15.kapitola - Obchod

vloženo: 14.08.2010   
počet zobrazení:   

   Ludwig se usadil ve skladišti, vzal do ruky hadr a začal čistit svou zbraň. Čekala ho válka ve válce. Ochránit maďarské území, které teď bylo pod jeho vedením, nebude vůbec snadné. Nechtělo se mu bojovat s Braginskim. Dobře si pamatoval, jak krutým protivníkem dokáže být.
   Proud jeho myšlenek přerušily váhavé kroky. Rychle se otočil a přiložil pušku k líci. „Hej, ty tam! Ukaž se!“ Šramot ustal. Blonďák se ušklíbl a spustil zbraň dolů. Existoval jen jeden člověk, který ho tu odmítal poslouchat. „Vylez, Gilberte! Vím, že tam jsi.“
   Šedovlasý se zašklebil a vystrčil hlavu z úkrytu. „Jak jsi mě poznal?“ Předstíral překvapení.
   „To tvé dupání by snad nepoznal jen úplný idiot,“ zabručel Ludwig a přísně si ho přeměřil. „A sedni si, musíme si promluvit.“ Neodmlouval, jen se culil, to se modrookému nelíbilo. Rozhodl se ten ožehavý problém neobcházet. „Čeho si myslíš, že asi tak dosáhneš, když se té holky budeš zastávat? Je to nepřítel!“
   „Dovolím si tě opravit. Je to vychytralá a přitažlivá kočka. A uchvátila mé srdce.“ Chytil se za něj a dělal, že ho šíleně rozbolelo, po vzoru divadelních herců.
   Ludwig vzdychl. „Na šaškárny tě užije, Gilberte. Ale tohle nebyla odpověď na mou otázku.“
   „Jistěže ne!“ opáčil Prusko. „Jen si z tebe utahuju. Hrozně jsi tý holce ublížil. To už jsi zapomněl, jak se chovat k dámě?“
   „K jaké dámě? Beztak je to jen nějaká pouliční tanečnice, aspoň tak to říkal Itálie.“
   „No, ten tvůj velitelský přístup to všechno řeší, že? Možná tím svým způsobem dokážu to, co se tobě nepovedlo. Proč ji tady vlastně pořád držíš?“ Gilbert si přisedl blíž, aby na něho lépe viděl. Už dávno uměl v jeho tváři dobře číst.
   „Když zjistím, pro koho pracuje, můžeme tuhle válku vyhrát,“ odpověděl mu chladně. „Ale ona je tak zatvrzelá, nechce prozradit, kdo jí poslal.“
   „Aha, a proto ses rozhodl to řešit násilím, hladovkou a nevím čím ještě. Bravo! Velký Ludwig se nikdy nepoučí!“
   To už toho měl blonďák dost a významně poklepal na ručnici. „Přišel jsi sem provokovat?“
   „Ne, spíš ti nabídnout obchod.“
   „Obchod?“
   „Jistě. Ty přece chceš informace a já ti můžu ukázat, jak je získat.“
   „A za to?“
   „No…“
   „Ale rozhodně si nemysli, že bych tu holku nechal jít! Až mi konečně prozradí to sladké tajemství, zbavím se jí jednou provždy!“
   Prusko se zašklebil. „Nepoučíš se, jako vždycky. No, teď mě omluv, musím už jít.“
   Ludwig vstal. „Ještě než odejdeš, Gilberte… sleduju tě. Půjdu za tebou jako ohař, nebudeš mít chvíli klidu, dokud mi budeš kazit plány.“
   „To mám brát jako vyhlášení války?“ povytáhl obočí Prusko.
   „Ber to, jak chceš, a zařiď se podle toho, holomku.“
   „Ó, tak to já radši zmizím, než z tvých úst začnou pršet pochvaly.“ Gilbert z legrace rozhodil rukama, poskočil si a vyběhl ze sklepení.
   Ludwig vztekle zaťal ruku v pěst. „Mein Gott! Já toho zatracenýho kluka jednou přerazim!“

