TOPlist


Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz

 308-485-860

Povídkářský meil:
 Leonyda.Styron
@seznam.cz

 Lea Schröpferová - Facebook

Hlavní menu

   ›› Úvodní strana
   ›› O autorovi
   ›› Guestbook
   ›› Odkazy

Fanfiction

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Na motivy seriálů

Slash + erotická zóna

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Originální tvorba
   ›› Hetero povídky 18+

Originální tvorba

   ›› Vydané knihy - důležité info
   ›› Průřezy příběhů
   ›› Jednorázovky

Srazy, cony, akce

   ›› Přednášky
   ›› Srazy

Bonusy

   ›› Vzpomínková sekce Letaxu
   ›› Povídky na přání
   ›› Povídky od vás pro mne
   ›› Vaše obrázky
   ›› Teoretické okénko
   ›› Můj pohled na fanfiction
   ›› Audio povídky
   ›› Zvířecí patroni povídek






   

7.kapitola - Být stále ve střehu

vloženo: 28.06.2010   
počet zobrazení:   


   Samozřejmě, že ho neposlechla, a teď ospalýma očima mžourala na mokrý hadr v levé ruce. Jistě, mohlo ji napadnout, že si pro ni přichystá nějaké ošklivé překvapení. Každou chvíli bude půlnoc a ona dostala za úkol vydrhnout podlahu, a ještě si k tomu musela vzít zástěru, aby mu nezašpinila košili, kterou jí milostivě přenechal, protože neměl na výběr.
   Bylo jí jasné, co tím sleduje, ale stejně ho nenechá vyhrát. Za každou věc, narážku, průpovídku, která se tomu arogantnímu Němci nelíbila, následoval nějaký trest. Když prohrál, padlo to na ni, a kdyby vyhrál, dopadlo by to stejně, protože ona by si to nenechala líbit. Proklínala celý ten zásadový německý národ, jehož nechtěnou součástí byla.

   Ludwig měl stále pochybnosti o včerejšku. Nebyl si jistý, zda skutečně slyšel dobře. Foxy příslušnicí Německa? Měl několik způsobů, jak to zjistit, a všechny byly tak jemné, že jí to možná bude připadat podezřelé a dá si pozor. A pak tedy bude muset přitvrdit.

   Odpoledne nařídil Felicianovi, aby přivedl jejich zajatkyni do jídelny a přidal k tomu prosbu, že by ho nesmírně těšilo, aby s nimi poobědvala. Nebylo jí to po chuti, ale nakonec se nechala přemluvit. Modrooký velitel si dal tentokrát skutečně záležet. Poslední dobou nevařil moc často, přestože ho to bavilo. Jen ji na něčem nachytat. Přece se nějak musí přesvědčit, že má pravdu, jinak by mu to ani nedalo spát.

   Foxy se dostavila v modré košili (už řádně zmuchlané) a přijatelné náladě. Celé dopoledne si lámala hlavu, co za podlý trik se chystá, když ji najednou zvou ke společnému obědu. Ani se nenamáhala upravovat, stejně si pak bude muset znovu vlézt do té zlaté klece, její soukromé ložnice.

   Podivila se, když před ni postavili dva zakryté talíře. Sundala z nich poklop. Na jednom voněly čerstvě opečené klobásy, pod dalším byla postavená mísa plná těstovin. Její spolustolovníci měli před sebou to samé, mladý Ital si hned začal vidličkou namotávat těstoviny. Ten blonďák nejedl, na něco čekal. Klobásy… těstoviny… dva národy, jedno rozhodnutí… Aha! Už ví, v čem je zakopaný pes!

   Blonďák vítězoslavně zatnul pěsti, když sáhla po klobáse a pak zaúpěl, protože si ji obalila špagetami. „Tohle…to je hrozné barbarství!“ dostal ze sebe přiškrceně, ona se na něj na oplátku mile usmála. Pak ji k jeho naprostému zděšení začal napodobovat i Feliciano. „Itálie! Takhle se to přece nejí!“ Jestli ho neschvátí infarkt, tak už nic.

