22.kapitola - Provokatér

vloženo: 31.08.2010   
počet zobrazení:   

   Mladá žena seděla u dveří a třásla se. Velitel se vrátil příliš brzy a jistě v nedobré náladě. Kdyby to jen tušila, využila by svou zdánlivou svobodu lépe. Teď se vrátí doba teroru a útlaku. Zase se bude muset schovávat a poníženě prosit o lidskou společnost. Během těch pár týdnů se naučila šedovlasému důvěřovat. Obrátí se to teď všechno proti ní?
   „Pusť mě dovnitř.“ Kdosi nesměle klepal do dveří. Bylo to dvojí klepnutí, jejich smluvené znamení.
   „Jsi to ty, Gilberte?“ Opatrně se zvedala.
   „Jo, já. Nesu novinky a nějakou vodu.“ Pro sebe si přikývla a sáhla po klíči. Šedovlasý vpadnul dovnitř a tvářil se… zvláštně.
   „Špatné zprávy?“
   Vzdychl. „To teprv uvidíme. Ludwig se s osazenstvem domu zamkl v kanceláři a právě teď se odtamtud ozývají všechna užitečná slova našeho nádherného společného mateřského jazyka.“
   Protočila oči v sloup. „Jak o tak důležité věci můžeš vtipkovat?“ zaúpěla a sedla si na postel.
   „Jen se neboj. Dokud jsem tady já, nic ti neudělá.“ Objala ho a zavřela oči. Přála si tomu věřit.

   Blonďatý Němec dorazil do domu hned, jak to bylo možné. Za hranicemi Maďarska se rozloučili s Elizabetou. On se nejkratší možnou cestou vydal do bezpečné zóny, zatímco hnědovláska pokračovala na rakouské území. Divil se jí. Přece musela vědět, že se žene do záhuby.

   Rozrazil dveře, pořádně s nimi práskl a nechal si svolat mužstvo. Vojáci se rozestavili podél stěn jeho kanceláře. Rázně vstal od stolu, zamkl a začal si k sobě jednoho po druhém volat. Chtěl zjistit, co tu prováděl jeho bratr. Velmi rychle přišel na to, že se tu příliš věcí k lepšímu nezměnilo. Za pozitivní považoval snad jen to, že Itálie se alespoň trochu zklidnil a během jeho nepřítomnosti nebyl nikdo zraněn.

   Seděl u stolu, co chvíli si sahal na čelo a byl v pokušení si po každém hlášení měřit teplotu. Viděl, že se jeho bratr skutečně činil.
   „A co ty? Nemáš mi co říct?“ vyštěkl na vojáka, který se za svými kolegy schválně krčil. „Jméno?“
   „Stein. Albert Stein, pane.“ Mladík poslušně zasalutoval.
   Velitel kývl. „Tak mluvte, vojíne,“ vyzval ho.
   „Já… nevím, co říct. Nemyslím si, že by se tu dělo něco zvláštního,“ vypravil ze sebe neochotně.
   Ludwig se postavil a oběma rukama se zapřel o stůl. „Vyslechnul sis hlášení svých kolegů a troufáš si mi tvrdit, že se tu nic nestalo?“ ucedil chladně. Pak zhluboka vzdychl a sáhl do pracovního stolku. Potom podal překvapenému vojákovi lejstro s razítkem. „Ty a ten kluk támhle v rohu jste s okamžitou platností převeleni do muničního skladu.“
   „Rozkaz, pane,“ dostal ze sebe oslovený přiškrceně a sklonil hlavu. „Dovolte nám odejít, pane.“
   „Zmizte,“ vzdychl unaveně a znovu se posadil. Pak podal svému dočasnému zástupci klíče, aby mohl odemknout.

