19.kapitola - Ero Sennin

vloženo: 20.06.2008   
počet zobrazení:   

   Nemůžu spát, a tak bezcílně bloumám Konohou zalitou měsíčním světlem. Zbraň mám u sebe, pro všechny případy. Svůj šátek už nemám, zůstal v Sasukeho kapse, ale to mi ani trochu nevadí. Malinko jsem se zahihňala. V okolí nikdo není, a to je dobře. Musím zůstat ve střehu, i když jsem zvyklá toulat se po nocích. Šelest? Odkud to zaznělo? Něco seskočilo ze stromu, ale v tu chvíli mne bolest donutila padnout na zem. Už zas… proč ta značka zase pálí?

   Lianna ztuhla, když ji neznámý přimáčkl na zem. Ve tmě zasvítily modré oči. „Vstaň!“ sykl šeptem.
   Roztřásla se. „Ga… Gaara.“
   „Přesně tak.“
   I když s ním budu bojovat, nemám nejmenší šanci se odsud dostat! Jsem zcela v jeho rukou! Uvědomila si to a ztěžka polkla. Poodstoupil a s rukama založenýma v bok čekal. Opatrně se zvedla.
   „Tvé jméno! A rychle!“
   „Lianna. Nech mne jít, prosím. Nic zlého jsem neudělala, každý se při zkoušce Chuuninů bránil, jak mohl nejlépe.“ Říct pravdu bude možná to nejlepší řešení. Křečovitě si držela ruku na krku, pečeť se nepřestávala ozývat.
   „Nechat tě jít? To nečekej! Potřebuju si pár věcí vyjasnit a srovnat staré účty.“ Přistoupil až k ní. Věděla, že nevydrží tíhu té bolesti a jeho přítomnost. Tohle je konec! „Tss. To jsem tě tak zmáčknul, že si držíš rameno?“ Strhl jí ruku k boku. Pečeť rudě zazářila. „Co je to?“ zeptal se s neskrývaným zájmem.
   Lianna polkla. „To je… zlo! A já ho nedokážu ovládnout.“ Sklonila hlavu. „Jestli mě chceš zabít, skonči to rychle! Můj život už stejně nemá smysl.“
   Zarazil se. Chtěl ji postrašit, dát jí lekci, takhle daleko to zajít nemělo! Byl trochu zmatený. „Kdybych tě chtěl odpravit, udělám to bez okolků. Byla jsi silná, myslel jsem si to. Ale to byla chyba! Ty pro mě nejsi soupeř. Nemá cenu s tebou bojovat, jsi slabá!“ Říkal pravdu, kterou moc dobře znala. Ale proti němu neměl šanci vyhrát nikdo.
   „Máš pravdu,“ zašeptala. „Jsem příliš slabá a vůbec jsem se neměla té zkoušky zúčastnit. Ale chtěli to lidé, které jsem za nic na světě nechtěla zklamat… Gaaro.“
   Díval se na ni mlčky a přemítal o tom, jak moc se v ní spletl. Ale věděl už, co chtěl a jeho pochyby byly rozptýleny. „Můžeš jít,“ utrousil.
   Sklopila hlavu a černé oči zavrtala do země. „A co ta zloba?“
   „Nemá cenu plýtvat vztekem a energií na někoho, kdo mi nesahá ani po paty!“ opáčil.
   „Už jsem na to zapomněl. Nejsi pro mě soupeř.“ Přinutila se usmát a spěšně odcházela. Ještě chvíli se za ní díval a pak se vydal zpátky k ostatním.
   „Kde jsi byl, Gaaro?“ ptal se jeho trenér s jistou obavou v hlase.
   „Na procházce,“ odpověděl mu klidně. „To se snad ještě smí, ne?“
   „Ano. Ano, ovšemže.“

