? Nevím, ale to zranění pravé ruky a pach spáleného šatstva cítím až příliš dobře. Když se ale budu zdržovat, možná dorazím pozdě. Rána není hluboká a ještě mám dost sil. Začala jsem s krajní obezřetností pročesávat les. Odněkud se ozvaly další výbuchy. Tam budu muset vyrazit! Není to odtud moc daleko.
   Začíná mi docházet, jak jsem oproti ostatním hrozně pomalá. Přeskakovala jsem na další větev, když tu po mně někdo vrhnul shuriken a já udělala akrobatický dopad do trávy. „Kde jsi?“ Zavrčela jsem, vytrhla hvězdici z rány a rozhlížela se.
   Naproti mně se zvedala ze země blondýna. Tvářila se malinko překvapeně. „Ty? Tak si říkám, že tě bratr podcenil.“
   „Neprotahuj to, Temari. Vidím, že máš dost!“
   „Tak to si jen myslíš, děvče!“ Její vzdušné ostří mne zasáhlo, rány pálí jak od říznutí nožem. Uskočila jsem. Musím ji donutit vyplýtvat co nejvíc chakry! „Je pryč? Kam zmizela?“
   Klan Maraki vždy vynikal ve skrývání. Budeš na mne hrdý, otče. Vlezla jsem za strom a zkusila poněkud jinou taktiku. „Henge!“
   Temari se lekla, když viděla, že se Uchiha vrátil. „Co je s Gaarou a Kankurou?“
   „Stačí, když řeknu, že jsi poslední na řadě?“ Zlostně skřípala zuby, ten černovlasý kluk přece nemohl… přece je vážně oba nezabil? „Ale nechci to skončit rychle,“ ušklíbl se Sasuke. „Jestli máš ještě páru, chyť si mě!“ Zmizel mezi stromy.
   „Ty!“ zakřičela Temari a vrhla se za ním. Zkoušel ji udolat zbraněmi, ale všechny odrazila.
   Zatraceně, ubývá mi chakra! V příští chvíli proti sobě stály opět dvě kunoichi.
   „Takže takhle! Jaká hloupá hra! Ani za nic tě neušetřím!“ běsnila Temari.
   „To po tobě ani nikdo nechce!“ dráždila jsem ji. Zbývalo mi už jen málo chakry. „Jutsu skryté vody!“ Listy se zachvěly a začala z nich padat voda, jako kdyby ji z nich někdo ždímal. Temari se nechala obalamutit a nevšimla si, že už má vodu i pod nohama. Pohnula se, uklouzla a spadla z větve na zem.
   „Kde jsi? Vylez!“ Prohledala okolí, ale nikde ji neviděla. Nechala to být a spěchala za bratry. Tady už promarnila příliš mnoho času.
   Otevřela jsem oči a zrušila maskovací techniku. „Takhle vysílená za nimi nemůžu. Musím doplnit energii…“ Chvíli trvalo, než má chakra začala opět reagovat. Doplnila jsem sílu a ošetřila si ruku. Zase můžu vyrazit do boje!