12.kapitola - Víc než bratr

vloženo: 14.07.2010   
počet zobrazení:   

   Roderich seděl za stolem a upíjel z hrnku kávu. „Nepřekvapuje mě, že máš v domě veselo,“ uchechtl se pro sebe.
   Blonďák se na něho nepřestával dívat vyčítavě. „Ta tvá poznámka byla nemístná,“ zaškaredil se představitel Německa a dodal: „Nechci se té holky zbavit, může to být náš trumf. Patří ke Spojencům, to je potvrzená informace.“
   „Hodláš je vydírat?“ povytáhl obočí Rakušan, jeho společník zavrtěl zlehka hlavou.
   „To by nebylo moudré, když nevíme, kam zaútočit.“
   „Rozumím. A co má prosba? Přemýšlels nad ní?“
   Ludwig se zamyslel. Roderich ho žádal o vojenskou pomoc, to se mu nepodobalo. Vždy si svoje problémy řešil sám. Jenže teď se čas od času otřásl, jako by v té prosbě bylo něco víc.

   Blonďák se popotáhl za uniformu, muž před ním si opět nervózně odkašlal. „Nemyslím si, že by ji chtěli zabít. Přece… známe se se všemi tak dlouho, že… zkrátka ani jeden z nás netouží po krvi toho druhého, ale… já ji rozhodně nemůžu nechat v prackách Braginského!“
   Vždycky, když hovořil o Elizabetě, rozohnil se. Ludwig se nemohl zbavit dojmu, že v celé věci je víc než jen touha oplatit Maďarsku přátelskou službu, a teď mu to také dal patřičně jasně najevo.
   „Záleží ti na ní?“ vydechl a pásl se na překvapeném výrazu svého společníka.
   „O nic víc než tobě na té malé mršce!“ rozčílil se Roderich a pak trochu klidněji dodal: „O takových věcech muži nemluví.“
   Blonďák nejprve v obličeji zbledl, pak ale nasadil stejně neutrální výraz a odměřený tón. „Pomůžu ti zachránit Elizabetu. O tu divošku se nestarej, té je dobře tam, kde je. Můžeš se v klidu vrátit domů, o tu záležitost se postarám.“
   „Děkuji ti,“ kývl Roderich a měl se k odchodu. „A… doufám, že i naše druhá dohoda stále platí.“
   „Na to se můžeš spolehnout.“ Ludwig se spokojeně ušklíbl. Gilbertovo jméno vždycky bylo přiléváním oleje do ohně.

   Arthur ležel na posteli s rukama za hlavou. Válka se táhla pořád dál a jejich pozice se neměnila. Atmosféra ale nebyla nijak napjatá a on se pomalu začínal přiklánět k názoru, že možná jeho svěřenkyně skutečně vzala do zaječích. Kdyby to bylo jinak, nepřítel by se jistě pochlubil a snažil by se využít reakce Spojenců. Pak se v duchu okřikl. Tohle jednání se Foxy vůbec nepodobá. Vždycky to byla jeho malá ztřeštěná dívenka. A nikdy se nevzdala bez boje.
   Polehával ve svém velitelském stanu, když náhle někdo prudce vtrhl dovnitř, zakopl se u východu, pak ale vyrazil a začal ho škrtit.
   „Jak jsi jenom mohl?“ usekávala blonďatá ledově, z očí jí sršely blesky. Natáhl ruku do strany a spustil poplašné zařízení, cvičnou salvu. Zesinala v obličeji a přitiskla se k němu. „Co se to děje, Arthure?“ vyjekla a on cítil, jak mu její tělo vibruje pod rukama.
   „To je vítězná salva. Zvládla jsi úkol,“ zašklebil se na ni a sevřel ji pevněji. Vzápětí se stan znovu pohnul.
   „Máte potíže, pane?“ Voják nakoukl dovnitř se zbraní v ruce.
   „Jistěže… doneste nám večeři,“ uchechtl se a pak se rozesmál naplno.
   Anglie se musel usmát. Tyhle vzpomínky hladily po duši. Ano, možná ji podvědomě chtěl vytrestat za to dávné okradení, ale zároveň věděl, že tuhle jeho zvláštní pomoc Elke časem ocení. Většinu překážek překonala sama, ten poslední rok se ohromně zlepšila, byl na ni opravdu pyšný. Bylo by od něj pokrytecké vzdát se pátrání nebo si připustit, že ho zradila. Tohle nebyl Foxyn styl.