   Foxy se vzbudila a přišla na to, že je sama. Rychle přešla ke dveřím a zjistila, že jsou zamčené. Ve chvíli, kdy do nich plna vzteku chtěla praštit, v nich cvakl klíč a otevřely se.
   „Ale ale, ty už jsi vzhůru, princezničko?“ usmál se na ni Gilbert a vklouzl dovnitř.
   „Nejsem žádná princezna,“ zabručela. Pak ale malinko pookřála, když ucítila vůni čerstvé snídaně. „Ale i tak ti přeju krásný den, červené očko.“
   Uchechtl se a zavřel za sebou. „Chceš vědět, co se stalo? Bratříček mi vyhlásil válku. Mám prý přijít k rozumu a přestat tě chránit.“
   „A co uděláš?“ vyhrkla blonďatá a podívala se na něj.
   „Já? Nejspíš tohle.“ Sňal ze zad pušku, přešel k oknu, otevřel ho dokořán, vystrčil ven hlaveň a zaryl kulku do nejbližšího stromu. Okamžitě se k němu rozběhla parta mladíků a namířili zbraně do okna.
   „Hej! Pánové, vy mě vážně chcete zastřelit?“ křikl na ně Prusko a zamával jim. Odložil pušku a volnou rukou si k sobě přitáhl vyděšenou dívku. Mladíci se tvářili rozpačitě.
   „Budeme střílet?“
   „Ne, vždyť je to pan Gilbert, hlupáku!“
   „On?“
   Šedovlasý se uchechtl. „Teď uvidíme, koho ti chlapečci poslouchají.“ Nadechl se a zařval: „Pozor!“ Vojáci se poslušně vyrovnali. „Čelem vzad a… odchod!“
   Gilbert se smál, když se soukal zpátky do pokoje, protože před chvíli si sedl na parapet a chvíli pozoroval vzdalující se jinochy. Pak oba zaslechli zuřivé klepání na dveře.
   „Co si sakra myslíš, že děláš?“ Byl to Ludwig.
   „Problém, bratříčku?“ Prusko nasadil sladký tón a přikrčil se u dveří.
   „Nehraj si, nebo ty dveře vyrazím!“
   „Jen nevyhrožuj! Nic hroznýho se nestalo.“
   Blonďák na chodbě nepřestával soptit. „Tohle je poslední varování!“ rozkřikl se a obrátil kroky ke schodišti. Na tohle nemá nervy.

   To, co uviděl vzápětí, ho málem dorazilo. Feliciano u telefonu. Podle zvuků, které ze sebe Ital vydával, si rychle domyslel, že mluví s bratrem. To mu teď ještě scházelo.
   „Poslyš, Feliciano, já ti radím dobře. Ještě je čas, aby sis zachránil krk. Uteč od toho Němce! Mám spolehlivé zprávy od Spojenců, že tahle válka už je prohraná!“
   „A kdo ti to říkal? Byl to bráška Francie?“
   „To je přece úplně jedno, kdo mi to řekl!“ rozčiloval se Romano. „Trochu uvažuj! To se chceš dostat do rukou Anglie?“
   „Ale bráško, Německo říká, že vyhrajeme,“ odporoval mu hnědovlasý mladíček srdnatě.
   „Veneziano!“ zaúpěl druhý Ital a praštil se sluchátkem.
   „Bráško? Haló! Haló!“ Feliciano ještě chvíli zkoumal, jestli není telefon rozbitý, než to konečně vzdal.
   „Kdo volal, Itálie?“ zeptal se Německo konverzačním tónem.
   „To byl bráška Romano,“ informoval ho hnědovlasý.
   „A co ti chtěl?“
   „Jenom se ptal, jak se mám.“
   „A proč jste mluvili o Francii?“ Na Feliciana se muselo po lopatě.
   „Říkal, že mi vzkazuje, ať pořádně jím a… chodím včas spát a…“
   Ludwig si povzdychl. „Ty jsi přece nikdy neuměl pořádně lhát, Itálie. Tak ven s tím!“
   Mladíček zavrtal pohled do země. „Bráška Romano říkal, že se Spojenci chlubí, že válka už je vyhraná.“
   „Výborně.“ Blonďatý velitel si znovu povzdychl. „Musíme si vážně promluvit, Feliciano.“ Ital se zatvářil poplašeně. Ludwig se posadil na jednu z dřevěných beden, než začal. „Vzpomínáš si na Maďarsko, viď?“ Přikývl. Jak by mohl zapomenout? „Zajal ji Rusko a Roderich mě požádal o vojenskou pomoc. Bude to skutečně nebezpečné, tentokrát tě nemůžu vzít s sebou.“ Podíval se do jeho očí, ve kterých se začínaly hromadit slzičky.
   „A… ale…“
   „Postarám se, aby vám tu nic nechybělo, až budu pryč. Dům bude hlídaný, nikdo vás nenapadne. Jen mi slib, že na sebe dáš pozor a nezraníš se, ano?“
   Poslušně mu to slíbil, cítil se přece jen o něco klidnější. Teď musí o všem zpravit hlídky a hned ráno odjíždí.

