2.kapitola - Za zavřenými dveřmi

vloženo: 27.05.2010   
počet zobrazení:   

   Probudila se. Příliš si toho nepamatovala, jen postavu muže s černými vlasy a očima plnýma jisker. Měl na sobě… ne, to nebylo kimono, to přece muži nenosí. Potřásla hlavou a opatrně ohmatala zem před sebou, byla pořádně špinavá. Přitom si všimla, že někdo jí sundal převlek, zůstala jí sukně s košilí a rozpuštěné rozcuchané vlasy. Zaúpěla. Nemohla s jistotou vědět, že s ní nic neprováděli, dobře věděla, jak to chodí s válečnými zajatci, a navíc… ona byla žena.
   Chvíli se rozhlížela, než její oči přivykly tmě, nebyla tu příliš dobrá viditelnost. Pokusila se vstát, ale podařilo se to jen jedné její noze. Ihned si ohmatala tu druhou. „Koule? Copak jsme ve středověku?“ Tak s tímhle těžkým kusem kovu, který se jí houpal na noze, asi těžko pohne. Vzdychla. Může jen čekat, až pro ni přijdou, vyvedou ji ven, postaví ke zdi a odstřelí jako psa.

   Ludwig se mračil. Stále dokola si četl dopis, který dostal před pár hodinami.

   Zdravím, Německo!
   Posílám ti předčasný narozeninový dárek.

   S pozdravem
   Japonsko

   V dalším listě byly přiložené informace, kterými se všechno vysvětlovalo. Včera dostalo Německo další krutou ránu a s největší pravděpodobností je za to zodpovědná ta holka, co ji nechal ve sklepě. Přísahal sice pomstu, ale stejně tak dobře věděl, že samotnou by ji nenapadlo slídit. Někdo ji poslal a on z ní vymámí přiznání a pak ji bez milosti osobně zastřelí.

   Amerika si všiml, že se z pracovny jeho staršího bratra ozývají divné zvuky. Nechal všeho a rozběhl se za ním. Zjistil, že tříská se vším, co měl zrovna po ruce.
   „Co tě tak naštvalo?“
   „Mluvil jsem s naší tajnou spojkou, agentkou Foxy. Dovolila si mi položit telefon! Mně, svému přímému nadřízenému!“ Soptil vzteky, ale Alfréd na rozdíl od něho zachoval chladnou hlavu.
   „Nó… ženy tohle obvykle udělají, když mají vztek. Nevzpomeneš si, čím jsi ji naštval?“
   Arthur se na něho zle podíval. „Právě, že ničím! Sdělila mi, že splnila úkol, a hned potom mi s ním třískla a… Svatá matko!“ Chytil se za hlavu, jak mu náhle všechno došlo. Pak už jen seděl na židli a bědoval.
   „Mohl bys mi vysvětlit, co se vlastně stalo?“ Pak dostal spásný nápad a přistrčil k bratrovi skleničku. „Dej si whisky, uleví se ti, a pak mi všechno povíš.“
   Jen slabě kývl a napil se. „Víš o té tajné misi, která měla Německu zlomit vaz?“ Amerika souhlasně kývl. Druhý mladík si povzdychl. „Tak teď už víš, kdo nám předal ty nesmírně důležité informace. Teď to chápu. Musela ten telefon položit, aby ochránila tebe i mě.“
   „Takže… tím chceš říct, že ji chytili?“ Zaznamenal přikývnutí. „A… odkud ti volala?“
   „To je právě to, co nevím.“ Složil hlavu do dlaní. „Cítím se špatně, víš? Našel jsem ji na ulici, postaral se o její výcvik, přiděloval důležité úkoly. Jestli se něco stane, neodpustím si to.“
   Alfréd soucitně pokýval hlavou. „Tak se radši ještě napij.“

   Viděl ji, když jí nesl jídlo. Vypadala křehce, ale určitě to bude pěkně nebezpečná zmije. Ještě měl vztek. Spojenci zjistili dost důležité věci a on se se svými muži musel stáhnout. Když ji Japonsko přivezl, vypadala malinko jinak, a přes všechny jeho protesty a řeči o morálce z ní sundal oděv, aby zjistil, že to byl jen převlek. Pak i jeho přítel musel uznat, že se nemýlil. A teď ji měl u sebe, původce všech těch potíží, které se za těch posledních pár měsíců nahromadily. Několik otázek mu však stále ještě vířilo v hlavě. Pro koho špehovala? Jak dlouho už předává informace? A už teď s jistotou věděl, že tahle holka bude litovat, že se mu dostala do rukou.

   Alfréd viděl, že bratrovi není dobře. Popravdě… takhle nevyváděl, ani když se spolu bili o nezávislost. „Tak mi všechno řekni, uleví se ti. Já tě vyslechnu a uvidíme, co se dá dělat, co říkáš?“ Nakonec ho přemluvil a zaposlouchal se. Vyprávěl mu o svých střetech s ní, o tom, jak dobře se osvědčila a jak si dává vinu za to, že se o ni nedokázal postarat.
   „Neboj se. Najdeme ji dřív než Německo,“ slíbil mu bratr a vzal ho kolem ramen.

   Blonďatá se probudila. Někdo jí sem donesl jídlo, snědla ho a odložila talíř. Byla strašně zesláblá, držela se při životě jenom silou vůle. Je to přece tak snadné, tak proč to ti, co ji sem dostali, prostě neukončí? Věděla, že nemůže počítat se slitováním, je přece válečný zajatec. Zpozorněla, když zaslechla hlasy.
   „Itálie! Co jsem ti říkal o poslouchání za dveřmi!“ Něčí rázný hlas kohosi peskoval a odpovídal mu slabší, ustrašený. Nejspíš to budou ti, kteří můžou za to, že je tady.
   Sbírala síly a pak zakřičela: „Hej! Ty, na tý chodbě! Proč nenecháš toho kluka na pokoji a nepřijdeš sem? Nebuď srab!“
   Věděla, že si zahrává, ale bylo jí to jedno. Stejně už pravděpodobně dlouho žít nebude.
   Ludwig střelil pohledem po dveřích a pak se obrátil k Felicianovi. „Běž pryč! Tohle tvoje oči vidět nemusí.“ Ohrnul nos, když mladíček začal natahovat moldánky. „Zmiz!“ zasyčel, napřáhl ruku a vzal za kliku. Chtěl stanout té drzé holce tváří v tvář. Hleděla na něho s opovržením. Kdo by také nepoznal uniformu wehrmachtu?
   „Myslíš si, že je moudré takhle tu pokřikovat?“ Došel až k ní, aby si ho mohla pořádně prohlédnout. „Uvědom si, že mluvíš s vládcem téhle země.“
   Uchechtla se a zůstala v podřepu. „Nechtěj mě rozesmát! Každý ví, že Říše má jen jednoho vůdce. A všichni velmi dobře vědí, jak vypadá!“
   Vysmívala se mu, ale chtěl to nechat být. Sebrala síly a pokusila se ho udeřit rukou, chytil ji a stiskl. Chtěl slyšet, jak sténá bolestí, viděla mu to na očích. Zasykla a přitom ho druhou rukou pořádně udeřila do břicha, druhý útok už nečekal. Surově ji chytil a přirazil ke zdi. „Tohle… bylo… naposledy!“ zavrčel a pustil ji, sesunula se mu k nohám. Plný vzteku se vydal ke dveřím a stejně surově je otevřel. Uslyšel náraz a zakňučení. Potřásl hlavou. „Aspoň jednou bys mě měl poslechnout, Hetalie.“