32.kapitola - Nečekané spojenectví

vloženo: 09.01.2011   
počet zobrazení:   

   Blonďák procházel vojenská hlášení, když zaslechl zaklepání, pozval neznámého dál. „Pane, hlásím, že pan Itálie si dovolil porušit váš rozkaz a napadl druhou hlídku.“
   Ludwigovi se orosilo čelo. „Co jste udělali?“
   „Zajistili jsme vetřelce, jak jste přikázal.“
   „A kde je?“
   „Ve svém pokoji,“ hlásil mladík a čekal na další pokyny.
   Velitel si vzdychl. Jestli to bylo špatné i předtím, tak teď už mu Feliciano neodpustí. „Klíče sem,“ zabručel a pak dodal: „Dobrá práce, vojáku. Vraťte se na místo a hlídkujte dál.“
   Vyrazil za hnědovlasým. Byl si jist dvěma věcmi – že Ital možná zviklal to děvče a že ho jeho muži museli pořádně vystrašit.

   Otevřel si dveře a s omluvným výrazem se podíval na Feliciana, který se na něho mračil. „Itálie… já…“
   „Nech mě být,“ vzlykl Ital a odmítl jeho pomoc.
   „Jen plnili rozkaz, nikdo nemohl vědět, že… že někoho praštíš.“ Chtěl mu sundat pouta, ale hnědovlasý mladík se mu bránil.
   „Děláš hrozné věci. Nechci být součástí toho plánu!“
   „Na tohle já nervy vážně nemám,“ povzdychl si blonďák a přitáhl si Itala k sobě. Pak cvakl klíčem a mladíka osvobodil. „Bylo to nedorozumění. Klidně na mě křič, unesu to.“ Díval se na něho a utvrzoval se v tom, že je nejvyšší čas, aby se Itálie vrátil do rodné země.
   „Nechci s tebou mluvit,“ řekl rázně a uhnul před ním pohledem.
   „Kvůli tomu, co ti provedli?“ zeptal se opatrně.
   „Ne, to mi bylo jedno. Chránil jsem Foxy a udělal bych to zas.“
   V jeho očích zahlédl vzdor. To mu tedy ještě chybělo. „A proč tedy?“
   „Na to ti nemíním odpovídat,“ prohlásil s bolestným výrazem ve tváři. Ludwig ho nepoznával.
   „Chápu. Poslyš, chtěl jsem ti říct, že Japonsko obklíčili a náš konečný boj se blíží. Chci, aby ses vrátil domů, vezmu všechno na sebe.“
   Ital k němu vzhlédl. „Já tu zůstanu.“
   „Ne, ty odjedeš, protože jinak můžeš skončit hůř než teď.“ Schoval pouta do kapsy. „A ještě něco… kdybys toho kluka nepraštil, tohle by se nestalo.“ Vzdychl si.
   „Vrátíš se domů, je to mé poslední slovo. Teď mě znáš, poznal jsi i odvrácenou stranu, takže víš, že pokud nepojedeš dobrovolně, donutím tě. Nevezmu si na svědomí tvůj mladý život, pamatuj si to!“
   S těmi slovy ho opustil. Ital se za ním díval. Byl dokonale zmatený.

   Scéna s náhlým přepadením otevřela blonďaté dívce oči. Věděla, že v sídle Německa začíná být horká půda, a byla si jistá tím, že chce žít. Napadlo ji i to, že jestli přežije, přinutí Arthura Kirklanda, třeba i s pistolí v ruce, aby jí řekl pravdu do očí. Chtěla ta slova slyšet od něj. Ta touha ji poháněla vpřed. Feliciano možná doplatí na to, že se ji snažil povzbudit, že za ní přišel. Nemohla připustit, aby jeho oběť byla k ničemu. Nechtěl, aby se vzdala, udělá mu tu radost. Ještě toho chce tolik prožít…

   Znovu si přehrávala v hlavě tu scénu. Výraz zoufalého mladíka, který se ji snažil přesvědčit, že má pořád ještě naději. Vyplašený pohled, když ho přepadla hlídka, jeho zoufalý boj s vojákem, který ho tlačil k zemi. Když ji z druhý z mužů pustil, praštil ji přes ruku, aby za ním neběžela a nezkoušela vysvobodit přítele.
   Povzdychla si. Feliciano jí vyprávěl o době, kdy ho zajal Arthur, a o tom, jak se zachoval, on i Francie. Klekla si a začala se modlit. Nikdy to nedělala, ale podvědomě tušila, že by to mladému Italovi mohlo alespoň trochu pomoci.

