26.kapitola - Odloučení

vloženo: 25.11.2010   
počet zobrazení:   

   Gilbert si Foxy přitáhl blíž a začal jí cosi šeptat do ucha. Bolestný výraz v její tváři se změnil na udivený. „Takže… ty nejsi…“ Dívce se zachvěl hlas.
   „Pst, holčičko,“ napomenul ji Prusko šeptem. „Jestli mě prozradíš, tak ty propadneš hrdlem, žes to věděla, a mě postaví ke zdi za velezradu.“
   „Ale… vás nenapadli Rusové?“
   Povzdychl si. „Napadli. Nechal jsem vyklidit tábor, ale pár těch zabedněnců tam zůstalo. Nejsem na to pyšnej.“
   Malinko se zachvěla, ale přikývla. „A… proč jsi neutekl? Proč ses vrátil?“
   „Braginski sem dřív nebo později dorazí. Kdyby mě zajali cestou sem, můžou bráchu vydírat. Znám Ivana, nenechal by si to ujít, ale mám takovej dojem, že brácha by mě možná vydal.“
   Znovu ho objala. „Tak už vím, že to na mě nehraješ, když jsi tak riskoval, aby ses sem mohl dostat.“
   „Tady nejde jen o tebe, princezno. Můžu ti být nablízku, ale nemůžu ti už víc pomoct. Já se tu začnu postupně uzdravovat, musíme tu frašku sehrát do konce. A ty vydrž. Ať se stane cokoliv, vydrž, protože jsi na to teď sama. A… ještě něco ti řeknu. Když se tě bude chtít můj povedený bratříček zbavit, prostě to udělá. Nech se od něj sekýrovat, nedej mu záminku k ničemu. Viděl jsem, jak se po tobě dívá. Lezeš mu na nervy, ale je v tom víc. Nenech se zastrašit, Foxy.“ Vzal ji za ruku a jemně jí ji stiskl. Její obličej byl stále stejně vážný, ale oči už se usmívaly.
   Nestačila už mu odpovědět, protože se ozvalo klepání. „Běž otevřít, já se přece nemůžu zvedat,“ vybídl ji.
   Za dveřmi stál Feliciano. „Hledal jsem tě… tam…“
   „Tam dole ve sklepení, já vím,“ kývla hlavou blonďatá.
   „Měl jsem ti vyřídit, že si pro tebe přijdou.“
   „Chápu. Budu mít určené vycházky,“ povzdychla si a pak postrčila Itala do dveří. „Pojď dovnitř. Gilbert by tě určitě rád viděl.“
   To už na něj Prusko mával. „Ahój, prcku! Jak se ti vede?“
   Hnědovlasý nechápal, co se děje. Foxy mu vysvětlila, že šedovlasého postřelili a je to vážné. Bylo vidět, jak mladíček zbledl. Nemyslel si, že by se mu mohlo něco stát, když je národem.

   Mladá žena se usadila blízko těch dvou a sledovala, jak si povídají. Byla ráda za to, co se dozvěděla, ale zároveň se začínala děsit budoucnosti. Německo zuřil, to bylo jisté. Gilbert měl pravdu. Kdyby jí teď pomohl, celý ten podvod vyjde najevo. A určitě se nemýlil ani v tom, že by hlavního velitele neměla ničím vyprovokovat. Dobře věděla, že by mohlo dojít k nejhoršímu.
   Pohlédla znovu na šedovlasého a musela se zasmát. „Ty jsi ďábel, Gilberte,“ zašeptala si pro sebe a opřela si záda. Co má přijít, to zkrátka přijde.

   Rusko zklamaně procházel dobytým tábořištěm, Francie mu byl v patách. „Hm, nepředstavoval jsem si to až takhle jednoduše,“ posmutněl Ivan a prošel kolem těla mrtvého vojáka.
   „Ale musíš uznat, že se bránili udatně,“ uchechtl se blonďák a rozhlížel se po okolí. „Ale skoro to vypadá, jako by tu byli na dovolené. Neobjevili jsme tu nic nebezpečného.“
   Za chůze došli až do velitelského stanu. Samozřejmě, že v tom spěchu zůstal neuklizen. Francis se zadíval na mapu s popisky a zarazil se. „Nechci tě strašit, ale to písmo je mi povědomé. A Antonio ho určitě bude znát taky.“ Rusko se na něho nechápavě podíval. „Gilbert,“ řekl mu Francie opatrně. „Kdysi jsme spolu měli velice dobré přátelské vztahy.“
   Ivan pokrčil rameny. „Pak mi není jasné, proč by před tebou utíkal.“
   „No, nechci, aby to znělo hrubě, ale jsem si naprosto jistý, že neutekl přede mnou,“ opáčil blonďák a zadíval se na mapu.
   „Tak před kým?“
   „No před tebou, Ivane. Není hloupý a snadno si domyslel, že pokud bychom ho chytili, Osa prohraje.“
   Rusko pokýval hlavou. „A jak si můžeš být tak jistý, že to napsal zrovna Prusko?“ zeptal se zvědavě.
   „No jak asi? Ještě jsem v životě neviděl nikoho hanobit písemnictví takovým škrabopisem! Vždyť ani my ty jeho válečné plány nedokážeme přeluštit.“
   Po těch slovech se Ivan hlasitě rozesmál. Francis se na něho překvapeně podíval. Teď už opravdu nic nechápal.

