31.kapitola - Poslední lest

vloženo: 05.01.2011   
počet zobrazení:   

   Zelenooký blonďák nechtěl otevřít oči, ale když to nakonec přece jen udělal, skláněl se nad ním Čína. Rychle si vybavil, proč vlastně omdlel. „Jsi homosexuál?“ zeptal se neomaleně. Hnědovlasý na něho upřel oříškové oči, pak uhnul pohledem do strany, zachytil čísi pohled a poté přikývl. Anglie se ani nenadál a už se jeho ruka dotýkala…

   Vymrštil se do sedu, vyjekl a zíral na Wang jako uhranutý. „Ty jsi… ty nejsi… to není možné!“ vydechl nakonec a pak se zastyděl a rychle stáhl ruku k sobě.
   Rusko popadl hnědovlasou zezadu kolem pasu a na představitele Velké Británie se zašklebil. „Příště už tě šáhnout nenechám, protože takhle holka je moje.“ Ivan zářil jako sluníčko, Francis se hlasitě smál a Amerika se nepřestával drbat na hlavě, oči mu málem vylezly z důlků.
   Wang k blonďatému mladíkovi natáhla ruku. „Jak… dlouho… a vy dva?“ koktal zmateně, v obličeji celý rudý.
   „Ale Arthure,“ prohlásila hnědovlasá přívětivě. „Jako bys nevěděl, že ženy v mužském světě nepřežívají. Vzpomeň si na Maďarsko,“ kývla hlavou a pomohla mu vstát.
   Zrozpačitěl. „Promiň, já… asi si budu ještě chvíli zvykat.“ Pak si otřel ruce do kabátu a podal ruku Ivanovi. „Přijmi ode mě gratulaci a… buďte spolu… no, šťastný,“ zamumlal a znovu zrudl.
   „To se pozná Angličan!“ zaškaredil se Francis. „Chováš se jako suchar!“ Vzal oba zamilované kolem ramen. „Spojenecká láska v mém domě… To se musí oslavit!“

   Představitel Japonska hleděl z okna a jedním uchem poslouchal nejnovější zprávy. Neodvážil se už znovu zaútočit na bratra, protože se mu zdálo, že Rusko nad ním stále ještě drží ochrannou ruku, soudě podle rudých kabátů neustále hlídkujících na čínských hranicích, navíc mu jeho informátoři donesli, že Ivanův dům se podezřele plní vojáky a strážnými gardami. Vzdychl si. Tušil, že ho Spojenci budou chtít odříznout. S vynaložením veškerých svých sil si obstaral špionážní lejstra a objevil něco, co se zdálo být velice cenné. Pousmál se. Je to to nejmenší, co může pro Německo udělat.

   Ludwig se zarazil, když se uprostřed noci rozezněl o patro níž telefon. S povzdechem seběhl schody a sáhl po aparátu. „Už je půlnoc,“ zabručel, ale pak se musel usmát, když zaslechl hlas Japonska. „Ale tobě to odpustím.“
   „Nemám dobré zprávy,“ začal Kiku, zatímco si volnou rukou srovnával lejstra. „Ruské síly číhají u hranic, v jeho domě se formuje armáda, jsou tam posily ze severu.“
   Nemusel říkat víc. Německo pochopil, že se mu snaží naznačit, že mu nemůže pomoci, protože je sám obklíčený.
   „Netrap se tím, možná to tak mělo být,“ vydechl si.
   „Něco jsem ti zjistil, opatřil jsem si Alfrédovy tajné materiály. V těch složkách spojeneckých agentů pracujících pro britsky mluvící země je jistá Elke Baumová vedená jako Foxy Adamsová. Mám podezření, že je to dívka, kterou jsem onehdy chytil na svém území.“ Ludwig přisvědčil a Honda dodal: „Jestli někdo ještě dokáže zvrátit průběh téhle války, jsi to ty.“
   „Příliš mi věříš,“ pousmál se, poděkoval a zavěsil. „Arthur nebo Alfréd… Ke komu z těch dvou ta holka patří?“
   Přemýšlel celou noc, až ho nakonec napadl ďábelský plán. Byl si vědom toho, že když se zdaří, té dívce se zřejmě úplně podlomí psychické zdraví, ale na tom už mu teď nezáleželo. Nebude s tím paličatým mezkem vyjednávat!

   Ráno se zamkl ve své pracovně a horečně prohrabával šuplíky a fochy. „Arthur nebo Alfréd, Anglie, Amerika, jeden z nich to zaručeně bude.“ Jenomže jak tu dívku přesvědčit, že jeho slova jsou pravdivá? Potřeboval hmatatelný důkaz, který neměl. A protože mu chyběl, nezbývalo mu, než ho vytvořit.

