33.kapitola - Volba

vloženo: 11.01.2011   
počet zobrazení:   

   Ludwig chtěl dostát svému slovu. Vydal se do Gilbertova pokoje. „Já… přišel jsem ti říct, že… že ti děkuju,“ povzdychl si. „Nerad bych býval nutil Feliciana k odjezdu.“
   Šedovlasý kývl hlavou. „No, to víš, ten kluk tě zná už dost dlouho a jste dobří kamarádi. Jasně, že ho to tvoje chování mátlo, a byl tu rovnou mezi třema mlýnskejma kamenama. Tvoje jednotka, ty jako velitel a Foxyn názor na věc.“ Při zmínce o té dívce pocítil Ludwig nepříjemné bodnutí v zádech, ale mlčel. „A taky… Feli trochu pomalejš chápe, to víš taky. Zatáhnout ho do války byla kolosální blbost, ale už se stalo a je dobře, že je doma. A přece jsem nemoh připustit, aby tě měl za netvora. Vysvětlil jsem mu, že jsi velitel a musíš si nějak vynutit autoritu, a on to pochopil.“
   Německo přikývl. „Bylo to od tebe šlechetné, ačkoli jsem se k tobě choval jako hulvát.“
   Gilbert se uchechtl. „Dobře, to nepopírám, ale nebudu nic namítat, protože mám takový dojem, že tě za chvíli zas něčím rozčílím.“
   Blonďák se uchechtl. „A ty snad máš v plánu něco takového?“
   Prusko si povzdychl. „Řekněme, že vím, že ti nejde o trápení Foxy. Ty chceš totiž trestat mě. Vzdej to, Ludwigu, tvoje nikdy nebude. Choval ses k ní hnusně a tahle válka je prohraná, tak mi dovol jít za ní!“
   „Na to zapomeň!“ vykřikl Německo a sevřel ruku v pěst. „Máš své povinnosti a já ti nedovolím je zanedbat kvůli tvým pokleskům.“
   „Brzdi, kámo, mluví z tebe žárlivost. Ale jestli v tom hodláš pokračovat, tak z tebe to povolení vymámím jinak.“
   „Pche, na to jsem opravdu zvědav,“ ušklíbl se Ludwig a zadíval se do rudých očí.
   „Fajn, ale budeš litovat dne, kdys tohle řekl,“ prohlásil s ledovým klidem šedovlasý a založil ruce v bok. Má své vlastní zbraně a hodlá je použít, pro dobro všech.

   V domě Ruska bylo veselo. Probíhala bujará oslava jako vzpomínka na staré časy. Elizabeta se už smířila s tím, že útěk je nemožný, přesto párkrát očima zabrousila ke dveřím. Zkusila to jen jedinkrát, ale cestu jí zastoupil ten vysoký blonďák v modrém, jako by to vytušil. Nechtěla riskovat, proto se vrátila zpátky ke stolu. Švédsko teď tančil s Ukrajinou, která se usmívala, ale zároveň se snažila vyhýbat Berwaldovým nemotorným nohám. Finsko se právě bavil s Eduardem, který se musel hodně ovládat, aby tancující dvojici od sebe neodtrhl.
   Natalia hovořila s Feliksem a pochechtávala se. „Heleď, vsadím se, že se to stane už každou chvíli.“
   „Dobře, drahoušku, vsadíme se o další lahev vaší skvělé vodky,“ kývl Polsko a vychutnával si Natashin hlasitý smích. Jen o pár vteřin později slyšeli úzkostné vyjeknutí šedovlasé dívčiny.
   „Hm, promiň.“ Švédsko ji držel chvíli v náručí, pak se nechal nasměrovat do jejího pokoje, Litva šel s ním.
   „Torisi, dones mi prosím vysílačku. Chtěla bych zavolat…“
   „Jistě, chcete informovat pana Ivana,“ vzdychnul si a vyvedl Berwalda ven s vysvětlením, že slečna Yekaterina se potřebuje trochu vzpamatovat.

