TOPlist


Kontakty:
 Schropferova.Lea
@seznam.cz

 308-485-860

Povídkářský meil:
 Leonyda.Styron
@seznam.cz

 Lea Schröpferová - Facebook

Hlavní menu

   ›› Úvodní strana
   ›› O autorovi
   ›› Guestbook
   ›› Odkazy

Fanfiction

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Na motivy seriálů

Slash + erotická zóna

   ›› Anime
   ›› Fantasy
   ›› Science fiction
   ›› Originální tvorba
   ›› Hetero povídky 18+

Originální tvorba

   ›› Vydané knihy - důležité info
   ›› Průřezy příběhů
   ›› Jednorázovky

Srazy, cony, akce

   ›› Přednášky
   ›› Srazy

Bonusy

   ›› Vzpomínková sekce Letaxu
   ›› Povídky na přání
   ›› Povídky od vás pro mne
   ›› Vaše obrázky
   ›› Teoretické okénko
   ›› Můj pohled na fanfiction
   ›› Audio povídky
   ›› Zvířecí patroni povídek






   

16.kapitola - Kam až můžeš zajít...

vloženo: 14.08.2010   
počet zobrazení:   


   Estonsko nekompromisně odtáhl šedovlasou dívku z palebného pole. „Co vás to jenom napadlo? Tenhle člověk by vás neváhal okamžitě zastřelit!“
   „On… on byl Německo?“ zarazila se Ukrajina a vzpomněla si na modrookého blonďáka s tvrdým pohledem. Pak se zapotácela, ale její společník ji duchapřítomně chytil.
   „Jste hrozně potlučená, slečno. Věřte, že tohle se vašemu bratrovi vůbec nebude líbit.“ Vrtěl hlavou a nedíval se na ni.
   „Krvácíte, Eduarde,“ vyhrkla a vytáhla z kapsy plátěný kapesníček.
   Pamatuje si dokonce mé jméno, usmál se v duchu spokojeně a nechal si setřít pramínek krve ze rtů. „Nejspíš jsem se nějak nešikovně praštil. A pročpak tak zdvořilé oslovení? Zde jsme přece na bitevním poli a já nejsem víc než váš sluha.“
   „Tak… tak to není!“ vydechla a obrátila se k němu zády, aby neviděl, jak se červená. Aspoň jednou mohla být sama sebou.
   „Měla byste stáhnout vojáky. Jsou unavení, slečno Yekaterino,“ pravil a pásl se na jejím překvapeném pohledu. I on si pamatoval spoustu věcí.
   Znovu zrudla a pak jen krátce přikývla a nadechla se. „Do ležení! Pospěšte si!“

   Německo do sebe vlil další džbán piva ze svých zásob a usadil se na posteli. Situace byla vyloženě zoufalá. Podle všeho byli obklíčeni. Proč jen si toho nevšiml dřív? Jak neopatrné to od něj bylo! Pak si znovu vzpomněl na tu mladou dívku, které z neznámého důvodu zešedivěly vlasy. Dívala se vyplašeně, ale bojovala excelentně. Estonsko řekl, že je to Ivanova sestra. Nikdy se před nimi nezmínil. Proč? No, to je teď jedno. Jestli se mu podaří ji zajmout, Rusko bude muset ustoupit. S tou myšlenkou usnul.

   Estonsko ráno vstal s myšlenkou, že slečnu Yekaterinu nespustí z očí a stane se jejím stínem. Poslechla ho, vsedla na koně a jen vydávala rozkazy pro jednotky. Musel uznat, že si vede opravdu dobře. Němci se k nim neodvážili přiblížit.
   „Palte!“ vykřikla a vojsko okamžitě splnilo rozkaz. Nepřátelé byli nuceni krýt si hlavu.

