25.kapitola - Gangréna

vloženo: 23.11.2010   
počet zobrazení:   

   Prusko dorazil do tábora, kde ho přivítali doslova s otevřenou náručí. „No no, jen mě neumačkejte!“ ušklíbl se šedovlasý a obrátil se ke své nové jednotce. „Doneste sem pivo a všechny plány terénu, který najdete.“
   Mladíci se vydali splnit rozkaz. Usedl na židli a vzdychl si. Netušil, kde teď právě je a co ho tu čeká. Dostal na starost vojenský tábor, ale nemohl udělat nic, dokud nezjistí, kde se ležení nachází a koho má před sebou. Rychle mu došlo, že tu má hlídat, aby nedošlo k nepokojům. Myšlenky se mu ale stále vracely k rodnému domu. Zajímalo by ho, co se tam právě teď děje.

   Ivan Braginski se krčil před svou rozzuřenou sestrou. Právě dohovořil s Arthurem a slíbil mu, že pomůže Francisovi obsadit hranice.
   „Co tím chceš říct, že zase jedeš pryč? Sotva ses vrátil domů!“
   „Ale sestřičko, pořád ještě je válka!“ namítl chabě poděšený Rusko.
   „Tak já jdu s tebou!“ vyštěkla blonďatá a založila ruce v bok.
   „Ne, ty zůstaneš doma,“ zakňučel její zlomený bratr a pokusil se znovu získat ztracenou autoritu.
   „Na to zapomeň! Vzal jsi s sebou Katyushu, já chci jet taky. Jsem schopnější než ona, zatraceně!“
   „Ale… já jedu plenit a drancovat a… dobývat,“ snažil se ji marně přesvědčit Rusko.
   „Já chci taky,“ štěkla Natasha a přiblížila se k němu. „Dost pochybuju o tom, že toho aristokrata chytneš sám,“ uchechtla se a doplnila svá slova výmluvným posunkem.
   Ivan si povzdychl. „Vyhrálas, Natasho.“

   Gilbertovi se orosilo čelo, když zjistil, že nedaleko od něj jsou francouzské hranice. Rychle si obhlédl tábor. Jistěže by se mohl zvednout, všeho nechat a vrátit se domů, jenže to udělat nemohl. V pohledech těch mladých mužů tady zahlédl strach, nejistotu, ale i naději. Jenomže si mohl být jistý tím, že žádné posily nedorazí. Rozhodl se vyčkávat. Znal Francise dobře, byl z těch, kteří nejdřív varují a útočí až potom. Počká na vhodnou chvíli a pak otevře hranice a schová se s ostatními do bezpečí. Teď měl zodpovědnost.
   „Ten parchant věděl moc dobře, že ty mladý kluky ve štychu nenecham,“ vzdychl si a upil zlatavý mok. „No, co se dá dělat. Poperem se s tim. Nebude to poprvý, ani naposledy.“
   Sklidil papíry a šel si pohovořit s vojáky. Teď se mu nechtělo přemýšlet o budoucnosti.

   Ukrajina trochu znervózněla, když ji bratr vybídl, aby zraněnému Estonsku donesla čaj, a přitom na ni spiklenecky mrkl. Katyushu to zarazilo. „Proč nepošleš Litvu?“
   Rusko se uchechtl. „Ještě spí. Praštil se do hlavy trochu moc.“
   „Ale… ale… proč já?“
   Po těch slovech k ní bratr přistoupil a podíval se na ni tak laskavým pohledem, až se jí roztřásla kolena. Pak ji k sobě přitiskl. „Sestřičko, i ty máš přece právo na štěstí.“

   Eduard se zatvářil trochu překvapeně, když uviděl slečnu Yekaterinu vcházet do dveří. Dívka s našedlými vlasy měla ve tváři výraz nejistoty a starosti četl i v jejím pohledu. „Bratr mě za tebou poslal. Poslední dobou se chová dost zvláštně.“
   Všechno mu vypověděla, zamrkal. „Myslím, že je dobře, že váš bratr vypadá teď tak šťastný. Však víte, v těchhle neradostných dobách,“ pokrčil rameny Estonsko.
   Ukrajina se mu zadívala zpříma do očí, ve tváři stále ten samý nejistý výraz. „A… co bude s námi?“ zeptala se náhle.
   S obtížemi vstal a vzal ji za ruku. „To všechno ukáže až čas.“