   Wang pročítala spisy, Francis se snažil ukuchtit něco, co by zasytilo celou skupinu, Alfréd se pokoušel zachytit šifrované zprávy z rádia a Arthur někam zmizel.
   Ivan zpozorněl, když se mu v kapse rozezněla vysílačka. Přestal zírat na Francisovy rychle kmitající ruce a sáhl po ní. „Braginski!“ zanotoval zpěvavě. „Jé, to jsi ty, Katyusho, to už jste tam všichni? A Maďarsko nezlobí? A Natasha taky ne? A Feliks mi nevyjídá ledničku? Tak to je výborné. No, my… oslavujeme dobytí Itálie. Už to brzy skončí a vrátím se domů. Všechny pozdravuj, papá!“ Ivan se rozloučil a mrkl na Francii. „Mám v domě hosty. Drží v šachu Japonsko.“ Osvětlil mu celý plán, čímž blonďatého elegána rozesmál.
   „No tedy! To bylo opravdu důmyslné, klobouk dolů!“ pochválil ho. „Takže severské země? I Finsko? Myslel jsem, že vy dva spolu nevycházíte.“
   „Jo, to je pravda,“ přisvědčil Rusko a uchechtl se. „Musel jsem ho hrozně dlouho přemlouvat, aby mi to odsouhlasil. Když jsem řekl, že tím pomůže zastavit Německo, tak jsme se konečně dohodli.“
   „Chápu a jsem rád, že jste se nakonec usmířili,“ pokýval hlavou Francis a strčil mu pod nos vařečku. „Tak, ochutnej.“
   „Hm, skvělá omáčka.“ Znovu si nabral.
   „Hej, zadrž, to je várka pro všechny!“ vyděsil se Francie a vytrhl Ivanovi vařečku z ruky. „Musíš si prostě počkat!“

   Arthur si držel u ucha sluchátko. „Cože, Petere? Ne, nemluv tak rychle, nestíhám tě! Dobře, fajn, chápu. Díky za zavolání.“ Odložil přístroj a vyjekl, protože mu bratr položil ruku na rameno. „Kolikrát ti mám říkat, že tohle se nedělá? Vyděsils mě k smrti!“
   „Promiň.“ Amerika pokrčil rameny. „S kým jsi to mluvil?“
   „To byl Sealand. Německo doopravdy nepodnikl žádný útok v našich vodách. A z hranic taky hlásili klid. Všechno jde dobře. Už to chci mít za sebou,“ řekl Anglie trochu víc procítěně, což jeho bratra přinutilo zpozornět.
   „Ty na to nějak spěcháš,“ podotkl Alfréd a pozorně ho sledoval.
   „No tak dobře, řeknu ti to!“ rezignoval zelenooký blonďák a zadíval se na svého mladšího sourozence. „Já se staral, vychoval jsem Foxy, dal jí novej život, a musím vědět, že je v pořádku, chápeš?“
   „Miloval jsi tu holku?“ zeptal se hnědovlasý opatrně.
   „Sakra, ne!“ zavrčel Arthur. „Je pro mě jako sestra, takže si odpusť tyhle hloupý fóry, jasný?“
   „Jo, tak se nečerti,“ řekl Amerika odevzdaně a nechal ho o samotě. Poslední dobou se choval skutečně podivně.