   Německo seděl ve své pracovně a mudroval. Nelíbilo se mu, čeho byl svědkem, ale v žádném případě to nemohl ovlivnit. Nakonec se rozhodl tyhle věci neřešit. Jakmile měl trochu volna, vydal se za bratrem. Rozesmátý Gilbert ho srdečně přivítal.
   Ludwig se nechal poplácat po zádech a pak i on vyloudil na tváři úsměv. „No, musím říct, že po tom, co jsem byl nucen vyslechnout si tvůj… ehm… osobitý vzkaz, jsem upřímně doufal, že to nebyla tvá poslední slova.“ Pak se zamyslel. „Cítíš se lépe?“
   Šedovlasý se zašklebil. „To si piš, měl jsem tu milou návštěvu.“ Německo čekal, že bude muset bratra zarazit. Nechtěl slyšet podrobnosti, co se dělo za zavřenými dveřmi. „No jo, hezky jsme si s Felicianem popovídali.“
   „Hm, tak to slyším rád,“ povzdychl si a podíval se na mladíka s rudýma očima, který měl úsměv od ucha k uchu. Jak málo někdy stačí člověku ke štěstí!

   Maďarští vojáci pilně cvičili a do tréninku se, ač neradi, zapojili i rakouští ozbrojenci. Vlna nevole u nich byla znatelná. Kolem nich pobíhala dívka v bílé košili, s puškou přes rameno, a udílela rozkazy jako nějaký generál. Roderich stál opodál a to podivné lidské hemžení celou dobu pozoroval. Jeho jednotka si už začínala stěžovat.
   „Poslechněte slečnu Héderváry na slovo. Myslí to s vámi dobře.“
   Elizabeta ho zaslechla a usmála se. V očích jí zajiskřilo, ale nechtěla hlavního velitele přivádět do rozpaků.

   O pár dní později se společně zamýšleli nad taktikou k nastávajícímu boji. „Zahlédla jsem tu v okolí rudé kabáty. Hlídky hlásily nepokoje u hranic. Blíží se sem,“ povzdychla si Maďarsko a ukázala na mapě vyznačenou trasu.
   Aristokrat smutně pokýval hlavou. „Co navrhuješ?“
   „Myslím, že se budeme muset rozdělit. Jestli zůstanem pohromadě, vezmou nás do kleští.“
   „Máš pravdu,“ povzdychl si Roderich. „Uděláme to po tvém.“
   Rázem mu blesklo hlavou, jestli by nebylo přece jen lepší Elizabetu někde schovat, ale věděl, že by to nepřijala. Doufal jen, že Braginski bude shovívavý.

   Arthur s Alfrédem seděli u stolu. Starší z mladíků toužebně doufal, že bratrovi uvařil jídlo, které mu bude alespoň trochu chutnat. V poslední době se za své kulinářské umění styděl. Několikrát byli společně na hostině u Francise a „anglické blafy“ se s „pověstným francouzským gurmánstvím“ nedaly v žádném případě srovnat.
   „Ehm… chutná ti aspoň trochu?“ zeptal se Arthur opatrně.
   Alfréd se na něho podíval a zamlaskal. „Jo, je to dobrý. Nedělej si starosti,“ ujistil ho rychle Amerika a začal srkat polévku.
   „Fajn, to jsem opravdu rád,“ pousmál se zelenooký blonďák a podíval se na svůj talíř. Ke stravovacím návykům a kultuře stolování svého mladšího sourozence se raději vůbec nevyjadřoval.
   V příští chvíli zazvonil telefon. Anglie po něm rychle sáhl. „Jo, dobře, děkuju ti, Petere,“ zamumlal rychle a zavěsil.
   „Kdo to byl?“ vyzvídal Alfréd.
   „Sealand nám volal. Německo nás nechal na pokoji, aspoň co se vodstva týče.“
   „Aha. No, já si vzpomínám, jak sis ho napsal na ten seznam. Ale… vždyť to přece není stát! Nebo mi něco uniklo?“
   Arthurovi se orosilo čelo. „To neznamená, že když jsem toho prcka uznal za národ já, že to udělá ještě někdo jiný. Hlavně mu to neříkej, nebo mu to ještě stoupne do hlavy a mohl by se nám začít vzpírat. A zrovna teďka, u cílové čáry, se mi nechce řešit další problémy.“
   „Neboj, ode mě se to nedoví,“ odpřisáhl mu Alfréd a znovu si usrkl. Arthur si vzdychl. Začínal mít pocit, že si adoptoval mateřskou školku.