   Když byl konečně opuštěn, složil hlavu do dlaní. Teď musel vzít rozum do hrsti a začít vymýšlet nový plán a hlavně další obrannou strategii. Mohl na něj zaútočit kdokoli ze Spojenců (snad s výjimkou Číny), musí být tedy připraven. Podle všeho v domě vládla uvolněná atmosféra, takže si mohl snadno domyslet, že mu jeho mužstvo zlenivělo a zpohodlnělo. Postaví je do latě a pak se uvidí, jestli nezačnou zase poslouchat. A ta blonďatá… už jen zvuk jejího jména mu na čele dělal vrásky. Hlídali ji dobře, protože je stále v domě, ovšem pořád byl na mrtvém bodě, nikdo o ní nevěděl nic bližšího, krom toho, že je zbrklá, impulzivní a umí dělat eintopf. Jediné, co se mu potvrdilo, bylo to, že je skutečně Němka. Rád by si s ní promluvil mezi čtyřma očima, ale bratr ho k ní odmítal pustit.
   Paličák, vůbec se nezměnil, povzdychl si v duchu. Proč jen tu holku tolik brání? Co ho na ní může tak přitahovat? Možná to, co tebe, rýplo si svědomí. Ludwig se okamžitě okřikl. Je v tom jen chtíč, nic víc. Tenhle nepřítel totiž není a nikdy nebude jiný než ostatní.

   Rodericha probudilo… zatloukání hřebíků a hlasité prozpěvování přímo pod oknem jeho ložnice. Vstal a unaveně se dobelhal k oknu. Chtěl na ně zařvat, aby se ztišili, ale musel si pročistit brýle, aby se ujistil, že to, co vidí, není jen nějaká jeho bludná představa.
   Udiveně hleděl na vojáky od Maďarska i na své vlastní muže, jak jsou do práce jako diví a snaží se stlouci další plot. A mezi nimi pobíhá žena v zástěře, s bílým čepcem a dává rozkazy jako skutečný generál. Rodericha to vyděsilo. Nikdy si neuvědomil, jak je Maďarsko svéhlavá a dominantní. Měl by se nejspíš probrat vzpomínkami, aby zjistil, jak to vlastně bylo s tím rakousko-uherským spojenectvím.

   Po zralé úvaze se rozhodl, že nebude do dění venku zasahovat, a předstíral spánek. Dlouho mu to ovšem nevydrželo, Maďaři dokázali být opravdu neuvěřitelně hluční. Ještě si držel hlavu, když vycházel z domu, aniž by postřehl, že má na sobě stále ještě noční úbor.
   Elizabetě při pohledu na něj zacukaly koutky. „Odneste to támhle!“ Šikovně se zbavila muže po své pravici a snažila se schovat ukořistěné plány obranných pozic.
   „Přece jsem řekl, že se o to postarám,“ zamumlal Rakousko unaveně. Pak si všiml, kam se jí stáčí pohled. „To nevadí!“ ohradil se a myslel tím pyžamo, které měl na sobě.
   Hnědovláska se usmála. „Nebuď tolik paličatý! Společně toho přece zvládneme víc,“ snažila se mu domluvit, ztrácel se v tom zvláštním lesku jejích očí. Ještě si pamatoval, jak moc bývaly jiné, ač si to nikdy nechtěl přiznat.
   Byla doba středověku. Nastávala éra, v níž jít do bitvy znamenalo prokázat své schopnosti. Malý Roderich to věděl, už odmalička ho k tomu vedli. Rád se pral s ostatními, připadal si pak mocnější. Jen jediné dítě porazit nedokázal. Ten hošík měl hnědé vlasy a pořád je nosil svázané do jednoduchého culíku. Působil tak obyčejně, chudě. Chlapeček z bohaté rodiny, plné šlechticů, si říkal, že přece není možné, aby ho ten ubožák pořád porážel. Bůh přeci takové bezpráví nemůže dovolit!

