23.kapitola - Nezdárný sourozenec

vloženo: 26.10.2010   
počet zobrazení:   

   Měl dost času, aby si všechno pořádně rozmyslel. Bylo mu jasné, že se znovunastolením kázně a disciplíny by měl začít ihned. Rozhodl se vytrestat bratra, chtěl ho mít alespoň na chvíli pod kontrolou, a pokud nebude sekat dobrotu… Obával se, že to tak nejspíš dopadne, proto už měl připravenou určitou formu bojového plánu. A nebylo by možná špatné do výcviku zapojit také Feliciana, jinak mu bude pobíhat po domě a nadělá zas víc škody než užitku.

   Své rozhodnutí hned ráno zrealizoval. Nechal seřadit mužstvo pod oknem Gilbertovy ložnice a začal s nimi dělat rozcvičku. Rozmrzelý Prusko za chvíli vykoukl z okna, následně udělal znechucený škleb.
   „Ať už jsi dole, nebo tam pro tebe někoho pošlu!“ křikl na něho Ludwig.
   Jeho sourozenec mu peprně odpověděl a pak se rychle stáhl. Sáhl na dívčina záda a jemně s ní zatřásl. „Pojď se mnou.“
   „Kam?“ Nechápala, co se děje.
   „Vstaň a nezdržuj,“ domlouval jí. Zamračila se na něho, ale poslechla. Už zaslechla pod oknem hlasy a mohla si snadno domyslet, komu patří. Rychle se vypravila, v tom, co právě měla na sobě, šedovlasý ji táhl za ruku ke kuchyni a ignoroval přitom užaslé pohledy domovní hlídky.
   „Pober jídlo, co uneseš, je možný, že už mě k tobě nepustí. Klíč si nech u sebe, naše znamení pořád platí,“ vysvětloval mladík dívce a pak zabroukal jakýsi zvláštní popěvek. „Určitě ji taky znáš. Přidáme to k našemu klepacímu kódu. Ani za nic bys bratra nepřemluvila, aby před někým zpíval!“
   Chytila ho za ruku. „Prosím, buď opatrný,“ hlesla tiše.
   Usmál se. „Myslí si, že mě zlomí, ale já mu ukážu,“ zašklebil se. „No tak to pober a běž nahoru. Já se o sebe postarám.“
   Přikývla, nabrala si ovoce z misky a rychlými kroky vyběhla po schodech nahoru. Dva mladíci ji chtěli zastavit, ale šedovlasý je zarazil. „Tohle jde na mojí hlavu, jasný?“ Pokývali hlavami. Byli rádi, že to není jejich starost.

   Prusko přišel se svým samolibým úsměvem a napůl navlečenou košilí, ovšem jednotka si v přítomnosti velitele zakazovala jakékoli projevy veselosti. Ludwig na něho shlížel velice výmluvným pohledem.
   „No co, nenechals mě ani převlíct,“ zabručel šedovlasý.
   „Kdyby ses nevybavoval s tou…,“ zabručel Německo, ale byl přerušen Felicianovým jásavým pozdravem.
   „Ahój, Foxy!“
   Blonďák se prudce otočil a spatřil zlatou hřívu v okně. Zatnul ruku v pěst a zavelel pozor. „Ty taky, Gilberte.“ Podíval se významně na bratra, který se na něho ušklíbl.
   „Pro mě za mě,“ zabručel a zařadil se.
   Ludwig nechal mužstvo odpochodovat na druhou část pozemku. Foxy posmutněla. Šedovlasý měl pravdu, teď zůstane sama.

   „Podej mi ten talíř, nebo tě už doopravdy něčím přetáhnu!“ zuřila Natasha Arlovskaya a vražedným pohledem přejížděla po mladém Lotyšovi. Ten se příliš radostně netvářil, nicméně se snažil rozkaz splnit. Byl však značně nervózní a trochu se mu zamotaly nohy. „Ááá, dávej pozor, ty trdlo!“ vyjekla blondýna a talíř, který od sluhy přebrala, se roztříštil přímo mezi nimi dvěma.
   Zrovna když se Bělorusko rozmýšlela, jakým způsobem má ubohý Raivis okusit její tvrdou ruku, náhodným pohledem zabloudila ke dveřím a ztuhla. „Ivan! Ty ses vrátil!“
   Úplně zapomněla na střepy i kázání. Rychle se zvedla ze země a pevně bratra objala. Ten se rozesmál, až smích nakonec nahradil milý, dobrosrdečný úsměv.

