29.kapitola - Zázraky se stávají

vloženo: 22.12.2010   
počet zobrazení:   

   Když Ludwig ráno zjistil, že jejich zajatkyně porušila zákaz, neměl daleko k výbuchu vzteku. Hlídky měly své instrukce, jak postupovat, kdyby se ta příživnice pokusila o útěk. Rozhodl se jít nejdříve za bratrem, který se právě probouzel.
   „Ne, tady není, ale pamatuju si, jak šla včera pryč s Felicianem. A přestaň se čertit! Myslím, že už jsi pochopil, jak moc se tě ta holka bojí.“
   „Hm, to jistě,“ zabručel Německo a položil tác s jídlem na stůl. Pak za sebou zavřel dveře a zamířil rovnou do patra, kde si Ital zařídil obývací místnost. Vchod nebyl uzamčený, mohl s ledovým klidem vejít. Malinko strčil do dveří, přidržoval si kliku a opatrně se rozhlížel po místnosti. Nedalo mu příliš práce blonďatou potížistku najít. Ona i Feliciano na něho působili dojmem, jako by minulou noc bouřlivě oslavovali. Nakonec se ušklíbl, přistoupl ke spící dívce a jemně ji popleskal po tváři. Otevřela oči a chtěla vykřiknout, ale umlčel ji rukou a uzemnil přísným pohledem.
   „Pst, ten kluk ještě spí.“ Těkajíc očima ze strany na stranu přikývla a on ji pustil. „Zvedej se a pojď se mnou. A nedělej hluk!“ zasyčel na ni a počkal přede dveřmi. Trochu ho překvapilo, jak rychle ten rozkaz splnila. Mlčky ji chytil za ruku a vedl po schodech dolů, ale nezamířil ke sklepení, zůstali v přízemí a vydali se na opačnou stranu. Dovedl ji do kuchyně, opřel se rukama o stůl a přísně se na ni zadíval.
   „Chci vysvětlení,“ prohlásil úsečně a nepřestával ji propalovat pohledem.
   „Slíbila jsem Felimu, že s ním zůstanu, dokud neusne. On… na tom trval.“
   „Ano, to ho omlouvá,“ povzdychl si Německo. „Ale tebe ne!“ zahřměl vzápětí.
   Foxy ten tón vyděsil málem k smrti. „Já… nechtěla jsem usnout. Já… se moc omlouvám… pa… pane.“
   Ludwig si spokojeně promnul ruce. Vida, jak se nám ty role krásně obracejí.
   „Já… už to nikdy neudělám.“
   „Jistěže neuděláš,“ ucedil blonďák chladně. „Najez se, dnes si zacvičíš s námi. Dostaneš pořádně do těla, abys pochopila, že si se mnou nemáš zahrávat!“

   Zděšeně polkla, ale mlčela. Pustila se do snídaně, i když věděla, že jí zřejmě dlouho společnost dělat nebude, a hned poté ji vyhnal na cvičiště a jí bylo, jako by prožívala dejavu svých prvních měsíců v britském výcvikovém táboře. Jenže tohle nebyl trénink, to poznala hned. Byla tak strašně zesláblá, že netrvalo dlouho a zhroutila se do trávy, aniž by si uvědomovala, že by po ní běžící vojáci mohli šlapat.

   Ludwig si hlasitě vzdychl, došel k ní, opatrně ji zvedl a v náručí donesl do její cely. Pořád nechápal, jak mu tahle chudinka dokáže neustále tak strašně vzdorovat. Uložil ji na deku a chvíli se na ni díval. Byla krásná, i přes ty útrapy vepsané ve tváři, to rozhodně nemohl popřít. Už mu docházelo, proč si ji Gilbert tak oblíbil. Byla tvrdohlavá, ale nesnažila se pokoušet osud. Vzdychl si a setřel pot z čela. Ještě nikdy neviděl Feliciana tak strašně šťastného, ale toužil si nafackovat za to, že to přerostlé děťátko k té špiónce tak přilnulo.