   Blonďatou překvapilo, že Německo se za ní už podívat nepřišel. Je to snad další z jeho podlých triků? Možná by to měla brát jako předzvěst. Věděla, že před její celou se střídají hlídky, zatím se jí nepodařilo dostat z nikoho jedinou kloudnou větu. Nelíbilo se jí to. Dostávala teď menší příděly, ale to ji tolik netrápilo. Od té doby, co ten, kterého nazývali Roderich, přestal dovážet potraviny, se zásoby výrazně ztenčily. Rozhodla se, že nabere sílu a postaví se tomu, co přijde. Jen jedna věc ji trápila, a tou jedinou stále se opakující otázkou deptala strážné.
   „Kde je Feliciano?“ Přitiskla se ke dveřím a čekala na odpověď.
   Rozmrzelý voják jí tentokrát vyhověl. „Vrátil se do Itálie.“ Vzápětí dostal od svého kolegy pořádnou herdu do zad.
   „Nemáme jí nic říkat.“
   „Co můžu zkazit touhle větou?“ nechápal jeho společník a starší důstojník nepovažoval za nutné mu odpovídat.
   Foxy se opřela o zeď a vzdychla si. I její malý kamarád ji opustil, a jistě ne bez důvodu. Postavila se a zkusila si v prostoru několik výpadů proti neviditelnému nepříteli. Ještě se nemíní vzdát!

   Prusko začal taktizovat hned další den. Sídlo se pozvolna měnilo v bitevní pole. Ludwig nehodlal ustoupit a jeho bratr vymýšlel neustále nové způsoby, jak ho přivést k rozumu.
   Německo se právě vydal na obhlídku dvora, kde se vojáci připravovali na trénink. Gilbert se kradl za ním a pohvizdoval si.
   „Dej pokoj s touhle odrhovačkou!“ vyjel na něj blonďák a pohrozil mu zaťatou pěstí.
   „Tak mi vypiš to lejstro,“ uchechtl se šedovlasý a zakoulel očima.
   „Něco takového mě ani nenapadne,“ zavrčel Ludwig a zavrtal zrak do země.

   Brzy měl vymyšlený plán odvety. Nechal vojáky nastoupit do dlouhé chodby v přízemí a promluvil k nim. „Nemůžete trénovat v těchhle propocených, špinavých hadrech. Svlíkněte košile a kalhoty a všechno to dejte naší nové pradleně.“ Ukázal rukou na šedovlasého. „Vevnitř máš necky, valchu a taky rejžák. A přijdu si to zkontrolovat!“ Gilbert se jen ušklíbl. Však on mu to pěkně osladí.

   Německo si večer chtěl dopřát trochu alkoholu ze soukromých zásob. Potřeboval si pročistit hlavu a ulevit si. Nalil si obsah lahve do půllitru. „Huh, kde je pěna?“ Zkusmo ochutnal a otřásl se. Už věděl, kdo mu naředil pivo. „Gilberte!“

   Vojáci začínali mít obavy. Oba jejich velitelé se vzájemně škádlili už pár dní a oni odpočítávali vteřiny do doby, než jim tvrdá ruka jejich vůdců začne dopadat na záda.

   Ludwig vylil obsah sklenice a vzdychl si. Jeho bratr se choval jako rozmazlený spratek. Přece se teď musí soustředit na úplně jiné věci! Vzpomněl si na svou zajatkyni a ušklíbl se. Podařilo se mu utajit, co je zač. Věděl, že kdyby to neudělal a jeho muži by se dozvěděli, kdo může za to, že je každou chvíli může postřílet nepřítel, už dávno by někde ležela pohřbená. Ještě před několika týdny by to bylo jiné, jenže teď… Možná trochu litoval, nevěděl to jistě. Ale bylo mu jasné, že buď se bratr zklidní, nebo ho odklidí do bezpečí, protože nehodlá dovolit své, poslední dobou hodně křehké, tělesné schránce, aby ji zasáhl nervový kolaps.

