Epilog

vloženo: 11.01.2011   
počet zobrazení:   

   Natalia Arlovskaya donesla malé pohoštění do pokoje pro hosty. Norsko snad jako jediný nechtěl oslavovat, jako by bral své fiktivní poslání skutečně vážně. Bělorusko se k němu ladným pohybem přitočila a klepla ho do ramene.
   „Jestli zaútočí, budeme se muset bránit,“ prohlásil Seveřan a zadíval se k horizontu.
   „Neví o té lsti, a i kdyby ano, prostě ho odřízneme a na Ameriku se určitě znova zaútočit neodváží,“ pokusila se ho utěšit blonďatá, ale vrhl na ni podezřívavý pohled, tak toho raději nechala.
   „Půjdu ulevit zmrzlým kostem,“ řekl úsečně a zamířil na opačnou stranu pokoje.
   Bělorusko se ušklíbla. Jen ať si jde!

   Vracela se k „hostům“ a spolubojovníkům. „Ivan mi právě předal zprávu, která se ale zatím nesmí šířit dál.“
   Okamžitě zpozorněli, tajemný tón a nečekaná informace vždy měly za následek pekelné soustředění všech přítomných.
   „Zajali Itálii!“
   Finsko zalapal po dechu, Ukrajina smutně pokyvovala hlavou a přitom držela Litvu za ruku. Maďarsko nejdříve polkla a pak se zajíkla. „Kdo ho chytil?“
   „Prý to byl Antonio s jeho bráchou,“ pokrčila rameny Natasha a Elizabeta si úlevně vydechla.
   „Díky bohu. Španělsko je jedním z posledních lidí na světě, který ještě ctí rytířské zásady.“
   „No, věděl bych o dalším, který by se kvůli svým ctnostem pral do krve,“ rýpl si aristokrat.
   „Prosím, teď ne, Roderichu,“ vzdychla si hnědovláska. „Při zmínce jména Beillschmidt mi začíná stoupat tlak. Ale jsem moc ráda, že Feliciana nedostal do rukou Ivan nebo Arthur, nedej bože Francis!“
   „A pročpak, smím-li se ptát?“ vydechla Natalia zvědavě.
   „Protože jsem toho kluka dlouhá léta vychovávala. Je to křehká bytost, násilí a krvežíznivost, to ho úplně minulo. Je neskutečně obtížné získat a hlavně neztratit jeho důvěru,“ vysvětlila jí hnědovlasá.
   „A proč se teda furt drží u Německa?“
   „Možná proto, že Ludwig ho zná!“ odsekla Maďarsko. „Berete ho teď jako nejhoršího nepřítele, plně to chápu. Je přísný a má své zásady, ale neútočí, když ho někdo nevyprovokuje. Teď je zaslepený, ale ani my nejsme bez viny. Byly doby, kdy jsme své nadřízené slepě poslouchali! Vzpomeňte třeba křižácké války!“
   Švédsko zíral do země a pak se rozhodl změnit taktiku. Strčil lahev Elizabetě pod nos. „Dej si!“
   „Ne, děkuju,“ laskavě ho odmítla, ale nedal si říct.
   „Pij!“ zavelel.
   Obrátila oči v sloup a lokla si. Usoudila, že další hovor na téma: Itálie, Německo a my by nebyl bezpečný.
   Tino, který pocházel z Finska, se rozesmál. „Tak s tímhle člověkem jsem se putovat nebál. Spíš se všichni obávali nás a byla to docela legrace.“
   Dánsko se zatvářil ublíženě. „Stejně nechápu, proč jste utíkali. To jsem byl vážně tak hroznej?“
   Polsko mu na žal nabídl lahev vodky, kterou v nestřežené chvíli zcizil Natashe. Jejich dočasné poklidné soužití naznačovalo, že brzy bude celá Evropa opět jako jedna velká rodina.