   Zavrtěl hlavou a přejel mladé ženě prstem po tváři. Přerývaně oddychovala, ale to se po pár hodinách zase srovná. Stále si připomínal, že ho chtěla zničit, aby nepodlehl jejímu křehkému kouzlu. Nakonec vstal a chtěl ji přikrýt druhou dekou, když si všiml, že sebou trhla a začala šeptat. Naklonil se k ní, aby lépe slyšel.
   „Time, vážně myslíš, že jednou tohle proklaté město opustím? Že mám pořád ještě naději?“
   Ten nepředstíraný plačtivý tón jím projížděl jako ostrý nůž. Ze všeho nejraději by ji teď přitiskl k sobě a začal tišit jako malou holčičku. Nebyl netvor, jen stejně jako ona bojoval za ideály, kterým věřil. A právě proto před ní nesmí dát najevo slabost. Dobře si uvědomoval, že ho neslyší. Znovu se zvedl a podíval se na deku, kterou držel v ruce. „Co to ksakru dělám?“ zavrčel, hodil ji na podlahu a zamířil ke dveřím. Není v tom nic jiného než úplně obyčejné zvířecí pudy, a on tomu byl ochoten slepě věřit.

   Natalia zuřila. Šermovala sestře rukou před očima a vřískala na celý dům. „Ale mě vůbec nezajímá, že o tom Ivan ví! Ty zkrátka zrazuješ celou rodinu!“
   „To není pravda! Eduard kvůli mně riskoval život!“ namítla Ukrajina ostře. „Říkáš to jenom proto, že jsi zatrpklá, protože nemáš nikoho, kdo by chtěl žít po tvém boku.“
   Zasadila sestře bolestivou ránu. Bělorusko zalapala po dechu. „Cos to řekla? A vůbec… kdo tě naučil takhle odmlouvat? Byl to Estonsko?“
   „Ano, byl. A ode dneška mě budeš respektovat, protože jsem teď nejstarší dědička tohohle domu,“ prohlásila hrdě a mávla sestře pánví před nosem. Natalia byla ohromená, ale neřekla nic. V hloubi duše však měla obrovskou radost. Z její sestry se stávala dospělá žena.

   Elizabeta se přitiskla ke zdi tmavé cely, kde nebylo vidět na krok. Věděla, že jí to udělali naschvál, stejně jako to, že před dveřmi stojí početná ozbrojená hlídka. Rozdělili je a ona by právě teď potřebovala Roderichovo vroucné objetí.
   Zaslechla z druhé strany stěny odkašlání, které jí připadalo známé. „To jsi ty?“ Odpovědí jí bylo nevrlé zabručení a pak se někdo zapřel o stěnu. „Zlobíš se na mě?“ začala opatrně.
   „Ano.“ Uslyšela odpověď. „Dala jsi najevo, že náš vztah byl pouhou povinností. Mám svaté právo se rozčilovat, madam Héderváry!“ zavrčel aristokrat a kopl do zdi.
   „Ale Roderichu, tys to špatně pochopil…“
   „A co bych na tom měl špatně chápat? Jistěže to nebylo manželství, jen aliance, kterou vytvořili naši nadřízení. Velice dobře si ten fakt uvědomuju, Elizabeto, ale právě tak dobře vím, že jsem to nikdy jako formální záležitost nebral.“ Pak nabral dech a pokračoval: „Jsem rád, že nás rozdělili. Nemohl bych ti teď pohlédnout do očí po tom všem, cos mi vmetla do tváře.“
   V tu chvíli už Elizabetě začaly stékat z očí slzy. Uvědomila si, jak moc ho ranila, a on stejně tvrdě pokračoval.
   „A respektuju, že jsi samostatná žena a tvrdá bojovnice. A je mi jedno, jestli…“ Pak si náhle uvědomil, že slyší kvílivý pláč. „Maďarsko?“ Nepřicházela k němu jiná odpověď než sílící vzlyky. Jak rád by se k ní teď dostal!
   Ohmatal stěnu, až narazil na prasklinu. Ukázalo se, že vytvořila díru tak velkou, že jí mohl prostrčit ruku. „Elizabeto… pojď za mým hlasem,“ vyzval ji a čekal, zda jeho prosbě vyhoví. Všecek udivená objevila jeho ruku hmatající do prostoru. Udělala rychlý pohyb, který mladý aristokrat nečekal a trochu zavrávoral. „Mám tvou ruku položenou na srdci. Cítíš, jak divoce bije? Tak neříkej, že tě nemiluju,“ řekla zastřeným hlasem hnědovláska a pokusila se zastavit slané proudy, které jí kanuly z očí.
   „To jsem přece… já… odpusť mi to, prosím.“
   „Ne, ty mi odpusť,“ vzlykla Maďarsko. „Vždycky jsem věděla, že v tom vztahu nemáme svobodnou vůli, že nás neustále sledují, ale vždy jsem chtěla zůstat po tvém boku. Jsem silná žena, Roderichu, ale když se vracím do svého domu, přeju si, aby tam se mnou byl milovaný člověk, který mě bude chránit ve spánku.“