   Ludwig přistihl mladého Itala, jak buší do dveří, kde ještě donedávna přebývala jejich zajatkyně. Když ji odtamtud odváděl, zamkl a klíč schovával u sebe. Vojáci měli zakázáno cokoli Felicianovi říkat, jen by ho to rozrušilo.
   Vzdychl si, když ho uslyšel zpívat, a opatrně k němu přistoupil. „Itálie… ona tam uvnitř není.“
   Hnědovlasý se na něho překvapeně podíval. „Já vím, že sem nemám chodit,“ prohlásil omluvně, přitom rukou znovu zaklepal na dveře.
   Německo si povzdychl. „Pojď se mnou, musíme si promluvit.“
   Feliciano ho mlčky následoval ke kuchyni. Dostal do ruky jablko, ale nezakousl se do něj. Vyčkával.
   „Já… udělal jsem spoustu chyb a nechci, abys mě měl za netvora. Ne, neděs se, tvé přítelkyni se nic nestalo.“
   To mladého Itala přece jen trochu uklidnilo. „A… kde je?“ zeptal se plaše.
   „Ve sklepení,“ odpověděl mu Německo a sledoval ho. Viděl na něm, že má nutkání se tam rozběhnout. „Chtěl bych, abys mě teď chvíli poslouchal.“ Roztěkaný Feliciano přikývl. „Jsme ve válce, naši bývalí přátelé teď stojí proti nám. Zůstali jsme jen tři, ty, Japonsko a já. Maďarsko nás zradila Rusku, který ji ale neušetří. Je teď u Rodericha. Víš, že je pozdě žádat neutrální země o pomoc, před námi je konečný střet. Ale víš, že k němu nemusí dojít? Že se ještě stále můžeme zachránit?“
   Italovi nedocházelo, kam tím vším míří. Jeho zmanipulovaná dětská mysl se něčím takovým ani zabývat nemohla, bylo by to příliš složité.
   Ludwig přemýšlel, jak Felicianovi nejlépe sdělit, co má na srdci. Jeho reakce ho nepřekvapila. Mohl si domyslet, že to dojde tak daleko, ale stále nemohl pochopit, proč se do téhle frašky dobrovolně připletl i jeho bratr.
   „Gilbert odjel na francouzské hranice. Bude nás chránit, my se musíme připravit tady. Vzpomínáš si, když sem tehdy přijel Japonsko? O den dříve ses s tou dívkou seznámil.“ Feliciano přikývl a Němec stále stejným laskavým tónem pokračoval. „On ji sem přivezl, protože ji přistihl u telefonu. Nevíme, s kým hovořila, ale předávala informace, které nás, Osu, měly zničit. Proto je tady, proto celé tohle divadlo!“ Unaveně si vzdychl.
   Itálie se na něho díval a v očích se mu začínaly hromadit slzičky. „Ale ona není zlá!“ vykřikl do ticha, které nastalo.
   Německo přikývl. „Ne, není, ale to, co udělala, je zlé a my to nemůžeme přehlížet, chápeš?“ Viděl, jak Ital svírá pěsti. Určitě mu docházelo, co bude následovat dál.
   „Tak… tak jí vezmi k nám, Německo! Vysvětli jí, co je špatné…“
   Ludwig ho rychle zarazil. „Itálie, poslouchej mě! Spojenci jsou její přátelé. Kdyby tě chytil Anglie nebo Francie a nabídl ti, že ti odpustí všechno, cos spáchal, když zradíš Japonsko a mě, udělal bys to?“ Díval se na něho a čekal.
   Když nakonec Feliciano promluvil, chvěl se mu hlas. „N… ne, neudělal,“ řekl a sklonil hlavu.
   Německo mu položil ruku na rameno. „A právě proto jí nemůžu nechat jít. Když ji nezlomíme, válka je prohraná. Musíme volit mezi naším životem a jejím a ona to ví.“ Stáhl ruku zpátky. Věděl, že v Italovi se právě teď odehrává krutý vnitřní boj. „Odpusť mi, Feliciano. Nechtěl jsem tě do toho všeho zatáhnout.“ Vstal a přešel ke dveřím. Hnědovlasý mladík upřeně zíral na jablko ve své ruce. „Musel jsem ti to říct. Nechtěl jsem, abys mě viděl jako zrůdu,“ řekl a zanechal ho samotného.