   „Přišel ses prát?“ zeptal se hnědovlasý hoch věcně a sevřel v rukou klacek, obyčejné dřívko sebrané v lese.
   „Přišel jsem ti dokázat, že jsem silnější než ty,“ holedbal se malý aristokrat a připravil si svou tenkou šavličku.
   Jeho protivník protočil oči v sloup. „A je to zase tady! Copak mi nemůžete dát chvíli pokoj?“ vzdychl si hošík a znechuceně se na „nepřítele“ podíval. „Tak mi aspoň řekni jméno,“ vyzval ho.
   Ošíval se, nechtělo se mu sdělovat tak důležitou informaci nějakému druhořadému bojovníkovi. „Jsem Roderich,“ odpověděl nakonec. „A… tvoje jméno?“
   „Říkej mi Maďarsko,“ usmál se druhý chlapec a poodstoupil. „Tedy tas!“
   Taková drzost! Však on mu ukáže! Nikdo si z Edelsteinů nebude dělat legraci. Malý Roderich vyrazil vpřed s vytasenou šavličkou. Hnědovlasý se malinko sehnul a dobře mířenou ranou zasáhl druhého chlapce silnější částí klacku do brady. Překulil se na zemi a zůstal ležet. Jeho protivníkovi stačil jen letmý pohled, aby zjistil, že se tomu druhému nic nestalo, pak se vytratil.

   Když se Roderich vzbudil, skláněl se nad ním jeho nejlepší přítel, Švýcarsko. „Kdo tě tak zřídil?“ zeptal se a nedokázal zakrýt vztek.
   Druhý chlapec k němu vzhlédl. „Ten hnědovlasej kluk… říká si Maďarsko.“ Opatrně se zvedal. „Ale příště ho porazím!“ dušoval se, ale jeho kamarád tomu příliš nevěřil.
   „Pokolikáté už jsi prohrál?“ Druhý chlapec zavrtal pohled do země. „No tak! To ti mám dát políček, aby sis na to číslo vzpomněl?“ běsnil Švýcarsko a založil ruce v bok.
   „Bylo to… podvacáté páté,“ vydechl nakonec malý Roderich a pak se mu začala motat hlava.
   Blonďáček mu nastavil záda a vzdychl: „Příště už jdeš po svých.“

   Mladý muž s kaštanovými vlasy sáhl po brýlích. Přišlo mu lejstro z Uherského království. Přečetl pár řádek. Maďarsko, ten kluk, co se s ním jako dítě tak strašně rád pral, se s ním chce usmířit, alespoň tak to stálo v dopise.

   Řádně se upravil, vzal si svůj nejlepší oblek a vydal se na místo setkání. V chodbě vedoucí do hlavního sálu stála jen vysoká štíhlá dívka v kroji, s čepcem na hlavě. Pomyslel si, že to bude nejspíš služka.
   „Promiňte, hledám Maďarsko. Je tady?“
   „A kdo ho shání?“
   „Ehm… Ra… Rakousko,“ zajíkl se.
   Oblažila ho velice zvláštním, avšak příjemným úsměvem. „Stojí před vámi, pane.“
   Zaškaredil se, to jsou přece nemístné vtipy. Pochopila, co si o ní nejspíš myslí.
   „Tak si sundej ty brýle a podívej se pořádně!“ vyzvala ho drze.
   Překvapeně se na ni podíval. „Slečno, vaše chování je…“ Pak zmlkl, když si uvědomil, že zná ty pronikavé zelené oči i pěkně tvarovaný nosík. „Já… ale to není… možné.“
   Od srdce se zasmála a pak se ušklíbla. „Ty taky nevypadáš jako ten kluk, co jsem mu pokaždý natrhla zadek.“
   „Natrhla… zadek?“ Podíval se na ni téměř zoufale. Vypadala jako žena, ale chovala se neotesaně. Takže je to pravda, netahá ho za nos. Otřásl se. „Taková slova… se k dámě nehodí.“ Tu jedinou větu ze sebe dostal, než se mu zamotala hlava.
   Elizabeta ho přejížděla zkoumavým pohledem. „Jsi celý strnulý! Nemáš horečku?“
   Vytrhl se ze snění a usmál se. V jejích očích četl obavy. „Nikdy mi nebylo lépe,“ pronesl vážným tónem a něžně ji políbil. Nečekala to a teď ztuhla pro změnu ona.
   „Opravdu ti nic není?“ ujišťovala se.
   Kývl hlavou, ale pak zavrávoral. „Možná se přeci jen ještě trochu prospím,“ oznámil a vydal se zpátky. Začínala se na něm podepisovat únava.