   Kdysi se s bratrem rozhodl, že dokáže Kirklandovi, že jeho tajná služba se má od té německé ještě hodně co učit. Připevnili mu tehdy štěnici pod stůl v kuchyni, tiskli se v pohodlí domova k odposlouchávacímu zařízení a dusili v sobě smích jako dva puberťáci. Ten den si pozval Arthur domů bratra Ameriku. Na jejich rozhovor bude vzpomínat do smrti.
   Zelenooký blonďák si připravil všechno potřebné. Musel se konečně před svým mladším sourozencem alespoň trochu vytáhnout.
   „A co to bude, maestro?“ zajímal se Alfréd a nakukoval do mísy, přičemž ho nenapadlo prohlédnout si rozevřenou kuchařku.
   „Bude to dort,“ prohlásil Arthur pyšně. „A budu ho míchat touhle dlouhou vařeč…“ Ztuhl, když se mu přelomila v ruce. Nechtělo se mu přiznávat, že náhradní nemá, proto rychle zkoušel přijít na nějakou výmluvu. „Prožili jsme toho spolu tolik… a teď tohle.“
   „No tak si seženeš novou,“ chlácholil ho sourozenec.
   „No jo, ale obchody otvírají až ráno. Co s tím teď?“
   „Hm…“ Amerika se nad tím chvíli zamýšlel. „Tak to zkusíme uplácat rukama.“
   Vzpomínal si, jak ten rozhovor pokračoval, to už se s potřeštěným bratrem váleli smíchy po zemi. Arthur a Alfréd se pohádali a začali po sobě házet těsto. Tehdy to byla nevinná kratochvíle, která oběma sourozencům vykouzlila úsměv na tváři, ale nyní to bylo jiné.

   Nejdříve zkontroloval, zda mužstvo poslušně cvičí pod Gilbertovým vedením, pak se ujistil, že opravdu zamkl místnost, a začal si se starou kazetou pohrávat. Je technik, něco takového pro něj bude hračka.
   Když skončil, zavolal si šedovlasého a strčil mu pod nos otevřený přehrávač. „Víš, co to je?“
   „Audiokazeta.“ Zamrkal, netušil, kam tím bratr míří.
   „Správně. A ty jí moc dobře znáš. Je to záznam, který jsme poslouchali společně, když jsme nainstalovali štěnici Kirklandovi do domu,“ odpovídal mu bratr trpělivě.
   „Dobře, pořád ještě nechápu, co máš v plánu.“
   „Hm, řekněme, že mi Kiku dal jistou velice cennou informaci, kterou hodlám využít. Poslouchej.“ Ludwig spustil přehrávač a s tichým uspokojením sledoval, jak Prusko začíná v obličeji blednout.
   „Japonsko ti předal informace… Počkat! Snad nechceš… Tohle ti nedovolím!“ Vyskočil a nevěřícně hleděl na blonďáka v uniformě.
   „Ale dovolíš, Gilberte, dovolíš, protože jestli té holce něco řekneš, budu tě považovat za vlastizrádce.“
   Šedovlasý si před ním uplivl. „Vždycky jsem věděl, že seš parchant, Ludwigu, ale nikdy bych nevěřil, že to může zajít až takhle daleko…“
   „Kdybys pořád nesabotoval moje plány, nemuselo k tomu dojít!“ rozkřikl se Německo a výhružným tónem dodal: „A jestli se dozvím, žes byl za ní, tak si nepřej vědět, co udělám.“
   To už bylo na Gilberta vážně trochu moc. „Ty hlavo skopová! Víš, že bych se pokusil i v poslední chvíli smlouvat o míru. Nenič tý holce život, nemáš to zapotřebí!“
   „Promiň, bratře, ale je v tom víc než zájem Říše. Už nemůžu ustupovat.“ Sebral ze stolu kazetu s přehrávačem a vyšel na chodbu.
   Prusko vztekle praštil do zdi. Měl tu dívku rád, pomáhali si navzájem. Věděl moc dobře, že byla prostě ve špatnou dobu na špatném místě a celé to byla jen souhra hloupých náhod. A teď se dostala do války dvou nesmiřitelných tvrdohlavých mezků, jejichž neustálé spory jí trhají srdce na kusy. Alfréd a Arthur, on už tušil, kde je pravda. Nesmí se k ní přiblížit. Nepochyboval o tom, že bratr svou pohrůžku splní. Viděl jeho zoufalost, upínal se k téhle lsti jako k poslední naději. Jenže znal Foxy, během svého věznění se mu otevřela natolik, že už trochu uměl číst v její mysli, proto věděl, že tahle jediná, ta poslední kapka ten pohár zoufalství naplní. A až uslyší hlas svého nadřízeného, nebude mít na výběr.
   „Musím něco udělat,“ zašeptal, opřel se zády o zeď a zavřel oči. Čas je teď jeho nepřítelem.

