19.kapitola - Věř nám

vloženo: 22.08.2010   
počet zobrazení:   

   Foxy se probudila a něco jí bránilo pořádně prohlédnout. Byl to Gilbertův klobouk. Sundala ho z hlavy a zjistila, že leží ve své posteli a na sobě má stále ještě pruskou uniformu. Zlehka zavrtěla hlavou. Poslední, na co si vzpomínala, bylo sezení na koňském hřbetu, Gilbertova teplá náruč a ten nádherný západ slunce.
   „Je to hrozně nefér,“ zamumlal šedovlasý a vyšel zpoza dveří. „Ta uniforma ti sluší víc než mně.“
   Musela se smát, ten jeho ublížený výraz a psí oči… kdo by odolal? „Co se včera stalo?“ zeptala se opatrně, ale stále jí cukaly koutky.
   „Nic zvláštního. Pozorovali jsme, jak slunce zapadá, a tys pak zavřela oči a usnula mi v náručí. A já si samozřejmě uvědomoval, že svlékat dámu bych neměl.“
   Řekl to tak legračním tónem, že ji to znovu pobavilo. Došla si ke skříni, požádala ho, ať se otočí, a začala se převlékat do jeho potrhané košile a své krátké sukně. Obrátil se k ní, držel si ruku na očích a smál se. Nepatrně se začervenala. Sdílet pokoj s Gilbertem, to znamenalo počítat s nejedním překvapením.

   Nenapravitelný chlubil jí jedno připravil jen o pouhou půlhodinu později. Vyvedl ze stáje svého černého hřebce a projel se s ním pod dívčiným oknem, rozhodla se totiž, že dnes zůstane v pokoji a zkusí si trochu odpočinout. Když ale uslyšela jásavý hlas, jak vyvolává její jméno, musela vykouknout z okna.
   „Že nevěříš, že na tom koni umím jezdit?“ škádlil ji Gilbert a nechal koně jít krokem, ukázal jí několik jezdeckých póz a pak poručil hřebci, aby se vzepjal na zadních. Foxyn zvonivý smích ho naplňoval zvláštním uspokojením. Pak ale dívka zpozorněla, protože to vypadalo, že kůň začíná divočet. „Ou ou, tak klid, herko jedna mizerná!“ A pak mladík sletěl ze sedla.
   „Gilberte!“
   Z hrdla se jí vydral výkřik, dočista zapomněla na to, jaké je její postavení v tomto domě. Na nic nečekala a brala schody dolů po dvou.
   „Ani krok, slečno, nebo budu nucen střílet!“ vyhrkl voják, když blonďatá proběhla kolem něj jako neřízená střela.
   Jeho společník ho zarazil. „Myslím, že nemá v plánu utéct.“ Mrkli na sebe a rozběhli se za ní.

   Foxy vyběhla na trávu a mířila rovnou k teď už klidnému zvířeti. Prusko ležel na zádech vedle stojícího hřebce, v jedné ruce svíral uzdu a smál se, až mu z očí tekly slzy.
   Zastavila se a chvíli na něj nevěřícně hleděla. Pak se k němu obrátila zády a přitiskla si ruku na srdce. „A já jsem se o tebe tak bála,“ zašeptala, brala to jako zradu.
   „Přece jsem říkal, že na koni jezdit umím. A takových pádů ještě bude!“ prorokoval Prusko a zvedal se do sedu.
   Znenadání se k němu otočila, došla až před něj a pak ho začala rukama mlátit přes hlavu.
   Opodál stojící se na to dívali. „Zasáhneme?“ zeptal se jeden.
   „Kdepak. Myslím, že šéfovi prospěje, když dostane malou lekci,“ uchechtl se druhý.

   Gilbert se nepřestával smát, ale náhle chytil dívku za ruku. „Už stačí, Foxy.“ Hleděla na něj hněvivě, jeho jednání jí nepřišlo férové. Kývl hlavou na znamení, aby se ohlédla. Udělala to a spatřila za sebou dva německé vojáky s namířenými zbraněmi. Prusko ji pustil a vstal. Sklonila hlavu.
   „Myslím, že se raději vrátím do domu,“ prohlásila trochu přiškrceným hlasem. Přikývl a vedl koně zpátky do stáje. Pak se ale rozmyslel.
   „Zůstaň tady ještě chvíli. A vy také, pánové!“
   Poslechla ho a opřela se o zeď. Mladíci nervózně postávali a nikdo netušil, co má šedovlasý za lubem.
   Objevil se za chvíli, vzal blonďatou dívku za ruku a dotáhl ji doprostřed trávníku. „Udělal jsem pitomost, tak jen do mě,“ vyzval ji, zatvářila se užasle.
   „Jestli na tebe zaútočím, ti dva mě zastřelí,“ připomenula mu, ale očividně si z toho vůbec nic nedělal.
   „Toho se neboj, pánové se k nám totiž připojí. Je to jen taková hra.“ Pak se obrátil k mužstvu. „Zbraně nechte na zemi a pojďte sem!“ Tvářili se rozpačitě, ale rozkaz byl rozkaz, museli poslechnout. Na hlídce je vystřídali dva starší muži, kteří to bláznivé počínání sledovali.
   „Nebojíte se, že se něco stane?“ zašeptal jeden a druhý odmítavě zavrtěl hlavou.
   „Velitel si bratra srovná sám, až se vrátí do domu. My se máme jen postarat o to, aby ta špiónka neutekla.“
   „A zasáhneme, pokud…“
   „Pokud to dostaneme rozkazem, dřív ne,“ zabručel otráveně druhý důstojník a podepřel si zbraň. Na takové mladistvé hrátky už byl starý.

