30.kapitola - Přiznat pravdu

vloženo: 29.12.2010   
počet zobrazení:   

   Gilbert vyprovodil Foxy před dveře. „Musíme se rozloučit, princezno,“ povzdychl si. „Odteď už tě chránit nemůžu, musíš to zvládnout sama.“
   S očima plnýma slz přikývla. „Já vím.“
   Ještě jednou ji objal. „Už brzy to skončí, tahle válka je na spadnutí. Já musím splnit svý povinnosti a ty zas svoje.“ Přivinul ji k sobě a nechal ji, aby mu zmáčela košili.
   „Já nejsem dost silná, Gilberte,“ zaštkala.
   „Nesmysl! Jen si to odmítáš přiznat. Já se musím vrátit, jinak Ludwig na ten podvod přijde. Hlavně mi slib, že neuděláš žádnou pitomost,“ povzdychl si a zadíval se na ni pohledem, který věštil nemalé očekávání.
   „Máš mé slovo,“ řekla a pustila ho. Nechal ji jít.

   Maďarsko se probudila s hlavou opřenou o aristokratovo rameno. Roderich ji strážil celou noc, a až teď si všimla, že měl ruku položenou na jejích ňadrech. Lehce se zavrtěla a pokusila se do něho šťouchnout. První, co Rakousko uviděl po probuzení, byl její vřelý úsměv, po němž následovalo letmé políbení na ústa. Jejich klid však neměl trvat dlouho.

   O pár minut později se totiž dveře jedné z cel otevřely a dovnitř nahlédla dívka s popelavě šedými vlasy, v lehkém oblečení, následována tělesnou stráží. „Zvedněte se a pojďte za mnou,“ řekla a uvolnila jim cestu.
   „Kdo je to?“ podivil se Roderich, který se dosud setkal jen s ukřičenou Natashou a o druhé sestře Ruska neměl zdání.
   „To je Yekaterina, Ivanova starší sestřička,“ hlesla Elizabeta, když si všimla jeho tázavého pohledu.

   Nikdy by nečekala, že je přivedou do jídelny, k bohaté krmi. Když vešli, právě se otevřela hlavní brána a Estonsko nadšeně zavýskal, když poznal známou tvář, o chvíli později se rozjasnil i obličej Litvy.
   „Co to má znamenat?“ Hnědovláska upřela nechápavý pohled na Natalii, která se zatvářila, jako by byla její nejlepší přítelkyně.
   „Nic. Prostě si sedni, dorazili hosté.“
   Po těch slovech se dovnitř vřítil Polsko následovaný celou skandinávskou rodinou a dvěma pobaltskými zeměmi.
   „Kdo je ten vysoký blonďák v plášti?“ zeptala se opatrně Katyusha Finska, který se trochu zastyděl.
   „Jejda, omlouvám se, že jsem vás nepředstavil. Tohle je Švédsko. Berwalde, tady je naše hostitelka, slečna Ukrajina.“ Pohlédl na něj pokradmu, protože se obával toho, že by tuhle představitelku národa mohl chtít zabrat, ale blonďákovy dobyvatelské choutky byly ukojeny už před dávnými časy. Švédsko věnoval šedovlasé krátký pohled a jen kývl. A Finsko pokračoval: „A tady jsou bráškové Norsko a Dánsko a náš přírůstek do rodiny, Island.“ Dva z oslovených jen něco zabručeli, hlavní velitel Dánsko však odvážně vykročil ke stolu a všem mával. Feliks se podivoval, že se tu Skandinávci objevili. Tino si toho pohledu všiml. „Já tady kdysi sloužil, víte? Pan Ivan se uměl postarat.“

   Maďarsko se rozhodla zachovat dekórum a šla se přivítat s novými návštěvníky, zatímco Rakousko zamířil k Polsku a začal se ho vyptávat. „Ivan? Vyhnal ty německé barbary, co mi zničili novou omítku, a uklidil mi celý dům,“ vykládal nadšeně Feliks a pak dodal: „A večer jsme spolu popíjeli.“
   Elizabeta už to nevydržela a chytila Natashu za paži. „Přestaň mučit moji hlavu a řekni mi, na čem jsem a co tu dělají oni!“ vyštěkla a čekala odpověď.
   Bělorusko se na ni zaculila. „Třeba není všechno tak, jak si myslíš. Ivan měl kdysi sen, vizi, že chce, aby rovnost a bratrství byly všude na světě a všechno patřilo všem a lidi se už nehádali. My jsme vás zajali, dobře, to přiznávám, ale v podstatě jsme vás zachránili, protože na vašich hranicích už brzy dojde k závěrečnému střetu mezi Spojenci a Osou.“
   „Počkej, tím chceš říct, že…?“ vydechla Elizabeta a vytřeštila zrak. Roderich ji zaslechl a zpozorněl.
   „Ale ale, přece nechcete kazit Ivanovi plány,“ ušklíbla se Bělorusko. „Už ví, jak zatočit s tím moulou Itálií i Německem.“
   „Zabijou Ludwiga?“ vyděsil se aristokrat a položil si ruku na srdce.
   „Pche, nejsme blázni, abysme vyhladili celej národ!“ uchechtla se Natasha. „Ale s velkou pravděpodobností ho zavřou na zbytek života i se všemi, kdo mu pomáhali.“
   Roderichovi zasvítily oči. „Takže… jsme volní?“
   Ukrajina přikývla, ale Bělorusko ji nenechala promluvit. „Nezkoušejte se vrátit domů, jinak vás budeme muset zadržet, Spojenci nebudou šetřit nikoho, kdo by se tam připlet, tak si rozmysli, jestli chceš riskovat svůj hezkej krček,“ ušklíbla se a v očích jí zajiskřilo.
   Maďarsko mu položila ruku na rameno. Bylo to mnohem víc, než vůbec mohli očekávat.

