21.kapitola - Návrat velitele

vloženo: 31.08.2010   
počet zobrazení:   

   Wang stála u umyvadla a dopínala knoflíky u košile. Potřebovala se trochu osvěžit čerstvou vodou. Nejistě pohlédla do chodby, v níž se nacházely dveře do její ložnice. Ležel v ní Ivan, právě tak, jak se tam včerejšího večera svalil, v botách. Dalo jí práci vymanit se z jeho sevření, protože ji stále objímal v pase a nechtěl pustit. Když se nakonec přece jen vysvobodila, schovala se ve vzdálenějším pokoji. Teď se postříkala vodou, aby její tělo bylo svěží, a chystala se vrátit za „hostem“. Usnul tvrdě a hnědovláska si umínila, že zjistí, co bylo příčinou.

   Nestačila se ani otočit, když se jí kolem nohy proplížilo něco velkého a plazivého. „Podívej se mi do očí, holčičko,“ zabručel velký zelený drak a mírně se vzepjal. Zatvářila se vyplašeně a rty se jí chvěly. Nebyl rozčilený, ale mohla to být jen maska. Nechtěla se svému nadřízenému zpovídat.
   „Holčičko, víš, že jsem kdysi radil tvému otci, dokud jsi nebyla připravená ujmout se vlády.“ Němě přikývla. „Ten muž, co ti přišel na pomoc… jeho oči se mi nezdají. Není dobrý člověk.“
   Wang se zachvěla. „Nic se nestalo. Byl to jen polibek.“
   Drak nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Odhalil tě,“ připomenul jí a odplazil se. Polkla, prohrábla rukou vlasy, ještě se trochu třásla. Měla by rychle promyslet, jak se k nastalé situaci postavit.

   Rusko otevřel oči, na tváři mu zůstal pobavený úsměv. Sáhl rukou do strany, nikdo tam nebyl. Heh, utekla, mrška, pomyslel si a znovu se uchechtl. Včerejšek přinesl mnoho nečekaných překvapení.
   Ozvalo se šramocení, Čina nesla dovnitř dva šálky silného čaje, ze kterého se ještě kouřilo. „Spalo se ti dobře?“ Byla to obyčejná zdvořilostní otázka, ale stejně se při ní malinko začervenala.
   „Náramně!“ protáhl Ivan a vykročil k ní.
   Zarazila ho zdviženou rukou a nabídla mu čaj. „Měli bychom si promluvit,“ pronesla vážným tónem. Nedělal si z toho nic, jen se poslušně přesunul ke křeslu. „To, co se stalo včera…,“ začala Wang rozpačitě. „Nevím, jak to mám říct. Jsem ráda, že jsi přijel, nevydržela bych bratrovi vzdorovat dlouho, jen to bylo trochu… nečekané.“ Chápavě přikývl. „Nechala jsem se unést, neber to prosím nijak a… nech si pro sebe, cos tu viděl.“ Odložil hrnek a chtěl Wang stisknout ruku, ta mu to však nedovolila. „Kde ses tak zřídil?“ zeptala se a přísně se na něj podívala.
   „Byl jsem dobýt Polsko,“ přiznal neochotně a trochu ochotněji dodal: „Je to vážně veselý chlapík.“ Vzdychla si. Braginski se na okamžik zarazil. „Já… už dlouho mi něco říkalo, že jsi… že nejsi… však ty víš. A nezlobím se, žes mi to neřekla. A teď tě mám tady uvnitř.“ Tvářil se jako sluníčko, bylo to děsivé.
   Čína pomalu zavrtěla hlavou. „Ale já si nejsem jistá svými city k tobě.“
   Z jejích slov vyčetl zmatenost. Poplácal polštář, který měl vedle sebe. „No tak to pojď zjistit,“ lákal ji k sobě.
   Wang se šokovaně zvedla. „Ivane Braginski, jsme ve válce, uvědomuješ si to vůbec?“
   Rusko přikývl. „Napadlo mě, že tě vezmu za Spojenci. Můžeš se u nich na čas schovat.“
   „Neopustím své muže. Honda se sem vrátí,“ zavrtěla hlavou hnědovlasá.
   Posmutněl. „Tušil jsem, že tohle řekneš. Já tady zůstat nemůžu. Bitvu už máme skoro vyhranou, vracím se na frontu. Zneškodníme Německo a bude konečně klid.“ Pak se na ni podíval velice zvláštním, takovým štěněčím pohledem. „Vážně tady chceš zůstat?“ Kývla hlavou. Vstal a objal ji, zaskočil ji tím. „Pak na sebe musíš dát pozor. Válka už brzy skončí. Vydrž, všechno bude dobré.“
   V očích se jí zaleskly slzy, tím jediným gestem ji dokázal dojmout. „Slibuju ti to,“ zašeptala a zavřela oči.