   Foxy vrtěla hlavou a rozhazovala rukama. „Já se s tebou nechci prát!“ opakovala umíněně a nespouštěla oči ze dvou znervóznělých německých jinochů.
   Gilbert k ní přiskočil zezadu a pevně ji objal. „Ten vztek z tebe úplně čiší, šelmičko. Co kdyby ti pak ujela ruka, až nám budeš připravovat oběd?“ dodal zlomyslně a odstoupil od ní.
   „A kdo říká, že budu…“ Zarazila se a střelila po něm ošklivým pohledem. Rozmáchla se pěstí, ale zablokoval její ruku a bez výčitek jí podkopl nohu. Funěla a zvedala se ze země.
   „No co tam tak stojíte, vy dva? Kryjte přece velitele, když jde do akce!“
   „Rozkaz!“ polkli oba a postavili se do bojové pozice.
   Blonďaté se to ani trochu nelíbilo. Uskakovala a otáčela se hned na jednu, hned zas na druhou stranu, párkrát se díky ní ti dva mladíci dokonce srazili. Všem čtyřem plály tváře, jak vystupovala na povrch jejich vrozená bojovnost. Jejich dva pozorovatelé jen nesouhlasně kroutili hlavami.
   „Nevybouřené mládí, že, poručíku?“
   „Ano. Tohle je válka a pan Gilbert z ní dělá holubník,“ posteskl si oslovený a díval se, jak mladíci povalili na okamžik dívku na zem, než jim znovu vyklouzla.
   Šedovlasému svítila tvář, protože dostal facku, Foxy měla ve vlasech trávu. Začínali zapomínat, že je to pouhá hra a boj vyvrcholil ve chvíli, kdy jeden z vojáků chytil mladou ženu pod krkem a ona se ho ze všech sil snažila setřást.
   „Já se vzdávám,“ vyhrkla zoufale, a když ji pustil, zhroutila se do trávy. Vstal a beze slova si stoupl do pozoru. Gilbert k ní přiskočil a opatrně ji podepřel. Z posledních sil mu vlepila další facku (tentokrát na druhou tvář) a zasípala: „Tak co? Už máš hlad?“

   Dívka se zašpiněným obličejem se ze skromných zásob snažila vykouzlit oběd pro celou posádku. Lezlo jí však na nervy, jak na ni mladší i starší důstojníci neustále civí, tak je aspoň zaměstnala podáváním surovin.
   Gilbert seděl u stolu, hrál s Italem karty. „Hej, takhle se to nehraje, škvrně!“ zlobil se naoko a prohrábl mladíčkovi vlasy. Pak se ohlédl přes rameno. „No vidělas to? Už mě obral o všechny drobný!“ zabědoval a přísně si měřil Feliciana, který měl úsměv od ucha k uchu.
   Blonďatá se uchechtla, dalším pohybem shrnula karty ze stolu a pak před oba postavila mísu s jídlem.
   „Eintopf?“ hádal Prusko a sahal po talíři.
   „Ne tak docela. Prostě jsem jen smíchala zbytky toho, co tu zbylo,“ přiznala.
   „Ale i tak jsi z toho dokázala vyčarovat chutný oběd,“ zamumlal šedovlasý s plnou pusou.
   „Nezkoušejte mě svádět, pane veliteli, nepovede se vám to. Bylo by to proti předpisům,“ zasmála se Foxy a začala nosit na stůl.