   Ludwig se skláněl nad plány německých válečných pozic. Bylo mu jasné, že čas posledního střetu se blíží a Spojenci jen vyhlížejí příhodnou chvíli. Vzdychl si. Možná na ně vtrhnou všichni, ale on své muže bude bránit do posledního dechu.

   Přistoupil k oknu a chvíli přejížděl očima dvůr. Jeho bratr teď bral trénink mužstva skutečně zodpovědně, ale Německo dobře věděl, že na chválu je ještě příliš brzy. Vzpomínal si, jak byl Gilbert překvapený, když se dozvěděl, že má nohu zdravou. Neměl problém mu uvěřit, že s tím podvodem nic neměl.
   Přejel si dlaní po čele. Každá minuta navíc je k dobru. Možná by mohl z té dívky dostat informace po dobrém. Ne, tu myšlenku hned zavrhl. Nemůže a nechce si přiznat, že se zamilovala do jeho prostořekého neposlušného sourozence. Raději ji zkusí ještě přesvědčit logicky, hrát na její city se mu opravdu nechtělo, navíc měl pocit, že Prusko ji stačil vybavit pomyslným obranným štítem vzhledem k tomu, kolik spolu strávili času během doby, kdy se zotavoval.

   Blonďák sklidil plány a zůstal ještě chvíli sedět na židli. Přemýšlel, kde se stala chyba, a pak ho napadlo, že jestli k tomu závěrečnému střetnutí nakonec přeci jen dojde, odnesou to s Gilbertem. V žádném případě nedovolí, aby se něco stalo Felicianovi. Věděl, že jeho země nemůže počítat se slitováním. Obrátil do sebe další džbán pěnivého moku a zamířil ke sklepení.

   Blonďatá potřásla hlavou a zalétla pohledem k otevřeným dveřím, kterými proudil do „pokoje“ čerstvý vzduch. Zabručela a pokusila se už poněkolikáté rozmotat provaz utažený kolem zápěstí. Nechtělo se jí utíkat, bylo jí jasné, že by daleko nedoběhla. Ztuhla, když zaslechla kroky.
   „Spíš, Foxy?“
   Vydechla úlevou, když poznala Italův hlas.
   „Ani ne.“ Pohodila hlavou a v očích jí zajiskřilo. „Copak tu děláš? Myslela jsem, že ke mně návštěvy nesmí.“
   „Já jsem byl hrozně hodnej, tak mi to dovolili,“ řekl Feliciano opatrně a pošilhával po děvčeti.
   Rozhodlo se riskovat. „Mohl bys mě rozvázat a ten provaz pak někde schovat? Německo se to nedoví, slibuju.“ Upřela na něj prosebný pohled.
   Itálie zaváhal. „A… proč jsi…?“
   „Zase jsem zlobila,“ vzdychla si. „Ale celej zbytek dne jsem byla děsně hodná, tak si myslím, že mám nárok,“ ušklíbla se.
   V mladíčkovi se odehrával vnitřní boj – porušit zákaz nebo poslechnout Německo a odmítnout? Znovu se pokusil smlouvat. „Bolí tě to?“
   „Ne, jen je to děsně nepříjemný,“ broukla.
   Hlavou jí prolétla vzpomínka na první dny strávené v domě Německa. Tehdy se skutečně snažil, aby podlehla a podřídila se, a po tom jejím zoufalém pokusu o útěk to bylo ještě horší. Teď ji jen hlídal, občas utrousil nějakou tu jedovatou poznámku nebo aspoň posměšné uchechtnutí. Možná měl Gilbert pravdu a válka opravdu skončí ve prospěch Spojenců, ale i tak se bála začít vzdorovat, protože stále měla na paměti, co by mohlo nastat a jaký by ji čekal trest.
   Povzdychla si. „Chápu, že se ti do toho nechce. Byl to jen návrh. A já nejsem pitomá. Zastřelili by mě dřív, než bych stačila najít východ. Buď by to udělal Německo, nebo některý z těch jeho poskoků.“ Feliciano přikývl, už se rozhodl pro pomoc. Když byla volná, vděčně ho objala. „Co se teď děje venku, Feli?“
   „Vojáci trénují… od rána do večera,“ přiznal Ital a zavrtal pohled do země.
   „Bezva, tak to by mě tvůj blonďatý kamarád nemusel chtít dneska vidět,“ uchechtla se. „A vlastně jsi měl pravdu, je docela hodnej. Nechce, abych se v týhle místnosti bez oken udusila,“ prohlásila sarkasticky.
   Itálie se nervózně uchechtl. „Já… už radši půjdu. Chtěl jsem tě jen… vidět.“
   „Dobře, ale než odejdeš, schovej tu někde to lano, ať pak nemáš problémy,“mrkla na něho a on jí zamrkání oplatil.

