3.kapitola - Výslech

vloženo: 29.05.2010   
počet zobrazení:   

   Otevřela oči, v hlavě jí stále zněl rázný hlas toho arogantního blonďáka ve vůdčí pozici. Zamrkala. Na zemi před ní totiž kdosi ležel. Neznámý měl hlavu položenou na rukou, pohupoval nohama a díval se na ni se zjevnou zvědavostí. Pohnula se, a ujistila se tak, že se jí to nezdá.
   „Kde ses tu vzal?“ vypravila ze sebe ztěžka a shrnula si vlasy z čela.
   „Já… nó… dveře byly otevřené,“ přiznal po chvíli. Ten hlas jí byl povědomý.
   „Počkat! Ty jsi ten kluk z chodby! Ten blonďák na tebe včera křičel.“
   „Nó, to on dělá často,“ zaculil se mladíček v modré košili.
   Přinutila se usmát. „A jak ti říkají?“
   „Já jsem Feliciano.“
   „Mně můžeš říkat Foxy.“
   „To je hezké jméno,“ usmál se na ni. „Je pravé?“
   „Ne, není. Ale to opravdové nikomu prozrazovat nebudu.“
   Rychle se s ní rozloučil a zmizel. Ještě chvíli jí na rtech pohrával úsměv.

   Ludwig došel za rebelkou osobně, donesl jí jídlo. Ani se na něho nepodívala, držela se zpátky. Bral to jako své osobní vítězství. Opatrně položil na zem talíř s polévkou a posadil se k ní. Dívala se na něho unavenýma očima, ve kterých ale zahlédl i nepatrný záblesk strachu. Po předchozích zkušenostech ji jednou rukou chytil a druhou jí začal jemným hadříkem otírat tvář. Neprotestovala. Pustil ji a odstoupil od ní.
   „Kdo tě poslal?“
   „Tobě se přece nemusím zpovídat,“ zakuckala se.
   Kývl hlavou. Sám vidí, jak je paličatá. „Vezmi si to. Ještě mi za ní poděkuješ,“ prohlásil a hodil po ní deku. Objala ji oběma rukama, jako kdyby si myslela, že jí ji zase sebere. Ušklíbl se. Brzy z ní dostane, co chce vědět, a pomsta bude sladká.
   Když odcházel, vybavila si v mysli obrázek jeho poslušného ocásku, toho mladíčka se zářivýma očima. A v tu chvíli si vzpomněla, že měl na pravém oku ošklivou modřinu. Že by ho tenhle mizera také trestal? Vlastně by se tomu ani nedivila. Vzdychla a natáhla se po jídle a přitom vděčně pohlédla na červenou deku. Aspoň jí nebude v noci zima.

   Blonďák přišel k večeři jen v košili. Bylo úplně jasné, že zase cvičil. Úkosem pohlédl na Feliciana, který si tiskl k tváři studený polštářek. „Nedívej se tak na mě. Přece jsem nemohl tušit, že mě zase budeš ignorovat.“
   „Ale já jsem slyšel divné zvuky. Co se té hezké dívce stalo?“
   Podíval se na něho o poznání zuřivěji. „Aha, takže vy dva už se znáte.“
   „Jmenuje se Foxy,“ usmál se Feliciano a strčil si do pusy lžíci.
   Hm, takže lištička. Jak trefné! Ironicky se nad tím ušklíbl a sáhl po talíři.
   „Je strašně milá,“ pokračoval hnědovlasý. „Ona je host?“
   Kdyby si měl Ludwig hlasitě povzdychnout pokaždé, když Feliciano vypustil z pusy pitomost, nejspíš by už dávno umřel na kýchavici. „Ona je nepřítel!“ prohlásil rázně a pak se po něm znovu podíval. „Ty si vážně myslíš, že hosty obvykle zavíráme do sklepa?“
   Jeho přítel si rozpačitě prohrábl vlasy. „No… kdyby už v domě nebylo místo,“ začal, ale blonďák usoudil, že bude lepší utnout to hned v začátku.
   „Na nic jsem se neptal!“ zarazil ho rychle. Pak si povzdychl. „Ona je nepřítel a dlouho tu s námi nepobude.“
   Mladíček si to musel chvíli srovnávat v hlavě, ale Německo věděl, že stejně nic nepochopil. „To jsem tě opravdu nic nenaučil? Víš přece, jak jednáme s nepřáteli státu.“
   Mladíkovi v modré košili se do očí nahrnuly slzy. „Ale… ale…“
   Ne, vážně to nechápe. Ludwig se od něho odvrátil a zavrtal zrak do talíře. „Můžeš za ní chodit, kdykoli budeš chtít, nebudu ti bránit.“
   Jak správně očekával, okamžitě si přestal všímat talíře a vyběhl pryč. Možná mu měl říct, co všechno se v poslední době stalo, třeba by pochopil, že tuhle holku prostě nemůže nechat jít. Koneckonců, tohle je válka, a kdyby ji prohrál, ponese hrozivé následky a bude ostatním vydán na milost. Jenže… ať by řekl cokoli, ten hnědovlasý kluk nepoužívá mozek. Myslí totiž srdcem.