   Ta slova ho dojala a hlavou mu bleskl nápad. Vyzval ji, aby ustoupila, vtáhl ruku zpátky a vší silou kopl do cihlové stěny a prorazil v ní větší otvor, což se neobešlo bez hluku. Elizabeta nečekala na nic, chytila se nabízené ruky a nechala se zatáhnout do vedlejší cely dříve, než do té její vtrhla hlídka se svíčkami. Muži si domysleli, co se stalo, a zvědavě nakukovali do díry. Na opačné straně malého tunelu našli hnědovlásku schoulenou v náručí mladíka, který působil dojmem, že okamžitě zabije každého, kdo by se k nim pokusil přiblížit. S obavami sledoval, jak se po sobě Rusové dívají a přitom jim cukají koutky.
   Nerozuměl tomu. Tiskl k sobě dívku, která měla zavřené oči a pomalu se uklidňovala. Pak mu jeden z těch děsivě vypadajících chlapů zamával a prohlásil něco, co znělo jako: „Do svítání!“
   Po těch slovech se mu orosilo čelo. Elizabeta si toho všimla a naklonila se mu k uchu: „Do svidanija je nashledanou, víš? Tak už se neboj.“
   „Ale já se přece ne…,“ namítl, ale když spatřil na její tváři vřelý úsměv, přestal se čertit a místo toho se rozesmál. Přece si nebude kazit starostmi ty krásné chvíle usmiřování.

   Gilbert nakoukl pod peřinu a zjistil, že bahnitá směs se začíná drolit. Uchechtl se. Už je načase skončit s tím směšným divadýlkem. Počkal si, až mu starostlivý bratr donese snídani. Byl zvědav, jak Ludwig zareaguje na sdělení, že jeho drahý sourozenec už není na umření.
   „Jak se cítíš?“ zeptal se blonďák věcně.
   „Nebudeš tomu věřit, ale je mi mnohem líp. Akorát… ta noha je nějaká divná…“
   Prusko se zatvářil poplašeně a nadzvedl peřinu. Německo si vzdychl, vzal ho opatrně za končetinu a začal z ní oklepávat bahno, když viděl, že obvazy už jsou dole. „Ta… noha je zdravá!“ vydechl překvapeně.
   „Co to povídáš? Takže já to přežiju?“ Gilbertovi se rozzářily oči a tvář se mu roztáhla do radostného úsměvu. „Tak já ještě nejsem na odpis! No neni to skvělý?“
   Ludwig přemýšlel, nevěřil na zázraky. „Poslyš, co ti vlastně ten vojenský ranhojič řekl? A co s tou nohou tehdy dělal?“
   „Heleď, to já už nevim,“ zarazil se Prusko. „Jsem na to radši nekoukal, když u toho hejkal jak pohřební plačka.“ Šedovlasý věděl moc dobře, že bratr ho nepodezírá. Schválně si nechal obvázat nohu, kde měl pár let starou jizvu z jedné z větších bitev. Trpělivě čekal, jak se jeho sourozenec zachová.
   „Ten chlap tě podvedl. Kulka tě možná škrábla, ale na umření jsi nikdy nebyl,“ prohlásil blonďák znalecky. „Prostě ten felčar potřeboval jen povolení k dezerci a využil toho, že tě postřelili.“
   Tohle Prusko nečekal. Musel rychle vymyslet, jak zabránit pátrání po úplatném doktorovi, protože věděl, že stačí jediný bratrův pohled, aby si ten chlapík nadělal do kalhot. „Hm, to je možný, že to přehlíd. Ivan nás vzal útokem, byl tam děsnej zmatek a všude plno krve. A on už byl starej, takže tak jako tak bude poznamenanej vším, co za tý války prožil. Nech ho plavat.“
   „Hm, máš nejspíš pravdu,“ uchechtl se Německo. „Jsem rád, že se uzdravíš.“
   Prusko k němu natáhl ruku. „Hlavně nebreč, to pořádný chlapi nedělají,“ prohlásil s úsměvem a pořádně ho objal. „A když už jsme u toho… jak to vypadá s náma?“
   Německo uhnul pohledem. „Mobilizujeme. Spojenci vyčkávají, jestli oplatíme útok, což nám dává ještě trochu času. A když jsi teď zas v plné síle, očekávám, že mi pomůžeš s výcvikem.“
   „Neboj se, my se tak snadno nedáme,“ uchechtl se Gilbert a v duchu si vydechl. Teď ho čekalo ještě jedno přiznání a tušil, že nebude vůbec příjemné.