   „Sehnal jsem hřeben,“ pochlubil se Gilbert a zamával jím Foxy před nosem. Natáhla po něm ruku, bylo to jako zázrak. Měl dokonce všechny zuby.
   „Kde jsi to našel?“ zeptala se podezřívavě.
   „Ukradl ze salónku pro důstojníky. Patří asi nějaké vlivné dámě, musela ho tam zapomenout.“
   „Tam mohly i ženy?“ podivila se. Trochu pochybovala o tom, že by se důstojnice přehnaně krášlily.
   „Jo, buď tam chodily jejich manželky nebo jejich… ehm, vedlejšáčky.“
   Uchechtla se, přece ji to mohlo napadnout. „Zapomněla jsem, že němečtí důstojníci si umějí užívat života.“
   Pak od Gilberta převzala hřeben, sedla si opodál na zem a zkoušela zkrotit neposlušné vlasy. Díval se na ni a v duchu se usmíval. Zápasila s tou věcí jako s jedovatou kobrou. Znenadání jí hřeben sebral. „Pojď si sednout na postel. Nemůžu se dívat na to, jak s tím zápasíš.“
   „Ty si snad myslíš, že bych to nezvládla?“ ohradila se dotčeně.
   „Neobracej moje slova! Víš dobře, že jsem nic takovýho neřek!“ zakabonil se Prusko a přitáhl si ji blíž k sobě. „Prostě se uvolni a já si s tím tvým chmýřím zkusím trochu pohrát.“
   Vzdychla. Nemělo cenu ho přemlouvat. I on měl problémy s rozčesáváním, ale rozhodla se nedat najevo, jak hrozně je to nepříjemné. Musel si trochu pomoci a v takové chvíli si o ni opřel ruku, nebo se přitiskl blíž. Nakonec to ale vzdal.
   „Nejde to,“ zabručel. Pak chvíli přemýšlel a náhle vyhrkl: „Ale právě mě něco napadlo!“

   Vedl ji pro ni neznámými chodbami. Směla jen šeptat, aby o nich nikdo nevěděl. Nedůvěřovala mu ještě natolik, aby si jeho nesmyslné počínání přetvořila v dobrodružnou cestu.
   „Kam mě to vedeš? A kdy už mi sundáš z očí ten šátek?“ sykla, když opět scházeli po schodech dolů.
   „Ty jsi mi ale netrpělivá,“ pochechtával se Gilbert a zatlačil na dveře. „Už jsme tady.“ Sňal jí šátek a ona myslela, že sní.
   „To je… koupelna?“
   „Ta nejlepší, co tady máme,“ přikývl Prusko a ušklíbl se. „Ale radím ti, aby sis pospíšila, protože upřímně řečeno, my dva tady vůbec nemáme co dělat.“ Ohlédl se a zamával jí. „Budu v chodbě. Krátce klepni, až budeš hotová. Protože jestli nás tady chytnou…“ Udělal výmluvné gesto a zmizel.
   Foxy si povzdychla. „Tak ti bratr nechá srazit hlavu,“ řekla si pro sebe, sklonila se nad vanou a pustila si na hlavu proud vody z kohoutku umístěném na okraji. Bylo to jako pohlazení. Zkusila si vlasy několikrát prohrábnout, aby se pak daly snáze učesat. Ale už teď cítila, že na to nebude sama.
   Prusko nervózně přešlapoval na chodbě. Tohle byl skutečně riskantní krok a on si ho ani pořádně nepromyslel. Sváděl v sobě vnitřní boj, zda by se měl podívat klíčovou dírkou, hrozně ho to totiž lákalo. A když už bylo pokušení příliš silné, ozvalo se váhavé klepání. „Konečně,“ vydechl Gilbert, otevřel dveře a vytáhl ji za ruku ven. Odevšad jí kapala voda. „A teď si musíme pospíšit, než někdo zjistí, že jsme tu byli,“ prohlásil, když si ji prohlédl od hlavy k patě. Nevinné škádlení se změnilo ve zběsilý útěk do bezpečí Gilbertova pokoje, přičemž z obou odkapávala voda, jak se Prusko pokoušel Foxy rychle vynést po schodech nahoru. Oba se přitom smáli. Bylo to příliš bláznivé, než aby to byla pravda, nicméně tomu tak bylo.