   Dveře zůstaly otevřené. Dovnitř vešel človíček s lucernou v jedné a bílou vlajkou na dřívku v druhé ruce. Blonďatá se opatrně nadzvedla. „To jsi ty, Feliciano? Co ta vlajka?“ Neodpověděl jí, jen přišel blíž. Teď už mohla vidět ty oči plné slz. „Copak je? Ten šmejd ti ublížil?“ Zavrtěla hlavou. Co by s tím asi mohla dělat, vždyť není v pozici, aby si mohla klást podmínky. Přesto… vztek mít může. Přisedl si k ní, mával vlaječkou a slaný proud se spustil znovu. „Pojď blíž, no.“ Nechala ho, aby ji objal, a zkoušela ho utěšit. Poplácávala ho po ramenou rukou plnou jizev. „Pak mi všechno povíš, ano?“
   Byla to jedna velká ironie. Spíš by někdo měl utěšovat ji. Tenhle kluk před ní… dovedla si živě představit, co se mu nejspíš stalo. Určitě ho jako malého odtrhli od rodiny, a když trochu povyrostl, strčili mu do ruky zbraň a poslali ho na frontu. Rozhodla se, že bude silná, už kvůli němu. Zaposlouchala se do ticha a všimla si, že klučík začal šeptat.
   „Víš, on… on není zlý. Jenom… se strašně snadno naštve.“
   Foxy obrátila oči v sloup. „Vážně? V tom případě to ale dává hodně divně najevo. Přiznám se, že z něj mám strach.“
   „Ale…“ Malinko se od ní odtáhl, aby si ji mohl prohlédnout. „Vy… vypadáte stejně.“
   Vzdychla. „Aha, takže sis toho všiml.“
   Snad to způsobila ta nevinná poznámka, že Itálie opět začal nabírat a slzičky stříkaly na všechny strany. Přinutila se usmát. „Potřebuju… potřebuju trochu zesílit. Takhle slaboučká nezmůžu nic. A slibuju ti, že jestli na tebe vztáhne ruku, tak…!“ Víc však říci nestačila, protože ji znovu pevně objal. Ubohý Feliciano. Tohle se nemělo nikdy stát!

  Blonďatý velitel kráčel do podzemí jen v košili. Říkal si, že tentokrát to možná přehnal. A moc dobře věděl, kde ho nejspíš najde. Když uviděl otevřené dveře, jen se v tom utvrdil. Opatrně nakoukl dovnitř. Uviděl zbytečně rozsvícenou svítilnu, bílou vlaječku na podlaze a chladný pohled v jejích očích. Tiskla k sobě hnědovlasého.
   „Všechno bude dobré, neboj se. On už ti neublíží.“ Poslední slova řekla dost důrazně, věděla, kdo stojí u dveří. Pochopil, že překáží, a vzdálil se.
   Feliciano znovu popotáhl. „Ale… já se nebojím o sebe. Německo je můj kamarád, nic mi neudělá.“
   Povzbudivě se na něj usmála. „Když mi pomůžeš, nějak to už dopadne. Já se nevzdám!“
   Podíval se na ni. Znal tenhle tón a vzpomněl si na jednu drobnou příhodu.
   Tehdy ho sužovaly zlé sny, blouznil z horečky a doktor pro jeho ošetřovatele neměl právě povzbudivá slova. „Ten mladík je hrozně zesláblý. Bude to zázrak, jestli se ještě zvedne z postele.“ Muž s blonďatými vlasy si otřel pot z čela. Nerad viděl, když se Itálie trápil, a tohle skutečně vypadalo vážně. On byl vždycky tak... bezprostřední a soucitný, lidí jako on je po čertech málo. Ludwig se odmítl smířit s lékařským verdiktem, proseděl u něj dny i noci, aby mu vyměnil obklady a snížil horečku. Jako v mlze slyšel Feliciano jeho hlas zabarvený hněvem.
   „Zatraceně! Tak už konečně vstaň! Nebo mi chceš snad říct, že všechno tohle snažení bylo k ničemu? Ale já se nevzdám! Donutím tě vstát z té postele!“
   Přestal se vztekat a podíval se na svého přítele. I ve spánku se usmíval.