   Elizabeta si přisedla k Roderichově posteli. Spal, na čele měl vrásky od starostí. Trochu si vyčítala, že ho s vojskem přepadla tak náhle. Mohla jen doufat, že Ivanovo běsnění je mine. Vlastně se ani moc nedivila reakci Rakouska, musel se o ni strašně bát. Po tom tajném setkání Spojenců to hned dal Arthur Kirkland vědět snad celému světu. Chápala i to, že si nepřeje, aby bojovala. Mohl o ni přijít znovu, ale ona ho nehodlala nechat samotného.
   „Je čas vstávat.“ Pohladila ho po vlasech a malinko s ním zatřásla. Nechtěl otevírat oči.
   „Ty jsi… tady?“ vypravil ze sebe a sedl si.
   „Zůstanu s tebou, dokud nám to dovolí,“ přikývla.
   Zavrtěl hlavou. „Můžeme tě schovat u Švýcarska, pořád ještě je neutrální zemí.“
   „Nemůžeme ho ohrozit. Jen bychom Švýcarsko přivedli do nebezpečí, copak to nechápeš?“ domlouvala mu Elizabeta.
   Sáhl si na hlavu a zkroušeně zamumlal: „Ale tady nemůžeš zůstat.“

   Roderich se nakonec se svým nelehkým údělem smířil a začal vylepšovat opevnění, Maďarsko mu ochotně pomáhala. Bylo to jako za starých dob, kdy vzniklo to nádherné spojenectví jejich zemí, Rakouska a Uher. Tehdy spolu pracovali téměř na všem. A ten vřelý vztah jim zůstal i po osamostatnění. Maďarsko ten den proklínala Roderichova nadřízeného i Rodericha samotného, protože se rozkazu bez reptání podřídil. Ale teď tu byla, opět mu přišla pomoci, přestože mladý šlechtic nepřestával v duchu Ludwigovi nadávat do hlupáků za to, že se před Elizabetou prořekl, že jeho armáda je příliš slabá, aby mohla Rusku vzdorovat sama. Nicméně, co se stalo, nelze už odestát, a on byl vděčný, že mu hnědovláska svou přítomností vrací chuť do života.

   Stokrát přemýšlel o tom, že by ji v noci unesl a převezl někam, kde bude v bezpečí, aby ji ochránil. Stokrát nad tím přemýšlel, ale když se díval na tu spící krásku ve své posteli, pokaždé to zamítl. Nemělo by to vůbec žádný smysl.

   Foxy se podivovala Gilbertově vytrvalosti. Když byl v domě Německo, držel se zpátky, ale s nečekaně nabytou svobodou se všechno změnilo. Čas, místo a doba jako by pro něj neexistovaly. Byl to snílek s hlavou v oblacích. Ta smíchem prosycená atmosféra nakazila i některé z důstojníků, dívka ale moc dobře věděla, že při nejbližší příležitosti začnou žalovat, co za strašná zvěrstva se v domě dělo.
   Přisunula si židli k oknu, posadila se na ni a začala zpívat staré německé písně, které ji naučila matka.

   Zprávy z fronty se k jednotkám nedostávaly. Nikdo nemohl vědět, jak dlouho potrvá, než se vrátí hlavní velitel. Vzdychla. Měla by si užívat života. Mnohokrát se ptala šedovlasého, proč se pořád tak snaží vyloudit úsměv na její tváři. Vždy jí odpověděl, (a Feliciano se k němu často také přidal) že chce, aby se v domě cítila příjemně.
   „Věř nám,“ tvrdili svorně, když jí nesli květiny. Viděla, jak je vytrhávají ze zahrádky, každý z jiné strany záhonku. Ostatní vojáci se co chvíli něčemu smáli, vládla uvolněná atmosféra.

   Po pár dnech nastala noc, kdy měsíc v úplňku jasně svítil a dával naději v lepší zítřky. Měla na sobě jen tuniku. Vykoukla z okna a pozorovala hvězdy. Včerejšího dne se jí Gilbert omlouval, že pro ni nemůže udělat víc, dobře to chápala. Ohrozila by tím jeho život, a stejně by nejspíš daleko neutekla.

   Ozvalo se zaklepání, šedovlasý na ni kýval. Nepřekvapilo ji to. „Mám jít za tebou?“ zeptala se věcně a vykročila k němu. Přikývl, rudé oči mu zářily. Vedl ji ven, na dvorek. „Co tu děláme?“ zeptala se opatrně.
   „Nic tě nenapadá? Pravda, není tu hudba, ale zato na nás svítí tenhle krásný měsíc.“ Zavrtěla hlavou. „Vždycky mi říkali, že Němky mívají velkou představivost. No, zřejmě ty zprávy nebyly pravdivé,“ ušklíbl se.
   Podívala se na něho a zapýřila se. „Jsi blázen, Gilberte.“
   Natáhla k němu ruku, jemně ji stiskl a políbil. „Smím?“ Váhavě přikývla. Vzal ji kolem pasu a požádal ji, aby se nechala vést. Bylo to celé bláznivé. On v modré uniformě, ona v narychlo spíchnuté tunice tančí valčík ve svitu měsíce. Bylo to tak krásné a podivné zároveň. Když přestali tančit, vší silou ho objala. Podvědomě cítila, že k ní přichází nová naděje.