   Několikrát zabušila do dveří. Hlídka jí nechtěla odpovídat. Neměla z toho dobrý pocit. „Přestaňte tam hlučet, slečno, nebo půjdeme dovnitř,“ usadil ji ten starší. Naposledy praštila do dřeva a pak si sedla na zem. Feliciano byl jediný, kdo jí zůstal.

   Ludwig zuřil, když scházel po schodech dolů. Itálie ho má za netvora, té drzé holce se dostalo povzbuzení a celý dům je vzhůru nohama. Zaklel. Bylo mu jasné, že Feliciano na nápad jít se podívat na Foxy nepřišel sám. Když vtrhl do bratrova pokoje, už z něj vztek přímo čišel.
   „Myslíš si, že si ze mě budeš utahovat, Gilberte?“
   „O tobě už si nemyslím nic. A když to tak vezmu kolem a kolem, přestávám tě pokládat za bratra. A víš proč? Seš jenom bezcitnej hajzl!“ vpálil mu šedovlasý do tváře a zvedl ruku. „A teď vypadni, nebo zažiješ peklo, Ludwigu. Hraješ tvrdě, umím to taky!“
   Německo si odfrkl. Jeho bratr se zlobí, ale to ho přejde. Vlastně to bylo dobře. Energii bude potřebovat víc než kdy dřív.

   Prusko zaklel a padl na postel. Stres, celá ta zoufalá situace mění lidi. Věděl, že to jeho sourozenec přehání, ale nemohl mu to mít za zlé. Jenže nechtěl dopustit, aby to odnášela ta nevinná dívka.
   Znovu si přehrával v hlavě ty poslední dny. Ludwigovo špehování, bratrovy neustále pronášené nemístné poznámky a informace, o které v žádném případě nestál. Pohled velitele, v němž bylo mnohem víc než jen vztek a opovržení. A pak mu to došlo. „Já hlupák! A teď jsem ho určitě vyprovokoval! Jestli se Elke něco stane, tak si to neodpustím!“

   Vyběhl z pokoje, spěchal ke sklepení. Mohlo ho to napadnout, vždyť to stvoření dokázalo pobláznit i jeho. Seběhl schody a narazil na hlídku.
   „Tam nesmíte, pane!“
   „Já vím. Hele, řekni mi, byl tady velitel?“
   „Je venku, cvičí s mužstvem,“ přiznal voják.
   „A Feliciano?“
   „Pan Itálie trucuje ve svém pokoji.“
   Prusko se ušklíbl. „A copak jste mu provedli?“
   „Napadl mého kolegu, tak jsme ho trochu zpacifikovali,“ řekl mladík neochotně.
   „Pitomci,“ povzdychl si Gilbert. „Dyť je to armádní mimino. Bude tim poznamenanej.“ Vypustil z pusy pořádnou spršku nadávek, než je opustil. „Do háje! To si tu mám vážně zjednat pořádek sám?“