   Čína se zvedla ze hřbetu obrovského zeleného draka. Ještě rozespalá sáhla po sluchátku. „Kdo je tam?“ zívla.
   „Braginski!“ ozval se veselý hlas. „Jakpak se máme?“ dodal zpěvným hlasem a Wang přeběhlo po zádech příjemné mrazení.
   „Je to v pořádku,“ odbyla ho jemně. „Proč voláš? Stalo se něco?“
   „Né, nic. Já jedu dobýt Rakousko a chci se rozloučit.“
   Číně mále vypadlo sluchátko z ruky. Vzpomněla si, co jí řekl Francis. „Já… totiž… dej na sebe pozor, Ivane,“ řekla a zavěsila. Pak si sáhla rukou na čelo a zjistila, že ho má horké. „K čertu s tebou, Braginski!“ zaklela hlasitě a zaslechla pobavený smích vycházející z druhého kouta ložnice.
   Drakovi cukaly vousy. „Má malá holčička kleje,“ pochechtával se. „Je zamilovaná.“
   Zrudla v obličeji a obrátila se k němu zády. Pak sklonila hlavu. Dala Braginskému najevo, že má o něj starost. Povzdychla si. Její nadřízený se nemýlil.

   Rusko se s obavami díval, jak si Natasha připravuje oblečení na cestu. „A… opravdu si to nerozmyslíš?“ řekl prosebným tónem.
   Bělorusko k němu vzhlédla. „Nic takovýho! Chci si zastřílet,“ uchechtla se a pro sebe si dodala: „A chňapnout za pačesy tu zatracenou zlodějku, jestli tam bude.“
   O několik hodin později už byli na cestě. Brzy dosáhli hranic s Francií. Sovětská armáda mířila pomalu k ruským hranicím, oni dva byli předvoj. Ujížděli na koních přes osvobozená polská města a po většinu cesty spolu nepromluvili. Rusko byl myšlenkami úplně někde jinde a Natalii nebavilo neustále do něho šťouchat a nutit ho, aby ji vnímal. Zvolila tedy raději metodu tichého odporu.

   Dveře sklepního vězení se začaly pomalu otevírat. Foxy se zapřela rukama o podlahu a trochu se nadzvedla. Nejspíš jí sem zase přinesli jídlo. Pak ale zaslechla slabounký hlásek.
   „Feliciano! Já myslela, že už tě neuvidím,“ vydechla překvapeně, ale když vešel, něco ji zarazilo. Viděla na něm, že za ní přišel nerad, a nemohla se tomu divit. Co je hezkého na svázané holce?
   „Foxy…“
   Ten tón, s jakým vyslovil její jméno, byl… neidentifikovatelný. Mísil se v něm strach se zklamáním.
   „Já… Německo mi všechno řekl,“ začal opatrně.
   Její pohled zjihl. „Nemusíš mi vyprávět, co ti říkal, ale jestli si chceš poslechnout, co ti chci říct já, tak se posaď.“
   Když si sedal na špinavou zem, vyhrkl: „Říkal mi, že pracuješ pro Spojence a žes nás zradila.“
   Přikývla. „Ano, poslali mě spojenečtí, nikdy jsem to nehodlala zapírat. Nemůžu mluvit za ně, abych tě ujistila, že se ti nic nestane, pokud Osa prohraje. Netuším, jak by se zachovali. Jsi můj nepřítel, ale nikdy jsem tě tak nebrala. Je mi jedno, co si o mně teď myslíš.“ Při těch slovech jí vhrkly do očí slzy. Potřásla hlavou, aby se jich zbavila. „Nelituju toho, co jsem udělala, protože si myslím, že to bylo správné. A ať to dopadne jakkoli, měla jsem tě ráda. Tebe i Gilberta, kterýho ten mizera poslal do bojový linie!“
   „Prusko je na hranicích s Francií,“ odvážil se špitnout a zarazil se, když uslyšel Foxyno bolestné vzlyknutí. „Proč pláčeš?“ zeptal se, přisedl si k ní a pevně ji objal.
   „Gilbert musel na frontu, protože mi pomáhal. Na těch hranicích ho čeká smrt, jestli padne do rukou Spojenecké alianci. Jenom kvůli tomu… že jste se tu o mě starali,“ dostala ze sebe mezi vzlyky a pak se na něho podívala očima plnýma slz. „Slib mi, že na sebe dáš pozor. Nechci o tebe přijít.“
   Tou jedinou větou naplněnou zoufalstvím ho dokonale obměkčila. Přitiskl ji k sobě a nepřestával šeptat do vlasů její jméno.
   „Za… zapomeň, co jsem ti řekla, ano? Dokud nic nevíš, jsi v bezpečí. Nechci, aby se ti něco stalo jen proto, že jsme přátelé. Slib mi to!“
   Mladý Ital přikývl, položila mu hlavu na rameno a zavřela oči. Měla teď mnoho námětů k přemýšlení.

