27.kapitola - Vzdor

vloženo: 04.12.2010   
počet zobrazení:   

   Ivan Braginski se vůbec nebránil tomu, že jeho sestra Natalia se bude vracet sama domů. Věděl o její ráznosti a v očích jí musel jasně číst touhu po odplatě, proto nepochyboval o tom, že se všemožně bude snažit zabránit útěku Rodericha a Elizabety. Znal toho Rakušana už dost dlouho na to, aby věděl, že ve chvílích zoufalství, jako byla právě tato, se nebude snažit o velký odpor, pokud mu někdo nedodá tolik potřebnou odvahu. Zároveň však věděl, že by stačil jediný pohyb sestřiny ruky, aby ho kuráž zase rychle opustila. Sám se jí občas trochu bál.

   Vykročil k blonďaté a krátce ji objal. „Ale ale, snad se o mě nebojíš?“ prohlásila vyčítavě, oči jí jiskřily tichým uspokojením a tvář se roztáhla do milého úsměvu.
   „Ehm… ne…“ Rusko rychle uhnul pohledem. „Jenom… ještě nevím, kdy se zase shledáme.“
   „Dám ti vědět hned, jak tuhle špínu dotáhnu k nám,“ ušklíbla se a pohodila hlavou. „Ať si nemyslí, že mi utečou,“ vydechla a každé slovo ještě požitkářsky převalila na jazyku.
   „Buď na ně hodná, Naty,“ mírnil ji Ivan. „Nechceme se jich zbavit.“
   „Já vím, že ty nechceš a ti tví Spojenci taky ne. Ale nikdo nám nebude beztrestně krást koně a vysmívat se nám za zády.“
   Přikývl. Sám by to nevyjádřil lépe. V duchu si povzdychl, rychle se obrátil k jednotce a zavelel odchod.

   O hodinu později vyrazila k hranicím Natalia Arlovskaya se svou malou družinkou. Vyžívala se v tom, že mohla rozklepaného aristokrata úmyslně děsit. „Náhody se stávají, viď? V jednu chvíli v bezpečí a o vteřinku později zajatec. Co ty na to, Roderichu?“
   Rakousko pootočil hlavu za hlasem. Seděl na koni, měl nakázáno držet se opratí a voják sedící v sedle za ním mu přiložil studené ostří zbraně ke krku pokaždé, když se pokusil sundat si z očí šátek.
   „Stále věřím, že tvůj bratr není krvelačný barbar, Natalie,“ snažil se odpovědět klidně a zachovat si alespoň tu poslední špetičku důstojnosti.
   Blondýnka se pohrdlivě ušklíbla, strhla koně stranou a popojela k Elizabetě. Ta měla v sobě stejnou vzdorovitost, jako v dobách, kdy byla považována za chlapce.
   „I když budeš plivat ty své jedovaté sliny, mě tím nezlomíš. Jenom dokazuješ, jak jsi ubohá,“ vmetla jí Maďarsko do tváře, jakmile ji oslovila.
   „Zavinila sis to sama,“ pokrčila rameny Natalia. „Chovali jsme se k tobě dost velkoryse, a ty jsi stejně utekla.“
   „Tvůj bratr je křivák, který neumí držet slovo!“ opáčila hnědovláska a zřejmě chtěla počastovat blonďatou svým ohnivým pohledem, než si uvědomila, že jí to černá látka nedovolí. „A pokud si myslíš, že před tebou padnu na kolena, tak nezapomeň, že oproti Osmanské říši jsi ty naprostá nicka!“
   „Važ slova, Héderváry, protože já nejsem jako Ivan!“ prskla zlostně Natalia a vrátila se do zadní linie.

