11.kapitola - Záchrana za každou cenu

vloženo: 14.07.2010   
počet zobrazení:   

   Když se dalšího dne ráno probudila, seděl u ní Feliciano a tvářil se ustaraně. „Dobré ráno, sluníčko.“ Nuceně se usmála a rozkašlala se. Přes noc prochladla.
   Mladému Italovi se ve tváři zračily obavy. „Já… nechápu, proč to udělal,“ posmutněl.
   Vzdychla a snažila se to zakrýt. „Heh, asi jsem prostě byla jen zlobivá holka,“ řekla vážným hlasem a uhnula pohledem do strany.
   „Hrozně se stydím,“ vydechl mladý Ital a také se podíval jinam.
   Foxy přemýšlela. Její postavení by jí vážně nikdo závidět nemohl. „Prosím tě, zavři to okno,“ požádala ho, měla toho čerstvého vzduchu už vážně plné zuby.
   Němec včera odešel a nechal ji tu mrznout. Nejdřív měla vztek, ten pak vystřídala bezmoc a nakonec i špetka pochopení. Každý jednou vybuchne, mohla to čekat.

   Pohlédla ke dveřím, Feliciano zatím někam zmizel. Vzdychla si. Celou noc se pokoušela vyprostit z pout, hlavně proto, že potřebovala uniknout tomu příšernému chladu. Zjistila, že je na to moc slabá, že z její pevné vůle už moc nezbylo. Bála se, že k tomu nakonec dojde, že ji bude chtít zlomit tím nejhorším možným způsobem, že se nakonec zmocní jejího těla. Nebyla svatá, ale nikdy by se nespustila s nepřítelem. Ne, dokud k tomu bude mít sílu.

   Feliciano se vrátil a vytrhl ji ze vzpomínek. Donesl jídlo a zatvářil se trochu rozpačitě, když ji měl krmit. „Nemám k té věci klíč,“ přiznal a uhnul očima.
   „I kdybys měl, určitě by nám to nebylo moc platné,“ vzdychla blonďatá. „Podcenila jsem ho. Měla jsem věnovat víc pozornosti tomu, cos mi říkal.“
   Hnědovlasý posmutněl ještě trochu víc. „Jednou mě zajali v Anglii. Byl tam i Amerika a bráška Francie.“ Nechala ho mluvit, zajímalo ji, co se stalo. „Nahnali nás s Německem do jedné místnosti, moc jsem se bál. Vyhrožovali mu a on se na ně díval tak chladným pohledem a vůbec nic jim neřekl.“
   Ano, pověstná německá tvrdohlavost. Možná si to uvědomil, a proto tak rychle obrátil minci. A teď se mihl ve dveřích, posměšně se ušklíbl a zase se ztratil.
   „Zůstaň u mě, Feliciano. Bojím se ho.“
   Mladíček to chápal a slíbil, že se zdrží. Přisedl si k ní a hladil ji zlehka po tváři.
   „Bude to dobrý. Musíme doufat, že to zas nějak půjde.“ Ale ta slova patřila spíše jí než jemu.

   Ludwig seděl ve své kanceláři. Právě dotelefonoval s Japonskem, který pro něho měl uspokojivé zprávy. Nesnažil se mířit na tu drzou holku z nějakého konkrétního důvodu, prostě ho vytočila. Jak si mohla myslet, že by jí ten podlý atentát mohl projít? Vždyť ho málem zabila! Přece si to nemohl nechat líbit, nechat to být!

   Byl se za ní podívat, přirozená zvědavost mu nedala. Už spala a nepohnula se, ani když se jí dotkl. Ležící vypadala tak nevinně a rozhodně ne nebezpečně. Je Němka a správně paličatá! S tím nepočítal.
   Feliciano se od ní nehne na krok, ale nevypadá to, že by plánovali vzpouru. Kdyby tomu tak bylo, hodně by se tomu divil. Představa, že by ten Ital dokázal vymyslet smysluplný bojový plán, byla… vyloženě šílená. Dokonce se tomu zasmál. Teď přece nemůžeš odejít, ano, tak mu to řekla. Jaká ironie. Musel ale uznat, že tahle lištička je skutečně vytrvalá a… ano, přiznával to, dráždila ho k zuřivosti.