   Foxy otevřela oči a překvapeně zamrkala. Poslední, na co si vzpomínala, byl neudržovaný trávník před domem. Uvědomila si, že je opět ve svém „pokoji“, ale volná, a hlava jí třeští tak, že se neodvážila ani pohnout. Dívala se na sebe a měla nutkání začít vzlykat. Takové zacházení už dlouho nevydrží. Pak si všimla, že dveře zůstaly odemčené, ale rozhodla se nepokoušet osud. Právě když se chtěla odebrat zpátky do říše snů, se někdo vřítil dovnitř s jásavým výkřikem. Udiveně zírala na rozesmátého Feliciana, který začal ihned vyprávět.
   „Víš, co se stalo? Prusko se uzdravil!“
   „U… uzdravil?“ Zatvářila se podezřívavě, ale pak se vzpamatovala. „O… opravdu?“
   Mladý Ital přikývl. „Je to jako zázrak!“
   Pokývala hlavou. „Jsem moc ráda.“
   Ale to hnědovlasému zřejmě nestačilo. Přiskočil k ní a začal ji zvedat na nohy. „Pojď se mnou! Musíme oslavovat.“
   Zarazila se. „Já… raději bych zůstala tady. Nerada bych zas někoho rozzlobila,“ řekla tiše.
   „Ale Německo to dovolil,“ namítl Feliciano trochu posmutněle.
   „Skutečně? Jako tenkrát, když jsi mě směl provést po domě?“ vyhrkla ostře a přísně se na něho podívala.
   Okamžitě zavrtěl hlavou a výmluvnými gesty ji zkoušel přesvědčit, aby šla za ním.
   „Tak dobře, jenom… dej mi pár minut, ať se trochu vzpamatuju,“ řekla nakonec, opřela se hlavou o stěnu a zavřela oči. Musí počkat, až ta příšerná migréna odezní.

   Ludwig podvědomě cítil, že by měl bratra varovat. Stále mu nešla z hlavy ta vroucná slova, která Foxy pronášela ze spaní.
   „Za chvíli dorazí ta tvá milá. Upřímně nechápu, co na té holce vidíš, ale užívej si, dokud tu možnost máš!“
   „Ó, díky. To znělo málem jak požehnání ke svatbě,“ uchechtl se Prusko a zašklebil se na bratra.
   „Jen ti chci říct, aby sis dával pozor. Můj názor znáš, a teď si navíc ještě myslím, že k tobě ani není upřímná. Slyšel jsem ji mluvit o nějakém Timovi. Je to zrádná nevěrnice, dej na má slova.“
   Šedovlasý tu poznámku přešel, mnohem víc ho zarazil tón, kterým bratr celý ten svůj nechutný proslov zakončil. „Proč mám pocit, že žárlíš, Ludwigu?“ řekl a přejížděl po bratrovi podezíravým pohledem.
   „Mysli si, co chceš, přišel jsem tě varovat,“ prohlásil chladně a vyšel přede dveře.
   „Hm, to určitě. Přišels mi tak akorát vrazit nůž do zad,“ povzdychl si šedovlasý a zase si lehl.