   Foxy seděla u šedovlasého a podávala mu nakrájené jablko. „Tvůj bratr mi kladl na srdce, že máš zesílit a že jako správný paličatý Němec ses rozhodl držet hladovku, když mě za tebou nebudou pouště…,“ začala a on ji se smíchem přerušil.
   „A pak určitě nezapomněl dodat, že se chovám jako rozmazlený dítě a že kvůli mně jsou jeho nervy neustále v pozoru,“ ušklíbl se a trochu morousovsky dodal: „Jsem ho koneckonců taky sám vychoval, ale tyhle příšerný manýry má od své pravé rodiny.“
   To ji zaujalo. „Počkej, takže… vy jste nevlastní bratři?“
   Přikývl. „Už to tak bude. Když mě chce to aristokratické princátko opravdu ranit, vždycky mi to připomene. A já ho pak pokaždé smetu argumentem, že mu zadek chránila holka.“
   „Říkáš to, jako kdyby na tom bylo něco špatného,“ uchechtla se blonďatá a upřela na něho zkoumavý pohled.
   „No, popravdě… od tebe bych se ochraňovat nenechal!“
   „Proč ne?“ vyhrkla.
   „Protože jsem rytíř, nezapomínej. Navíc… nemůžeš přece nutit chlapa, aby tak zahazoval vlastní hrdost.“
   „Ješito!“ vypískla a pleskla ho jemně přes rameno. Zareagoval naprosto nečekaně, stáhl ji k sobě na postel. Vyjekla a ohnala se po něm. „Měj rozum, Gilberte! Vždyť to jídlo rozházíš po zemi!“
   Nedbal na její protesty a sevřel ji jemně kolem pasu. „Víš, Ludwigův problém je ten, že já dokážu hýbat tímhle barákem, i když ležím v posteli.“ Pak trochu zvážněl. „Pravda, všemohoucí nejsem, ale to ty víš.“ Trochu posmutněle přikývla. „A… jak se k tobě teď bratříček chová?“ vyzvídal opatrně.
   Foxy si povzdychla. „Jsem jako poslušný pes. Pán přijde, odváže zvíře od boudy a pustí ho proběhnout. Ale nestěžuju si, mohlo být stokrát hůř.“
   „I tak zůstávej ve střehu. Nechce se mi věřit, že Braginski zastavil postup do vnitrozemí, ale nemáme zprávy o nějakém dalším útoku. Takže vážně netušim, v čem je zakopanej pes,“ povzdychl si Gilbert a zajel jí rukou do vlasů. „No, nehodlám se před tebou ospravedlňovat, jsem jen obyčejný pěšák, ale i tak mám na rukou spojeneckou krev. Měla by ses ode mě držet dál.“
   Podívala se na něj s odporem. „Zatraceně, Gilberte! Já vím moc dobře, že jsi nacista, že jsem se zaprodala nepříteli. A taky nedovedu pochopit, proč se mnou vůbec ztrácíš čas! Ale jak už jsi jednou řekl, oba jsme zajatci a teď neplatí žádná pravidla.“
   Zadíval se jí zpříma do očí. „Dobře, tak teď budeme chvíli filozofovat. Dejme tomu, že tě spojenecká aliance zachrání a nás zajme. Jak by ses zachovala?“
   Chvíli přemýšlela a pak sklonila hlavu. „Poprosila bych A… alianci, aby k tobě byli shovívaví. Řekla bych jim, jak moc jsi mi pomohl.“
   „Myslel jsem si to,“ zabručel. „A co Ludwig?“ Mlčela. „Poslyš, i když proved strašně moc pitomostí, pořád je to můj bratr, takže bych tvou pomoc odmítl.“
   Blonďatá sebou malinko trhla a pak si povzdychla. „Stejně tu jenom spekulujeme. Možná mě Aliance už dávno přestala hledat. Třeba jsem pro ně byla jen přítěž,“ řekla bez rozmyslu, čímž šedovlasého rozčílila tak, že jí pevně stiskl obě ramena.
   „Přestaň o sobě pochybovat, jasný? Nevim sice, jaký výcvik máš za sebou, ale jsi dobrá agentka. A jakmile na tohle zapomeneš, je to první krok k tomu, aby tě Ludwig zlomil!“
   „Proč mě pořád tak chráníš?“ zeptala se blonďatá zastřeným hlasem.
   „Protože mi na tobě záleží!“ odsekl šedovlasý vztekle, pak ale zmírnil tón. „Poslyš, ať tahle válka dopadne jakkoli, naše cesty se rozdělí. Jestli vyhrajeme my, Ludwig tě nenechá naživu. A pokud nás zajmou Spojenci, dostanem buď doživotí, nebo rovnou trest smrti. Takže se koukej vzpamatovat! Žij, dokud můžeš, rozumíš?“ Do tísnivého ticha zazněl tlukot na dveře. „Dále!“ vyjel Prusko na neznámého vztekle.
   „Mů… můžu dál?“ ozval se Felicianův plachý hlásek. Gilbert mu odpověděl kladně, dívka se k němu sklonila.
   Pustil ji. „Sakra, dyť ty jsi přece rozumná, Foxy.“
   Zavrtěla hlavou. „Teď už na tom nezáleží. Říkej mi Elke.“

