TOPlist


Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz

 308-485-860

Povídkářský meil:
 Leonyda.Styron
@seznam.cz

 Lea Schröpferová - Facebook

Hlavní menu

   ›› Úvodní strana
   ›› O autorovi
   ›› Guestbook
   ›› Odkazy

Fanfiction

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Na motivy seriálů

Slash + erotická zóna

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Originální tvorba
   ›› Hetero povídky 18+

Originální tvorba

   ›› Vydané knihy - důležité info
   ›› Průřezy příběhů
   ›› Jednorázovky

Srazy, cony, akce

   ›› Přednášky
   ›› Srazy

Bonusy

   ›› Vzpomínková sekce Letaxu
   ›› Povídky na přání
   ›› Povídky od vás pro mne
   ›› Vaše obrázky
   ›› Teoretické okénko
   ›› Můj pohled na fanfiction
   ›› Audio povídky
   ›› Zvířecí patroni povídek






   

24.kapitola - Pravda o Alfrédovi

vloženo: 27.10.2010   
počet zobrazení:   


   Wang se se smíšenými pocity dívala na ruské vojáky, kteří tu zůstali na Ivanův rozkaz. Opravdu dobrá taktika, její bratr se skutečně neodvážil znovu zaútočit. Byla mu vděčná, přestože tím nejspíše trochu rozzlobila svého nadřízeného. Musela ovšem připustit, že Rusko umí plnit svoje sliby.
   Sáhla po vysílačce a čekala, kdo se jí ozve. „Haló haló, drahoušku!“ Ozval se nasládlý hlas. Čína se rozesmála. Jen úplný hlupák by nepoznal Francise Bonnefoye.
   „Wang Yao na příjmu,“ ohlásila se.
   „Ach, to jsi ty, Číno. Copak bys potřeboval?“
   „Jen zprávy z fronty,“ odtušila hnědovláska a snažila se, aby její hlas zněl hrubě. „Mé jednotky vyčkávají v záloze a snaží se odrazit vpád Japonska, kdyby to chtěl znovu zkusit.“
   „Rozumím, rozumím, to zní dobře!“ zajásal Francie. „To my se to tu snažíme nějak zvládnout sami. Arthur s Alfrédem hlídají nepřátelské pozice, já tu strážím hranice a Ivan půjde do útoku, jakmile si to srovná doma. Byl přece tam u vás, ne?“
   „Ano, byl. Omluv mě, mám tu další vlnu, přepínám.“ Čína na chvíli oddálila přístroj od ucha, než do něj znovu promluvila. „Wang Yao na příjmu.“
   „No… tady je Arthur. Teď to tady začalo pípat, tak jsem…“
   „To je v pořádku, za to se neomlouvej,“ pronesla Čína laskavým tónem. „Jen sháním zprávy z bojiště. Francis už mi nějaké podal.“
   „Chápu, takže náš romantik mě opět předběhl. No, nevadí, co se dá dělat. Přeju ti hezký zbytek dne,“ uchechtl se Arthur Kirkland a přerušil spojení.
   Hnědovlasá se pousmála. Byla ráda, že je zatím všechno pod kontrolou a Rusko dorazil bez nesnází do svého domu, jen ji trochu znepokojilo, že jeho armáda má stát v přední linii. Vzdychla si. Možná na něj myslí příliš.

   Německo se z cesty vrátil brzy. Ne nadarmo se říká, že zpáteční pouť bývá vždy kratší. Měl teď v ruce všechny trumfy, přesto ho trochu hryzalo svědomí. Poslal bratra hlídat hranice, přestože by se ten bláznivý Francouz mohl každou chvíli splašit a hnát vojáky do útoku. Pokud by ho ovšem nezastavil jinak…

   Musel si promyslet, jak bude postupovat. Je třeba být opatrný, pořád ještě je v domě Feliciano. Byla chyba, že dovolil, aby k té zpropadené holce tolik přilnul. Vzdychl. Už se to stalo a nelze to vzít zpět. Bude doufat, že se mladý Ital nedozví, co udělal.

   Ludwig postával přede dveřmi bratrovy bývalé ložnice. Teď ji okupoval vetřelec. Zkusmo krátce poklepal na dveře. Ozval se šramot, který ale zas rychle utichl. Pochopil to. Teď by měl začít zpívat, ale to on neudělá. Určitě není tak hloupá, aby nepoznala jeho hlas.
   „Otevři dveře!“ přikázal rázně. „Vím, že už tam nemáš žádné jídlo.“
   Foxy se zachvěla. Jak to mohl vědět? Ale pravda byla, že to poslední jablko jí vydrží tak maximálně do rána.
   „Nemusíš zapírat, že ti sem Gilbert nosí jídlo,“ pokračoval blonďák stále stejným chladným tónem. „Máš poslední možnost odemknout, jinak tě tam nechám vyhladovět. Bratr se sem totiž nevrátí, poslal jsem ho na frontu.“
   „Tomu nevěřím! Je přece součástí vaší rodiny!“ vydechla Foxy, v hlase se jí mísil strach s odhodláním a vzdorem.
   Německo zamrkal. Jistě, že to tak bylo, ale svou roli bezcitného nepřítele musí dohrát do konce. „Radím ti dobře, aby sis nezahrávala. Gilbert nepřijde a Feliciano spí. Buď rozumná a otevři ty dveře dobrovolně.“
   Dívka v obličeji zbledla. Skutečně to vypadalo, že ten blonďák nežertuje. „Nechte mě tady,“ sykla a opřela si ruku o futra. Zavrtěl hlavou a ještě chvíli vyčkával. „Dokud jsem tady, neodváží se na tebe vztáhnout ruku,“ opakovala si pro sebe, ruce si pevně tiskla k hrudi. Ve vzduchu bylo něco nepříjemného, jen nedokázala říci, proč má ten svíravý pocit.
   Německo už dál nečekal a vztekle kopl do dveří. Dívka se lekla, ztratila rovnováhu a dopadla na zem. V příští chvíli byla nucena pohlédnout Němci do očí, držel její ruce a tvářil se rozzlobeně. Vyplašeně na něho zírala a neodvážila se vůbec pohnout. Nakonec jí z úst vyšlo jediné slovo: „Ne!“