   Spojenci si na proměnu Wanga-muže na Čínu-ženu zvykli vcelku rychle. Přispěl k tomu především Francis, který nutil čtveřici do úsměvu. „Radujte se, raduje, přátelé! Máme před sebou válku a kdoví, jak skončí!“
   Hnědovlasá se musela smát. Blonďatý elegán uměl tak nádherně vtipkovat. Alfréd byl jejím jednáním stále ještě ohromen, Ivanova radost nakazila každého, až na Arthura. Ten se sice už vzpamatoval, ale rozhodně neměl chuť oslavovat. Znovu se zahleděl z okna na dvorek a ztratil se v myšlenkách. Pak sebral ze stolu lahev whisky a odkráčel s ní do vedlejšího pokoje.
   Wang si toho všimla. „Omluv mě na moment, prosím,“ šeptla směrem k Braginskému a sledovala vůdce Velké Británie až do jedné ze vzdálenějších místností. „Nechtěj mi namluvit, že ti nic není,“ začala zostra.
   Vzhlédl k ní a ušklíbl se. „Mám jenom jednu starost. Pořád tu holku hledám, ale bezvýsledně. Začínám se bát, že vážně skončila u Ludwiga.“
   „Na takové soudy je brzy, Arthure.“ Wang nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Hledal jsi zatím jen mezi válečnými zajatci, pravda může být úplně jinde. Čím dřív tuhle válku skončíme, tím dříve se budeš moct zeptat Německa, Itálie i Japonska, jestli v tom zmizení neměli prsty, protože kdyby ano, využili by určitě příležitost a pokusili se nás zastavit.“
   „Hm,“ zabručel a zavrtal pohled do země.
   Hnědovlasá mu položila ruku na rameno. „Vážně pro tebe ta dívka tolik znamená?“
   Přikývl. „Vypiplal jsem si jí, vychoval. Z ustrašený holky se stala sebevědomá a rázná žena. Bylo v ní takové zvláštní kouzlo… uměla tě rozesmát a vrátit chuť k práci. Ano, dělala chyby, ale kdo z nás ne. Zkrátka… Foxy byla jako sestra, kterou jsem nikdy neměl.“
   „Rozumím ti,“ kývla Wang hlavou.
   „Nechci se trápit před nima.“ Mávl rukou směrem ke dveřím. „Bratr by to nepochopil, ten Francouz by se mi poškleboval a Rusko by mě chtěl léčit vodkou.“
   Čína se zamyslela. „Máš v sobě mnoho negativní energie. Potřebuješ objetí.“
   Rychle ucouvl. „Já jsem chlap a chlapi nebrečí.“ Pak se na hnědovlasou dívku s culíkem znovu podíval. „A nevěřím nějaké divné čínské medicíně.“
   „Ale Arthure, dej si…,“ začala Wang, ale přerušil ji hlas ve vysílačce.
   „Kirkland, slyším. Ano, to jsou výborný novinky. Dej mi pak vědět, až tam budete hotoví, přepínám.“
   Čína na něho nechápavě hleděla. „Kdo to byl?“
   „Uhm… Romano. Ale zatím ti neřeknu, o co jde. Byl bych nerad, kdyby se ten plán nějak pokazil.“
   S těmi slovy se znovu láskyplně zadíval na ještě plnou lahev whisky. Právě teď ze všeho nejvíc potřeboval duševní vzpruhu. Nalil si sklenku, na jeden lok ji vyprázdnil, opřel se v křesle a zavřel oči. Chtěl alespoň chvíli na nic nemyslet.

   Prusko opatrně zaklepal na dveře Italova pokoje. „Kdo je tam?“ ozval se podrážděný hlas.
   „Gilbert. Pustíš mě dovnitř?“ Váhavé kroky, pak mu otevřel. „Řekli mi, co se stalo. Víš, proč jsem přišel?“ Feliciano zavrtěl hlavou. „Jdu ti poděkovat,“ pousmál se mladík v uniformě a sedl si k němu na postel.
   „Já… nevím, jestli jsem jí pomohl.“
   Šedovlasý se uchechtl. „No, podle toho, jak se bratříček ráno tvářil, se ti to nejspíš povedlo.“ Překvapilo ho, že mladíček trochu posmutněl. „Ehm… řekl jsem něco špatnýho?“ znejistěl Prusko.
   „Ne, to jen… Německo mě hrozně zklamal.“ Řekl mu všechno, co měl na srdci. Gilberta to zarazilo.
   „Poslyš… nesuď bráchu moc přísně, on to s tebou myslí dobře.“
   Feliciano k němu vzhlédl. „Vážně?“
   „Víš, s Ludwigem se to má tak, že on se musí chovat jako drsňák. Kdyby se před vojáky ukázal jako slaboch, skončí to s nim špatně. Naši muži cítí, že nejsi zrovna bojovník, a kdyby se nebáli bráchy, mohli by si s tebou ošklivě pohrát, víš, prcku? On tě vlastně celou dobu chrání, a jenom proto, že má starosti, je tak šíleně nepříjemnej,“ vysvětlil mu Prusko a zadíval se mu do očí.
   „No, ale… co Foxy?“
   Gilbert si vzdychl. „Ona… no, byla ve špatnou dobu na nesprávnym místě. A znáš Ludwiga, je to paličatej mezek a nesmí se mu odporovat.“ Poškrábal se na zátylku a pokračoval: „Myslím, že by bylo nejlepší, aby ses vrátil domů. Tam ti žádný nebezpečí nehrozí. My to tady zvládnem a já se postarám o Foxy. Tak co myslíš… je to dobrej plán?“
   Ital přikývl a roztáhl tvář do úsměvu. Ten krátký rozhovor mu udělal dobře.