   Blonďatá se navrátila do vykázaného pokoje, pečlivě si opláchla ruce a tváře zamazané od těstovin a v duchu přemítala, jaký trest asi dostane za tohle. Párkrát zlostně bouchla do polštáře a opatrně vykoukla z okna. Křoví pod ní se hýbalo, sice jen nepatrně, ale i na tu dálku to bylo poznat.
   „Hej, ty! Vylez, vidím tě!“ Kdosi rozhrnul zeleň a vyšel ven. Pro ni neznámý německý voják. „Proč se schováváš? To ti přikázali, abys mě hlídal?“
   „No… to totiž… vlastně ne.“
   Foxy potřásla hlavou. Docela by ji zajímalo, kolik jinochů se na ni chodí tajně dívat. Možná doufají, že jim ji jejich šéf přenechá. Odporná představa, ale možná lepší než se nechat zastřelit.
   „A jak se jmenuješ?“
   „Albert, madam,“ zněla jeho odpověď.
   Usmála se a pak uslyšela cvaknout v zámku klíč. „Rychle se schovej!“ křikla z okna a sedla si na zem, předstírala, že přemýšlí.
   „Uznávám, že včera to nebyl férový boj. Chci ti navrhnout odvetu.“
   Ani se na Ludwiga nepodívala, jen zavrčela: „Ale já už nechci bojovat.“
   „Včera jsi mluvila jinak,“ poznamenal, nevšímala si toho.
   „Včera bylo včera a dneska je dneska. Nemysli si, že nevím, co tím sleduješ. A dělej, co chceš, pane veliteli, já své přátele nevydám.“
   Zvedl se, odcházel a pak se otočil. „Dobrá. Ale odteď se měj na pozoru!“

   Vztekle praštila do polštáře. A znovu… a ještě jednou. Proklínala se za svou neopatrnost, ale to už teď nezmění. Je tady jako zajatkyně a může už jen doufat, že se Spojencům podaří tuhle válku vyhrát. Do té doby musí všechna tahle příkoří vydržet. Upsala svou duši vládci Anglie a on jí oplatil jako nikdo jiný, přátelstvím.
   „McKintire, nechte nastoupit mužstvo!“ poručil zelenooký mladík v uniformě stejně barvy.
   „Jak si přejete, pane!“ zasalutoval důstojník. „Posádko, nástup!“
   Vojáci se okamžitě vyrovnali, jako nováček stála mezi nimi a hleděla na Arthura nic neříkajícím pohledem.
   „Chci mluvit s agentkou Foxy Adamsovou,“ řekl.
   Muž pozdvihl obočí. „Nejsem si jist, zda je to její pravé jméno, pane.“
   „Je krycí, sám jsem jí ho přidělil, a v žádném případě si nepřeji, aby někdo pátral po její skutečné identitě. Rozumíte, důstojníku?“
   „Samozřejmě,“ přikývl velitel a zavelel rozchod s výjimkou pro agentku Foxy. Trpělivě čekala, co se bude dít.
   „Půjdeš se mnou,“ oznámil jí Arthur. „Něco tě tu jistě naučili, od téhle chvíle budu na tvůj výcvik dohlížet sám.“


   Strnula, když dveře znovu zaskřípaly. Opatrně se skryla za postelí. Ludwig nakoukl dovnitř a rozhlédl se. Kde je? Pak se ušklíbl, domyslel si, že se před ním schovává, a přikradl se k ní zezadu. Ztuhla, když ucítila něčí ruku na svých zádech, ale pak se prudce otočila a muže udeřila. Byla to slabá rána a on se tvářil… zklamaně.
   „Výborně, máš dobrou mušku.“
   A pak odešel. Byla vzteky bez sebe. Nejdřív tohle nečekané překvapení a pak… úsměv? Na co si to ten pitomec hraje?
   Kdyby to bylo za jiných okolností, řekla by si, že se ji možná pokouší svést. Od Feliciana o něm věděla dost na to, aby si domyslela, jak nebezpečný je to protivník. Přísný, zásadový, arogantní, ale především voják, který se neštítí zabít. Vždycky bude lepší než on, přestože se mu to nikdy neodváží říct do očí.