   „Zalez pod peřinu, než mi tady nachladneš,“ napomenul blonďatou Gilbert, když se snažil hledat klíče. „Bude to zázrak, jestli si těch loužiček nikdo nevšimne,“ bručel si pro sebe. Nenapadlo by ho, že si namočí i oblečení. Umínil si, že až se ta divoška trochu vzpamatuje, najde jí něco pořádného na sebe.
   „Pořád je mi zima,“ otřásla se blonďatá, když se celá obalila peřinou.
   „No tak dobrá, ale pak si nestěžuj,“ uchechtl se Gilbert, přisedl si k ní a pevně ji sevřel v náručí.
   „Jak je možné, že hřeješ jako kamínka?“
   „Ještě se ptej! Pěkně jsi mi zvedla tlak, má milá Foxy. Už dlouho jsem se tak nepotil.“
   „Kvůli mně? Přece jsi nic z toho dělat nemusel,“ napomenula ho šeptem.
   „Víš, já jsem takový věčný tulák. Nikde nemám stání, jsem svým pánem. To jen teď jsem zavítal domů, protože svět je zkaženej a jídlo se shání těžko.“
   „Aspoň si nevymýšlej,“ broukla uraženě. „Zkoušíš na mě ty své mužské triky, ale jsi pěkný revolucionář.“
   „Ach ne! Prokouklas mě,“ zapitvořil se Prusko a škodolibě dodal: „A schni rychlejš. Už mě začínají bolet ruce.“

   Foxy v domě Německa úplně odvykla běhání. Brzy si šedovlasý všiml, že mu mladá žena usnula v náručí. Opatrně ji uložil a přikryl. Když se tak na ni díval, nepochyboval o tom, že mu dříve či později podlehne. A na tuhle zvláštní kořist si velmi rád počká.
   Neprobudila se, ani když se ozvalo další zuřivé klepání. „Copak chceš tentokrát?“ zeptal se otráveně Prusko a pomalým krokem přešel ke dveřím.
   „Pojď ven, promluvíme si,“ povzdychl si Ludwig.
   „A to je tak důležité, že mi to nemůžeš říct přes zavřené dveře? Nechce se mi je otvírat,“ rýpl si šedovlasý a zasáhl cíl.
   „Nesnaž se mě provokovat, Gilberte!“ zahřměl hlas z chodby.
   „No dobrá! Tak aspoň ustup, ať můžu vylézt.“ Ještě chvíli se ozývalo tlumené klení, ale pak zabručel na znamení souhlasu a poslušně se stáhl. Prusko odemkl, vyšel ven a zase zamkl. „Tak spusť!“ vyzval bratra a čekal.
   „Odjíždím pryč,“ začal blonďák. „Dal jsem Roderichovi slovo, že Maďarsko nezůstane v rukou Ruska. Netuším, jak dlouho budu pryč. Ne, nedostaneš v tomhle domě velení, naopak, budou tě o to přísněji hlídat. A já tě znovu prosím, dobře si rozmysli, co hodláš dělat dál. Beztak si s tou holkou chceš jenom užít!“
   Místo aby si vzal jeho starší sourozenec výtku k srdci, se mu vysmál do obličeje. „To, žes zanevřel na ženy, rozhodně neznamená, že já to udělám taky.“ Pak rozpřáhl ruce a pořádně bratra objal. „Vrať se mi živý a zdravý, bratříčku. Válka je zlá věc.“
   Ludwig ho ze sebe setřásl. „Mysli raději na sebe, ty jeden kašpare.“ Pak zvážněl. „Jestli uděláš nějakou nerozvážnost, zatímco budu pryč, pak zapomenu, že jsi mým bratrem,“ zavrčel výhružně a s podivnou jiskrou v očích dodal: „A teď si běž uklidit ten svinčík v důstojnické koupelně.“ V Prusku hrklo, než uslyšel: „Opravdu by mě zajímalo, proč ses chtěl koupat v uniformě.“
   V duchu si oddychl. Měl štěstí, že si od Foxy nechal tak zacákat košili. „No, to víš, bratře. Na horkou hlavu je nejlepší studená sprcha,“ odvětil konverzačním tónem a vydal se hledat koště a hadr. Zmatený Ludwig se za ním díval.