   Francis Bonnefoy seděl na pohovce, nohu líně přehozenou o opěradlo, popíjel vynikající víno. Měl rád tyhle relaxační hodinky. Jenže zrovna tahle neměla trvat dlouho, protože někdo tam venku se právě rozhodl rozmlátit mu dveře napadrť.
   „Hej! Otevři dveře, zatracenej blonďatej úchyle!“
   „Sestřičko, to není…“ Druhý, slabší hlas, zanikl v ženském jekotu.
   Francis si povzdychl. Oba své návštěvníky poznal hned v první minutě. Pomalu vstal a líným krokem přešel ke dveřím, do nichž jeho hosté vytrvale bušili. Hlas Natalie Arlovskaye se opravdu přeslechnout nedal. Nepatrně se mu orosilo čelo, když letmo zavzpomínal na své první setkání s ní.
   Tehdy byl Sovětský svaz ještě ve svých počátcích. Francis nechtěl být pokládán za barbara, proto dorazil v kožichu a s patřičnou zásobou vodky, což Ivan Braginski ocenil hlasitým jásavým zamlaskáním. Bylo ovšem hned několik věcí, se kterými blonďatý elegán nepočítal. Nejdříve nechtěně urazil Ukrajinu, která po domě pobíhala v zástěře, když ji označil za milou služtičku. A hned vzápětí byl napaden pištivým blonďatým stvořením, které ho srazilo k zemi koštětem.
   „Vetřeléc!“ zavýskla cizinka a ubohý Francis dostal dvojitou ránu.
   To už se ale přihnal Rusko a vytrhl amazonce dřevěnou zbraň z ruky. „Natý, to nesmíš! To je Francie!“
   Dívka vykulila oči a malinko se zarazila. Zděšení ale po chvíli vystřídal vztek. „Proč jsi mi neřekl, že přijede návštěva? Proč, bráško?“ zavýskla podrážděně blonďatá dívka a zmatený Francis se vzmohl jen na: „Tak ty máš dvě?“

   Ivan zkoušel Natalii domluvit, i poté, co se dveře konečně otevřely. S omluvným výrazem zamával na Francii, který nasadil svůj neodolatelný úsměv.
   „Á, vidím, že slečna Arlovskaya nám ještě více zkrásněla. Tak jen pojďte a posaďte se u mě.“
   Vešli dovnitř a využili pohostinnosti hostitele. Když byli všichni pohodlně usazeni na sedačkách, odvážil se Rusko vysvětlit Francii, proč se za ním dostavili.
   „Anglie mi říkal, že se chystají zmáčknout Osu. Půjdeme na ně z několika stran. Mám obsadit hranice a způsobit Německu pár zmatků.“
   „Ale to se výborně hodí!“ vydechl Francis. „Situace je teď klidná, za hranicemi jsou jen dvě vojenská ležení a jejich jednotky jsou dle mého přesvědčeny, že jim nic nehrozí,“ dodal a zadíval se na Ivana. „A ty s armádou budeš pak postupovat dál?“
   „Ehm, ne, my se stáhnem na východ. Mám jednu nedořešenou záležitost s Roderichem, zásobovačem Osy.“
   „Nu, v tom případě ti nemůžu bránit. Ale prosím, nepoužívej příliš mnoho násilí. Svět je už tak dost zdevastovaný.“
   „Hihi, jen se neboj. Mám s sebou sestru,“ uchechtl se Rusko a upil ze sklenice.
   „Nabídl jsem vám své nejkvalitnější víno. Doufám, že ho náležitě oceníte.“
   Bělorusko poslušně upíjela a držela se zpátky, zatímco Ivan s Francisem domlouvali válečný plán a jeho detaily. Bylo načase ukázat mocnostem Osy sílu Spojenecké aliance.