   Feliciano běžel chodbou a táhl unavenou dívku za sebou. Přede dveřmi Gilbertova pokoje se zastavili. Blonďatá zbledla, když se znovu zadívala do těch chladných modrých očí.
   „Nerozbij mi dům, splašenče,“ adresoval Italovi a uvolnil vchod.
   S vyplašeným pohledem prošla okolo něj, a jen co za nimi zapadly dveře, vrhla se šedovlasému do náruče.
   „No to je radosti!“ ušklíbl se a přitiskl ji k sobě. „Prosím tě, neplač, rve mi to srdce. No tak!“ tišil ji.
   „Já… už to nevydržím. Hrozně se bojím tvého bratra a pořád se musím ohlížet přes rameno, jestli tam náhodou nestojí.“
   Zatřásl s ní. „Hlavně se uklidni! Jsi skvělá agentka a tvý šéfové na tebe musí být pyšný. A že jsi dokázala bratrovi vzdorovat tak dlouho, za to teď před tebou smekám.“
   Foxy se zatvářila ublíženě. „Přestaň si dělat legraci! Už jsem na pokraji sil, copak tomu nerozumíš?“
   Prusko si vzdychl. „To víš, že to chápu. Teď poslouchej… naše cesty se už brzy rozdělí. Spojenci vyčkávají u hranic a Osa s velkou pravděpodobností prohraje. O mě se neboj, možná to starý přátelství s Francisem ještě za něco stojí. Ale ty nesmíš vyvést žádnou hloupost, rozumíš?“ Otřela si oči a přikývla. Přitiskl ji k sobě. „Tak, hodná holka. Všechno bude dobrý, věř mi.“
   Blonďatá přikyvovala, ale v duchu přemítala nad tím, co jí právě řekl. Zůstane sama, zase… jako by to bylo její životní prokletí.
   „Feliciano, běž říct bratříčkovi, ať přestane šmírovat, nebo se aspoň snaží pořádně schovat. Přece nemůže čekat, že nepoznám jeho boty!“ zavolal šedovlasý ke dveřím, z nichž se ozvalo zaklení. Dívka sebou trhla. „A ty mi řekni… kdo je Tim?“
   Překvapeně se na něho podívala. „Kdo ti to řekl?“
   „Ludwig. Poslední dobou se chová divně. Asi jsi mluvila ze spaní.“
   „Ano, to je možné,“ přiznala. „Víš… Tim Becker byl… kamarád z vojenského tábora. Moc mi pomohl, přestože sám potřeboval pomoc a oporu. Kdysi dávno se připletl k nějaké nehodě a popálil si obličej. Nikdy nesundával škrabošku, ale na ty zářivé zelené oči se nedá zapomenout,“ vzlykla.
   „Tak přestaň plakat, Elke. Teď jsem tady já, a dokud to půjde, budu stát při tobě,“ řekl a políbil ji.
   Německo s Itálií to sledovali zpovzdálí. Ludwig už si v té chvíli byl jistý třemi fakty – ta dívka je doopravdy Němka, jeho sourozenec ji skutečně miluje, a jeho sžírá žárlivost tak silná, že by rád zapomněl, že má bratra. Položil mladému Italovi ruku na rameno a vyzval ho, aby ho následoval. „Pojď, Itálie, překážíme tady.“ V duchu plísnil sám sebe za to, že se nechal očarovat, ale teď už nebylo cesty zpátky. Opona padá a hru je třeba triumfálně završit.