20.kapitola - Co bylo řečeno kdysi, dnes už neplatí

vloženo: 22.08.2010   
počet zobrazení:   

   Ukrajina vkročila do domu právě ve chvíli, kdy Natalia vší silou praštila Litvu po hlavě Ivanovou vycházkovou holí. „To už je třetí talíř!“ běsnila a šel z ní víc než jen pouhý strach.
   „Přece jsme v… všichni nervózní,“ bránil se hnědovlasý a chránil si obličej. Pak udiveně pozoroval, jak slečna Yekaterina vroucně objímá slečnu Natashu a zhluboka si vydechl.
   „Kde je Ivan?“ vyhrkla Bělorusko a obrátila se k sestře.
   „Poslal nás domů a šel dobýt Polsko,“ informovala ji šedovlasá a ukázala na mladíka stojícího za ní. „Potřebujeme volnou židli.“
   Estonsko na tom ještě nebyl úplně dobře a cesta v sedle udělala své. Sedl si, přitom si držel břicho a poručil si čaj, Litva se ihned chopil konvice.
   Lotyšsko vykoukl zpoza rohu. „Vy už jste zpátky, slečno?“
   „Ano, konečně doma. Sestřičko, Ivan se o tebe bál.“
   „Opravdu?“
   „Měla jsem spěchat domů. Co se tady vlastně stalo?“
   Natalia si pohrdlivě odfrkla. „Ta ženská nám ukradla našeho nejlepšího koně, Litvu shodila na květinový záhon a se mnou se poprala. A proč ty vypadáš tak zničeně?“
   „Já… já jsem bojovala s Německem,“ přiznala Ukrajina po chvíli váhání. Zbylé Baltské země si k ní přisedly, chtěly vědět víc. Natalia se na sestru šklebila. Nerada viděla, že je středem pozornosti.
   „Vy jste s ním bojovala? Vždyť on je tak děsivý!“ vydechl Lotyšsko a podepřel si bradu.
   „Ano. Je velmi… děsivý. Ale Estonsko mi pomáhal!“ vyhrkla šedovlasá a zčervenala v obličeji.
   „Už jsem vám přece říkal několikrát, slečno Yekaterino, že to nestojí za řeč,“ ozval se Estonsko a hřál si ruce o hrnek.
   Dívka opatrně zavrtěla hlavou a pak pokračovala ve vyprávění: „Německo mě chtěl chytit. Kdyby se mu to podařilo, mohl vyhrát válku. Vůbec nebojoval fér. Pokusil se nás s Estonskem rozdělit, a tak jsem ho…“ Nechala větu nedokončenou.
   „Vy jste ho zastřelila?“ vyhrkl Lotyšsko v posvátné hrůze.
   „Ne, jen postřelila. Do nohy.“
   Bělorusko vztekle svírala pěsti. „Já si chtěla taky zabojovat!“ vykřikla hněvivě. „Proč vždycky Ivan slízne všechnu smetanu sám?“

   Rusko už nejméně podesáté klepal na dveře domu napůl natřeného na růžovo. Doufal, že už mu teď Polsko konečně otevře.
   „Proč bych tě měl vpustit do svého domu?“ vyštěkl Feliks a mračil se.
   „No… my jsme přišli pomoci s úklidem. Dokud tady budu, Německo se sem neodváží,“ prohlásil Ivan bezelstně.
   „Ne, díky! Já si to tu uklidím sám!“ prskl majitel domu a čekal, jestli Rusko nezkusí vyrazit dveře. Místo toho slyšel jen nějaké divné šplouchání a přemožen zvědavostí pootevřel, aby lépe viděl. „Co to máš v ruce?“
   „Tohle? To je kamarádka vodka, dáš si?“

   Lehkomyslný Polák se nakonec zlákat nechal a o další půlhodinu později už s Braginským vesele popíjeli, zatímco rudokabátníci se snažili napravovat škody v domě. „Ty jsi můj kamarád, viď?“ škytl Feliks a poplácal Ivana po zádech. Ten se nervózně uchechtl. Takhle si tu záchrannou akci rozhodně nepředstavoval.

   Wang probudilo podivné hlomození. Opatrně sklouzla ze hřbetu velkého zeleného draka a v pyžamu vyšla na terasu. „Bratře?“ vydechla nevěřícně a šokovaně si prohlédla zástupy za ním.
   Japonsko stál před svými muži s hlavou hrdě vztyčenou. „Uvědomil jsem si to až teď, že patříš ke Spojencům, což samozřejmě znamená, že jsi pro mě hrozbou. A to nemohu opomíjet.“
   Čína jen zlostně zaskřípala zuby. Japonsko tohle musel plánovat už dlouho. „Při… přišel jsi sem bojovat?“ zeptala se podezřívavě, stále tomu nevěřila.
   „Tobě se dnes nějak klepe hlas, bratře,“ poznamenal místo odpovědi.
   Čína polkla, na tohle připravená nebyla. Sáhla po kbelíku, v němž včera máchala špinavé prádlo, a vylila špinavou vodu černovlasému veliteli na hlavu. „Taková je má odpověď, Hondo!“
   Představitel východní části Osy se malinko stáhnul, chtěl sourozenci zajistit férové podmínky pro boj. Wang vrazila zpátky do ložnice a začala se oblékat.
   „Špatné zprávy, holčičko?“ broukl drak.
   „Japonsko nás napadl,“ přikývla a sháněla se po uniformě. Během hodiny sehnala všechny bojeschopné muže a byla připravena vyrazit do boje. Pak jí pohled sklouzl k pánvi a naběračce, co je nechala na stole, a na tváři se jí objevil zlomyslný úšklebek.