   Ivan Braginski číhal, aby se mohl včas schovat, kdyby dorazila jeho mladší sestra Bělorusko. Občas za ním přijela a on si pokaždé po odjezdu oddechl, že už je konečně zase pryč a doufal, že uběhne hodně dlouhá doba, než ji zase znovu uvidí.
   Popíjel s kamarádkou vodkou a přemýšlel. Čína zněl během jejich posledního rozhovoru tak nějak… zvláštně. Skoro jako kdyby ho něco trápilo. To mu nebylo podobné. Čína byl vždycky v úsměvu a ten zasmušilý tón se mu ani vážně ani trochu nepodobal. Řekl mu, že nic nezjistil a chce zůstat sám. Ivan potřásl hlavou. Proč by ho mělo trápit něco takového? Má vítězství na dosah ruky, měl by oslavovat. Jenomže… pořád nějak nemohl dostat Čínu z hlavy.

   Feliciano byl milý chlapec. Už to bylo krajně nevhodné, pořád se ji snažil rozveselovat, aby nemyslela na starosti, a určitě si v duchu lámal hlavu nad tím, jak by jí mohl pomoci. Když vždycky na malou chvilku zmizel, pokusila se přijít na to, jak uprchnout, od věčného zkoušení přetrhnout pouta už ji bolela zápěstí. A pořád… pořád tu byla ta možnost… že přijde a pokoří ji.
   Ne, rozhodně nemyslela na to, jaké by to bylo. Neviděla v něm muže, ale nepřítele, vypočítavého a chladného sadistu. Co na tom, že byl pohledný, smělý a šikovný, mrštnost mu nechyběla, a kdyby byla v jiné situaci… Ale pořád to byl Němec, příslušník národa, z něhož vzešla a který nenáviděla. Arthur jí dal svobodu, ukázal jí, že pořád ještě může žít ten skutečný, plnohodnotný život. Nic jí nebránilo začít znovu. Byl přítelem, jakého nikdy neměla. A pokud si dobře vzpomínala, byla svědkem setkání s dalším zvláštním tvorem.

   Tehdy ho sledovala, byla to součást tréninku, ale byli přerušeni vojínem, který přinášel zprávy o návštěvě. Anglie jí nařídil zůstat na cvičišti a věnovat se samostudiu. Nechtělo se jí. Arthur jí několikrát dokázal, jak je pro tajnou službu cenná a… ne, nestouplo jí to do hlavy, ale snad každý člověk (a zvláště žena) se někdy nechá zlákat zvědavostí.
   Nešlo o nic velkého, jen se schovala v koruně stromu. A ti dva se rozhodli, že projdou pod ní.
   „Jsem rád, že jsme ty naše vztahy přece jen nakonec trochu zlepšili,“ uchechtl se nervózně Anglie a jeho společník přikývl.
   „Máte tu krásně, jenom trochu mokro,“ podotkl Ivan a odmotal si z krku šálu, tady ji nepotřeboval.
   „No, to víš, v Británii nám prší pořád,“ snažil se to zamluvit blonďák, pak pohlédl vzhůru a v duchu se ušklíbl. „Ty, Ivane… natáhni ruce před sebe!“
   „Tak dobře,“ uchechtl se Rusko a poslušně předpažil. „A co bude teď?“
   „Uvidíš,“ zašeptal Arthur a pak vší silou kopl do nejbližšího stromu.
   Postava nad nimi ztratila rovnováhu a zřítila se Braginskému do náručí. Zadíval se na ni mile, ale jí se zdálo, že ta upřímnost je předstíraná.
   „Vypadá jako panenka,“ prohlásil s úsměvem, když si to rozcuchané a vyděšené stvoření prohlédl.
   Panenka? Blesklo jí hlavou, pak s ní lehce potřásla. Arthur se culil, vrhla po něm ošklivý pohled a nasadila ublížený výraz.
   „Jsem Ivan Braginski, představitel Ruska,“ rozzářil se světlovlasý a přimhouřil oči blahem. Foxy z toho tajuplného úsměvu běhal mráz po zádech.
   „Ale Ivane, tohle jsi neměl… ale vlastně… já zapomněl, že jí to říct můžeš.“
   „Vskutku zvláštní,“ uchechtl se Rusko a zcela bez varování pustil blonďatou na zem.