   Během dalších několika dní si užil pěny v botách, zaseknutého zámku, přeházení tréninkových značek a dalších kratochvílí až až, ale když málem sjel po schodech dolů a narazil si záda, pohár trpělivosti přetekl.
   Strčil bratrovi do ruky koště a dovedl ho ke krytu. „Vysmýčíš to uvnitř, prachu je tam dost.“
   „Supr nápad, samotnýho by mě to vážně nenapadlo,“ ušklíbl se Gilbert a vešel dovnitř. Kdyby tušil, že to bude past, určitě by nezašel tak daleko do prostoru. Jen uslyšel, jak se těžké dveře se skřípotem zavírají, a rozběhl se k nim, přitom uklouzl a zaúpěl, když zjistil, že si zlomil nohu.
   Ludwig vešel dovnitř a upřel na bratra soucitný pohled. „Ale ale, tys nakopl dveře. Já ti říkal, že nemáš provokovat.“
   „Táhni k čertu, Ludwigu!“ křikl na něho Gilbert a pokoušel se vstát. Německo zavrtěl hlavou a za pomoci dvou příslušníků armády se mu podařilo uložit sourozence do postele a obvázat mu nohu.
   „Chvíli si poležíš, aspoň tě ty srandičky přejdou,“ ušklíbl se Ludwig na trucujícího bratra a sáhl mu do nočního stolku. Vytáhl z něj revolver a zastrčil ho do kapsy. U dveří se zastavil. „A ještě něco bych ti měl říct, Gilberte. Hra skončila!“ Pak za sebou zamkl.
   Prusko zaklel a nadával na svou bezmocnost. Mohlo ho napadnout, že blonďák má za lubem nějakou špinavost. Zaúpěl. Nemůže dělat vůbec nic.

   Feliciano se tvářil trochu rozpačitě, když čas od času pohlédl na dva muže v modrých košilích, kteří seděli na koberci a tiskli se k sobě tak těsně, až jim to muselo být nepříjemné. Romano se rozčiloval a bylo na něm vidět, že by nejraději svého malého bratříčka přehnul přes koleno a dal mu pár pořádných na zadek.
   Španělsko se na něj přísně podíval. „Musíme být k Felicianovi ohleduplní. Nějaké ošklivé zacházení by dlouho nevydržel.“
   „Ale Antonio, dyť udělal takovejch volovin, a ty ho nemíníš potrestat?“
   Oslovený zavrtěl hlavou a usmál se. „Udělám to, když nám bude chtít utíkat. Ale to ty určitě nechceš, viď? Na útěku by ti nikdo neuvařil takhle dobrou večeři.“
   Ital v modrém se zadíval do zelených jiskrných očí. „Prosím, pusť je domů.“
   Španělsko zabloudil pohledem ke dvěma zajatcům. „To není dobrý nápad. V jejich zemi se bude bojovat. Ty bys je chtěl poslat na smrt?“
   Mladík rychle zavrtěl hlavou. „A Německu ublíží?“
   Antonio se ušklíbl. „Kdepak, ale určitě dostane pořádně za vyučenou. Feliciano, podívej se mi do očí. Copak jsme nějací hrdlořezové?“ Hnědovlasý pomalu zavrtěl hlavou a zavrtal zrak do podlahy. Romano upíjel víno a vztekle zatínal pěst.
   Antonio vzal lahev a skleničku a vykročil ke dvěma válečným zajatcům. „Schovat zbraně v autě bylo chytré. Škoda, že vás nenapadlo vzít je do domu,“ řekl laskavým tónem a nepřestával se usmívat. „Dáte si?“
   Jeden z nich ucuknul a strnul s sebou i svého kolegu. „Vy nás chcete otrávit!“
   Antonio se zašklebil a obrátil do sebe obsah skleničky. „Hm, nemyslím si. Je to výborné… jak vy tomu jen říkáte… ach ano, u vás se to řekne der Wein, že?“
   „Víno?“ zpozorněl voják. „A… proč to děláte?“
   Španělsko se znovu rozesmál. „No, řekněme, že váš mladý přítel vám právě zachránil život.“

   Ludwig se zastavil v místnosti, v níž občas konal výslechy. Přehodil přes židli čistou vojenskou košili a postavil k ní pár čerstvě vyčištěných bot. Vyndal ze zbraně náboje a schoval je ve skříni. Vzdychl si. Tuhle bitvu zatím ještě neprohrál.