   Ukrajina s bratrem procházela chodbou. Neustále stáčela oči k podlaze, až nakonec Ivana chytila za ruku a pevně ji tiskla. „Bratříčku, prosím, neříkej nic Natashe. Ona… nepřenesla by to přes srdce.“
   Rusko se na ni tázavě podíval a pak se shovívavě usmál. „Neboj se, sestřičko, nic jí nepovím.“
   V záchvatu upřímné radosti ho pevně objala. „Hej! Co si myslíš, že děláš?“ vyhrkla Bělorusko, která se nečekaně zjevila v chodbě.
   „Vítala jsem bratříčka,“ pronesla Ukrajina opatrně. „Přece musíme oslavit, že se vrátil zdravý.“
   „To jistě, ale zas to nemusíš tolik přehánět,“ zabručela Natasha a Rusko se uchechtl.
   „Ale ale, snad se kvůli mně nezačnete prát?“ Nic si z toho nedělal. Měl své vlastní plány a věděl, že dřív nebo později je uskuteční.

   Arthur Kirkland stál u otevřeného okna. Znovu se zamýšlel nad tím, proč vlastně tahle válka vypukla. Když ho tehdy bratr vzal na malý výlet, nemohl v žádném případě předpokládat, co se odehraje jen o pár dní později. To místo se mu líbilo, byl to krásný přístav s majestátním jménem. Nazvali ho Pearl Harbor, byla to nová námořní vojenská základna a on měl možnost si ji pořádně prohlédnout. Rozhodně v tom neviděl místo pro hezkou dovolenou jako Alfréd, ale i tak považoval ten prostor za příjemný.

   Zanedlouho mu Amerika volal. Zněl strašně zmateně, jako by byl v šoku. Anglie mu praštil s telefonem a své gesto doprovodil slovy: „Tak přijeď, když neumíš dát dohromady souvislou větu!“ Pak sáhl po ovladači, aby si pustil v televizi zpravodajství. Zjištění, že Pearl Harbor byl napaden, ho dokonale uzemnilo. „Japonsko… zaútočil…“

   Alfréd skutečně přijel, dokonce se zavazadlem, což signalizovalo, že se hodlá zdržet. Než mohl Anglie něco říct, začal velký hrdina řečnit sám. „Představ si, že sedím na lehátku a najednou se pode mnou začne otřásat země. Tak koukám, co se děje, všeho nechám a pak vidím Japonsko a jeho námořní flotilu. No málem mi tam všechno zničil, věřil bys tomu?“
   Ano, Arthur si na ta slova dobře pamatoval. Jeho bratr byl tehdy poděšený, ale hlavně naštvaný, a to byl hlavní a jediný důvod, proč se Amerika do války zapojil. Ohlédl se, Alfréd stál za ním. Zvedl ruku a poprvé po dlouhé době se na něho opět usmál.

   Německo vedl Foxy po schodech dolů. Procházeli chodbou, v níž postávali mladíci v uniformách i starší příslušníci armády a o něčem se zuřivě dohadovali.
   „Pan Gilbert je teď na hranicích s Francií,“ vykládal jeden z nižších vojáků jinému. „Dají nám prý vědět, kdyby potřebovali posily.“
   „Nevím, odkud tuhle informaci máte, vojíne,“ vložil se do toho Německo. „Mají dost mužů, aby se ubránili. My zůstaneme tady.“ Při těch slovech sebou Foxy trhla. „A tobě radím neprotestovat,“ obrátil se k ní. Spolkla nepěkná slova, která mu chtěla vmést do tváře. Takže to byla pravda. Uvízla v téhle důmyslné pasti, zatímco všude kolem zuří boje. A on to všechno pozoruje bez jediného náznaku emocí. Záleží tomuhle člověku vůbec na někom? Viděla, jak se vojáci houfují a pak rychle opouštějí prostor a směřují ven. Sklonila hlavu. Už je konec nadějím…



(Kdyby nedošlo k japonskému útoku na Pearl Harbor, mohlo být všechno jinak...)


   Kapitoly: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 epilog