   Vpustili dovnitř mladého Itala a začali hovor ve třech. Tíživé myšlenky tak mohla spojenecká agentka alespoň na pár chvil zaplašit. Hnědovlasý vnímal jen nerozhodnost Německa, nesouhlasné pohledy jeho podřízených a podvědomý strach o osud bratra Romana.
   „Rusko zajal Rakousko a Maďarsko. Prý se drží u hranic.“
   „No, jak vidíš, nejsem v pozici, abych tomu samolibému aristokratovi mohl jít zachraňovat zadek,“ ušklíbl se Gilbert a Foxy se na něho káravě podívala. Všiml si toho a zkrotl. „Budem doufat, že si je Ivan Braginski nebude chtít napíchnout na rožeň, ideálně oba najednou.“
   Blonďatá pohodila nervózně hlavou. Na toho cizince si dobře vzpomínala.
   Arthur ji nechal s mužem, kterého oslovoval Rusko. Právě se zastavil u záhonu s květinami a díval se na ně velice zvláštním pohledem, ze kterého ji doslova mrazilo v zádech.
   „Ehm… líbí se vám naše květiny?“
   Zadíval se na ni. „Jsi taková zvláštní. Jako šelmička nebo ta roztomilá chlupatá zvířátka,“ usmál se a blonďatá znejistěla.
   „Neříkejte takové věci, pane, a já nebudu nucena vás urazit.“
   Uchechtl se a pak se jeho úsměv roztáhl od ucha k uchu. „Mám rád lidi, kteří umí vzdorovat,“ dodal po chvíli a v jeho očích byl podivný lesk. Později se Foxy velice podivovala tomu, že vůbec dokázala v jeho přítomnosti stát oběma nohama pevně na zemi.
   Zaplašila vzpomínku a pro sebe si přikývla. Gilbert měl pravdu. Musí žít!

   Natalia u táborového ohně podávala promrzlému aristokratovi šálek čaje. S díky ho přijal, ale nespustil ji z očí. „Myslíš si o mně, že jsem příšerná bestie, že jo?“
   „Jsi Ivanova sestra, víc vědět nepotřebuju,“ odpověděl jí diplomaticky.
   „A to znamená?“ povytáhla obočí.
   „To znamená, že jsem si jistý tím, že tvůj bratr není žádný hrdlořez. Kdybyste nevtrhli do naší země tak nečekaně, bývali bychom se vzdali.“
   Natalia si odfrkla. „Nech toho, blafuješ! Francis nás informoval, že už pár dní mobilizujete síly. Ale to nevadí. Kdyby to bylo na mně, tak tě pustím. Ale nevěřím Elizabetě. Maďarsko už nejednou prokázala, že je zrádná a lstivá mrška.“ Nekomentoval to, jen si povzdychl. Bělorusko se na něho podívala. „Neboj se. Já myslím, že Ivan se vás nebude chtít zbavit. Všechno se rozhodne teprve, až se vrátí.“