   Dívku ani moc nepřekvapilo, že za ní přišel její soudce a kat. Hleděla do chladných modrých očí ustrašeným pohledem.
   „Moji zvědové zachytili kromě klasických zpráv i soukromý rozhovor. Myslel jsem si, že by tě to mohlo zajímat. Je to ale dost špatná akustika, nepodařilo se rozluštit všechno.“
   Podal jí přehrávač. Mluvil na ni klidně, dokonce laskavě, mátlo ji to. Váhavě stiskla tlačítko a ztuhla, když rozeznala Arthurův hlas. „Prožili jsme toho spolu tolik… a teď tohle.“ Ten plačtivý tón ji uvnitř rval na kusy. A když promluvil jeho bratr, neměla daleko k nervovému zhroucení. „Si seženeš novou,“ řekl. Dalo jí práci ta slova rozeznat.
   Ludwig ji celou dobu sledoval, chtěl si být jistý, že nahrávka splnila účel a že z ní neunikne jediné slovo navíc, protože by všechno přišlo vniveč.
   Roztřesenýma rukama vytáhla kazetu z přehrávače a nevěřícným pohledem přejížděla z pásky k obličeji německého velitele. V očích se jí hromadily slzy, nebyla schopna se vůbec pohnout. Arthur… to nemohla být pravda! Kdyby neslyšela jeho hlas, bylo by to jiné, ale teď nevěděla, čemu věřit. Ludwig to vnitřní napětí cítil, přímo z ní sálalo. Trefil do černého.
   Foxy náhle vyjekla, odhodila kazetu stranou a probodla Němce pohledem. „Vypadni! Zmiz odsud, ty zrůdo s lidskou tváří!“ vykřikla a s těmi slovy vystříklo do prostoru několik slz, jak zavrtěla hlavou.
   Zvedl se a přísně si ji přeměřil. „Zítra si přijdu pro odpověď. Nezkoušej utéct.“ Dal jí poslední varování a vyšel z cely. Schoulila se ke zdi a rozplakala se.

   Ludwig vyšel přede dveře a střetl se s bratrem. „Tak co, už jsi spokojenej?“ vyjel na něj a oči mu plály.
   „Ne, ale už brzy budu,“ oplatil mu tón, ale Gilbert cítil z té věty něco, co ho přimělo zpozornět.
   Blonďák si zavolal hlídku a dal jí instrukce. Vojáci se poslušně postavili podél zdi. „Už se postarám o to, abys další zákaz neporušil,“ ucedil Německo a opustil chodbu.

   Gilbert si povzdychl a opřel se o stěnu. Slyšel, jak Foxy uvnitř vzlyká a proklíná Arthura i celou alianci. „Buď tiše, holčičko,“ vyhrkl zoufale a snažil se nemyslet na to, co se stane, jestli ho někdo z hlídkujících zaslechl. Mladíci právě přecházeli na opačné straně chodby. Věděl, že musí jednat rychle. Bleskurychle vyběhl nejbližší schody, už měl plán.

   Blonďatá dívka si otírala zvlhlé oči, už neměla sílu ani ke klení. Zaslechla kroky, ale bylo jí to jedno. „Co ještě chceš?“ rozkřikla se zoufale a mladého Itala vyděsila.
   „Foxy, já… já jsem přišel…“
   Mladá žena na něho upřela pohled plný slz. „Já už nikomu tady nevěřím. Všichni jste nepřátelé! Proč jsem to sakra neviděla?“
   Feliciano si začínal zoufat. Prusko mu dal úkol, pořád myslel na jeho slova: Spoléhám na tebe, prcku. Vem rozum do hrsti a přesvědč ji, aby se nevzdala. Jde tu o její život!
   „Řekni mi, co se stalo, třeba ti dokážu pomoct,“ vyhrkl a oči se mu zaleskly.
   „Jak bys mi mohl pomoct? Ty jsi neslyšel, co říkal! Spojenci mě odepsali, už pro ně nic neznamenám!“
   „Prosím, svěř se mi. Jsem tvůj přítel… a nesmím tady být. Až se to Německo dozví…“ Vzhlédla k němu a pak mu s bolestným výrazem zopakovala slovo od slova. Ital si sáhl rukama na čelo. „A… napadlo tě, že nemluvili o tobě? A i kdyby, tak oni vyhrajou a… potom si to můžete vyříkat… Prosím, rozmysli si, co uděláš. Přátelství se nesmí zašlapat do země…“
   Zapomněl hlídat, a když ho hlídka chytila za límec u košile, příšerně se lekl a jednoho z vojáků praštil.
   „Feli!“ vykřikla Foxy zoufale, když ji druhý muž přimáčkl ke zdi a zkroutil ruce za záda. „Prosím… neubližte mu,“ vydechla, než zavřela oči. Stále existuje alespoň jediný člověk, který jí věří a kvůli kterému stojí za to bojovat.