   Německo ztěžka dosedl na svou židli a sáhl po telefonu. „Japonsko? Můžu s tebou chvíli mluvit?“ Počkal si na kladnou odpověď a pak pokračoval: „Ta holka mi začíná přerůstat přes hlavu. Nerad to říkám, ale potřebuju tvoji pomoc.“
   Černovlasý měl pro něho zdánlivě jednoduchou odpověď. „A proč to prostě neukončíš?“
   „Ne! Tak to ani náhodou!“ Blonďák to rázně zamítl. „Za tou poslední sabotáží stojí ona a já se postarám, aby ten, kdo ji na to najal, trpěl jako zvíře. O svou pomstu se připravit nenechám!“ Pak se malinko uklidnil. „Nemáš nějaké další zprávy?“
   „Ne, zatím žádné. Možná ještě nepřišli na to, že zmizela. Spojenci mají ve svých službách spoustu agentů. O jednoho víc nebo míň, to už nic nemění.“
   Připustil, že něco pravdy na tom bude. „Nemysli si, že tu holku nakonec nezlomím. Víš, že nejsem zlý člověk, ale tohle už bylo přespříliš. Myslíš, že bys sem mohl přijet?“ Uslyšel vyhýbavou odpověď. „Čekám tě,“ řekl blonďák a zavěsil.

   Když pro ni přišel, spala opřená o zeď. Probudilo ji až divné cvakání. „Nejsem netvor,“ zabručel a odnesl těžkou kovovou kouli o kus dál. „Vstávej! Půjdeš se mnou.“ Pomohl jí na nohy.
   „Tak mi dej aspoň nějakou zbraň.“
   „To bys měla příliš jednoduché,“ utrousil a sevřel jí paži. „Ještě jsi mi totiž neřekla, co chci vědět.“
   Byla zmatená, když ji dovedl do jiné místnosti, kde byl jen jeden stůl a tři židle. „Sedni si a chvíli počkej. Můžeš se rozhlédnout, ale stejně tu nenajdeš nic, čím bys mě mohla zranit.“
   Unaveně se v tomhle novém holobytu posadila a položila si hlavu na zkřížené ruce. Nechal ji v místnosti samotnou a vyšel na chodbu. Jeho černovlasý přítel už na něho čekal.
   „Není snadné se sem dostat,“ zamumlal místo omluvy. „Je uvnitř?“ zeptal se zvědavě.
   „S trochou štěstí ano,“ ušklíbl se druhý muž. „Přezdívají jí lištička. Moc rád bych věděl, kdo za tímhle vším stojí. Spojenců je spoustu a já si opravdu nemůžu dovolit likvidovat je po jednom.“
   Japonsko chápavě pokýval hlavou. „Takže ty si tedy myslíš, že tohle rukojmí je pro nás cenné?“
   „Můj vnitřní hlas mě o tom přesvědčuje.“

   Kdosi vešel do místnosti, dával si ale pozor, aby mu neviděla do obličeje. Odložil však do rohu zbraň. „Ta katana…,“ hlesla, v tu chvíli se k ní obrátil. „Tak se mi to nezdálo,“ bolestně se usmála. Byl to ten muž, který ji chytil. Kývl směrem ke dveřím. Dovnitř vešel blonďák a zavřel za sebou.
   „Předpokládám, že se znáte,“ řekl, z jeho tváře nevyčetla žádný výraz.
   „Je profesionálka,“ usmál se černovlasý. „Zabránila mi zjistit, komu volala, přestože věděla, že jí mohu na místě zabít.“ Sykla, nemýlila se tedy. „Nech nás tu chvíli, Německo, prosím.“
   Blonďák přikývl a odešel. Podívala se na muže s oříškově hnědýma očima a očekávala, jak se situace vyvine.
   Černovlasý si položil ruce na stůl a přísně se na ni podíval. „Zdravím tě, jsem Japonsko. Měla bys udělat, co ti říkají, ušetříš si tím spoustu trápení. Víme, že jsi předala informace o té sabotáži. Řekla jsi, že Německo pukne vzteky, teď máš možnost to zažít na vlastní kůži. Nevěříš mi?“
   Zavrtěla hlavou. Možná to vážně nebyl vtip. S Arthurem to přece bylo stejné. A pokud je tenhle voják, co postává přede dveřmi, skutečným pilířem celé Spolkové republiky, o to větší má chuť plivnout mu do tváře.
   „Tak co mi odpovíš? Uvědom si, že my nebudeme sedět se založenýma rukama! Zjistíme, kdo tě poslal. Já teď odejdu, vracím se do své země. Ale rád bych ti řekl, abys byla opatrná. Německo přísahal, že se krutě pomstí tomu, kdo ho přede všemi tak ponížil, a mezi námi… není to planá hrozba. Válka stále trvá a my se budeme bránit!“ Vstal a se stejně pronikavým pohledem zamířil ke dveřím a sehnul se pro katanu. Pak se ohlédl. „Řekni, co víš, a všechno bude snazší.“