   Lianna v sobě měla tolik energie, že se bála toho, že se kdykoli může z jejího těla uvolnit. Musí ji někde vybít, utlumit to zlo v sobě. A k tomu se dobře hodilo jedno místo za vesnicí. Dva obrovské kameny zůstaly před mnoha lety stát vedle sebe. Lidé na ně občas sedali, když si chtěli odpočinout a přitom sledovat okolí. Slunce svítilo a Lianna si to namířila rovnou na tohle místo. Postavila se mezi balvany, přiložila na ně dlaně, zavřela oči a hromadila do rukou chakru. Netrvalo dlouho a přebytečná energie tryskala ven. Kameny se rozzářily temně zelenou barvou. Absorbovaly všechnu tu zlou chakru, které bylo nyní nadbytek. Věděla, že tím se Orochimarovy moci nezbaví, ale ta energie je příliš nebezpečná, než aby ji v sobě nechala dřímat. Musela přestat. Měla pocit, že ji ten tlak každou chvíli roztrhne vejpůl.
   „Wow! Co to bylo?“
   Ukončila spojení příliš rychle a odlétla pozadu o pár metrů dál. „N… Naruto?“ Přivřela oči a pomalu se zvedala ze země.
   „Co to bylo?“ opakoval. „Bylo to úžasný! Ty šutry chytly nějakou divnou barvu!“
   Snažila se zachovat chladnou hlavu. „Já… mám jen trochu problém s ovládáním chakry.“
   Moc se mu to nezdálo, ale pak kývl hlavou. „Tak to by ti mohl pomoct Ero Sennin!“
   Vyprskla smíchy. „Cože? Ero Sennin – zvrhlý poustevník? Kdo to proboha je?“
   „Já neznám jeho jméno,“ zabručel Naruto. „A on nechce, abych mu tak říkal. Odrovnal Skrytého zvrhlíka a teď je můj nový trenér!“ Hrdě vypjal hruď.
   „A kdo má být Skrytý zvrhlík?“ Lianna se potutelně usmívala.
   „Ten… jak jen se jmenuje… Ebisu.“ zněla Narutova odpověď. To už bylo na dívku příliš!
   „Ebisu? Můj trenér?“ vyvalila oči.
   „Cože?“ nechápal blonďatý ninja. „No to je síla.“
   „Proč si myslíš, že je to zvrhlík?“ zeptala se se zájmem.
   „No… kdysi dávno…“
   „Vyprávěj,“ vybídla ho.
   No tohle je teda vážně k popukání! Rozchechtala se natolik, že už se to k děvčeti ani nehodilo. „Tos mě teda dostal, Naruto. Odteďka si na něj dám větší pozor,“ řekla v žertu. „A tobě děkuji za záchranu života.“ Ještě se hihňala, když prošla kolem něj. „A hodně štěstí při tréninku! Možná toho tvého Ero Sennina vyhledám.“ Od smíchu ji už bolelo břicho.

   Člověk by nevěřil, že obyčejná procházka parkem může být tak nebezpečná. A přesto… Lianna to netušila, když procházela kolem řeky a něco v ní náhle zabublalo. Zkoumala, čemu patří ty divné oči, které se na ni dívaly, něco se schovávalo pod vodou. „Ty jsi… ještěrka?“ Malinko se předklonila. Zvíře se pohnulo a vystrčilo nad hladinu celou hlavu. Dívka neměla ani tušení, že někdo se skrývá v křoví za ní a bezostyšně sleduje její ženské křivky. „Žába? Obří žába?“ Rozesmála se. To je ale ostuda, nechat se tak vyděsit!
   „Kdopak jsi, krasotinko?“ Prudce se otočila se shurikenem v ruce. Proti ní stál nějaký bělovlasý stařec s rozčepýřenými vlasy, pomalovaným obličejem a díval se na ni nějak… divně. Že by ho snad přilákala ta krátká sukně?
   „Nevím, kdo jste, pane, ale jestli se ještě hnete, vrazím vám tenhle kunai do břicha.“ Vrhla po něm shuriken a uskočila stranou. Bleskurychle se mu vyhnul. Je to tedy ninja?
   „Ale, snad se nechceš prát?“
   Je to nějaké tlusté prase! Pomyslela si zhnuseně. Couvla a dál nemohla, za zády měla strom. Ten chlap se k ní blížil a v očích měl nenasytný výraz. Zaútočila s kunaiem, ale vyhnul se mu a vzápětí už její zbraň ležela na zemi. „Co chcete? Nechte mne být!“ zasyčela. Jak rudla vztekem z toho, že jí drží obě paže jednou ruku, její znamení se opět zjevilo.
   „Ale… copak to tu máme?“ Pozdvihl obočí a chystal se provést nějaké jutsu, na prstech měl divné modré ohníčky. Dotkl se jejího krku.
   „Ááá!“ Ten zoufalý výkřik musel být slyšet až v sousední zemi. Nevěděla, proč ji pustil a poodstoupil, v očích pobavený výraz.
   „Co jste to udělal?“ Hlas jí přetékal zlobou.
   „Jen jsem ti odstranil to ošklivé tetování,“ poznamenal klidně.
   „Cože?“ pokusila se pootočit hlavu k místu, kde ještě před chvíli zářila Orochimarova pečeť. „Je… je pryč!“ vydechla. „Mohla bych vás, pane, o něco poprosit?“
   „Jistě.“
   Lianna pečlivě uvažovala, jakým způsobem o tuhle laskavost požádat. „Řízněte se.“
   „Ty jsi nějaká rychlá na mě!“ vyjevil se stařík.
   „Prosím. Nutně potřebuju něco vědět.“ Chvíli se zdráhal, ale pak jí vyhověl. Poprosila ho, aby poraněnou ruku napřáhl před sebe. Dotkla se jí prsty a s úžasem pozorovala, že se rána zaceluje. „Je zpět! Má moc… je zpátky! Mnohokrát vám děkuji!“ Byl z ní teď malinko nervózní, ale to proto, že se to snažil všechno pochopit. Upřela na něj své černé oči. „Kdo jste?“
   Nafoukl se a dost se v té chvíli podobal té obří žábě. „Jiraiya, žabí poustevník!“ představil se. Ale to je přece jeden ze tří legendárních Sanninů! (poustevníků) Sannin… Sennin. Pak jí to došlo. „Vy jste Ero Sennin!“
   Jiraiya zakoulel hrozivě očima. „Ten malý skrček! On mě prásknul!“ Celý se třásl zlostí, ale než se stačil uklidnit, ta dívka zmizela. „Jen počkej, Naruto! Já tě naučím vykládat o mně kdekomu.“