   Ludwig se s několika věrnými nakonec dostal do popředí, dost blízko k dívce, která na svém oři projížděla bojištěm a neustále se ohlížela. Když teď vyrazí… Ne, ještě chvíli počká, nebylo by to bezpečné. Zastřelit pod ní koně, to by se mu ztratila ve spleti mužských těl. Pozoroval ji, jak vážně se tváří, když zvedá ruku a nařizuje salvu, jak se její rudá kombinéza třpytí na slunci a s jakou jistotou pobízí koně.
   Rozhodla se právě vyjet zpátky k ležení. Teď! Už je ta pravá chvíle! Německo vyskočil z úkrytu a pokusil se ji shodit z koně. Ozvala se hlasitá rána. Zděšeně pozoroval, jak se mu nohavice začíná zbarvovat rudě. Vzhlédl a stačil si všimnout opodál se schovávajícího mladíka, který si právě odsouval čepici z čela. Okamžitě zacílil a také vystřelil, druhý blonďák se skrčil. Dívka mezitím pobídla koně a zmizela v lidském hemžení.
   Byl to jen okamžik, ale stačil k tomu, aby se Němec skryl a Estonsko stáhnul. Sundal si čepici, měl v ní díru. Z čela mu kapal pot. Trochu nepozornosti a mohl být mrtvý.

   Co nejdříve se vrátil do tábora. „Tolik se omlouvám,“ vzlykala Ukrajina a prohlížela si prostřelenou čepici.
   „Němci jsou vlezlí, slečno. Nezapomínejte na to,“ ušklíbl se, jako by se vůbec nic nestalo.
   „Ale vždyť tě mohli zabít!“
   Usmál se na ni. „Pro svou paní bych položil i život.“
   Znovu se rozvzlykala. „Eduarde, já… nevím… co říct.“ Zadívala se do jeho očí, zdály se jí tak laskavé.
   „Ještě vydržte, slečno. Váš bratr dorazí co nejdříve. A osušte si ty slzy. Vojáci by svou velitelku neměli takhle vidět.“
   Přikývla. Měl pravdu.

   Ludwiga takové drobné škrábnutí v žádném případě nemohlo odradit od další akce. Ukázalo se ale, že to bude opravdu těžké. Blonďatý ochránce se od vyplašené a značně vyvinuté dívky nehnul na krok. Bylo naprosto nemožné dostat se k ní blíž. Ale rozhodně se nechtěl tak snadno vzdát. Pokud rychle něco neudělá, tahle bitva je prohraná.

   Po několika dalších neúspěšných pokusech dostat šedovlasou laňku, která mu z jakéhosi zvláštního důvodu připomínala jeho bratra v ženské podobě, se Ludwig rozhodl změnit taktiku a odklidit z cesty jejího zatvrzelého ochránce, který začal střílet, sotva ho zahlédl. Podařilo se mu to. Předstíral, že chce uskočit do strany, aby pronásledoval dívku, která právě seskočila z koně a opět se schovala mezi vojáky, ale pak udělal nečekaný výpad doprava a stanul Estonsku tváří v tvář. Teď už střílet nemohl, jen se bránil a to ještě ne moc dobře. Zoufale se ho snažil odrazit, protože Němec ho chtěl udeřit pažbou do hlavy. Estonsko zrychleně dýchal, právě svou zbraní zablokoval další výpad. Už si uvědomil nebezpečí, které mu hrozí, jestli teď padne.