   Gilbert si musel připustit, že mu bratr dává pěkně do těla. Kdyby měl soudit, kdo je z tvrdého výcviku ještě zničenější, pak by to byl určitě mladý Ital, protože měl jazyk až na vestě. Šedovlasý se zničehonic rozběhl na opačnou stranu cvičiště.
   Ludwig na nic nečekal a vyběhl za ním. „Kam sakra běžíš?“ vydechl, když ho konečně dohnal, stáli teď u kašny.
   „No promiň, ale stříká to ze mě tak, že už skoro nevidim,“ odsekl mladík s červenýma očima popuzeně. „Tak snad mě necháš aspoň opláchnout obličej, ty jeden zatracenej fanatiku!“
   Blonďák přešel tu poznámku s ledovým klidem. „Pojď se na chvíli posadit, popovídáme si.“
   „S tebou já nemám o čem mluvit,“ zabručel neochotně šedovlasý. „Máš totiž jen pár témat a ani jedno se mi nezamlouvá.“
   „Chci mluvit o té holce,“ začal Německo opatrně.
   „No, to jsem vážně zvědav, s čím přijdeš,“ uchechtl se jeho starší sourozenec. „Protože si myslím, že zrovna tahle záležitost je poměrně dost jasná.“
   „Tu holku už neuvidíš! Ať si klidně zůstane v tom pokoji, ale vy dva se nebudete scházet.“
   „A kde teda budu spát? Mam tam všechny věci!“ namítl Prusko chabě.
   „Půjčím ti svoje,“ ucedil Ludwig. „Neposlechl jsi, když jsem odcházel, ale pořád ti dávám šanci to napravit. Už po tobě nechci informace, jenom to, abys přehodnotil vztah ke svému národu. Nezapomeň, že tě vojáci potřebují.“
   „Tak tohle na mě laskavě nezkoušej, víš moc dobře, jakej jsem vlastenec,“ zabručel druhý z bratrů a přísně si svého společníka přeměřil. „A kdybys nad tím aspoň chvilku přemýšlel, ta tvoje zabedněná palice by si to taky uvědomila.“
   „Gilberte, neprovokuj nebo…“
   „Nebo co? Nemáš si na mě co vyskakovat, starší jsem tady já. Bojoval jsem, když tobě ještě teklo mlíko po bradě.“
   „Ale potom ses usadil, zlenivěl a nechal všechno na mně, tak to je. Tak si nehraj na ublíženého, Gilberte, a aspoň tuhle malou prosbu mi splň.“
   Šedovlasý znovu sáhl rukama do vody, pak si je přiložil na obličej, aby se trochu osvěžil. „Děláš chybu, ale něco takovýho ti nemá smysl vykládat. Fajn, budu spát ve tvym pokoji a chovat se vzorně.“
   „Dobrá,“ vzdychl si Ludwig. „Ale jestli to nedodržíš, přísahám, že budeš litovat.“
   Prusko se mu podíval zpříma do očí. Kvůli tomu pohledu se Německo zachvěl. Byla to předzvěst něčeho znepokojivého.

   Foxy seděla u okenního parapetu a přemýšlela. Za těch posledních pár dní se toho událo příliš, těžko si bude zvykat na samotu. Chtějí ji odtrhnout od přátel, jistě, jak prosté. Ten blonďák udělá všechno proto, aby povolila a zaprodala Arthura Kirklanda a celou spojeneckou alianci. Trpce vzpomínala na okamžiky, kdy ležela na břiše na posteli a Gilbert ji hladil jemně po zádech. „Nedej se od něj zlomit, princezno,“ opakoval tehdy pořád dokola, jako kdyby tušil, že tahle chvíle přijde.
   Kdyby se potkali v jiné době, kdyby se nic z tohohle nestalo, kdyby… Kdyby, to slovo znělo náhle tak prázdně. Složila hlavu do dlaní a přála si, aby tahle noční můra už skončila.

   Litva s povzdechem zakroutil hlavou. „Nejdřív Eduard, teď ty. Jako bych neměl své práce dost,“ bručel si pro sebe, když ošetřoval Raivisovu nohu. Šlápla mu na ni slečna Natalia, když vyskočila, aby objala bratra a oslavila jeho návrat. „No, můžeme být rádi, že se nestalo nic horšího,“ usmál se Toris a pohrával si s obvazem. „Chvíli si poležíš a bude zas dobře. Mimochodem… co ti říkal pan Ivan?“
   Lotyš uhnul pohledem. „No… on mě zvedl a chtěl mě poplácat po hlavě,“ řekl neochotně. „Celou dobu nic neříkal, jen se usmíval. Bylo to děsivé.“
   Litva si povzdychl. Něco takového se nestávalo právě často. Že by to bylo znamení?