   Ludwig rychle pochopil, že se skřípnutými zády, do nichž proudila ostrá bolest, bojovat nemůže. Jistěže vydržel hodně, jenže s ochromenými svaly těžko udrží v ruce pušku. Dal vojákům instrukce a vrátil se do domu. Jeho kroky vedly rovnou do bratrova pokoje.
   Gilbert seděl na zemi a tiskl si nohu. „Podlomila se mi,“ zabručel, když ho uviděl. Německo kývl hlavou a vzal šedovlasého k posteli. „Vážím si toho, cos udělal.“ Rudé oči se rozzářily.
   „Za to mi neděkuj. Co se zajatcem, který odmítá spolupracovat? To jsem jí měl zastřelit jenom proto, abych si ulevil?“ vzdychl blonďatý velitel a zadíval se na šmouhu na staré skříni. „Přece víš, že nezabíjím bez důvodu.“
   „V tom případě se nabízí otázka, proč jsi mě tady zamkl a zbytečně plašil?“
   Ludwig se spokojeně uchechtl. „Proč? Chtěl jsem ti osladit to naředěný pivo.“ Prusko se rozchechtal a dal sourozenci herdu do zad. Německo zaúpěl a ohnal se po něm rukou. „Úúú! Blbče jeden!“ Šedovlasý se zaculil. Bratr po něm šlehl pohledem. „Chtěl jsem tě na pár hodin zavřít do krytu, abys trochu vychladl. Že si zlomíš nohu, s tím jsem opravdu nepočítal.“
   „No, tak to buď rád, žes to udělal, protože jsem byl v pokušení najít něco tvrdýho, pořádně tě s tím praštit přes palici a zmocnit se trůnu,“ uchechtl se Gilbert a v očích se mu zablýsklo. „A nechtěl jsem ti to říkat, ale během toho útrpného máchání prádla jsem poslouchal novinky ze světa. Jestlipak víš o tom, že knírač, tvůj milovaný šéfík, to zabalil?“
   Ludwig smutně přikývl. „A tebe nenapadlo nic lepšího, než zničit naše šance tím, že mi hneš se zády,“ zabručel. „Velitel lazar a jeho pobočník taky.“ Ironicky se ušklíbl a přešel k oknu. „Ale stejně si myslím, že ta tvoje křepelka nás neprozradí. Bude chtít na všechno zapomenout.“
   „Na to moc nespolíhej, brácho. Tak jako tak se budeš muset zpovídat Spojencům,“ prohlásil Gilbert a dal si ruce za hlavu. „To víš, podělali jsme to.“

   Jeho slova se brzy naplnila. Ludwig nebyl dokonce ani s to udržet dveře v přízemí, brzo byla budova obsazená. Příliš ho nepřekvapilo, když ho Arthur dovlekl do jeho vlastní vyslýchací místnosti. Asistovala mu Wang, která se snažila předstírat svou mužskou identitu. Ostatní prohledávali dům a slídili po dvoře.
   „Nesnaž se zapírat, Ludwigu. Kde je moje agentka?“
   Německo obrátil oči v sloup. Takže to byl anglický zvěd, jak prosté, jak neskutečně jednoduché! „Poslyš, už začínám ztrácet trpělivost!“
   Nechtěl zapírat, v jejím pokoji zůstalo původní oblečení, teď už v dosti mizerném stavu. Zbytky svršků objevil Ivan, a přivedl tím Wang do rozpaků.
   „Já čekám!“ Arthur funěl a z očí mu sršely blesky.
   „Pustil jsem ji na svobodu. Nedala mi informace. Byls jí milejší než vlastní život,“ opáčil, aniž by se na něho podíval.
   Pohled zelenookého na malý okamžik zjihl, pak ale jeho tvář opět zpřísněla. „Chtěl jsem tě nechat zavřít, až zčernáš a nakonec se zcvokneš, ale tohle je polehčující okolnost. Máme Itálii, poslední na svobodě je už jenom Japonsko. Počítej s tím, že se postarám o to, abyste odčinili všechno, co jste napáchali!“
   Ludwig mlčel. Opravdu nečekal, že se Spojenci slitují. Gilbert to jistě rád uslyší. V duchu si povzdychl. Nikdy by ho nenapadlo, že ta křehká dívčina mohla mít tak strašně vysokou cenu.

   Uběhlo pár dní. Německo s bratrem byli drženi v zajetí, Itálie pod dohledem a ovzduší se začínalo pročišťovat. Amerika se nabídl, že odveze Ivana Braginského domů, vypůjčil si k tomu jedno z Arthurových letadel. Anglie nechápal, proč jeho sourozenec učí světlovlasého tak usilovně manuál nutný k řízení, ale nehodlal do ničeho zasahovat. Nakonec společně vzlétli a zastavili se až nad japonskými ostrovy.
   „Ehm… ty si opravdu myslíš, že je možné skákat z takové výšky?“ zeptal se Rusko starostlivě a Alfréd nadšeně kývl.
   „No jasně! Od toho je tu přece padák!“
   „No a… na co máš tu cihlu?“
   „Na proražení střechy,“ řekl hnědovlasý, jako by se nechumelilo. Sevřel si ruku na srdci, popřál Ivanovi šťastný dolet a vyskočil z letadla. Otevřel padák, a když se dostal dostatečně blízko k zemi, hodil cihlou, jenže minul. Naštěstí se mu podařilo dopadnout na venkovní terasu, a to přímo na Kikova záda. Japonsko přivřel oči, zvedl ruce nad hlavu a teatrálně vydechl: „Běda! Byl jsem upozaděn.“