   Vrátila se do sklepního vězení. Seděla na špinavé zemi s rukama svázanýma za zády a přemýšlela, co bude dál. Nemohla uvěřit tomu, že je opět tady, v téhle zatuchlé kobce. Naštěstí tu právě teď nebyla sama.
   „Musel jsem Německu dát slib, že tě nerozvážu, jinak by mě sem nepustil,“ omlouval se mladý Ital, sotva vešel do sklepení.
   „Chápu to,“ zabručela otráveně. Co jiného mohla čekat? Vždyť měla vítězství na dosah ruky, ale zastavili ji těsně před cílovou páskou. Potřásla hlavou, nadávat může jen sama sobě za to, že nebyla dost rychlá. Ale to je minulost. Teď žije v přítomnosti, studené a zatuchlé.
   „Ten cizí návštěvník už odešel?“ zeptala se, aby řeč nestála.
   „To byl Roderich, Rakousko. Donesl nám zásoby,“ vysvětloval jí Feliciano.
   „Ach tak. No, měla jsem s ním tu čest.“ Ital se nervózně usmál. Roderichovo jméno v něm vzbuzovalo dávné nehezké vzpomínky. „Jo a připomeň mi, abych blonďákovi poděkovala za to, jak se o mě stará. Netušila jsem, že takhle vypadá hotel s plnou penzí,“ odfrkla si.
   Už zase měla rýpavou náladu. Neměla by se tak chovat, protože tohle není žádná hloupá dětská hra, ale boj o přežití. Jenže teď jí to bylo jedno, měla na sebe vztek.

   Německo seděl ve své pracovně a znovu procházel papíry. Součty zásob už provedl, teď se zaobíral starými mapami a vojenskými hlášeními. Ozvalo se nesmělé zaťukání.
   „Pane, máte návštěvu.“ Důstojník se tvářil vyděšeně.
   „Kdo sem zase leze?“ povzdychl si Ludwig a vzápětí se musel chytit stolu, protože dveře se prudce rozlétly, stráž u dveří se zapotácela, voják předávající zprávu se zřítil na podlahu a do místnosti nakráčel šedovlasý mládenec s pichlavýma očima.
   Blonďatý si sáhl na čelo a zaúpěl. „Gilbert.“
   „Hej hej, copak takhle se vítá sourozenec? Hezky mě obejmi, brácho!“ Vetřelec sevřel nešťastného Ludwiga v medvědím objetí a pak ho stejně rychle pustil.
   „Odpadla ti jedna pracovní povinnost,“ zalapal Němec po dechu. „Roderich si nepřeje, abys k němu teď nějakou dobu jezdil.“
   „Pche, jsem to řikal, že je měkkejš. Ale co bys taky čekal od někoho, kdo se nechá ochraňovat holkou,“ zasmál se Prusko a pak nasadil… velice zvláštní výraz. „Ten tvůj ocásek mi prozradil hodně zajímavou informaci. Tak kde tu šelmičku schováváš?“
   To už Ludwig vyskočil na nohy. „Gilberte, já ti zakazuju…!“
   Prusko se ušklíbl. „No no, jen se hned nečerti, bratříčku. Dojdu si pro něco na zub. Čau!“
   A než kdokoli stačil říct něco dalšího, vyklouzl z pokoje.