   Wang se uvolila, že Ivanovi pomůže s balením. „Nechám ti tu hrstku svých vojáků, kdyby se Japonsko přece jen vrátil. Bude mít dojem, že tu jsem, dokud se k němu nedostanou zprávy z fronty. Anebo mě Německo nepráskne,“ ušklíbl se Braginski a sundával si kabát. Čína mu připravovala převlek a v duchu párkrát zalitovala, že se uvolila ho obléknout. Mělo to být krytí pro něho i pro vojáky Rudé armády, aby se snáze dostali k hranicím.
   „Zbylo tu spoustu oblečení. Až bude po válce, všechno zas vrátíte,“ ujišťovala se Čína a neochotně pomáhala světlovlasému do rukávů a zapínala knoflíky. „Čapku tu nech.“ Trochu se ošíval, ale nakonec poslechl. Tvrdošíjně odmítala jeho návrhy, aby se schovala. Navrhoval jí dokonce, že by mohla přebývat v jeho domě. Uvědomovala si, že by to nebylo právě nejbezpečnější.
   Dopnula poslední knoflík a oprášila mu zelenou uniformu. „Můžete vyrazit.“

   Estonsko ležel v posteli, žaludek ho ještě trochu zlobil a žebro se hojilo pomalu. Zpozorněl, když se otevřely dveře. „To jsi ty?“ zavolal opatrně v domnění, že mu nesou slíbený čaj.
   „Litva měl moc práce,“ omlouvala se Ukrajina, zatímco stavěla podnos na stůl.
   „To jste nemusela,“ vyhrkl okamžitě mladík, ale to už mu dívka předávala hrnek.
   „Ještě tě to bolí?“
   „Trochu,“ přiznal.
   „Měla jsem ho trefit pořádně,“ zavzpomínala šedovlasá.
   Blonďáček zavrtěl hlavou. „Vy přece nejste žádný zabiják, slečno Yekaterino.“
   Podívala se na něho tím svým zvláštním pohledem. „Ještě jsem ti nestačila poděkovat,“ hlesla.
   „Ale slečno, přece jsem řekl, že ne…“
   „Alespoň jednou mě nech udělat, co je správné, Eduarde!“ přerušila ho.
   Opatrně odložil hrnek na malý stolek po své pravici. Přisedla si blíž a celá se třásla, když mu rukou pomalu přejížděla po tváři. Bylo zřejmé, co má v plánu, jen se odhodlat. Přiblížila k němu tvář a zavřela oči…
   „Katyusho! Kam jsi dala talíře?“ volal rozhněvaný hlas z kuchyně, její sestra Natalia. Ukrajina zaťala pěsti, bolestně vzlykla a rychle vyběhla z pokoje. Zmatený Estonsko se za ní díval.

   Po posledním telefonátu byl Litva značně nervózní a schovával se v domě. Věděl, že ho ostatní budou hledat, ale teď potřeboval být sám. Seděl na posteli, pozoroval kliku dveří, jestli nebude rachotit, a snažil se utlumit svou úzkost. Polsko… zněl tak vesele, když volal. Navíc… Spojenci přece nezabírají státy, osvobozují národy. Rusko přeci nechce drancovat a ničit. Ale co když ano? Jak jinak získat jistotu? Ano! Ano, udělám to!
   A netrvalo dlouho a hnědovlasý mladík sahal po telefonu. Tak, jen v klidu, Torisi, bude to určitě dobré… Feliks ti to jistě zvedne… Musel si pár minut počkat, než jeho dávný přítel Feliks zvedl sluchátko.
   „Kdopak volá?“
   „Tady je Litva. Je u tebe doma všechno v pořádku?“
   „Nó… ujde to, jen trochu moc hluku, znáš to.“ Toris se v duchu ušklíbl. Jistěže to neznal.
   „A… je tam někde Rusko?“
   Feliks si strčil do pusy tyčinku a začal ji žvýkat. „Ten tady byl… a zase utekl pryč. Dal mi do pořádku barák, leskne se odshora až dolů a… Hej! Haló! Tak haló!“
   Litva rychle zavěsil. Měl by si nechat profouknout uši. Pan Ivan a úklid, to přece nešlo dohromady.

   Bělorusko přešlapovala před kouřícími hrnci, které uvnitř skrývaly jídlo pro všechny. „Raivisi, tak donesl jsi už tu zeleninu?“ houkla přes rameno a Lotyš se rozklepal.
   „No, já… nikdy jsem si nevšiml, jak jste hrozně hezká,“ vykoktal ze sebe, jak se snažil odvést řeč jinam.
   Jenže Natalia Arlovskaya nebyla včerejší a hravě ho prokoukla. „S takhle malýma prckama nerandím!“ opáčila stroze a ohnala se po něm vařečkou. „Probůh, to si tu mám vážně všechno dělat sama?“

   Elizabeta stála u otevřeného okna, na jehož parapet ještě před malou chvílí pokládala peřiny. Teď hleděla na dvorek, kde probíhaly intenzivní řemeslné práce. Rozhodla se vypomoci alespoň v domě, když Roderich prohlásil, že si palice a kladiva ohlídá. Svůj typický oděv nechal v sídle, vypadal teď jako dělník z lidu. Nepracoval sám, ale jeho „pomocníci“ mu starosti spíše přidělávali, než aby mu je ubírali. Maďarsko se na něj dívala a tiše se smála, protože tomu bylo už hodně dávno, co Rakousko naposledy pracoval.

