13.kapitola - Dva zloději

vloženo: 23.07.2010   
počet zobrazení:   

   Gilbert se spokojeně ušklíbl a sklonil zbraň. Foxy se opatrně připlížila k nohám postele a zkoumavě na něho pohlédla.
   „Pche, na mě si vyskakovat nebude. Jsem starší a on neni moje matka.“ Prusko mrkl na blonďatou dívku a rozvalil se na dece.
   „Budeš mít kvůli mně problémy,“ odvážila se zaprotestovat mladá žena.
   Mávl nad tím rukou. „Neboj se, to je pro mě prkotina,“ ujistil ji a zahleděl se do stropu, ruce si dal za hlavu.
   Znovu se na něj podívala. „No, já vím, že bych si tyhle řeči měla nechat od cesty, ale… proč jsi mě vzal sem? Proč jsi mě nenechal v tom vlhkym sklepě?“
   Gibert k ní natočil hlavu, ladným pohybem se překulil na bok a uchechtl se. „Úplně první důvod byl ten, že jsem chtěl naštvat bratříčka. Jsem voják. On rozkazuje, já poslouchám, a tak si nelezeme na nervy. Jasně, věděl jsem, že zajali nějakou agentku od Spojenců, a byl jsem zvědavej, tak jsem se přišel podívat. A věř mi, my Němci dovedeme ocenit ženskou krásu.“
   Usmála se. „Já vím. Jsem totiž taky Němka.“
   Podivil se tomu. „Skutečně?“
   „Ano. Bratr ti to neřekl? Jednou jsem mu po našem vynadala a taky neohrnuju nos nad jeho klobásami.“
   Zasmál se, ano, přesně to udělal. „Tak nejen hezká, ale i chytrá. Mám takový dojem, že spolu budeme dobře vycházet. A velký plus máš i za to, že nemáš ráda mého bratra,“ dodal, zvedl se, přinesl si ze skříně čistou košili a kalhoty, natočil se k ní bokem a začal rozepínat knoflíky.
   „Ehm, neměl bys…“
   Střelil po ní pohledem. „Ale no tak! Přece po mně nechceš, abych lezl za dveře, když jsem ve svým vlastním pokoji a nutně se potřebuju převlíct.“
   Zavrtěla hlavou a raději se natáhla na břicho a dívala se skrz skulinu v nohách postele. Neměl by vidět, jak moc je jí tahle situace příjemná. Dokonce na chvíli slastně přimhouřila oči. Využil toho a přitočil se jí za záda. Pak jí pomalu a jemně přejel dlaní po páteři.
   „Ííí!“ vyjekla, ale to už se zase posadil na deku a dopínal poslední knoflíky u košile.
   „Ale ale, řekni, že to bylo nepříjemný.“
   „To ne, jenom… máš studené ruce.“ Použila první výmluvu, která ji v tu chvíli napadla.
   „Jo, to mám. Vojáci mívají studený ruce. Zažili jsme strach,“ mrkl na ni a na chvíli zapátral v paměti. „Že nevíš, z čeho má strach Ludwig? To bys nikdy neuhádla! Bojí se ženskejch. A Roderich, ten Rakušák, to má úplně stejný. A taky mě nemůže vystát!“ Prusko se zašklebil. V těchhle věcech měl jasno už dávno.
   „Nemyslím si, že by zrovna tohle byla pravda,“ namítla Foxy.
   Gilbert pokýval hlavou. „No jo, nejspíš ti dokázal, jakej je hroznej drsňák, ale až tě přesvědčím o opaku, budeš se tomu z vlastní vůle smát.“
   Zajiskřilo jí v očích. „Tak na to jsem zvědavá.“
   „Dobře, tak to budeš muset ještě chvíli vydržet,“ prohlásil a vykročil ke dveřím. „Budu muset zamknout,“ upozornil ji, polkla, vzpomínky se vracely. „Zatraceně, holka, mě se neboj!“ zavolal na ni, ještě než vyklouzl na chodbu.
   Po cestě potkal Feliciana. „Hele, ty mi jdeš zrovna na ruku,“ rozzářil se.
   „Jak je Foxy?“ vyhrkl okamžitě mladý Ital a Gilbert se ušklíbl.
   „Fajn. Dospává ty probdělý noci. Bratříček se činil.“ Protočil oči v sloup a pak se na něj znovu podíval. „Dones nějaký pořádný víno, pískle. Za tu záchranu si zasloužím odměnu, ne?“
   „Rozkáz!“ rozzářil se pro změnu Itálie a šel hledat rudý mok.
   Gilbert si mezitím došel do kuchyně pro skleničky. Bez větších problémů si je vytáhl ze skříňky, vystoupal po schodech a převzal od Itala lahev s vínem.