   Ukrajina se rychle skryla za zákopem, nemohla tam ale svého ochránce nechat. Viděla, jak s ním ten svalnatý blonďák v německé uniformě bojuje. Ruka se jí třásla, když se pokusila zacílit. Klekla si, teď nesmí ustoupit. Je vůdkyní všech těch lidí tady. Nedopadne to jako tenkrát…
   Namířila pomalu puškou na terč, který si sama vyrobila a také sama zavěsila na strom. Teď přimhouřila oko a celé její tělo se napjalo. Vystřelila. Ztuhla, když uslyšela hlas bratra, který se za stromem zvedal.
   „Ou. Tomu říkám ošklivé probuzení,“ uchechtl se Ivan.
   Ukrajina zbledla. „Bratříčku? Tys… tys tam spal? Za tím stromem?“
   Přikývl, stále v tom svém zvláštním úsměvu. „No, ano. A mohl jsem přijít o hlavu. Proč máš vlastně tu zbraň?“ Teprve teď tomu začal věnovat plnou pozornost.
   „Blíží se válka. Musím se to naučit,“ vyhrkla a sevřela pušku oběma rukama.
   „Ale ty přece do žádné války nepůjdeš, sestřičko!“ namítl Rusko a podíval se na ni, jako kdyby ji dnes viděl poprvé.
   „Jistěže půjdu!“ ohradila se ostře. „Musím vás přece ochránit!“ V očích se jí leskly slzy.
   Ivanovo chabé: „To ti nedovolím, Ukrajino.“ zaniklo v zuřivém výkřiku jeho mladší sestry.
   „Co to děláš? Málem jsi bratříčkovi ublížila!“ vřískala Bělorusko a tahala sestře zbraň z ruky, ta se jí však nehodlala vzdát.
   „Já ti jí nedám!“ kvílela Ukrajina a cloumala sestřinýma rukama. Ivan je udiveně pozoroval.
   „Měj rozum, Katyusho!“ syčela dlouhovlasá a prala se s ní stále urputněji.
   „Nech mě být, Natasho!“ bránila se šedovlasá a pak zbraň znovu vystřelila a mezi sestry dopadl mrtvý opeřenec.
   V té chvíli jí Bělorusko zbraň vytrhla. „Někdo tak strašně nešikovný by ani ve válce neměl co dělat!“ odfrkla si a vůbec si nevšímala plačící sestry.

   Ukrajina potlačila vzlyknutí a znovu zamířila. Ozval se výstřel. Estonsko zavrávoral a padl na zem. Jeho nepřítel se překulil a držel si prostřelenou nohu. Yekaterina vyběhla z úkrytu, přivolala vojáky a rychle se vyhoupla do sedla. „Pomozte mi ho dostat nahoru,“ nařídila a vojáci zdvihli Eduarda do vzduchu. Když byla ona i Estonsko bezpečně usazeni na koňském hřbetě, okamžitě zavelela ústup. Její vojáci jen neradi poslechli. Nepřátelé tím byli povzbuzeni a hned začali vybíhat z úkrytu a Rudou armádu pronásledovat.
   „Zůstaňte stát! Nikdo se ani nehne!“ zaúpěl Ludwig a s hrůzou pozoroval, jak jeho jednotka, ještě před chvílí hlasitě jásající, padá k zemi, když se ruské vojsko náhle obrátilo a spustilo salvu. Sáhl si na čelo. Teď se musí okamžitě vrátit do města a vymyslet jiný plán.
   Vrávoraje se dostal díky neuvěřitelnému štěstí až k hradbám. Rána pálila, ale smrtelná není. Vzpamatuje se z toho, jen to pár dní potrvá. Ta hloupá holka ho střelila. Když se to stalo, ihned pátral očima po střelci a uviděl ji, tu proradnou malou mršku. Zajímalo by ho, kde se teď schovává Rusko.