   Ludwig si přeci jen na okamžik pomyslel, že se jeho bratr polepšil. První den skutečně přespal u něho. Splnil každý příkaz, i když si určitě uvědomoval, že se ho Německo snaží dostat až na pokraj sil. Felicianovi musel dát volno, bude nejspíš spát celý zbytek dne. Ludwig věděl, že i jeho jednotka by ráda protestovala, ale přece nemohl připustit, aby nakonec prohráli. Buď to musí zvládnout silou a odrazit nepřátelský útok, nebo dostat Spojence na kolena za pomoci té zatvrzelé agentky. Přemýšlel, co bude snazší na realizaci. Nakonec dospěl k názoru, že to ukáže až čas.
   Další den si ovšem Německo všiml, že Gilbert nespal ve své posteli. Rozhodl se ho sledovat, to však teď bylo téměř nemožné. Sice pak přišel na to, že Prusko soustavně jeho zákaz porušuje, třeba když se objevil před dívčiným pokojem, poklepal na dveře a zanotoval popěvek ze staré dětské ukolébavky a hned poté se místnost otevřela a on do ní vklouzl. Ludwig se nad tím ušklíbl. Mohl si domyslet, že to tak skončí, ale rozhodl se to nechat být.

   Foxy hodně vyděsilo, když uprostřed noci zaslechla divné šramocení. Otevřela okno dokořán, aby se podívala, kdo to tak hlomozí. Málem vykřikla zděšením, když se k ní natáhla něčí ruka. „Pomoz mi nahoru.“ Slyšela šepot. Rychle se podívala dolů. Po římse se šplhal Gilbert, kolem pasu měl uvázáno několik sáčků a provaz, na hlavě měl čepici s připevněnou baterkou.
   „Co to vyvádíš?“ sykla, když k němu natahovala ruku. Pomohla mu a čekala.
   „To víš, holka, já prostě zbožňuju adrenalin,“ uchechtl se, ale pak zvážněl. „Bratr si usmyslel, že tě tu nechá vyhladovět. Jakmile se objevíš mimo tenhle pokoj, má tě hlídka hned zadržet.“
   Polkla, nečekala, že to zajde tak daleko. „To jsem nevěděla,“ prohlásila tiše.
   Krátce se na ni podíval, pak k ní přistoupil a nakonec ji sevřel v náručí. „Ničeho se neboj. Dokud jsem tu já, neodváží se na tebe vztáhnout ruku.“
   V očích se jí zaleskly slzy. „Vážím si všeho, co pro mě děláš.“
   „Ale, to nestojí ani za řeč,“ mávl rukou šedovlasý a začal ze sáčků vyndávat jídlo, co se nebude tak rychle kazit. Pak se chystal odejít stejnou cestou zase zpátky dolů, to už ho ale blonďatá zarazila.
   „Zůstaň tady, a jestli ne, tak ti půjdu otevřít dveře.“
   Mrkl na ni. Tahle spolupráce se mu začínala líbit.

   Ludwig se několikrát pokusil dostat k Foxy lstí, ale pustila dovnitř vždy jen Gilberta nebo Feliciana. Ne, on tedy rozhodně nebude zpívat! Neponíží se, tím méně před ní. Brzy zjistil, že jeho bratr dívku zásobuje nutnými příděly potravin, občas do její ložnice něco propašoval i Feliciano. Sáhl si na hlavu, začínalo toho na něj být moc. A poslední kapka poháru jeho trpělivosti přetekla, když přistihl šedovlasého, jak čeká, až mu jejich zajatkyně spustí z okna provaz na šplhání. Zatnul ruku v pěst a procedil několik nadávek mezi zuby. Nejenom, že ho neposlouchá, i když dostal tolik práce, že by to ani ten nejvytrvalejší jedinec nezvládl, ale ještě má tu drzost sabotovat mu plány, a to přímo jemu před nosem. Vztekle praštil rukou do zdi. „Hra skončila, Gilberte!“