   Foxy měla už dlouho dojem, že si s ní Arthur jen hraje, jenže to si myslela špatně. Byl to jen osobitý způsob představitele Anglie, kterým dával najevo, že někomu důvěřuje. A bývaly dny, kdy jí ukázal i svou vlídnější tvář.
   Už byla unavená trénováním vrhání kamenů na cíl, dřevěného panáka. Svalila se do trávy a zůstala ležet s rozhozenýma rukama.
   „Nedáš si něco na zub?“ Ozvalo se nad ní.
   Pomalu otevřela oči a usmála se. Byl to ten skutečně upřímný úsměv. Skláněl se nad ní Arthur, ale tak nešikovně, že měla dojem, že se každou chvíli ta lahev s mlékem otevře a polije jí obličej. Odsunula se stranou a pak se zvedla. Podával jí jablko, s díky ho přijala.
   „Jak se ti tu líbí?“
   „Vůbec,“ přiznala. „Nečekala jsem, že být špiónem bude tak náročné.“
   Anglie se od srdce zasmál. „Však je to taky hrozně zodpovědná práce,“ vysvětloval jí.
   Foxy se zamyslela. „Poslyš… řekni mi upřímně… proč sis mě tehdy vybral? Jedna holka z ulice přece běh světa nezmění,“ nadhodila rozverně a zašklebila se na něj.
   Chvíli nad tou otázkou přemýšlel. „No… možná je to proto, že se mi za celý můj život nestalo, aby mě někdo chtěl okrást takhle okatě,“ řekl a výraz v jeho tváři se nedal rozluštit.
   „Ty si děláš legraci!“ vypískla a pleskla ho po rameni. Oplatil jí úšklebek.

   Právě vešel do dveří a uviděl ji, jak se usmívá a přitom hledí do zdi. Kdyby neměl plné ruce, rozpačitě by si prohrábl vlasy, a dal tak najevo překvapení. Pak si ho ale dívka všimla a šťastný výraz z její tváře zmizel. Musel ji vyrušit ze vzpomínek.
   „Proč… proč tu není Feliciano?“ vypravila ze sebe, jak si pečlivě rozmýšlela každé slovo, které řekne.
   „Poslal jsem ho zařídit pár věcí. Čekáme dnes návštěvu.“
   Vlastně by jí nemusel ani nic říkat, její osoby se ta záležitost přece vůbec netýká. Kývla hlavou. Nemusela mu odpovídat, oči mluvily za ni, měla strach.
   „Najez se, přijdeme za tebou až večer,“ prohlásil Německo a nespouštěl z ní zrak. Dívala se na něho s tichou výčitkou a určitě se musela mockrát kousnout do jazyka, aby mu neřekla všechno to ošklivé, co měla na srdci.

   Během oběda se jí několikrát pokusil dotknout, vždy se odtáhla. Ta dívka byla v mnoha ohledech zvláštní a on by strašně rád její tajemství znal. Včera ho prosila, aby zůstal… nejspíš si její slova špatně vyložil. Vzal si prázdný talíř, otřel jí obličej, rozloučil se. Proč vlastně? Sám to nevěděl.