   Aristokrat si nechal svolat vojáky a následně je rozdělil do dvou skupin. Ti, kteří se dostali pod velení Elizabety, začali hlasitě protestovat. Roderich se před ně postavil a upřel na ně vskutku vražedný pohled.
   „Musím vás upozornit na to, že nás čekají kruté časy, a vy zajisté nechcete úpět pod ruskou nadvládou. A varuji vás… jestli někdo zradí slečnu Héderváry a nepadne mrtvý k zemi, dopřeji si to potěšení a vlastní rukou mu vpálím kulku do hlavy. Berte to prosím vážně!“
   Mezi vojáky to zašumělo, ale poslušně ztichli a jen se propalovali pohledy. Maďarsko se na Rodericha shovívavě usmála. Byla ráda, že se jí zastal, sama se bála toho, co přijde. Po svém útěku z ruského područí nemohla počítat s Ivanovou shovívavostí. „Musíme vytrvat,“ vzdychla si nahlas. „Už vyrazíme, půjdeme na opačnou stranu údolí. Opatrujte se!“

   Voj se pohnul, maďarské jednotky odcházely. Síly byly vyvážené, nervozita na mužích byla znát. Nikdo se nechtěl ocitnout v sevření Ivana Braginského.

   Došlo k prvním střetům. Už měli několik mrtvých. Zdálo se, jako kdyby ruské jednotky ztratily něco ze své pověstné bojovnosti. Elizabetě navíc nešlo do hlavy, že je nepřátelských vojáků tak málo. Že by Ivan tolik riskoval? Nebo se rozdělili a menší voj dostal za úkol obsadit Vídeň? Anebo…
   Už nestačila rozvést myšlenky, protože z druhé strany vojenského ležení se ozval hlasitý křik a vzápětí ji kdosi srazil k zemi. Rusové jim vpadli do zad. Chtěla nepřítele ze sebe skopnout, ale cizinka na ní obkročmo seděla a tiskla jí hlaveň ke spánku, takže jediné, co mohla dělat, bylo ohlédnout se.
   „Padni na kolena a popros svou paní za odpuštění, ty zatracená zlodějko!“ usekávala ledově Natasha. Elizabeta spolkla nadávku a pak se zachvěla, když si ji Bělorusko přitáhla blíž k sobě. „Jsem si skoro jistá tím, že bratr právě dostal toho tvého frajera.“
   Požitkářsky převalovala na jazyku každé slovo a pak se rozesmála hlasitým šíleným smíchem.

   Roderichova jednotka na druhé straně údolí byla obléhána. Jejich střety se stávaly čím dál krvavějšími. Rusko se rozhodl pranici neprotahovat. Prorazil si nejkratší možnou cestu, a když se dostal k mladému aristokratovi, přiložil mu k hrdlu kovovou trubku. Roderich polkl a odvážil se posunout si brýle blíže k nosu. Pak si hlasitě povzdychl. „Rád tě vidím, Ivane.“

   Natalia Arlovskaya hrubě smýkla Elizabetou o zem, pak od ní odstoupila stále na ni míříc zbraní. O chvíli později se k nim připojili i Rusko s Rakouskem, který byl donucen ukončit boj.
   „Dobrá práce, sestřičko. Ten tvůj plán byl geniální,“ uchechtl se Braginski svíraje pevně aristokratovo rameno. Pak se mu oči rozzářily nebezpečným leskem. „No, myslím, že to ukončíme.“ Zatvářil se při tom tak výmluvně, že se Elizabeta zachvěla po celém těle.
   „Roderichu!“ Hlasitě vykřikla a chtěla vyskočit, ale byla Natalií zatlačena zpátky.
   Rusko mezitím vyvedl Rodericha na balkon, pod nímž byli shromážděni jeho muži. Zvedl aristokrata za límec a jeho úsměv se ještě více roztáhl. „Kamarádi! Dobyli jsme Vídeň!“