8.kapitola - Odhalená identita

vloženo: 28.06.2010   
počet zobrazení:   

   Japonsko seděl u svého pracovního stolu a pročítal vojenské zprávy. Něco zlého viselo ve vzduchu, cítil to, ale nemohl určit, co se má odehrát. Pak sáhl po telefonu a vytočil číslo. „Možná tě bude zajímat, že od chycení té holky Spojenci zdvojnásobili své aktivity. Mohu se samozřejmě mýlit a nemusí to s tím mít žádnou spojitost, každopádně by sis to měl ověřit. Tvá teorie je možná správná, jen uvízla na mrtvém bodě.“
   „Výborně, Hondo, něco takového se dalo předpokládat. Buď opatrný, já se pokusím zjistit víc,“ vydechl Ludwig a zavěsil.

   Mezitím jiný blonďák v mnohem hezčí uniformě přidržel u pusy vysílačku, v druhé ruce držel dalekohled. „Milenec volá služtičku! Hlásím, že Německo se skutečně stahuje!“
   Arthur odvrátil hlavu od přístroje a povzdychl si. Proč jenom jsem na tyhle podmínky přistoupil? Pak obrátil pozornost k volajícímu. „Tahle krycí jména jsou úplně pitomá! Každý, kdo tě bude odposlouchávat, pozná, že jsi to ty, Francie.“
   V přístroji zabublalo, někdo si do něj zřejmě odkašlal. „Já se zkrátka odmítám hlásit jménem nějakého ptáka! Ty i tvůj bratr nemáte ponětí, co to znamená vkus. Nedovedu pochopit, jak jsem se vámi vůbec mohl spojit,“ odporoval tvrdohlavý Francis.
   „Protože tomuhle se říká strategie, ty… ty žabožroute jeden zatracenej! Přepínám!“ vyštěkl Anglie a vypnul tu otravnou věcičku.
   „Kdo to byl?“ zajímal se Amerika, když zvědavě nakoukl do dveří.
   „Tvůj spojenec,“ informoval ho blonďák se zelenýma očima.
   „Snad i tvůj, ne?“
   „Tak to tedy ne! Já jsem s ním skončil!“ vykřikl Arthur a zmizel v pokoji naproti.
   „Hej! Mluvil s tebou Francie? Haló!“ Když Alfréd nedostal žádnou odpověď, zapnul vysílačku a zaslechl z ní neuvěřitelně hrubé francouzské nadávky. Pokrčil rameny a tu vřískající věcičku zas raději vypnul.

   Čína byl pozván na místo zvané Sovětský svaz. U Ruska doma byl naposledy… no, bylo to už hodně dávno. Nechtělo se mu tam, ale pozvání od Ivana Braginského se nedalo jen tak jednoduše odmítnout. Už cestou se rozhodl, že to vyřeší jako každý správný diplomat… po dobrém.
   „Jsem zvědav, co bylo tak naléhavé, že jsme to nemohli vyřešit po telefonu,“ začal, jakmile mu hostitel dovolil vstoupit do svého domu.
   „Ale ale, nebuďme hned tak nedůtkliví, Číno. Nechceš si odložit?“
   Ta nevinná poznámka vyvolala na jeho tváři nebývalé zděšení. Popotáhnul se za culík a pomalu zavrtěl hlavou. „Je mi dobře takhle.“
   „No, jak myslíš. Tak se u nás posaď!“ Ivan Braginski byl dnes ochota sama.
   Jestli je to jen nějaká hloupá záminka, vyhlásím mu válku, pomyslel si Čína vztekle, ale posadil se na pohovku.
   „Pamatuješ si, jak se na nás obrátili Anglie s Amerikou? Tady mám od nich hlášení. Chtěl jsem tě požádat, jestli by ses nejel podívat za Japonskem. Nás by určitě podezříval. A… tak mě napadlo…“
   Čína si prošel spisy. „Nezní to jako špatný nápad. A pokud se něco stane?“
   „Pak tě pojedu osobně vysvobodit se vším a všemi, co je budu mít po ruce,“ mrkl na něj Rusko.
   Čína se zakuckal. „Ehm, no… jsem poctěn.“ Nervózně se uchechtl. Pak vyjekl, když se ve dveřích objevil Litva.
   „Dáte si někdo čaj?“

   Cesta za Japonskem nevyžadovala žádné zvláštní přípravy. Čína to tam znal, velmi dlouhou dobu spolu žili v sourozeneckém vztahu. Vyžádal si jen povolení od svého nadřízeného, velkého zeleného draka, který mu doporučil, aby byl opatrný a nezapomněl.

   Když procházel zemí, až ho zarazilo, jak málo se to podobá krajině, v níž by se mělo válčit. Ne, život tady plynul tak klidně, nikoho se tu boje nedotkly. Čína to obdivoval. Ani se nenamáhal s přestrojením. Byl jednou z těch zemí, které otevřeně nevyhlásily Japonsku nepřátelství. Nepozorovaně se dostal až do jeho domu. Prohlédl si zařízení, hodně se toho od jeho poslední návštěvy změnilo. Měl důležitý úkol – zjistit, zda se Japonsko zajímá o spojenecké agenty, a nenechat se přitom chytit.