   Foxy chvíli jen tak ležela, pak ale zaslechla zvenčí známý hlas, ke kterému se vzápětí přidalo několik dalších a vysoko nad nimi se ozýval hrubší, arogantní, pronikavý hlas jejího věznitele.
   „Nemáte co na práci, vy líná sebranko?“
   „Chtěli jsme vědět, co je se slečnou!“ Zaslechla hlas odvážného mladíka, to musel být Albert.
   „A co je vám po holce z toho pokoje?“ zvýšil hlas Ludwig. „Zmizte odsud a nepřejte si mě, jestli vás tady ještě jednou nachytám!“ zahřměl a jednotka německých jinochů poslušně zasalutovala.
   „Rozkaz, pane!“

   Odvrátila hlavu od okna. Mohlo ji těšit, že alespoň někdo se o ni zajímá. Vzdychla. Nemůže to být přece tak těžké! Copak už v ní nezbyla ani špetka bojovnosti? To vážně klesla až tak hluboko, že je z ní jen poslušný domácí mazlíček? Ne! Tak to přece není! Proč se jen nedokáže přinutit něco s tím udělat? Přece se chce vrátit zas domů, znovu vidět své přátele a sevřít je v náručí. Tak proč je to tak těžké? Zatraceně! Ještě ji nezlomili, ještě se dokáže bránit! Zachrání se…

   Přišli k hluboké jámě. „Víš jistě, že to spadlo tam?“ zeptala se blonďatá se znepokojením. Arthur přikývl. Dál se neptala a sešplhala po žebříku dolů. „Mám ji!“ S vítězným úsměvem mu ukazovala drobnou zlatou kuličku. Pak ale její úsměv pohasl, protože vytáhl nahoru žebřík. „Hej! Jak se teď mám dostat zpátky?“
   „Na to bys měla přijít. A zkus si pospíšit, za chvíli se setmí,“ dodal škodolibě a chystal se odejít.
   „Počkej! Přece mě tady takhle nenecháš!“
   Obrátil se a přidřepl si na okraj jámy. „No, je pravda, že jsem kdysi totéž provedl svému bratrovi Alfrédovi. Tenkrát mě ukecal, ale už si nevzpomínám na co.“
   „A neexistuje nějaký způsob, jak tě přeci jen obměkčit?“
   Arthur vstal a zavrtěl hlavou. „V životě přijdou chvíle, kdy nemůžeš spoléhat na nikoho. Dostat se z té jámy můžeš jedině ty sama.“
   S těmi slovy odešel a nechal ji patlat se v hlíně. Tohle bylo vážně na pováženou. Proč na ni zkouší tyhle podlé triky? Co mu udělala? Hromadil se v ní vztek, mlátila pěstmi do měkké hlíny, která se jí drolila pod rukama. Jak se odsud má dostat?

   Ta vzpomínka ji vyburcovala. Tehdy dokázala vyšplhat nahoru, teď je to podobné, stejná zdánlivě neřešitelná situace. Znovu přitáhla ruce k sobě a pokusila se povolit to ocelové sevření ozubených koleček. Když tu věcičku správně zkroutí, mohlo by se jí podařit vyklouznout.
   Ano! Povedlo se jí to! Jedna ruka už je venku, vytáhnout druhou už nebude tak těžké. Jakmile byla volná, hned se postavila, vyběhla ke dveřím… a srazila se s osobou, která právě vešla dovnitř. Mladík se zapotácel, jeho společník proklouzl kolem něj a Foxy cítila, jak ji Ludwigovy svalnaté paže tlačí do zad. Oba hlučně dopadli na zem. Škubla sebou, ale z jeho sevření se nevymanila.
   „Vážně je dost temperamentní,“ prohlásil návštěvník v tmavomodrém fraku s krajkovým límcem. Podívala se na něj, tuhle tvář znala z Felicianova vyprávění.
   „Zjistil jsem, že je to Němka, ale klidně by to mohla být Rakušanka,“ rýpl si Ludwig a Roderich se ušklíbl.
   „O tom mám jisté pochybnosti.“ Přistoupil blíž a klekl si k dívce. „Máš štěstí, maličká. Ještě nikdy jsem neviděl, aby se Ludwig o někoho tak moc staral.“
   „Cože?“ Vykřikli to současně. Ona s údivem, on s rozhořčením. Pokojem se rozezněl Roderichův upřímný smích.