   Japonsko trpělivě čekal. Byl velice zvědav, jak se proti němu bratr vyzbrojí. Nebylo třeba střelných zbraní, bude to boj muže proti muži. Konečně se Čína znovu objevil na terase, tentokrát v doprovodu nebezpečně vyhlížejícího draka.
   „Stáhni své muže, naposledy tě o to žádám, Hondo! Žádný příslušník Osy mi nepřejde přes práh!“
   „Už je příliš pozdě, bratře,“ opáčil černovlasý. „Vyjdi z domu a připrav se na střet.“

   Drak zůstal na místě, z bran sídla začali vybíhat bojovníci. Čína šel v jejich čele, v jedné ruce svíral pánev a v druhé naběračku. „Nejsme příliš staří na dětské hrátky?“ vyjevil se Japonsko.
   „Nemám ten dojem. Bojuj, jak umíš,“ opáčil Čína chladně a provedl výpad s pánví. Černovlasý od něho uskočil, v ruce měl katanu. Pamatoval si, jak to pokaždé dopadlo, na druhou stranu mohla mít tahle taktika i své výhody.
   „Tak takhle mi oplácíš mou lásku a péči? Naše bratrství pro tebe nic neznamená?“ sípal Čína a snažil se ho zasáhnout. Jejich jednotky už mezitím podstupovaly své vlastní boje.
   Japonsko blokoval bratrovy výpady a nepřestával se podivovat tomu, proč jeho sourozenci tak strašně hoří tváře. „Přece jsi musel vědět, že tahle chvíle přijde!“ bránil se srdnatě.
   Čína znovu zaskřípal zuby a pokusil se ho zasáhnout ze strany. Na čele se mu perlil pot. Ten útok přišel v nepravou chvíli, žádný ze Spojenců nepřijde na pomoc. Japonsko má jasnou přesilu.

   V domě zvaném Sovětský svaz zazvonil v pozdních nočních hodinách telefon. Obyvatelé se vymanili z přikrývek a pak proběhl boj o sluchátko, který vyhrála Ukrajina. „Kdo volá?“
   „Hehe… tady… tady je… můžu mluvit s Litvou?“ štěkl jí do ucha jásavý blábolivý hlas.
   „Ehm… pro tebe.“ Yekaterina předala telefon a sledovala, jak se obličej Litvy rozzářil.
   „To je Polsko,“ zašeptal radostně. „Ano, u telefonu. Cože? S kým tam jsi? Jaká růžová?“
   Pak se v přístroji ozvaly nějaké podivné zvuky, zřejmě na druhé straně vznikla potyčka. Potom bylo chvíli ticho.
   „Haló, Litvo? Hlásí se tvůj pán. Jak to tam vypadá?“
   „Pa… pane Ivane. Tady se ni… nic neděje,“ vykoktal ze sebe hnědovlasý a zděšeně vyjekl, když se Natalia zmocnila sluchátka.
   „Kde jsi?“ vyštěkla zlostně. „Vrať se hned domů, máš tu povinnosti!“
   „Ale Spojenci mi řekli, že mám jet sem,“ vymlouval se Rusko.
   „Takže ty radši poslechneš nějaké Spojence než svou vlastní sestru?“ Natashin hlas začal nabývat na síle.
   „Ale já…“
   „Vrať se domů, Ivane!“ vyštěkla a praštila se sluchátkem.
   Polsko se obrátil k Braginskému. „Heh, kdo to byl?“ škytl znovu.
   Rusko si povzdychl. „Bělorusko, má mladší sestra.“
   „Ichich… ty máš sestru?“ podivil se Feliks a padl do křesla. Světlovlasý se shovívavě usmál. Akce se mu nějak začínala vymykat z rukou.

   S těžkou pánví se nedalo bojovat dlouho, ale Číně šlo spíše o to, aby svého protivníka unavila. Japonsko si všímal, že jeho protivník umdlévá. Kolem nich už leželo několik mrtvých, černovlasý přitlačil Wang ke zdi, podařilo se jí zasáhnout ho do kolene a prchnout do domu.
   „Utíkáš z boje, bratře?“ volal za ní Japonsko, rychle přibouchla dveře.
   Pak sáhla po svém dlouhém meči a sevřela v prstech jeho ostří. „Nechtěla jsem to nechat zajít takhle daleko…,“ zašeptala a na malou chvíli zavřela oči.