   Spojenci byli překvapeni tím, že jim Čína navrhl uspořádat další schůzi u sebe doma. Velký zelený drak Wang poradil, že chovat se iracionálně je teď nemístné a měla by své přátele nějak upokojit. Poslechla ho. Bála se jen Ivana, ale těch pár hodin s ním v jedné místnosti vydrží.
   Spojenečtí vůdci si místo srazu náležitě pochvalovali. „Páni, Číno! Jak dlouho trvá, než se postaví takový palác?“ zajímal se Anglie.
   „Za tím jsou roky práce, Arthure,“ odvětil Čína konverzačním tónem a posadil se mezi hosty.
   „Nějaké zprávy o Japonsku?“
   „Drží se stranou,“ vzdychl hostitel. „Myslím, že hlavní útok můžeme teprve očekávat.“
   Ivan se rozvalil na pohovce a zastrčil své dlouhé nohy pod stůl. „Naše armáda drží Německo v šachu. Brzy bude maďarské území naše. Ukrajina si vede dobře.“
   „Necháš sestru, aby za tebe bojovala?“ Ta výtka přišla ze strany Francise.
   „No, ona… sama to chtěla,“ začal se vykrucovat Braginski.
   „To je ta prsatá?“ vyhrkl Amerika a hned byl přetáhnut po hlavě novinami.
   „Však to říkám, že se neumíš chovat,“ utrousil zelenooký blonďák a znovu si tiskovinu rozložil.
   To už Francis poučoval Rusko a nebral si přitom servítky. „Jak můžeš tak křehkou dívku poslat do bojové linie? Stojí proti Německu, uvědomuješ si to vůbec? Kdokoli z nás by ji ušetřil, protože je to žena. Ale on? Vydals mu sestru na milost!“
   „Ale… ona to tak chtěla!“ bránil se Rusko chabě a připadal si stále menší.
   „Pomyslete na to, že by ta britská agentka doopravdy skončila v jeho rukou! Jak myslíš, že by to mohlo skončit?“
   To bylo jako píchnutí do vosího hnízda. „Kdyby zajal Foxy, už by se tím pochlubil! Měl by nás v hrsti!“ ozval se Anglie podrážděně.
   „Nemuselo by to tak být. Nevěděl by, na koho zaútočit. Je nás přece pět, Arthure!“ napomenul ho Čína opatrně.
   „Wangu, já prostě odmítám uvěřit tomu, že…“
   Nalomený Rusko se náhle zvedl ze sedačky. „Omluvte mě.“ Jen přikývli. Rychle si omotal šálu kolem krku a vyrazil ze dveří. „Jdu ti na pomoc, sestřičko!“

   Estonsko se probral a rozkašlal se. Někdo, kdo se usmíval, ho hladil ve vlasech. „To jste nemusela. Nic… nic to není.“ Chtěl vstát, ale musel se chytit za břicho.
   „Máš pohmožděné žebro. Musíš ležet,“ pravila Ukrajina a stále jí z tváře nemizel úsměv.
   „Co se stalo s Německem?“ vydechl, když se trochu vzpamatoval a uvědomil si, že leží ve velitelském stanu.
   „Odtáhl zpátky k městu. Pár dní si teď poleží se zraněnou nohou.“
   Podivil se tomu. „Prozraďte mi, slečno Yekaterino, kde jste se naučila tak dobře střílet?“ Neodpovídala mu, jen měla ve tváři ten laskavý výraz.
   „Madam, potřebují vás na frontě.“ Nějaký voják opatrně nahlédl do stanu.
   „Hned půjdu.“ Chtěla se zvednout, chytil ji za ruku. „Zůstanu s tebou. Teď musím jít, ale vrátím se,“ špitla a znovu se na něho zadívala.
   „Prosím, buďte opatrná, slečno,“ zašeptal, když vycházela ven. Nadával sám sobě, že se nechal obelstít.

   Atmosféra na frontě se uvolnila. Německo nemohl útočit sám, jen vydávat rozkazy. Uvědomoval si vlastní bezmoc a o to větší měl vztek. Ruská armáda ho držela v šachu, ale obránci vytrvávali. Ještě není konec a on se ani nehodlá vzdát. Nemohou se přiblížit na dosah, ale pořád ještě mají šanci.
   Ukrajina se nemusela bát nebezpečí. Nepřátelé se stahovali a její jednotky mohly postupovat dál, blíže k městu. Mohla se radovat z vítězství, konec bitvy se blížil.

   Konečně mohl znovu vstát a postavit se na vlastní nohy. Už se vzpamatoval natolik, aby mohl znovu vyrazit. Teď ztrestá to troufalé děvče, nevyvázne z toho nijak snadno! Za tu prostřelenou nohu mu zaplatí!

   Estonsko se zotavoval pomalu, ale neodvážil se postěžovat si. Ukrajina dodržela slib, zůstala u něj. A teď konečně přišly i dobré zprávy. „Posily! Dorazily posily, madam!“
   Viděla vojákovu rozesmátou tvář, ulevilo se jí. „Bratr je tady! Jsme zachráněni!“

   Ludwig dorazil až k obrovskému vodnímu toku, se svými muži ho obsadili. To, co uviděl na druhém břehu, ho však málem přibilo na místo. Nebyl to jen ten houf ruských ozbrojenců, ale především dvojice stojící v jejich středu. Vysoký světlovlasý muž v kabátě držící jednou rukou kolem pasu dívku v rudé kombinéze a v druhé ruce má pušku, zcela určitě nabitou. Ivan a jeho sestra. Horší už to být opravdu nemohlo!

