10.kapitola - A už dost!

vloženo: 29.06.2010   
počet zobrazení:   

   Alfrédovi se nějak podařilo dohodnout se s Francisem a uklidnit ho, dokonce mu rozmluvil i to, aby od Arthura požadoval omluvu. Francie byl důležitý spojenec a k Německu měl nejblíže, byla by velká škoda ztratit jeho důvěru. Amerika byl teď jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Paličatý Anglie se odmítal uklidnit, a kdyby přišli o podporu Francise, mohli by se rovnou rozloučit s hlavním štábem. Ivan čekal, až pro něj bude situace příznivější, a Čína byl celou dobu spíš jen zálohou. Alfréd netušil, co dělat. Nechtěl říkat bratrovi o svém podezření, ale pokud se nemýlil, pak jediný další z Mocností osy, kdo mohl bratrovu agentku zajmout, byl buď Itálie, nebo Německo. Ale pořád tu byla ta možnost, že se zmýlil.

   Ludwig se s Roderichem rozloučil v přátelském duchu. Musel mu ale slíbit, že odteď bude pro zásoby jezdit on. Pak si dali sbohem. Rakousko si potřeboval pročistit hlavu, proto ihned usedl k pianu, zatímco Němec v předtuše věcí budoucích spěchal s bednami plnými jídla k domovu. Mladý aristokrat ho dovedl pobavit, ale další společný život pod jednou střechou už by nikdy neriskoval. Umínil si, že svému nezdárnému bratrovi (pravdaže staršímu, ale to na věci vůbec nic nemění) domluví. Když teď zavládne chaos, nikdy nemohou tuhle válku vyhrát.

   Čína procitla, oblékla si svůj nejlepší oděv a postavila se před zrcadlo. Poslední dobou byla přepracovaná. Její nadřízený měl koneckonců pravdu. Tuhle roli si zvolila a dotáhne ji do konce. Trochu se nad tím zamyslela. Ano, nemají důkaz, na to zapomněla. Možná něco tuší, určitě Rusko, když ji k sobě tak vytrvale zve. Ale dokud ho bude hlídat jeho sestra Bělorusko, nemusí se ničeho bát. Ona a Ivan? Nemyslitelné! Jsou tak odlišní, až to bolí.
   Potřásla hlavou a upravila si oblečení. Na další meeting Spojenců musí přijít připravená.

   Foxy se vzbudila, když zjistila, že ji něčí ruka hladí po zádech. „Jak dlouho už jsi vzhůru?“ zeptala se podezřívavě. Místo odpovědi jí nabídl hrnek mléka. S díky ho přijala. „Víš co? Mohl bys mi sehnat někde hřeben? Na tohle už se nedá dívat.“
   S úsměvem přikývl a slíbil, že se pokusí. Nakonec našel něco, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat kartáčem na vlasy. Půlka zubů byla už dávno vypadaná, ale blonďatá se stejně pokusila aspoň trochu srovnat neposlušné prameny.
   „No, vypadá to, že je to zbytečný,“ uchechtla se. Přece jen se dnes probudila s lepší náladou.
   „Vypadáš jako andílek, když spíš,“ vydechl Feliciano.
   „Tak to doufám, že mi brzy nedají křídla,“ opáčila blonďatá a obrátila se k němu zády. Pak si ale uvědomila, co právě řekla, a hned se omlouvala. „Já… mám jen strach. Tenhle dům… všechno v něm mě děsí.“
   „Já tu s tebou zůstanu,“ nabídl se Ital a podal jí ruku.

   Po poledni se atmosféra přece jen trochu uvolnila. Popravdě za to mohl Itálie, který vyprávěl své kamarádce jednu příhodu veselejší než druhou. Nešlo se tomu nesmát. Z očí jí tekly slzy a on se smál společně s ní. Ani jednomu ten nabručený blonďák nechyběl. Feliciano jí vyprávěl o svém bratrovi Romanovi, o Francisovi, vlastně o všech, které znal, ale nejvíc vzpomínal na dědečka.
   „No, přiznávám, že kdyby si mě slavný Řím vybral do své družiny, byla bych poctěna. Byl to určitě mocný muž,“ mínila Foxy a držela přitom mladíka za ruku.
   „Ano, to byl. A taky moc trpěl. Vzpomínám si, jak mi říkával: „Nikdy se nevzdávej, Feliciano. I kdyby ti ublížili sebevíc, nikdy to nesmíš vzdát.“
   „Tvůj dědeček byl moudrý,“ přikývla dívka a zavzpomínala. „Tolik bych si přála, aby se dal vrátit čas.“

   Anglie se zlostně mračil. „Ne, od téhle chvíle s ním budeš mluvit ty. Já už tomu pitomému Francouzovi nemůžu přijít ani na jméno!“
   „Ale proč mu mám vyřizovat tvé vzkazy? To Rusko nedělá!“ bránil se Ivan.
   „Protože… víš co? Zapomeň na to!“
   Sklesle odložil sluchátko. Všechno, co vybudoval, se mu teď hroutilo pod rukama.