   Kiku Honda byl nucen uskočit. Ze dveří se vyřítil bojovník v zeleném a zaútočil mečem. Po tváři mu přelétl úsměv. Bratr začal konečně brát boj vážně.
   Černovlasý nepochyboval o tom, že mu dlouho vzdorovat nemůže. Dle posledních zpráv byli Spojenci zaneprázdněni bojem s Německem, nikdo z nich se sem nedostane. Proč by tolik riskovali?

   Wang si hrozící nebezpečí uvědomovala, ale dokud má sílu, bude bojovat. Snažila se minimalizovat ztráty, ale příliš se jí to nedařilo. Nakonec už neviděla jiné východisko…
   „Na hradby! Rychle!“
   Bojovníci se stáhli do města a velký zelený drak vychrlil z tlamy plameny. Hnědovláska rychle vběhla do domu a chopila se vysílačky. Zdá se, že jiná možnost není… V přístroji zabzučelo. „Čína… volá Alianci…“

   Polsko máchal štětkou jako dirigentskou hůlkou a byl v sedmém nebi. „Neloudejte se, ten dům se musí lesknout!“ Feliks převzal naprostou kontrolu nad ruskou úklidovou četou.
   Braginski si držel hlavu, měl kocovinu. Zaúpěl, protivný přístroj se hlásil o slovo. „Rusko slyší,“ bědoval a pokoušel se porozumět sdělení.
   „Říká se přepínám, Ivane,“ napomenul ho Arthur krátce a pak pokračoval: „Přišlo naléhavé hlášení z Číny. Japonsko ho zákeřně přepadl, nemá dost sil a je obléhán. Ani já, ani Alfréd tam teď nemůžeme a Francis nás pořád ještě kryje, tak mě napadlo… nemohl bys tam jet ty? Jak to vlastně pokračuje v Polsku?“
   Nestačil mu odpovědět, protože se zvenčí ozvalo: „Ne, ty ruská palice! Střecha už na růžovo ne!“
   Braginski si povzdychl. „Rusko přepíná!“

   Wang padla do peřin, po dračím útoku se Honda stáhl a začal stavět tábor. Dívka s culíkem vzdychla. Jestli přijde pomoc, bude za ni vděčná, i kdyby ji měl navštívit Ivan. Na mysli jí vytanula věta, kterou onehdy prohlásil. „Osobně tě pojedu vysvobodit se vším a všemi, co je budu mít po ruce.“ Mladá žena v pánské uniformě pomalu rozepínala knoflíky. Ještě se nechtěla loučit se svobodou.

   Japonsko na Čínu tvrdě dotíral. Velký zelený drak ho sice zahnal pokaždé, když se přiblížil příliš blízko, ale Wang věděla, že se s ním musí znovu střetnout, jakmile se svými bojovníky nabere dostatek sil.
   Byli obléháni už několik dní a stále to nebralo konce. Honda měl v úmyslu dobýt sídlo Číny a ona se bez boje nehodlala vzdát, byla by to pro ni hrozná potupa.

   Probudil ji něčí zpěv. Vycházel ze stovek hrdel a byl jásavý a hluboký. Rychle přiběhla k oknu, kterým viděla do údolí. „Braginski…,“ vydechla nevěřícně. Její nejhorší obavy se právě naplnily.

   Příchod posil povzbudil čínské ozbrojence, znovu vytáhli do boje. Rusko a Čína se vzájemně doplňovali, až ji to samotnou zaráželo. Ještě neměla možnost mu za všechno poděkovat.

   Honda vyrazil příliš prudce, Wang zavrávorala a padla pozadu do Ivanova náručí. Ten ji chtěl obejmout zezadu, ale nechtěně jí sáhl pod košili. Potutelně se uchechtl. „Ale ale, copak to tady máme?“
   Rychle ruku vytáhl, vrhl se svižně do boje a odrazil další japonský útok. Černovlasý zvedl ruku, byl to pokyn k ústupu.
   Braginski se sklonil k Číně. „Ivane, já…“ Nevěděla, co říci.
   „Heh, já už měl nějakou dobu takové tušení…,“ prohlásil zamyšleně a pomohl jí vstát.
   „Už je pryč?“ zeptala se opatrně a rozhlížela se kolem.
   „Utekl. Zůstali jsme sami,“ poznamenal tónem, při kterém ji zamrazilo. V příští chvíli ji ale světlovlasý vzal do náruče, vyděsilo ji to.
   „Co… co chceš…?“
   Neodpověděl jí, jen se smál a nesl si ji do domu. Posadil ji do křesla a klekl si k ní. Ztuhla, když své rty přitiskl na její. Nevzmohla se na odpor, místo toho mu ovinula paže kolem krku. Srdce jí divoce bušilo. Po chvíli se od sebe odtrhli. Rusko zářil jako sluníčko, Čína nevěděla, kam s očima. Nakonec řekla jen: „Děkuji ti.“