   Foxy po celou dobu upírala prosebný pohled ke dveřím. Když se opět začaly otevírat, nesmírně se jí ulevilo.
   „Francie je lump a vykuk, ale víno má prvotřídní,“ uchechtl se Gilbert, když vcházel. „Tak, dámo, připravte tuhle lahodnou tekutinu a já zatím skočím ještě pro nějaké jídlo.“ Co slíbil, to také splnil. Obložené chleby oba zasytily.
   „Děkuju, že se o mě tak staráš,“ špitla Foxy a opatrně vzala do ruky skleněnou číši.
   „Už dávno jsem pochopil, že ženy jsou poklad. Představ si, že bys prožila život s mužem, který nestárne a neumírá.“
   Zamračila se na něj. „Nemůžu ti dát to, co bys ode mě nejspíš chtěl,“ prohlásila pevným, ale nikoli nepřátelským hlasem.
   „Jen se neboj, neudělal bych nic, co bys nechtěla. Za ta dlouhá léta už vím, jak se k ženským chovat, a nevadí mi čekat.“
   To ji zaujalo. „No a… kolik ti je vlastně let?“
   Prusko si prohrábl kštici neposlušných šedých vlasů, které se mu teď vlnily, jak je měl rozcuchané. „Popravdě, to už ani sám nevím. Ale nějakejch pár stovek let už to bude. Jen se na mě podívej. Jsem starej kmet, kterej si užívá nesmrtelnosti.“
   Blondýnka potlačila zahihňání. „A jsi si vážně jistý tím, že nejsi vampýr?“
   Naoko se na ni zamračil. „Připadá ti snad Ludwig jako stvoření noci? Nebo Ivan, co má na povel celý Rusko? Nebo ten malej… Feli?“
   Zamrkala. „Tak jsem to přece nemyslela!“
   „Ale ne, dyť já to chápu. Jestli si to madam přeje, klidně si čas od času kousnu do nějaké té nevinné panny, na panice mě neužiješ.“
   Gilbert se šklebil a ji to rozčilovalo. „Tak už si přestaň dělat legraci!“ vyhrkla a pokusila se ho plesknout po zádech.
   Uhnul jí, nechal ukápnout trochu vína na podlahu, čehož si vůbec nevšiml, a také pozvedl číši. „Na nás!“ zvolal a pořádně si lokl. Foxy zuřivě vrčela, jak v ní doutnala zloba, ale nezmohla nic. „No, nemrač se,“ snažil se ji uklidnit. „Jinak ti už nic nepovím.“
   Potřásla hlavou. Nebyla zvyklá na takový druh humoru, i když by se spíš mělo říci, že mu odvykla. Gilbert dopil, lehl si na záda a lákal Foxy, aby šla k němu. Po chvíli přemlouvání se mu usadila po boku.
   Prusko si hlasitě odkašlal a spustil: „Mezi náma máme pár ženskejch, který vedou národy. Ludwig se nebojí jen jediný… Lichtenštejnska. Je to jen malá holka, přinejmenším tak vypadá a i chování tomu odpovídá. Takže tu můžem rovnou vyřadit. A pak je tu Ivan Braginski, Rusko. Jednou se svěřil, že má dvě sestry, ale o jedné nechce vůbec mluvit a s druhou má prý strašně starostí. Jmenujou se prý Ukrajina a Bělorusko. Takže ty taky škrtám.“ Zavrtěl hlavou a znovu se napil, než řekl víc. „A zbývá nám poslední. Elizabeta Héderváry, jinak Maďarsko. Vyrůstali jsme spolu. Když jsem zjistil, že je to holka, málem jsem to neustál. Fakt měla páru. Uměla člověka zmlátit do bezvědomí. Bratrovi jsem to samozřejmě neřek. Když to zjistil, tvářil se ještě hůř než já. Ale Maďarsko se zapletla s tím blbcem Roderichem a od těch dob ho ochraňuje, jako by byl mimino. Chtěl jsem ho vidět na kolenou, ale ta sláva a opojení z vítězství trvaly jen chvíli. Já takticky ustoupil, ale Ludwig z ní má vítr a o tom rozhodně nepochybuj. Víš, jaký je pro chlapa zjištění, že ženu nedokáže zlomit?“
   „No… umím si to představit,“ zamumlala blonďatá a sklonila hlavu. Gilbert si toho všiml.
   „Ták a to je přesně ten důvod, proč je na tebe jako ras. Jsi ženská a neuznáváš ho. Nejsi žádnej poslušnej pejsek, a to je sakra dobře! A proto se tě bojí… Kdybys byla Maďarsko, už by seděl na zadku a prosil o odpuštění,“ prohlásil vševědoucně.
   Zahihňala se. „Dobrá. Tak já ti budu věřit.“ Natáhla k němu ruku a nechala svou číši dotknout se té jeho.

   Anglie musel vynaložit veškerý svůj řečnický talent (a spoustu prvotřídní irské whisky), aby bratra přesvědčil, že to tak nemyslel. Amerika se pořád ještě zlobil, proto mu musel blonďák v zelené uniformě slíbit, že odteď s ním bude ve všem počítat.
   Rozhodli se společně podniknout nebezpečnou akci – vloupat se do domu Rakouska, aby zjistili nějaké důležité informace. Alfréd nadšeně souhlasil, a když se ocitli před Roderichovým domem, nemohl zakrýt vzrušení.
   „Je to tajná akce. Vyžaduje disciplínu a naprostý klid. A teď mi pomoz najít zadní vchod,“ popoháněl bratra Arthur.

   Zadní dvířka nebyla k mání, zato našli otevřené okno. Opatrně se do něj nasoukali a podařilo se jim převrhnout jen věšák na šaty, když Alfréd škobrtl poté, co se dost nešikovně chytil závěsu.
   Chvíli se rozhlíželi a pokoušeli se najít v šuplících nějaké kompromitující listy, ale nic nenašli. Když se chtěli nenápadně vypařit, nachytal je pán domu. Zůstali totiž stát v hale o pár minut déle, než bylo nevyhnutelně nutné.
   „Vy dva v mém domě?“ Aristokrat s brýlemi se rozčílil po právu. „Dal jsem vám snad nějakou záminku, abyste se do mého sídla vkradli jako dva zloději?“
   Amerika mlčel, Anglie přemýšlel nad tím, co říct. „V téhle těžké době je každý podezřelý,“ zamumlal nakonec, ale snažil se o udržení vážného tónu.
   „Pokud teď hned odejdete, nevyvodím z toho důsledky!“ naježil se Roderich a s velice výmluvným gestem otevřel dveře. Arthur ani Alfréd se nenechali pobízet dvakrát.