   Feliciano si chtěl na chvíli odpočinout, Foxy ho nechtěla zdržovat. Padla na špinavou deku a do očí se jí draly slzy. Tohle trápení už moc dlouho nevydrží. Všechno ji tu ničilo, brzy ji nerozveselí ani poutavé historky mladého Itala.
   Po tváři stekla první slza a brzy se změnila v solný proud. „Tak dost, Foxy! Ještě vydrž. Musíš bojovat! Nesmíš se vzdát…“
   Popotáhla nosem, pomalu otevřela oči a zadívala se ke dveřím. Někdo se schovával ve stínu, viděla jen vysoké šedé boty. „Co ode mě ještě chceš?“ vzlykla.
   Cizinec sebou trhl. „My dva se známe?“ zahučel a vyšel na světlo.
   Sjela pohledem z jeho bot a zastavila se až na obličeji, v němž zářily oči zbarvené do ruda. Probůh! Je snad tohle místo prokleté? O bytostech s rudýma očima slýchala jako malá. Přirozeně si myslela, že je to jen hloupá báchorka, jenže teď…
   „Vampýr!“ vydechla a zmateně se rozhlížela. Neměla kam utéct.
   „Téda, tenhle kompliment jsem zatím neslyšel,“ uchechtl se šedovlasý a vykročil k ní. Přitiskla se ke stěně a roztřásla se. Prošel okolo její postavy, jako by si promýšlel, zda mu tak snadná kořist vůbec stojí za to.
   Pak se ušklíbl a přimhouřil oči. „Tsss, vždyť jsem to moh tušit.“
   Chňapl po ní a stiskl jí ruce zezadu. Ztuhla, nebyla vůbec schopná se pohnout. Ta bytost vytáhla nůž a… ona byla volná. Třela si ruce o sebe a neodvážila se svému zachránci pohlédnout do očí. Ale to ani nemusela, sedl si totiž k ní.
   „Ne… nechceš mě zabít?“
   „Vždyť nemám důvod,“ uchechtl se, schoval zdobenou dýku a sáhl rukou do vlasů. Pak k dívce natáhl ruku. „Jsem Gilbert.“
   „Fo… Foxy.“ Váhavě nabízenou dlaň stiskla.
   Viděl na ní, že se ho stále ještě bojí. Přitáhl si ji blíž, zvedl na nohy a kriticky zhlédl modřiny na jejích pažích. „To ti udělal brácha, že?“ Nic nechápala, ale Prusko jí velice rád osvětlil situaci. „Německo, Ludwig. Jsem jeho starší bratr, aby bylo jasno.“ Pak se zašklebil. „Bóže. Ten Zápaďák se nikdy neuměl k ženskejm chovat.“
   Ještě chvíli svolával kletby na bratrovu hlavu, díky tomu se blonďatá trochu osmělila. „Myslela jsem si, že… že jsi vampýr. Ale… teď vím, že ne. Jenže… můžu ti věřit?“
   Gilbert se tím podezíravým tónem rozhodně nenechal vyvést z míry. „Brácha mě tu vidí nerad. Jsem něco jako nezvaný host. To je o důvod víc, proč mi věřit,“ zamrkal na ni.
   „Vezmeš mě pryč?“ zeptala se s neskrývanou nadějí v hlase.
   „Ven to určitě nepůjde, ale můžu ti rozhodně zajistit lepší ubytování a možná si kvůli tobě nechám i narůst křídla, holka,“ uchechtl se a vzal Foxy do náručí.

