17.kapitola - Na ošetřovně

vloženo: 14.06.2008   
počet zobrazení:   

   Z chodby se ozvaly duté rány. „Takže už to začalo,“ poznamenal jeden z jejích průvodců. Lianna náhle klesla na kolena, cítila už zas na krku tlak. „V pořádku?“
   „Nic mi není.“ Zvedla se a následovala Elitní, kteří si to namířili rovnou do arény.
   Z ní právě někdo odcházel. Byl to Kakashi a za ním kráčel Sasuke a držel si rameno. „Co? Jak to?“ „Lianno?“ Vykřikli současně. Jen stála a rozpačitě se usmívala.
   „Maraki dobrovolně odstoupila. Dovolili jsme jí zůstat v aréně a dívat se,“ osvětlil jim jeden z ninjů situaci.
   „Chápu.“ Kakashi se na ni zahleděl, jako by něco hledal. „My máme se Sasukem ještě něco na práci, takže… už musíme jít.“ Vedl ho chodbou někam pryč. Dva ninjové a dívka vešli do místnosti, kde se bojovalo, a vystoupali po schodech nahoru. Jeden z nich se oddělil, aby sdělil novinky přihlížejícím.

   Usadila jsem se stranou od všech a upřeně se dívala na bojující dvojici, Shino Aburame a ten druhý je nějaký ninja ze Zvučné. Byla jsem ohromena, co ten nenápadný kluk dokáže. Stoupla jsem si nepříliš daleko od diváků z Konohy, ale nikdo si mě nevšímal. Mlčky jsem stála u zábradlí a dívala se dolů. Zápas se už pomalu blížil ke konci…

   „To je ona!“ procedil Gaara mezi zuby, když uviděl blonďatou dívku opírající se o zábradlí. „Že ano, Temari?“ Šťouchl rukou do sestry.
   „Co? Kde?“
   „Nevidíš?“ Ukázal jí prstem.
   Kankurou se mezitím vrátil a stačil zaslechnout sourozenecký rozhovor. „Doslechl jsem se, že odstoupila.“
   „Škoda. Chtěl jsem bojovat,“ posmutněl Gaara kvůli tomu, že ho připravili o zábavu. Tahle holka ho dost naštvala a teď tu stojí a dívá se, jak ostatní bojují, a on jí to nedokáže vrátit. Měl vztek a svíral pěsti. „A přesně kvůli tomuhle jsem sem nechtěl jít,“ špitl Kankurou.

   Konečně odtrhnu zrak od té nesourodé dvojice pode mnou. Na protější straně postává písečný tým a nějaká zvláštní vysoká postava. Je to muž nebo žena? Nerozpoznám to. Ach ne! Ta věc na mém těle se už zase ozývá! Toho diváka si ostatní nevšímají, zato já ano. Jeho oči se podivně lesknou, i na tu dálku je to znát. To je… Orochimaru! Stojí od těch čtyř z Písečné dostatečně daleko, mám šanci. Sice ta divná sila dosud ovládá mé tělo, ale toho mohu využít… Cítím takový vztek, že bych byla schopna celou tuhle halu zbořit. Sáhla jsem okamžitě do kapsy pro kunai, zamířila, vyskočila do vzduchu a vrhla zbraň k protějšímu zábradlí. Řítila se jako neřízená střela, ale zabodla se už jen do zdi. Hadí ninja zmizel. Ztěžka jsem dýchala, ruku stále ještě zvednutou.
   „To by stačilo!“ ucedila žena s přísným pohledem a křečovitě mi stiskla ruku. Byla to ona, Anko. Ale kde se tady vzala?
   „Co chcete?“ zavrčela jsem nepřátelsky.
   „Koho jsi se pokoušela zabít?“ utrousila místo odpovědi.
   „Toho, co si říká Orochimaru.“
   Malinko se zachvěla. „Vím, že tu je.“
   To nečekané přiznání mne zasáhlo. „Tak proč nic neuděláte? Ten člověk je nebezpečný!“ Beze slova se otočila a chystala se mě odtáhnout pryč. Všimla jsem si něčeho málo zřetelného pod jejím límcem. „Vy… takže vy taky? A přesto tu budete jen stát a nic nedělat? Aby ublížil ještě dalším?“ Nechápala jsem to, nevěřila jsem tomu.
   „Tak to by stačilo! Byla velká chyba tě sem pouštět. Teď pojď!“ Chytila mne oběma rukama a táhla pryč, přitom ještě vztekle skřípala zuby. Dosud jsme mluvily šeptem a jen na sebe syčely. Ostatní byli příliš zaneprázdnění, než aby si všimli toho, co se dělo za nimi. Mít respekt k téhle ženě? To nikdy! Ne, když vím, co je zač! A rozhodla jsem se bojovat!
   Vyvlekla mě na chodbu. Malinko jsem se zklidnila a předstírala smíření s osudem. Uvolnila trochu stisk. Nečekaně jsem ji kopla, vytrhla se jí a rozběhla se chodbou pryč, co nejrychleji to šlo. „Rychle! Zastavte tu holku!“ křikla ještě ta bezcitná potvora. Obklopili mne, bylo jich příliš mnoho. Pak na všechno padla tma.