   Hlavní velitel nachystal vše potřebné, aby se jeho mladý přítel mohl vydat za hranice. Překvapilo ho, že si Feliciano sbalil kufr a poslušně čekal venku před autem. „Já… připravil jsem trasu, po které se můžete dostat bezpečně až do Itálie. Pošlu s tebou dva muže v civilu. Nemělo by se vám nic stát a…“
   Hnědovlasý ho nenechal pokračovat, místo toho ho pevně objal. „Ano, pojedu domů. Dej na sebe pozor, prosím.“
   „Udělám, co bude v mých silách,“ pousmál se, jak ho to dojalo. Mladíček chtěl nastoupit, ale Ludwigova ruka na jeho rameni ho přinutila zastavit se. „Feliciano, řekni mi… kdo tě přemluvil? Včera jsi byl rozhodnutý neposlechnout.“
   „Prusko mi řekl, že to tak bude lepší a že doma budu v bezpečí.“
   Německo přikývl a zavřel za ním dveře toho nejnenápadnějšího vozu, který objevil. Zbraně byly schované, kdyby došlo k nepokojům. Všichni tři vypadali jako civilisté, neškodní, nevzbuzující pozornost. Když auto opustilo brány sídla, blonďatému veliteli se viditelně ulevilo. Pokýval hlavou. Měl by se bratrovi omluvit.

   Feliciano bez nesnází dorazil až k rodnému domu. Pozval oba členy hlídky dál a připravil jim těstoviny s velkou porcí rajčatového protlaku. S díky přijali, přestože se uvnitř honosného sídla, příbytku samotného Říma, necítili právě bezpečně.

   Itálie vyhlédl z okna. Vypadalo to tu stejně, jako když odjížděl. Lidé v ulicích, byl slyšet zpěv, žádné střílení ani jiné hrůzy. Oddychl si. Vydal se zpátky ke schodišti a otočil se ke dveřím, aby je za sebou zamknul. Někdo ho však chytil kolem pasu a tlačil ho k zemi. Hnědovlasý se poplašeně ohlédl.
   „Bráško,“ vydechl. „Co… co tu děláš?“ Romano ho zvedl, obrátil směrem k sobě a namířil na něj zbraň. „A… proč máš na sobě vojenskou uniformu?“
   „Heleď, to je úplně jednoduchý. Udělals takovejch pitomostí, a já už ti vážně nehodlám dovolit další. Teď seš spojeneckej zajatec, a jestli provedeš nějakou kravinu, tak zůstaneš bez večeře, jasný?“ Feliciano se roztřásl. Jeho sourozenec zvýšil hlas. „Hej, Antonio! Mám ho, tak můžeš nahoru!“
   Španělsko přiběhl za chviličku. „Odpusť, Romano, ale měl jsem důvěrný hovor se dvěma pány v přízemí. Teď jsou jaksi… v limbu,“ uchechtl se a zvedl ruku. „Rád tě vidím, Feliciano.“
   „No, já…“ Pohledem přejížděl po jeho nových maskáčových kalhotách. „Co se tu děje?“
   Antonio si povzdychl. „Jak jen to říct… museli jsme tě zajmout, aby byla země zase v blahobytu. Válka jí nesvědčí, a ty bys to měl vědět. Udělám ti pizzu, souhlasíš?“
   Romano se plácl do čela, schoval zbraň za záda a vytáhl z kapsy vysílačku. Měl by podat hlášení.

   Arthur usnul a Wang ho nechala samotného. Když se přístroj rozezvučel, vůdce Velké Británie se příšerně lekl, shodil rukou poloprázdnou lahev whisky ze stolu a zvuk tříštícího se skla ho konečně probral. Trochu nervózně stiskl tlačítko na vysílačce. „Kirkland, kdo volá?“ Vyslechl si sdělení a rázem byl na nohou. Jeho společníci se vyděsili, když vtrhl do místnosti s úsměvem od ucha k uchu. „Oslavujem, panstvo! Celá Itálie je naše!“
   „Jak to myslíš? Co se stalo?“ vydechl udivený Francis a opřel se rukama o stůl.
   „Víte… naši noví spojenci se o to postarali. Věděl jsem, že na Romana je spoleh. A… jasně, nesmím zapomenout ani na Antonia.“
   Blonďák se rozesmál a Francie se k němu přidal. Braginski plácal po zádech Alfréda a Wang kroutila hlavou. Konec téhle bitvy byl čím dál víc zajímavější.