   Šedovlasý mladík si vzdychl. Před malou chvilkou šel opět na vyhlídku, aby zkontroloval stav hlídek Francouzů na opačné straně údolí. Zatím se nic nezměnilo. Řekl si, že nebude na škodu, když si chvíli natáhne nohy na postel, ale právě v tom okamžiku vtrhl do stanu jeden z jeho nových podřízených.
   „Pane! Rusové útočí!“
   Gilbert byl okamžitě na nohou. „Cože? Kde? Kolik? Mluv honem!“ Voják zpanikařil a něco zablekotal. Bylo štěstí, že šedovlasý uměl odezírat. „Pitomec! Tak tohle už teda na mír neuhádáme,“ vzdychl si a začal s mobilizací.

   Prusko znovu procházel plány území. Nečekal, že se sem dostane Braginski, a už vůbec ne, že zaútočí takhle rychle. Měl zodpovědnost za všechny ty vojáky tady. Rád by se vyhnul krveprolití, ale to by znamenalo buď zajetí, nebo zradu země. Ani jedna z těch variant nebyla příliš lákavá, jenže znal Ivana a mohl si domyslet, jak to skončí.

   Měl možná ještě tak hodinu na rozmyšlenou a přípravu. Vyhledal armádního lékaře a vzal si ho stranou. „Poslyš, potřebuju od tebe službičku.“ Když mu řekl, čeho si žádá, dryáčník zbledl.
   „Ale… pane, co když na to hlavní velitel přijde?“
   „Heleď, všechno beru na sebe. Sežeň si výbavu, a ať to pořádně smrdí! Musíme co nejrychleji zmizet z tábořiště. Jo, a když už jsme u toho… jsem si stoprocentně jistej, že brácha neni doktor.“
   „Na váš rozkaz, pane Beillschmidte,“ pokrčil rameny lékař a šel nachystat vše potřebné.
   Gilbert rychle vyšel ven a zavolal na nejbližšího vojína. „Hej ty! Vezmi si ještě jednoho a okamžitě vyražte do druhýho tábora. Ať ho ihned vyklidí, je to rozkaz! Stáhněte se do větších měst, nebo se vraťte domů.“
   Jakmile vyjevený mladík odběhl, vrátil se Prusko do svého stanu a sáhl po vysílačce. Dle očekávání se mu bratr neozval.
   „Pane Gilberte! Já vás tak rád…“
   „Hele, teď zmlkni a poslouchej, není moc času. Vyřiď bratrovi a zdůrazňuju, cituj: Ty obrovský kuse hovězího, máš, cos chtěl. Ruské jednotky napadly tábor. Velice pěkné, poslat vlastní lidi na smrt.“
   „Ale… když mu řeknu tohle, on mě...,“ začal koktat voják a při tom se nervózně rozhlížel kolem sebe.
   „Zopakuj mu to slovo od slova, zkontroluju si to, s tím počítej.“
   „R… rozkaz, pane,“ vyhrkl oslovený a zavěsil.

   Úklid ležení nešel ale tak hladce, jak šedovlasý předpokládal. Vojáci se proti němu spikli, odmítli splnit příkaz a vypukla vzpoura.
   „Dobře, tak zůstaňte tady. Nevěříte mi, vaše chyba. My ostatní balíme.“
   Hned poté nařídil Prusko pobrat všechna zařízení, s jejichž pomocí by se dala zavolat pomoc. Nenechá jednotce nic, co by ho mohlo usvědčit z útěku. Varoval ty horké hlavy, dostaly na výběr. O jejich osud už se nemusí dál zajímat.
   „Mizíme, mládenci! A vy… držte se, dokud to půjde!“ S těmi slovy větší část osazenstva opustila vojenské ležení a nechala zbylé bojovníky napospas Ivanovi Braginskému a jeho hordě.