   Konečně se Katyushino odvážné já odhodlalo projevit a Estonsko musel konstatovat, že ten polibek byl opravdu příjemný. Teď na něj Ukrajina upřela tázavý pohled.
   „Víte, že to, co děláme, je zakázáno, že ano, slečno?“ vyzvídal opatrně mladík, který se stále ještě zotavoval.
   „A můžu… ještě jednu?“
   Chvíli si vychutnával ten pohled na svou červenající se paní, než svolil. Viděl, jak se jí rozzářily oči, když se k němu znovu sklonila. Uprostřed jejich vášnivé chvilky se však dveře otevřely a nakoukl do nich překvapený Rusko s vyděšeným Litvou. „Ukrajino?“
   Zarazil se. Jeho sestra v obličeji zrudla ještě o malinko víc a rychle se od Estonska odtrhla. Mladík mlčel, vyčkával. K překvapení všech se Ivan Braginski začal usmívat. „Nemám nic proti, když zůstanete tady v domě,“ prohlásil nakonec a dvojice se po sobě nejistě podívala. Hned poté se ozvala hlasitá rána. Litva omdlel.

   Mladík s rudýma očima, které mu poslední dobou svítily až příliš, právě odcházel od Itala. Zase to přehnal s tréninkem a museli ho uložit do postele. Chtěl sejít po schodech do kuchyně, ale na chodbě se střetl s bratrem. Tvářil se… ano, ten výraz by se dal nazvat zklamáním.
   „Něco se stalo, Ludwigu?“ Oslovil ho jménem, už jen to bylo neobvyklé. A vzápětí sykl, protože ho bratr přitlačil ke zdi a svázal mu ruce za zády. Gilbert si pomyslel, že sourozenci se to v hlavě trochu pomotalo, ale rozhodl se to nekomentovat. Však on mu jistě brzy prozradí, co má zase za lubem.
   „Víš, co jsem ti řekl, než jsem se vydal za Maďarskem?“ ucedil Německo a zesílil stisk.
   „Promiň, říkals toho tolik, že mi to muselo vypadnout,“ ušklíbl se Prusko.
   „Dal jsem ti jasně na srozuměnou, že tě přestanu brát jako svého bratra, jestli mi tu záminku dáš.“
   „Hm a co chceš dělat? Postavíš mě ke zdi a zastřelíš?“
   „Ne, ty paličáku jeden! Mám pro tebe úkol.“

   Vyvedl ho ven, nechal sourozenci na očích šátek. „Vlez do auta,“ pobídl ho. Šedovlasý se na něho celou dobu šklebil, jako by mu chtěl dát najevo, že jeho nic nerozhází, tím méně on. Pokrčil rameny, když mu Ludwig řekl, že dokud nedorazí na místo, ten kus látky mu z očí nesundá.
   „Děláš kolem toho zbytečnej tyjátr, bráško. Stačilo přece říct, že ti v baráku překážim.“
   To už Ludiwg otočil klíčem v zapalování. „Měl sis dobře rozmyslet, na čí stojíš straně, protože teď už s tebou slitování mít nebudu,“ ucedil Německo a přidal plyn.

   Cesta ubíhala pomalu. Vypadalo to jako výlet dvou navzájem se škádlících bratrů, jako nějaká nevinná hra. Gilbert nedal sourozenci najevo, jak nepříjemně se mu sedí a že už ho unavuje, když vůbec nic nevidí, a blonďák zas naprosto ignoroval jeho jízlivé a naprosto nemístné poznámky.
   „Víš, že mě v té bitvě zranili? Rusko má sestru,“ zamyslel se Německo.
   Gilbert se uchechtl. „Heh, jo, to má. A dokonce dvě.“
   Překvapeně se na něho podíval. Takže on to ví celou dobu? To zjištění bylo příliš šokující. „Aha, takže tys to věděl,“ prohlásil místo odpovědi a za chvíli si všiml, jak jeho bratr začíná podřimovat. Stočil pohled na krajinu po své pravici. Ano, udělá to.

   Dorazili k hranicím země. Prusko otevřel oči a s úlevou si vydechl, že konečně zas vidí. „Vzadu na sedadle máš v ruksaku zásoby jídla a prázdnou zbraň. Náboje ti dají v táboře, je za tím údolím.“ Zatímco Ludwig hovořil, přeřezával provaz. „Tak běž, nezdržuj se. Vojáci už čekají na svého velitele.“ S těmi slovy ho vyprovodil.
   Šedovlasý se na něho zkoumavě podíval, v jeho pohledu se mísil vztek s úžasem. „Dobře, ty horká hlavo, tak já teda jdu!“ Přehodil si pušku přes rameno a vykročil.
   Netrvalo dlouho a dorazil až na vrcholek kopce, kde se ohlédl. Ludwig skutečně odjel a nechal ho tam. Prusko si povzdychl. Některé věci se zkrátka nikdy nezmění.