   Roderich funěl, na čele se mu perlil pot. Co chvíli odhazoval krumpáč a bral do ruky kladivo a zase naopak. S hrstkou maďarských rebelů i svých vlastních mužů se snažil posílit hradby, přestože už dávno nešlo o dřevěné konstrukce ani cihlové zdi. Moderní svět si žádal zmodernizovanou výbavu.
   Uvědomoval si, že střet s Ivanem se blíží a určitě k němu nakonec dojde. Teď mladý aristokrat usedl na dřevěnou stoličku a pustil se do zašívání uniforem svého mužstva. Během těch dlouhých let nečinnosti rakouské jednotky zlenivěly, přestože ve válce, která téhle předcházela, se dokázaly vzchopit a bojovat naplno. Ale po každé bitvě musí následovat odpočinek, jenže to tentokrát neplatilo.

   Maďarsko donesla svačinu a přisedla si ke svému milému. „Je něco, s čím ti mohu pomoct?“ zeptala se tak, aby nepoznal, že vyzvídá.
   Zavrtěl hlavou. „My to zvládneme. Není třeba dělat si starosti,“ odbyl ji jemně a pak vstal. „Musím si odpočinout, je toho přespříliš.“
   Pokývala hlavou, nechala ho vejít do domu a pak se začetla do plánů, které nechal na zemi, jak už mu vyčerpání nedovolovalo ani pořádně myslet. Uchechtla se a v duchu začala připravovat plán. Snad nikomu neuškodí, když to teď vezme do svých rukou.

   Feliciano nadšeně tleskal, ta dívka ho nepřestávala ohromovat. „Já bych taky chtěl umět takhle tancovat,“ přiznal.
   Foxy se na něho usmála. „Jsem si jistá, že to taky umíš. K Itálii přece zpěv a tanec patří, slýchávala jsem o tom často.“
   Mladíček se uchechtl. „Já umím hrát na kytaru a trochu zpívat. Bráška Romano je šikovnější na tanec, ale zpívat umí taky.“
   Sedla si k němu. „Nikdy o něm nevyprávíš tolik jako o ostatních. Proč?“
   Uhnul před ní očima. „My… my se totiž pořád jenom hádáme.“ Čekala, jestli jí prozradí i důvod. „Když jsme byli dětmi, děda Řím mě vzal k sobě a strašně dlouho jsem neviděl ani brášku Romana, ani brášku Francii. Byl jsem malý, neptal jsem se. A bratr… od té doby…“ Hledal slova, ale příliš mu to nešlo.
   „Je možné, že na tebe jen žárlí. Tyhle šarvátky se vždycky časem urovnají.“
   Vzhlédl k ní. „Vážně si to myslíš?“
   Přikývla a rozpřáhla ruce. „Pojď ke mně, ty popleto.“
   Sevřela ho v náručí. Hodně se poučila, jak společně vzpomínali. Poprvé sebou sice trhla, když si uvědomila, že ten zlý pirát, o němž jí Feliciano vypráví, je ve skutečnosti Arthur Kirkland, ale zvykla si všechny nové poznatky rychle vstřebávat a vždy se tomu dokázala od srdce zasmát.

   Blonďatá vzala na sebe zástěru a hbitě se oháněla koštětem, na kterém měla namotaný hadr. Ne, že by toužila v tomhle velkém sídle drhnout podlahy, ale nebylo tu moc věcí k zabavení. Byla do své práce tak zabraná, že si ani nevšimla Gilberta, který se na ni pod schody zubil.
   „Hm, že bych přiměl bratra, aby tě tu nechal jako uklízečku?“
   Prudce se otočila a s koštětem v ruce přešla k zábradlí. „Škoda, že jsi tak daleko, protože jsem v pokušení hodit ti ten špinavý hadr na hlavu!“ Smála se při tom. Přece se na toho ztřeštěnce nebude zlobit.
   „Stačí slovo a jsem u tebe, princezno,“ prohlásil a pokusil se nasadit svůj neodolatelný úsměv. Pak ale uslyšel hlasité prásknutí dveřmi a zbledl.
   „Co se děje, Gilberte?“
   „Bratr se vrátil,“ hlesl Prusko a obrátil se ke schodišti. „Nech to být, běž se schovat do pokoje a zamkni. Půjdu zjistit, co se děje.“
   Poslechla ho, odhodila koště a rychlými kroky opouštěla chodbu. Zhluboka si vzdychl a vydal se přivítat svého mladšího sourozence. V duchu si říkal, že by měl možná počkat, ale zvědavost ho popoháněla. To prásknutí nemohlo být dobré znamení.