   Německé posily vyrazily do akce. Modrooký blonďák si konečně oddechl, když se ocitli na hranicích maďarského území. Dostat se k Budapešti a šikovně proklouznout mezi ruskými hlídkami se nakonec také podařilo. Ivan si opět nechal jednu cestu nehlídanou, hlupák jeden. Tolik dbá o bezpečnost, že už zapomíná na veškerou logiku. Kdepak by Ludwiga napadlo, že by tohle mohla být léčka, protože jakmile se Němci dostali do města, Ukrajina nařídila odříznout jim ústupovou cestu. Bratr na ni spoléhal, sám se opět vydal za Spojenci, aby se poradili, jak postupovat dál. K ruce je jí Estonsko, aby na ni dohlédl.
   Mladík s brýlemi se teď nervózně rozhlédl kolem sebe. Ne, opravdu je tu jediným příslušníkem svého národa. Neklidně se zavrtěl. Vůbec by tu neměl být. „Co bude dál, madam Ukrajino?“ Tázavě pohlédl na znepokojenou dívku v rudé kombinéze.
   „Musíme počkat. Nikdo neví, co teď Německo udělá!“

   Velitel akce vrazil do důstojnické budovy. Nechal si ihned zavolat hlavu Strany šípových křížů, vedení, které sem sám dosadil, když se je Maďarsko rozhodla zradit. „Co se tady stalo?“ vyštěkl, když se před ním konečně někdo objevil.
   „Dorazila Rudá armáda, pane.“ Víc mu voják nebyl schopen říci.
   Ludwig se zamračil. „Víte o tom, že madam Elizabeta je teď ruským rukojmím?“
   Muž zbledl. „Neměli jsme ani tušení, pane,“ přiznal okamžitě a čekal trest.
   Blonďák se tomu podivil. Proč se Ivan nepochlubil kořistí, když Osa o všem věděla? „Chci podrobné hlášení o tom, co se tu stalo, Ferenci!“ zahřměl Němec a oslovený ihned spustil: „Velitel ruských vojsk nám dal jasně najevo, že nás chtějí zabrat. Neudal žádný konkrétní důvod. Je jich moc a jsou rozděleni do několika front. Nemáme žádné zprávy zvenčí, o příchodu posil nás nikdo neinformoval,“ vypravil ze sebe muž a sklonil hlavu.
   „Dobře. Není důvod propadat panice. Půjdeme s mými muži obhlédnout situaci,“ povzdychl si Ludwig a vykročil ke dveřím.

   Estonsko se chytal za hlavu, když si Ukrajina strkala pistoli za pas a v ruce svírala své nepostradatelné vidle. „Já vám nedovolím, abyste šla do bojové linie, slečno!“ zaprotestoval, ale dívka ho neposlouchala.
   „Udělám, co je mou povinností! Bratr na mne spoléhá!“ vyhrkla se slzami v očích a rozběhla se pryč.
   „Ne! Stůjte!“ Mladík s brýlemi (teď v teplém kožichu) za ní vyrazil, ale ztratila se mu mezi řadovými vojáky. „Pan Ivan mě roztrhne, jestli se jeho sestře něco stane,“ povzdychl si brýlatý mladík a pokračoval v pátrání.

   Ruské jednotky zaujaly zvláštní pozici. Polovina se rozběhla dopředu se zbraněmi v rukou, zbytek je kryl ze zálohy. Několik Němců popadalo. Mezi ruskými vojáky totiž čile pobíhala dívka v rudé kombinéze pošité velkou zlatou hvězdou a oháněla se docela obyčejnými zahradnickými vidlemi. Útok dřevem nepřátelé vůbec nečekali. Než stačili zacílit, zatmělo se jim před očima.
   Teď se však mladá žena s vlasy v odstínu téměř šedém ocitla před modrookým blonďákem, kterému stačil jediný pohled, aby se v situaci zorientoval. „Cože? Žena?“ Vzápětí dostal pořádnou ránu dřevem do brady. Zapotácel se a sevřel pušku v obou rukách. Nechtěl tu osobu zabít, zajímala ho. Rozhodl se ji chytit.
   „Sloužím své zemi!“ vyhrkla náhle a uskočila od něj. Tahle hra na kočku a myš se mu zalíbila.
   Další její útok zablokoval, byla tak neuvěřitelně houževnatá. Ludwigovi se na čele začal perlit pot. Nemohl se k ní dostat. Takhle že útočí Rusky? Pak se malinko zakopla, vycítil příležitost a sevřel ji ze strany. Ale když sebou v příští chvíli škubla a vysmekla se mu, dostal něčím pořádnou ránu do obličeje. A potom otevřel oči a zjistil, že dívku drží jednou rukou kolem pasu nějaký blonďák a míří na něj zbraní.
   „Ať vás ani nenapadne dotknout se sestry pana Ivana!“ vrčel a pevně držel spoušť.
   „Estonsko?“ vyhrkl Německo a pokusil se zvednout. Teď to začínalo být vážné. Jestli ho zajmou… Vyskočil, vyrazil mu zbraň z ruky a rozběhl se rychle zpátky ke svým. „Ústup! Velím ústup!“ Při tom mu ještě stačilo blesknout hlavou: Tak Rusko má sestru.