5.kapitola - Košile a puška

vloženo: 29.05.2010   
počet zobrazení:   

   Do rána mu v hlavě uzrál plán, ačkoli vůbec nebyl ďábelský. Když ji s Felicianem pojí tak přátelské pouto, bude nejlepší, když z ní ty informace dostane. Spoléhal na to, že hnědovlasý mu vždycky říkal všechno. Zavolal si ho, vzal do ruky talíř s polévkou a společně sešli do sklepení. Podivila se, když je uviděla oba. Sedli si na zem a čekali, až dojí. Pak se blonďák zvedl.
   „Rozhodl jsem se, že si tahle slečna zaslouží lepší ubytování. Itálie, ty tam budeš s ní. Můžeš jít, kam chceš, ale vždycky zamkneš, když od ní budeš odcházet. A ty,“ obrátil se k blonďaté. „Jestli zkusíš utéct, už nevyvázneš. Myslím, že je to ode mě dostatečně velkorysé. A… ještě něco. Když provedeš nějakou hloupost, potrestám tě.“
   „Osobně a rád,“ odfrkla si zhnuseně.
   „Vidím, že rozumíš, tak to měj na paměti.“

   Splnil, co slíbil, a Feliciano mu ochotně odkýval, že se o dívku bude starat a nespustí ji z dohledu. Její nová zlatá klec byl překrásný pokoj, bohatě vybavený. Když se zavřely dveře a blonďák je zamkl zvenčí, zakroutila nechápavě hlavou.
   „Heh, radši bys mě tu měl nechat, nebo ti za chvíli polezu na nervy,“ ušklíbla se. Mladík s hnědými vlasy se usmál a ujistil ji, že něco takového nehrozí. „Hm, myslím, že tě požádám, aby ses otočil, zatímco zkusím slézt z toho okna dolů.“
   Zašklebil se a zavřel oči. Přešla k závěsům, roztáhla je a vykoukla ven. Německo tam stál v uniformě, s čepicí na hlavě a puškou přiloženou k líci. „Pche!“ Bez varování si sundala košili a hodila ji po něm. Ozvala se střelba, Feliciano sebou trhl. „Hm, myslí to vážně, rozstřílel mi košili, že z ní zůstaly jen cáry. No, teď mi bude muset sehnat novou.“ Uchechtla se a upravila si podprsenku. Itálie se celou dobu culil, jako kdyby mu právě někdo vystrojil druhé Vánoce. Blonďatá si prohrábla zcuchané prameny. „Já vím moc dobře, že odsud živá neodejdu, tak si to hodlám aspoň pořádně užít!“

   „Kam voláš?“ podivil se Amerika, který právě nechtěně vyrušil svého bratra.
   „Pst, zrovna mi to někdo zvednul,“ zasyčel na něj Arthur a obrátil pozornost k hlasu, který se ozýval ze sluchátka. „Haló? Volám správně do Jižní Itálie?“
   „Jo, Romano u telefonu,“ zabručel kdosi na druhém konci drátu nevrle.
   „Volá Anglie. Poslyš, neslyšel jsi náhodou v posledních dnech o Mocnostech osy? Chci říct, nestavil se u tebe někdo z nich teď někdy?“
   Hlas o poznání zesílil, volaný byl rozzuřený na tu nejvyšší možnou míru. „To by mi teda ještě scházelo! Mám svých problémů dost. Celou zemi mi nechali na starost a nevím, kam skočit dřív. A kdyby se tu náhodou ukázal ten zatracený Němec, já sám vemu pušku do ruky, přes práh by se nedostal! A co se týče toho rybožrouta, o tom si myslím tohle!“ Bylo slyšet, jak to cinklo, když si uplivl do mísy. Pak jeho hlas malinko zjemněl. „Hm, poslouchejte, já chápu, že se bratr zaplet do nebezpečný hry, ale přesto bych vás chtěl poprosit, abyste mu neubližovali.“
   „No… to by se myslím dalo zařídit. Ale myslel jsem, že vy dva se nemáte moc rádi,“ vypravil ze sebe poněkud zmatený Anglie.
   „Taky že nemáme!“ vyštěkl Romano. „Ale chci mít příležitost zmlátit ho sám!“
   „Ááá… chápu. Postarám se o to.“ Arthur s těžkým srdcem zavěsil a pak odškrtl další jméno na seznamu.

   Blondýnka se natáhla na postel, dala si ruce za hlavu a slastně zavřela oči. Pak pokynula hnědovlasému, aby si sedl k ní. „Poslyš… Jak vlastně došlo k tomu, že ses dostal až sem… k takovýmu… sadistovi.“ Nechápala to, ale mladík jí to ochotně vysvětlil.
   „Ostatní země na mě byly vždycky hrozně zlé. On mě chrání. Jsme kamarádi.“ Přikývla. „A… proč jsi tady ty?“
   Trochu se zarazila, ale pak si řekla, že na tom vlastně tolik nezáleží. „Chytil mě ten Japonec,“ začala pomalu. „Opsala jsem totiž informace z důležitých dokumentů, které patřily Německu. Díky nim mohli Spojenci překazit další plánovaný útok, byli na tom místě dřív než on a donutili ho k ústupu.“
   „No a… kdo tě pro ty zprávy poslal?“ Chlapec byl zvědavý, ale ona si dávala pozor.
   „Promiň, ale tohle ti neřeknu. Jsou to moji přátele a ty já nezradím!“
   „Ááá, rozumím. Nemusíš mi nic říkat.“
   Usmála se. „Jsem ráda, že mě nenutíš, abych ti to řekla. Musela bych pak být na tebe zlá a to nechci.“