   Dlouhovlasá blondýna stála u plotny a připravovala oběd. „Nechápu, proč mi dali na starost zrovna tebe. Já nejsem ničí chůva!“ prskla Bělorusko a čas od času střelila po Maďarsku zhnuseným pohledem. Litva pracoval venku a Lotyšsko se před ní opět někde schovával. Zůstala na tuhle hrdou dívčinu sama. „Až se vrátí Ivan, tak uvidí! Já tu přece nejsem nikomu pro smích!“
   Možná to byl jen instinkt, ale právě v tu chvíli se Elizabeta zvedla a rozběhla se ke dveřím. Bělorusko po ní okamžitě skočila a dívky se začaly prát. O vítězi už ale bylo předem rozhodnuto.
   Rozčilená Natalia se zvedala ze země a oprašovala si šaty. „Raivisi!“ vykřikla plná hněvu. Kde se zase toulá ten Lotyš? Vyběhla ven a uviděla Litvu válejícího se v květinovém záhoně, nedařilo se mu vstát. „A co ty tu provádíš?“ Pak ji však upoutal zvuk vycházející ze stáje. Vzápětí z ní vyjela Elizabeta a rychle pobídla koně.
   „Hyjé! Hyjé!“
   „Náš kůň! Ona nám ukradla koně!“ vrčela Bělorusko a pak se rozkřikla: „Proč mám kolem sebe tak hrozně neschopný lidi?!“

   Maďarsko prchala na koňském hřbetě nejkratší cestou k hranicím. Klidně bude štvát zvíře, dokud nedorazí domů. Její lidé ji potřebují. Hlavou jí v tu chvíli probleskla trpká vzpomínka, opět v ní figuroval Gilbert.
   Bylo to jen chvíli po tom, co už nikdo nepochyboval o tom, že Elizabeta Héderváry je žena. Ona sama o sobě tvrdila, že je bojovník. Během nevinné projížďky však narazila na dalšího jezdce.
   „No, tebe bych se tu vážně nenadál,“ chechtal se Prusko a popohnal koně.
   „Nemám důvod se ti zpovídat!“ odsekla Elizabeta vztekle.
   „No no, snad se zas tolik nestalo!“ usmíval se šedovlasý. „Jen jsem chtěl vědět, v čem tedy tak vynikáš, když jsi žena. Když se teď můj hřebec rozběhne, ty mě určitě nedoženeš,“ mrkl na ni, a sotva to dořekl, už mizel v dálce.
   „To se ještě uvidí,“ zavrčela a popohnala koně. S ním neprohraje!


   Už měla domov na dosah. Pohlédla do dálky, všechno zářilo rudě. Ivanova armáda byla, kam jen oko dohlédlo. Zatvrdila se. Ukáže jim pravou sílu Elizabety Héderváry. Znovu pobídla hřebce a rozjela se z kopce.

   Klubkem vojáků projel jezdec, několik jich padlo do trávy. Té osobě vojáci uskakovali z cesty. Vedla koně tak jistě, jako by byla v sedle od dětství. Ruští ozbrojenci nechápali, co se děje. Ivan si rychle všiml, že se stalo něco neočekávaného. „Palte!“
   Maďarsko ještě zrychlila. Kličkovala, měnila směr z minuty na minutu. Kulky jí svištěly nad hlavou, ale nepolevovala. Tryskem projela nejbližší volnou cestou a ztratila se Braginskému v dálce. Ten zastavil palbu. Byl zmaten. Maďarsko musela přijít o rozum. Zavrtěl hlavou. Ne, možná by na jejím místě jednal stejně.



(Estonsko je věrným ochráncem svých pánů...)


   Kapitoly: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 epilog