   Sovětské vojáky už nebavilo zvlášť hlídat diplomatického mladíka a energickou rebelku, proto je svázali zády k sobě.
   „Aspoň nás nechali pohromadě,“ povzdychla si Elizabeta a zadívala se na plápolající oheň. „Viděla jsem, jak se tě Natalia pokoušela ošálit. Něčím takovým mě nemůže donutit k poslušnosti. Bojovala jsem se Sadikem i jeho otcem.“
   „S jeho otcem?“ zakoktal se Roderich a orosilo se mu čelo.
   „Ano, s ním. Osmanská říše byl krutý a nelítostný bojovník. Některá zranění, která mi kdysi způsobil, byla opravdu dost vážná.“
   Rychle ji přerušil. „Ale ty jsi přece…“
   „Ano, jsem žena,“ odfrkla si Maďarsko. „Ale zapomínáš, že mě tenkrát brali jako muže, dokonce i ty. Nemohl jsi pochopit, jak tě může neustále porážet ten chudý hoch z vesnice za horami! Já na to nezapomněla, Roderichu, a ve chvílích, jako je tato, je to pořád příliš čerstvé.“
   „Jenomže… muži by tě měli přece chránit. Jsi jemná, křehká bytost!“ namítl aristokrat se zmučeným výrazem ve tváři.
   Elizabeta se po něm ohlédla. „Takže takhle ty mě bereš, ano? Jako slabou dívku, co se musí nechat ochraňovat!“
   „Neříkej takové věci… nebo… ty už mě nemáš ráda?“ zeptal se opatrně.
   „Mám,“ zašeptala. „Ale nikdy nezapomenu na zásady, ke kterým mě odmalička vedli. Nebudu poslušná žena a nepřinutil bys mě sedět doma a jen rodit děti.“
   Povzdychl si. Právě dostal kázání a připadal si poníženě. Nespokojení vojáci se po nich začali otáčet, proto jí úsečně připomněl, že teď není na hádky vhodná doba. Elizabeta přikývla, opřela se o něj zády, zavřela oči a vrátila se na chvíli do minulosti.
   Prusko se za ní stavil právě ve chvíli, kdy se pustila do smýčení podlahy. Přemlouval ji, aby s ním šla na lov. Zřejmě mu vůbec nevadilo, že má na hlavě čepec a na sobě zástěru.
   „Víš… mě už hon nějak přestal zajímat. Jsem teď jiná.“
   Po těch slovech šedovlasý zklamaně odešel. Elizabetě se zablýsklo v očích a nařídila, aby jí přinesli lovecký obleček a škrabošku.
   „Ale právě jste mu řekla…,“ namítl jeden ze členů její družiny, který nechtěně poslouchal za dveřmi, což mladá žena přešla bez povšimnutí.
   „Posloucháš mě nebo jeho?“ vyštěkla a muž poslušně zmlkl.

   Gilbert měl dobrý odhad. Zahnal ubohého zajíce do lesa, seskočil z koně a vyběhl za ním po svých. Pak se ozval svištivý zvuk a zvíře před ním padlo mrtvé, ale jeho šíp ho neskolil. Zadíval se nenávistně na cizího lovce, který si dával dobrý pozor, aby nebyl odhalen, a teď se s posměšným uchechtnutím rozběhl pryč. Šedovlasý odhodil kuši a vztekle po něm skočil, podařilo se mu povalit neznámého na zem a nahmatat pod oblečením hustou kadeř vlasů. Stačilo mu pak jen sundat vzdorujícímu mladíkovi škrabošku.
   „No, to se podívejme. A pak, že neloví!“ uchechtl se a Elizabeta na něj vztekle zasyčela. „Heh, a taky je mi jasný, žes to neudělala poprvé, ty naše divoško.“ Bez varování ji políbil, popadl svou zbraň a zmizel mezi stromy.
   Rozčilená hnědovláska se rychle zvedla a zakřičela: „Táhni k čertu, Beillschmidte!“