   Arthur si dal chvíli pauzu, relaxoval u starého filmu. A pak při něm usnul. „Nepotřebuješ něco?“ zaskřehotalo mu do ucha. Trhl sebou a spadl z pohovky.
   „Ááá! Říkal jsem ti nejmíň stokrát, že mě nemáš takhle lekat!“ vyjel na bratra a třel si spánky.
   „Promiň. Nesu ti ten čaj. A taky… volali z Číny. Rusko mu všechno řekl, pomůže nám.“
   „Dobře, tak v tom seznamu škrtni za mě. A… ne, nepodávej mi ten čaj, polož ho na stůl. Točí se mi hlava, vylil bych si ho na sebe.“ Alfréd přikývl a udělal, o co ho bratr požádal. „Víš, že když zrovna nerebeluješ, jsi docela fajn?“
   „No, aspoň někdo to uznal,“ uchechtl se Amerika a sáhl po ovladači.

   „Ne! Vážně sis hrál na rajčatovou vílu?“ Pochechtávala se, Felicianovy příhody byly k popukání. Ludwig zůstal chvíli u dveří s uchem přilepeným na nich. Hm, tak se mi zdá, že tihle dva si vystačí sami. Opatrně zaklepal. „Itálie! Máte tu oběd. A až se najíš, půjdeš se mnou ven. Máme trénink, vzpomínáš?“
   „Jásně!“ ozvalo se a pak cvakl klíč v dírce a dveře se otevřely.
   Blonďák se zaškaredil, když si jejich „přírůstek“ prohlédl. „Nemáš nic na sebe?“
   „Ne, to teda nemám!“ odsekla vztekle. „Nějaký šikovný Němec mi rozstřílel košili.“
   Zavrtěl hlavou. „V tomhle tu být nemůžeš!“ Spěšně odložil talíř na stůl a svlékl si modrou uniformu. „Vezmi si to, ale neházej to z okna!“ napomenul ji. Chvíli se na ten kus oblečení dívala s opovržením, pak po něm sáhla. Pozoroval ji přimhouřenýma očima. Promenádovala se tu skoro nahá. Je to pěkná nestyda! Že by v tom měl nakonec prsty Francie? Úkosem pohlédl na Itálii. „Hm, tak až dojíš, vyjdi ven.“
   Když osaměla, zkusmo se podívala z okna, byla tam hlídka. Vzdychla a zkusila nahlédnout ven klíčovou dírkou. „Grr, ten trouba se pojistil.“ Mračila se, když si lehala zpátky. Je to jen válka nervů. Možná ji nakonec vyhraje.

   Amerika přišel s nápadem, že by si mohli jít ven zahrát fotbal. Rozhodně to nebylo od věci, mělo to jen jedinou vadu… jedno hřiště, dvě branky a jenom dva hráči. Alfréd běhal po trávníku v tílku a trenýrkách, Arthur si nechal svou pečlivě vyžehlenou uniformu, ladila mu k očím.
   „Tak jó! Nandej mi to!“ pokřikoval na něho hnědovlasý mladík, který si ani teď neodložil brýle.
   Hra začala a netrvalo dlouho a Amerika složil bratra na zem. „Hej! Kdo tě učil tyhle zákeřný fauly?“
   „No ještě se mě ptej!“ smál se jeho přítel.
   „Ale já přece takhle nehraju!“ ohradil se blonďák a oprašoval si uniformu.
   „Dřív jsi to ale dělal často,“ opravil ho Alfréd.
   „No jo, ale vyrostl jsem z toho.“
   „A mě to teprve čeká,“ culil se mladík v trenýrkách.
   „Jsem si jistý tím, že u tebe to bude dlouhodobá záležitost a… Ty už zase jíš?!“ Upřel pohled na jeho hnědou pusu. „Kde jsi sebral sušenku?“
   „Byla celou dobu v kapse!“ bránil se Alfréd.
   „To… to mi chceš říct, že tu hraješ fotbal s rozteklou čokoládou v trenkách? Nevidíš, jaký je tu horko?“ Dosedl ztěžka na zem. „V životě bych si nepomyslel, že můj vlastní bratr je takový prase!“
   „Může být,“ pokrčil rameny Amerika a znovu se zakousl.

   „Rychleji! Zvedej nohy! Já vím, že utíkat umíš!“ Itálie se snažil, ale jako vždy zřejmě neměl tu správnou motivaci. „Dobře, tak si dáme chvíli pauzu,“ kývl hlavou Ludwig a sedl si na malý chodníček. „Hm… řekni mi, co si o tý holce myslíš?“
   „Že je nešťastná,“ odpověděl Feliciano popravdě.
   „Proč?“
   „Chtěla by zpátky ke své rodině.“
   „To chápu, ale stejně ji nemůžu pustit. A něco dalšího?“
   „Nó… hrozně hezky se směje. Vyprávíme si příhody. Říkala mi, že si opsala nějaké informace z tvých papírů a předala je kamarádům.“
   „Aha.“ Vzdychl si. To mi opravdu neříkáš nic nového. Pak se nad tím trochu zamyslel. Je až přehnaně opatrná. Je to snad práce Ruska?