   Lianna se konečně probrala. Místo, kde ležela, nápadně připomínalo lůžko v nemocnici, obklopené závěsy. Zasténala. Připadala si jako zmlácená. Vůbec si nepamatovala, co se s ní dělo po tom, co nakopla Anko. Ale… asi nic hezkého.
   „Položte ho sem na tu volnou postel, ať se prospí,“ řekl cizí mužský hlas.
   „Já už jsem… vzhůru,“ zamumlal právě se probírající mladík.
   „Sasuke?“ Lianna zpozorněla, šeptem pronesla jeho jméno a opatrně odhrnula malý kousek závěsu, aby viděla, co se bude dít.
   „Tak lež, máš toho za sebou dost.“ Chlápek znalecky posoudil množství obvazů na chlapcově těle.
   „Nevycházej ven, zahnali bychom tě zpátky a nedívej se za ten závěs,“ dodali ti dva další a pak za nimi zaklaply dveře. Sasuke ležel a pokradmu pozoroval závěs, za nímž byla dívka schovaná. Lianna věděla, že pokud mu dá záminku, pokusí se ten závěs odhrnout. Pořádně se zavrtěla a pak provedla maskovací jutsu.
   Černovlasý mladík postřehl nějaký rachot, chopil se závěsu a zvědavě za něj nakukoval. Jeden z Elitních se ještě vrátil, aby se ujistil, že on a jeho dva parťáci nic nezanedbali. „Co jsem ti říkal o tom závěsu?“ zvýšil hlas.
   „K čemu ten povyk?“ nechápal Sasuke. „Vždyť za ním nic není!“ Odhrnul ho.
   To už bylo na ninju moc. Překvapením ze sebe nevypravil slovo, jen třeštil oči na prázdnou postel. „Poplach! Zapomněli jsme zamknout! Poplach prvního stupně!“ Klíč zarachotil ve dveřích a ninja už se hnal na chodbu. Mladík nic nechápal. Zbláznili se tady snad už úplně všichni?
   „Tak jsme tu sami?“ Zaslechl odněkud dívčí hlas. Že by halucinace? Otočil hlavu a uviděl Liannu, jak sedí na lůžku.
   „Ale… kdy… jak?“
   „Maskovací technika. Je účinná, ale tomu, kdo ji použije, jsou vidět oči. Tak jsem je nechala zavřené.“ Usmála se.
   Pokusil se o svůj typický úšklebek. „Takže všechen ten povyk je jenom kvůli tobě?“
   „Už to tak vypadá,“ připustila. „Bude jim chvíli trvat, než prohledají celou nemocnici. Co ta tvoje prokletá pečeť? Ještě bolí?“
   „Jak o tom víš?“ zarazil se. Beze slova mu ukázala své znamení. Pak se mu podívala zpříma do očí.
   „Za normálních okolností bych tě dokázala dostat do přijatelnějšího stavu, ale teď… mé kekkei genkai se změnilo.“ V hlase zazněl smutek. Nevěděl, co by teď měl udělat, tak ji alespoň vzal za ruku. „Nedotýkej se mě, prosím.“ Z čeho je tak smutná?
   „Proč? Udělal jsem ti snad něco? Jestli je to kvůli té puse v lese…“