   Když Ludwig dopil vrchovatý hrnek silné kávy, rozhodl se, že je načase vrátit se do „terénu“. Chtěl si promluvit s bratrem, jakmile ho zmerčí. Jenže sotva se objevil v chodbě, byl sražen k zemi „kulovým bleskem“.
   „Uhm… Feliciano… rád tě vidím,“ vypravil ze sebe, když zas popadl dech.
   „Bylo to tady úžasné! Ale jsem rád, že už jsi zpátky, Německó!“ usmál se na něho mladíček.
   „No, jsem rád, že jste se tu bavili.“ To ale neměl říkat, protože Itálie se rozpovídal. Rychle ho zarazil. „Mám radost, že jsi celý. Neviděl jsi náhodou Gilberta?“
   „Bude asi nahoře,“ zamyslel se mladíček. „A co Maďarsko? Osvobodil jsi jí?“ vzpomněl si náhle.
   „Ehm, no… vlastně se osvobodila sama,“ přiznal Ludwig a poškrábal se na zátylku. „Poslyš, všechno ti povím pak. Nejdřív si musím promluvit s bratrem.“ Feliciano chápavě přikývl. „A… prosím… potřeboval bych vstát, mohl bys tedy ze mě slézt?“

   Blonďák našel šedovlasého, jak si hraje na schodech s koštětem. „Zdá se mi to, nebo v poslední době tak rád uklízíš?“ neodpustil si ironický tón. „Ani jsi mě nepřišel přivítat.“
   Prusko mávl rukou. „Stačilo jen slyšet, jak vcházíš do domu, a hned mi bylo jasný, že na mě nebudeš mít náladu. To prásknutí by neslyšel snad jenom hluchej!“
   Ludwig si odfrkl. „Trochu jsem se poptal, jak jste se tu měli. Nechtěl bys mi taky něco říct?“
   „Jen to, že ničeho nelituju!“ opáčil Gilbert stroze.
   Německo si zhluboka povzdychl a vydal se po schodech nahoru. „Víš, co od tebe chci. Informace o té holce.“
   Prusko odložil koště a podíval se na něj. „Je chytrá. Nic ti neřekne. Já z ní taky nic nedostal,“ odpověděl, jako by se nechumelilo.
   „Hm, zřejmě ses dost nesnažil,“ nadhodil pán domu.
   „To víš, není to snadná kořist, bratříčku.“
   „Gilberte, znám tě už dost dlouho, takže se mi nesnaž namluvit, že tu holku lovíš, přece vidím, že je v tom víc.“
   „Tak kdybys to věděl, dojde ti, že se mě nemáš ptát, protože by ses stejnak nic nedozvěděl.“
   Německo zaťal ruku v pěst. „Ty jeden zatracenej...!“
   „Jo a nepřekážej mi, chci to tu dodělat,“ odbyl ho šedovlasý a znovu se chopil koštěte.
   Jeho bratr nepotřeboval další důkaz, že ho Gilbert schválně provokuje a ignoruje. Nemůže s ním nadále počítat, to mu bylo také jasné. Znovu si povzdychl, byl unavený. Dnes se pořádně prospí a zítra se uvidí.
   Vešel do ložnice a padl na postel. Začínalo toho na něj být přeci jen trochu moc.