   Foxy se nezalekla, když se blonďák objevil ve dveřích. Posledních několik dní nepodléhala beznaději, ale trpělivě trénovala. Vzduch byl prosycený zradou, měla strach.
   „Přišel jsem si pro odpověď,“ řekl a odložil revolver pořádný kus od sebe. „Nuže?“
   „Nemám vám co říct, pane,“ řekla a v očích se jí zlostně zablýsklo. Jestli mám zemřít, ať je to v boji.
   Chladné modré oči se zabodly do těch jejích. Kostky už byly dávno vrženy a hra končí. „Je to tvé poslední slovo?“
   „Ano. Nezradím své přátele, ani ty, kteří tu už nejsou,“ zasyčela a nečekaně se rozběhla do prostoru.
   Provedl výpad do strany, musela se bránit. „Myslím, že je čas na naši odvetu.“ Přikývla a vyrazila do útoku. Brzy zjistila, že má výhodu, a Ludwig v duchu nadával na bratrův nápad pohmoždit mu záda. Ve chvíli, kdy se Foxy zmocnila zbraně, po ní skočil a vytrhl jí ji z ruky.
   „Dobře, to stačilo. Půjdeš se mnou.“
   V očích se jí mihl záblesk strachu. „Nepůjdu nikam.“
   „Dobrá, pochopil jsem.“ Vzal ji do ocelového sevření a dovedl do místnosti, kterou tak dobře znala. Bránila se udatně, ale on stisk nepovolil. Teprve uvnitř ji pustil, pistoli schovanou za pasem. „Obleč si to.“ Ukázal na košili a boty.
   „Proč?“
   „Neptej se tak hloupě a prostě to udělej,“ zavrčel podrážděně. Nic nechápala. Když přes své potrhané šatstvo přehodila náhradní oděv a nazula si boty, které jí padly jako ulité, přistoupil k ní a z jeho očí vyčetla zklamání. „Jsi volná,“ řekl tiše. Zamrkala. Slyšela dobře? Díval se na ni, mlčela. „Můžeš jít,“ zopakoval a ukázal na dveře. „Jsi svobodná.“
   „Jak… jak to?“ zajíkla se. Je to nějaká léčka? Musí být! Přece by ji nepustil jen tak. Ukázal na dveře a naznačil jí, že ji ven vyprovodí. Váhavě přikývla.

   Prusko cedil nadávky mezi zuby a pokoušel se dosáhnout na berle, které mu bratr nechal pořádný kus od postele. Zvenčí zaslechl hlasy, to ho vyburcovalo. S vypětím sil se dostal k oknu. „Proč se naši chlapi formujou do řad? Co se to tam děje?“ Vykoukl z okna a zíral na scénu pod sebou. Měl co dělat, aby se udržel na nohou.

   Ludwig vyvedl dívku ven, ta si velice rychle všimla nastoupených vojenských šiků, ale nedala na sobě nic znát. Blonďák zůstal stát ve dveřích. Vojáci na ni zničehonic namířili zbraně. Zareagovala rychle, nejbližšímu Němci vytrhla pušku z ruky. Nejsem žádný zabiják, ale udělám to, protože tahle zrůda si nezaslouží žít! Namířila zbraní na Ludwiga, který znejistěl a pak se rozčílil. „Co jsem vám řekl, chásko jedna nevychovaná? Ty hlavně dolů!“ Vojáci okamžitě poslechli příkaz a zmateně se po sobě dívali. „Zmiz. Nikdo za tebou nepůjde. Sbohem, Elke Baumová.“
   Dívka se na něho nechápavě podívala a pak se rozběhla k bráně, pušku přehodila přes rameno. Ludwig se zapřel o stěnu. Právě prohrál, a hned na dvou frontách.