   Pokusil se ji toho dne vyvést z míry ještě několikrát, pokaždé jí to připomnělo čas strávený výcvikem. Na akademii se stala terčem šikany, protože každý věděl, že se tam dostala díky protekci. Dívka beze jména, nijak nevynikající, přesto s určitými výhodami, to bylo lákadlo pro agresory. A když ji pak Arthur vzal pod svá ochranná křídla, cítila, že mu ten dluh musí splatit.
   Uskočil a zavrtěl hlavou. „Tímhle nevinným kočkováním mě neporazíš, Foxy.“
   „Přece je to jen trénink, ne?“
   „Skutečně? Opravdu jsi si tak jistá tím, co tvrdíš?“ V očích se mu zablýsklo a vzápětí jí podkopl nohu tak šikovně, až jí v ní zabolelo.
   „Ty…,“ vydechla nevěřícně.
   „Začneme trénovat, až uvidím, že to bereš vážně. A pokud mám být k tobě tvrdý, pak to udělám. Teď jsem tvým nepřítelem, Elke.“
   Zatrnulo v ní, jen on znal její pravé jméno. Tehdy mu prozradila všechno o své minulosti, protože cítila, že mu může věřit. Nabídl jí nový život a nechtěl nic na oplátku. Byla to až příliš velkorysá nabídka.
   „Ale… když tě zabiju, popraví mě!“ namítla.
   „Pak ti vypíšu potvrzení, že jsem ti to dovolil,“ uchechtl se a pomohl jí vstát.


   Už měla toho proklatého Němce právě dost. Ze zničeného prostěradla vyrobila past. Natáhla pruh látky mezi dveře a druhý konec držela v ruce. Všimla si, že nástrahu uviděl, a určitě si teď v duchu říká, že je primitivní a stačí ji jen překročit. Jenže jakmile to zkusil, Foxy pořádně zatáhla a důstojník se svalil na zem jako zralá slíva.
   „Co to má…?“
   Sedla si na postel a smála se zvonivým smíchem. Ušklíbl se, měl rád, když se jeho protivník snažil o odpor. „Tohle kolo jsi vyhrála, lištičko,“ řekl jí, zatímco se zvedal.
   „Ráda bych věřila tomu, že už nepřijdeš,“ opáčila vztekle a počkala, až zas zmizí, pak odklidila past. Nehrál fér, jenže to Arthur také ne.
   Praštil tyčí do stromu, za kterým se schovávala, jen tak tak uhnula. Začínalo to být vážné. Řekla si, že vsadí všechno na jednu kartu. Vyběhla z úkrytu, nechala se chvíli pronásledovat, pak se znenadání otočila a udeřila do vzduchu. Uhnul a její další útok zablokoval. Chvíli spolu zápasili pěstmi, pak se jí ho konečně podařilo zasáhnout.
   Chytil se za tvář a upadl na zem.
   Přisedla si k němu. „Tak se mi zdá, že jste to schytal, veliteli.“
   Spustil ruku dolů a skočil po ní, přimáčkl ji k zemi. „A mně se zase zdá, že jste strašně neopatrná, agentko.“


   Byla vyčerpaná a na klidu jí ani moc nepřidalo, když dostala k večeři omaštěné brambory. Domyslela si, že to bude další léčka, teď už nevěřila ničemu. Nakrájela si je a poslušně snědla. Přece si je nerozšťouchá, v jejím novém domově ji naučili jíst jako civilizovaného člověka. Ani ji moc nepřekvapilo, že jakmile dojedla, blonďák už si přišel pro talíř. Určitě u těch dveří šmíroval celou dobu.

   Večer byl poklidný, ale Foxy nemohla usnout. Její dveře zůstaly otevřené, ale byla tak unavená, že ji ani nenapadlo pomýšlet na útěk. V tomhle hrozném stavu by stejně moc daleko nedoběhla.
   Neustále se převalovala a vůbec si nevšimla cizince, který našlapoval neuvěřitelně opatrně a pak dosedl na její postel. Unavená žena ho spatřila až ve chvíli, kdy se chtěla převalit na druhý bok a do něčeho narazila.
   „Eeek!“ vyjekla a zoufale zakňučela, když byla nucena znovu pohlédnout do těch vtíravých modrých očí.
   Svou silnou paží jí přimáčkl ruce k posteli, tou druhou jí zlehka přejel po hrudi. V jejích očích četl strach. Chtěl ji jen potrápit, ne jí ublížit. Rukou ji jemně pohladil po tváři. „Přišel jsem ti popřát hezkou noc, lištičko,“ řekl, zvedl se a vyšel ze dveří.
   Křečovitě se rozvzlykala a z jejích úst unikla jen čtyři slova: „Vypadni, proboha, vypadni už!“



(Arthur měl zvláštní způsoby, jak dát najevo sympatie)


   Kapitoly: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 epilog