   Lianna zavrtěla hlavou. „Nechápeš to! Nechci ti ublížit. V tom okamžiku, kdy jsem s Orochimarem bojovala, se něco změnilo. Podívej se.“ Natáhla ruku před sebe a zavřela oči. Předloktí se začalo třást a pak Sasuke spatřil, jak jí z dlaní stříká chakra, jedovatě zelená. Vytřeštil oči, stále nic nechápal. Opět se na něj podívala. „Mé kekkei genkai bylo léčivé… teď mi v žilách proudí jed. Můžu se nyní nazývat pravým Shinobim. Všichni budou stát o bojovníka, který jedinou ranou dokáže usmrtit nepřítele.“ Z očí jí začaly kanout slzy a jemu se vybavil jejich dávný rozhovor.
   „Chci se stát ninjou, abych chránila lidi a využila k tomu svoje schopnosti.“
   „Ušlechtilý cíl,“ prohlásil nezúčastněně a otočil se k ní zády.
   Hrklo v něm. Netušil, že je to pro ni až tak důležité. A teď tu před ním plakala a mísily se v ní pocity strachu a vzteku. „Já… nevím, co bych měl říct. Ale mohla bys zajít za Kakashim, zapečetil tu moji pečeť, nějakým způsobem ji uzamkl. I když… nemusela bys to vydržet. Podívej se na mě, jak vypadám.“
   Teprve teď si ho pořádně prohlédla. Hlas měl slabý, ale úplně vyčerpaný zatím nebyl. Zavrtěla hlavou. „Je to příliš mocná síla. Určitě by to nepomohlo. Musím teď přijít na způsob, jak se toho znamení zbavit, možná budu muset dokonce opustit Konohu. Slyším kroky, vracejí se. Musím jít. Opatruj se, Sasuke.“ Díval se ohromeně, jak šplhá na okenní římsu.
   „Co chceš dělat?“
   „Sbohem.“ Naposledy se ohlédla.
   Pak už jen viděl, jak skáče dolů. „Lianno!“ vykřikl a pokusil se rozběhnout k oknu, nohy mu však vypověděly službu, zůstal ležet na podlaze.
   Do pokoje se vřítili Elitní. „Ten kluk musí na ošetření.“
   „Byla celou dobu tady.“
   „Pozor! Vyskočila z okna!“
   Lianna seskočila na větev a začala slézat ze stromu dolů. Pak jí však podklouzla noha a ona spadla na něčí záda a přimáčkla dotyčného k zemi. Vzpamatoval se rychle. „To jsi ty?“
   „Strašně se omlouvám, sensei.“
   „Dobrá práce, Kakashi! Chtěla nám utéct. A ten kluk jí zřejmě kryl.“ Chystali se ji převzít.
   „Díky, ale teď už je to jen moje starost.“
   „Ale Anko řekla…“
   „Vyřiďte Anko…,“ zavrčel Kakashi. „… že jsem se o tu záležitost postaral a tu dívku nechte být.“ Bez dalších připomínek odešli zpět do budovy. Kakashi donutil děvče, aby si sedlo a začal si ji prohlížet. Orochimarovu pečeť objevil zanedlouho. „Už je mi jasné, proč jsi odstoupila. Ale s tou značkou musíme něco udělat. Ale… bude to nejspíš bolet.“
   Pohlédla mu do tváře. „Tak hlavně ať je to rychlé.“