   Po chvíli osaměla. Roztáhla se na dece a rozhodla se chvilku podřimovat. Rázné kroky ji ale přinutily okamžitě se zvednout do sedu, ruce instinktivně schovala za záda a pořádně se opřela o stěnu. Nemýlila se, přišel on, její neštěstí v celé své kráse. Co tu chce? V duchu si zoufala, ale trpělivě čekala, až jí dovolí promluvit.
   Sedl si do podřepu a chvíli zkoumal výraz v jejím obličeji. „Otoč se,“ poručil a jeho tvář vůbec nebyla přívětivá.
   „Proč?“ vydechla.
   Založil si ruce na prsou a zatvářil se nesmlouvavě. Uhnula před ním pohledem a složila si ruce do klína. Uniklo mu odfrknutí, ale místo, aby jí vrazil facku, nebo jí vynadal, ji pohladil po bledém obličeji. V očích se jí zračil údiv.
   „Přišel jsem si s tebou promluvit,“ ucedil a nespouštěl z ní oči. Byla zmatená. Nenechal ji o tom dlouho přemýšlet. „Neměj obavy, nehodlám tě trestat. Víš, už dost dlouho přemýšlím o tom našem společném soužití. I když jsme se tu k tobě nechovali právě nejlépe, nesnažila ses nám mstít. Říkám si, že kdyby tví šéfové nebyli schopní a prozíraví, tím, žes předala ty tajné informace, se vlastně nic nestalo.“
   Nevěřila vlastním uším. Gilbert jí kdysi předložil takovou možnost. Věděla o slibu, který dal bratrovi výměnou za její bezpečnost v případě, že představitele Německa sama nevyprovokuje. A teď ji zkouší přesvědčit o tom, že jim ještě byla nápomocná.

   Četl v jejích očích zmatenost a údiv. „Jsem ochoten vrátit ti svobodu a zapomenout, že existuješ výměnou za to, že mi řekneš, kdo ti nařídil sehnat ty tajné materiály.“
   Polkla, teď měla před sebou těžké rozhodnutí. Když ho odmítne, může to být skutečně zlé. Jenže právě tak dobře věděla, že nechce ohrozit Arthurův život. Zavrtala oči do podlahy a instinktivně sevřela ruce v pěst. Všiml si toho a jemně ji chytil za zápěstí.
   „Už přestaneme hrát tuhle hru, Elke,“ zašeptal, zatímco na něho dívka vytřeštila zrak.
   „Vy jste nás slyšel,“ hlesla.
   Přikývl. „Ano, vím o tobě a Gilbertovi a spoustu dalších věcí. Probouzíš ve mně soucit, chci ti dát šanci svobodně se rozhodnout. Řekni mi všechno a já ti zaručím, že se dostaneš na svobodu.“
   Vzlykla. „Nenuťte mě, pane. Prosím, už ne.“
   Ludwig se zarazil a znovu jí přejel prsty po tváři a malinko jí zvedl hlavu. „Podívej se na mě,“ vyzval ji laskavě. „Ty si tu snad přeješ zůstat? Buď upřímná.“ Trochu znejistěl, napadla ho i taková možnost. Věděl, že se to stává.
   Zavrtěla hlavou. „Já nemůžu začít věřit člověku, který mi tolik ublížil,“ vyjekla a zakryla si rukama hlavu.
   Jemně jí sundal ruce zas dolů. „Dejme tomu, že ti věřím. Promysli si to.“
   „Má odpověď je ne,“ zašeptala a podívala se na něj.
   „Dobrá, rozuměl jsem.“
   Zvedl se a vyšel z cely. Dívka se zachvěla a rozplakala se. Tohle už dlouho nevydrží.

   Ivan Braginski se o něčem dohadoval s Francisem. Arthur už začínal být nervózní. Jemně klepl do ramene bratra, který už drahnou chvíli upřeně civěl z okna.
   „Co je?“ vyjevil se Amerika a posunul si brýle blíže k nosu.
   „Viděls Wanga? Už je na cestě?“
   „Ne, já si zdřímnul,“ přiznal hnědovlasý a pokrčil rameny.
   „Ty jsi mi vážně platnej,“ povzdychl si jeho sourozenec a ťukl se do čela.

   Rusko s Francií si právě potřásali rukama na znamení dohody, když se otevřely dveře a v nich stanula udýchaná Wang. Přelétla pohledem místnost a s úlevným vydechnutím se vrhla světlovlasému mladíkovi kolem krku a následně ho políbila. Ozvala se hlasitá rána. Arthur Kirkland se skácel k zemi jako zralá slíva.