   Ludwig se přeci jen trochu zarazil, když mu oznámili, že jeho bratra přivezli s těžkým zraněním. Ihned se na něho zašel podívat, na hlavě měl studený obklad a lékař se tvářil zasmušile.
   „Co se stalo?“ zeptal se opatrně.
   „Víte, pane, napadly nás ruské jednotky,“ odříkával muž naučený text. „Zbyla jen hrstka vojáků. Když váš bratr zjistil, že už nemůže bojovat, velel ústup.“
   „A… jak moc je to zlé?“ Podřízený mu neodpověděl, místo toho poodhalil obvaz. Německo si musel zacpat nos.
   „Je to sněť, ale bohužel se dostala už moc daleko. Nechtěl jsem vám to říkat, ale tohle už by nespravila ani amputace,“ prohlásil doktor, vědom si dobře toho, že když selže, nevyvázne ani s holým životem.
   Blonďák si sáhl na zpocené čelo. „Rozumím. A… kolik času…“
   „To nedokážu posoudit, opravdu ne. Možná Sověti vyvinuli nějakou novou bakteriologickou zbraň. Na to se mě opravdu neptejte.“
   „Můžete jít. Postarám se o bratra.“
   Lékař rychle přikývl, sbalil si věci, a opustil dům tak rychle, jak jen mu to jeho staré nohy dovolily.

   Ludwig se k bratrovi sklonil. „Gilberte, slyšíš mě?“ Šedovlasý unaveně přikývl. Nepředstíral horečku poprvé, ale o tom jeho sourozenec vědět nemusí. „Promiň mi… nevěděl jsem, že…“
   „Na to kašli!“ vyhrkl Prusko. „Míří ti sem Rusko s celou parádou. Buď to vzdej, nebo zachraň, co se dá.“
   Ludwig se na něho díval. „Jestli pro tebe můžu něco udělat…“ Gilbert překvapeně zamrkal. Německo rychle zavrtěl hlavou. „Ne, o to mě nežádej.“
   „Nežádám,“ povzdychl si a zaklonil hlavu. „Ten chlap mi vůbec nic neřek. Je to se mnou blbý, že jo, bráško?“
   Přikývl. „Víš, že ti nechci lhát a přiznávám, že je to celé moje vina. Proto ti zajistím společnost, dokud ti nebude líp. Jsme přece jedna rodina.“
   Jo, to teda jsme. Akorát ty jsi zabedněnej idiot, ušklíbl se Prusko v duchu.
   „Odpočiň si. Zase přijdu.“

   Foxy ustrašeně vyjekla, když spatřila blonďatého Němce v uniformě. „Vstaň a otoč se,“ vyzval ji. Neodvážila se neposlechnout. Překvapeně vydechla, když zjistila, že opět může hýbat s rukama. „Půjdeš se mnou. A varuju tě… jestli někomu prozradíš, jak se tu s tebou zacházelo, budeš se mít mnohem hůř.“ Pak trochu zvážněl. „Bratr tě chce vidět. Postřelili ho a je to s ním špatné.“
   Dívka zavřela oči a zajíkla se. Myslí to vážně, nebo je to jen další z jeho krutých her? Když se ale zastavili přede dveřmi pokoje, ze kterého nevyšel žádný zvuk, přestala pochybovat.
   „Běž,“ vybídl ji se skloněnou hlavou.

   Gilbert otevřel oči, když mu slané kapky začaly dopadat na košili. Natáhl k dívce ruku a pohladil ji po tváři. „No tak, neplač.“
   „Já… já vím. Musím… musím zůstat silná,“ vzlykala a nemohla přestat.
   Nadzvedl se na posteli. „Ukaž se mi.“ Trochu se zdráhala, ale nakonec poslechla. „Zacházeli s tebou dobře?“ zeptal se podezřívavě. Měla na paměti Ludwigova slova, proto rychle přikývla. Chytil ji za ruce a přitáhl si ji k sobě. „Nelži mi, Foxy, nejsem slepej! Ty modřiny nejdou přehlídnout.“
   Uhnula pohledem. „Jsem ráda, že jsi zpátky,“ řekla tiše a podívala se na něho.
   „Poslyš, vidím na tobě, že to chceš udělat, tak to v sobě nedus.“
   Zamrkala, ale pak kývla hlavou, objala ho a se vší vroucností, jaké byla schopna, ho políbila. Ludwig v té chvíli vešel do dveří, nesl bratrovi něco k jídlu. Zalapal po dechu, pak zlehka zavrtěl hlavou a vyšel zpátky na chodbu. Jeho vlastní touhy a osten žárlivosti, který do něj bodal, nebyly nic ve srovnání s tím, že jeho staršímu sourozenci možná odtikává poslední hodinka pozemského života. Udělal chybu. Teď by se měl smířit s následky a zapomenout…