   Německo uložil jídlo do skladu, pečlivě ho roztřídil, prošel si nejnovější vojenská hlášení a pak se rozhodl najít Itálii. Když přicházel k pokoji jejich „přítěže s divným jménem“, uslyšel zvuky kytary. Snad Feliciano nehraje… A pak to zaslechl, tu úděsnou píseň, kterou Itálie složil na počest jejich přátelství. Mladíkův hlas se nedal přeslechnout, stejně tak i ten prokletý zvonivý ženský smích, který jím projížděl jako vrtačka dásní. Zaskřípal zuby a zatnul pěsti. Tomuhle učiní přítrž!

   Znenadání se rozlétly dveře. „Běž ven, Itálie. Potřebuju si s touhle osobou promluvit.“ Feliciano poslušně odložil kytaru a zmizel za dveřmi. Blonďák počkal, až opravdu zmizí, a pak vytáhl zbraň z opasku. „Už to stačilo! Má trpělivost je u konce!“ Foxy z hrdla unikl přidušený výkřik. „Sedni si!“ poručil a přiložil jí pistoli k hlavě. „Nějaká poslední slova?“ vyštěkl, v obličeji rudý vzteky.
   Dívka zalétla očima ke dveřím. Stál v nich vyplašený Ital, v ruce svíral polštář se jménem Rodericha. Možná se právě teď rozmýšlí, jestli má zasáhnout. Kolena se mu třásla, drkotal zuby. Ví o něm ten Němec?
   Foxy pevně sevřela ústa a zavřela oči. Díval se na ni. Viděl, jak se celé její tělo třese, jak zatíná pěsti a snaží se potlačit strach, který z ní čiší. Doufal, že se konečně přizná, jenže ona to neudělá, raději počká, než stiskne ten zpropadený kohoutek.

   Překvapeně otevřela oči, když zjistila, že neslyší ránu a Němec oddálil zbraň. Letmý pohled ke dveřím, aby uviděla, že Feliciano upustil polštář a nevěřícně zírá na svého přítele. Ten odhodil pistoli, která dopadla na peřinu, do měkkého. Doufal, že si nikdo nevšiml toho nepatrného záblesku strachu, který se mu mihl v očích. Vstal a opatrně se ohlédl přes rameno.
   „Německo, ty…“
   Chystal se něco říct, ale v tu chvíli jeho pozornost upoutala dívka s kadeří špinavých, zcuchaných vlasů, která se vrhla ke zbrani. Rychle po ní skočil, vykroutil jí ji z ruky a vyhodil zbraň z okna. Narazila do stromu, ozvala se rána.
   Foxy v obličeji zesinala. „Ona… byla nabitá,“ vydechla překvapeně a se strachem v očích pohlédla Ludwigovi do tváře.
   Ten ji stále držel a teď se obrátil k Felicianovi. „Itálie! Zmiz odsud! Ihned!“
   Neodvážil se odporovat, příliš se ho bál. Poslušně zmizel z chodby, stále si pro sebe něco mumlaje.
   Němec se teď obrátil k ní. „Chtělas mě zastřelit?“ vyštěkl.
   „N… ne.“ Kroutila divoce hlavou. Jen ho zkoušela zastrašit, nevystřelila by, nevychovali z ní zabijáka.
   „Nevěřím ti,“ zasyčel a stiskl ji pevněji. „Ale víš co? Už to zašlo moc daleko a mě přestává bavit hrát tuhle hru. Myslel jsem, že po tom, co jsem tě vytáhl z té sklepní díry, se začneš chovat líp. Zmýlil jsem se.“
   V očích jí četl strach. Neodvážila se vůbec pohnout. Ale jeho tím v žádném případě neobměkčí, není včerejší.
   „Sundej si tu košili.“
   Hleděla na něho překvapeně. Co po ní chce? Vytrhla se mu a držela si ruce u sebe, teď z něj skutečně šel strach.
   „Sundej si ji sama, nebo ti pomůžu!“ zahřměl. Vykřikla a pokusila se chránit si hlavu. „Jak myslíš,“ ušklíbl se a během chvilky byla pomuchlaná modrá uniforma opět v jeho držení. Dívka teď na sobě měla jen podprsenku a sukni. Chytil ji za ruce a poručil vstát.
   V obličeji zbledla ještě víc. Ten tvrdý pohled, tohle vystupování… Proboha, snad mě nechce…
   Její obavy se začaly naplňovat, když ji jeho silné paže položily na postel. Ztěžka oddychovala a přemlouvala tělo ke vzpouře. Ne, tohle mu nedovolí. Nikdo ji nedonutí vyspat se s nepřítelem. Pak něco cvaklo a blonďák se zvedl, v ruce schoval klíč. V duchu zaúpěla, teď už není na útěk ani pomyšlení. Co zamýšlí?

   Nestalo se nic, jen přistoupil k oknu. Nechávala ho teď zavřené, protože venku začínalo mrznout. Vyděsilo ji, když ucítila chladný noční vzduch. „Pusť mě, prosím. Vždyť… takhle tu zmrznu!“ vzmohla se na poslední odpor.
   Sedl si k ní. „Snažil jsem se chovat k tobě slušně,“ řekl jí. „Provokovalas, to máš za to. Jsi nepřítel, a odteď se tak s tebou bude jednat! Víc ti k tomu nemám co říct.“
   Vstal a odcházel. Zírala na jeho záda. „Ne… Prosím… teď přece nemůžeš… odejít…“