   Amerika se jako obvykle rýpal v jídle, které mu připravil starostlivý bratr. „Co ti zase nevoní?“ vzdychl si Arthur a posadil se naproti němu.
   „No, ono totiž… mně se zdá, že je to hrozně slaný,“ vymlouval se hnědovlasý mladík s brýlemi.
   „S tebou taky byly vždycky akorát potíže,“ řekl Anglie nahlas první myšlenku, která ho napadla, jenže právě ta trefná poznámka Alfréda zaujala.
   „Že by se snad našel někdo, s kým jsi nikdy potíže neměl? Cos dělal celý ten rok, co jsem byl pryč a věnoval se „svým“ záležitostem a hovořili jsme spolu výhradně jenom po telefonu?“
   Mladík v zelené uniformě mávl rukou. „Nic moc zvláštního. Okradli mě a chvíli jsem si hrál na vládního agenta, trénoval s…“
   „S kým?“ vyštěkl jeho adoptovaný sourozenec tak rychle, až druhému mladíkovi málem zaskočilo zbloudilé nerozžvýkané sousto v krku.
   „Foxy,“ dostal ze sebe přidušeně.
   „Áha!“ Alfréd se rozkročil a založil ruce v bok. „A teď mi o tom musíš povědět úplně všechno, protože jsi v úzkých!“
   Anglie si vzdychl. S Amerikou nemělo smysl se hádat. „To máš tak,“ začal. „Osobně jsem se ujal jejího vedení. Trávili jsme spolu docela dost času. Na rozdíl od tebe si vážila každé rady, kterou jsem jí dal. Měl jsem ji rád, aby bylo jasno. Byla pro mě něco jako sourozenec, kterýho jsem nikdy neměl.“
   V Alfrédových očích se zaleskly slzy. „Takže tím chceš říct… že pro tebe znamenala víc než vlastní bratr?“ Pak vyrazil z pokoje jako splašený kůň.
   „Počkej! Tohle jsem říct nechtěl!“ volal za mizejícím mladíkem Arthur. Už zase mu ta jeho prořízlá pusa přinesla jen trápení.

   Německo zuřil. Chvíli mu trvalo, než pochopil význam bratrových slov, a hned poté vběhl do sklepení, jako by mu za patami hořelo. Jak správně předpokládal, cela byla prázdná. Vyběhl do patra, kde narazil na Itala. „Kde je Gilbert?“ vyštěkl na něj a mladíček se zarazil a pak začal krčit rameny. „Proč jsi mu říkal o té holce?“ zeptal se nešťastně blonďák.
   „Prusko-san se zeptal,“ odpověděl Feliciano bezelstně.
   Hm, tak dokonce san, zakabonil se Ludwig a rozrazil další dveře.

   Foxy ležela v měkkých peřinách, dospávala uplynulé noci. Za celou dobu, co tu odpočívala, se jí Gilbert ani nedotkl. Zarazilo ji zjištění, že jsou v jeho pokoji, ale několikrát ji ujistil, že z jeho strany jí nic nehrozí, dokonce si natáhl deku vedle postele. Nerozuměla tomu, ale byla tak unavená, že po tom nepátrala. A pak oba zaslechli ten hromový hlas.
   „Gilberte, okamžitě vylez ven!“
   Prusko se zašklebil. S ledovým klidem vstal a sáhl po pušce, pak vyrazil ke dveřím. Dívka se v posteli přikrčila. „Jestli se přiblížíš jen o jediný další metr, hodlám střílet,“ upozornil šedovlasý bratra a přiložil si pušku k líci.
   „No tak, měj přece rozum! Copak ti ta holka stojí za to? Tak Gilberte!“ Ludwig očividně netušil, co by měl udělat, a jeho bratr byl neústupný. „A odkud máš tu pušku?“ Nechal si ji ukázat v pootevřených dveřích.
   „Tu jsem si poctivě ukrad na francouzskym území.“
   Francie bude zuřit, blesklo Ludwigovi hlavou. Ne, raději už se nebude na nic ptát. „Nech si to projít hlavou, Gilberte. A… zítra si… promluvíme.“ Zklamaně odcházel a v duchu si říkal, jak se mu mohl jeho starší bratr vymknout z rukou. Kdepak asi udělal tu pomyslnou chybu?