   Procházel místnostmi a pečlivě se rozhlížel, zatím však bezvýsledně. „Čemu vděčím za tvou vzácnou návštěvu?“
   Čína se vzpamatoval rychle, nenechal se zaskočit a sevřel v ruce lahev se sakém. „Dovolil jsem si ochutnat, pokud ti to příliš nevadí.“
   „Můj dům je i tvým domem,“ prohlásil Honda zdvořile. „Rozhodně nechci být považován za nezdvořilého hostitele. Přesto však… zdá se mi, že tvůj pobyt zde není bez důvodu.“
   Čína zaťal ruku v pěst. Tušil, že ho bude podezřívat, sotva překročí práh. Musel jeho pochyby nějak rozptýlit. „Tvá podezíravost se mi nezamlouvá! Jen jsem přijela na návštěvu, chtěla jsem tě vidět a…“
   Zaraženě zmlkl. Vždyť se málem prozradil.
   Japonsko vypadal, že je opravdu překvapený. „Opravdu jsi řekl: přijela?“
   V Číně hrklo, ale rychle se vzpamatoval. „Mám tě přetáhnout po hlavě, aby sis uvědomil, jak se chovat ke staršímu sourozenci?“
   Napřáhl ruku, Japonsko se před ní skrčil. „Gomenasai! Prosím, odpusť mi mou hrubost a nebij mě.“
   „Dobrá,“ přikývl Čína. „Jsem ochoten na to zapomenout, a než bych se připletl do dalších krajně trapných situací, raději odcházím!“
   Japonsko se za ním díval. Opravdu ho jeho chování tolik rozrušilo?

   Cestou domů se hnědovlasá osoba s culíkem necítila nejlépe. Možná tu hru už hrála příliš dlouho. Třeba její spojenci už něco tuší. A teď byla málem odhalena! Všechny ty narážky…
   Ivan: „Nechceš si odložit?“
   Arthur: „Poslyš, Číno, napadlo tě někdy, že vaříš jako ženská?“
   Francis: „V životě jsem neviděl žádného muže pohybovat se tak jistě.“
   Věděli to, museli. Tak proč? Proč jí to neřeknou do očí, jestli ví pravdu o jejím pohlaví? Přitom chtěla jen jediné… nebýt považována za slabou ve světě, kde vládnou muži.

   Foxy byla celý den strašně mrzutá. Mladý Ital by ji rád nějak rozveselil, proto jí navrhl, že jí ukáže obrazy rozvěšené po domě.
   „A… vážně ti to ten blonďák dovolil?“
   Věděla, že se nesmí vzdálit z pokoje, nebo bude zastřelena. Feliciano horlivě přikyvoval. Nakonec svolila, nechala se vést a brzy obdivovala všechny ty krásné malby v budově.
   Když zaslechli Ludwiga kráčet za nimi, oba se zastavili. „I… Itálie! Co má tohle znamenat?“
   Foxy se mihl v očích záblesk strachu. „Tak… takže tohle byla léčka?“ vyjekla přiškrceným hlasem.
   Zavrtěl hlavou. „Měl ses zeptat,“ prohlásil, když si prohlédl dívku, která se sotva držela na nohou.
   „Ty… jsi mi ale lhář, Feliciano.“ Pak se jí podlomila kolena a spadla blonďákovi rovnou do náruče. Byl v rozpacích a jí se mihla v hlavě vzpomínka.
   Všechno to bylo tak těžké! Dělal vše pro to, aby ji úplně vyčerpal. Nechápala, co tím může sledovat. Ani na vojenské akademii se k ní tak tvrdě nechovali. Stála u obrovského fackovacího panáka, na rukou rukavice, vlasy zcuchané a v očích zlobu. Zavřela oči a soustředěně bušila do slaměného protivníka, než zjistila, že buší do něčeho měkčího, a otevřela oči. Před ní stál Arthur, právě se mu strefila do břicha. Jen tam tak klidně postával a nechal do sebe mlátit. „Nenávidím tě,“ zasípala. „Já tě nenávidím!“
   Uvědomila si, že ji podpírají něčí ruce. „Já tě nenávidím,“ zašeptala znovu, pak zděšeně vyjekla, rychle se obrátila a dopadla na podlahu.
   Ludwig se tvářil starostlivě. „Itálie… jak dlouho jste chodili?“
   „Nó… šel jsem jí ukázat obrázky hned po obědě.“
   Museli se projít celým domem, pomyslel si blonďák zděšeně. „Chápu. Feliciano, vezmi ji do pokoje a postarej se, ať se pořádně prospí. Vzal bych ji tam sám, ale myslím, že ode mě by pomoc nepřijala.“

   Přišel se na ni podívat až k večeru. Z místnosti se ozývala slova písně, kterou znal. Byla to stará německá písnička, jakou si kdysi zpívávaly děti. Pootevřel dveře. Foxy měla pokrčená kolena, ruce volně podél těla, zasněný pohled upřený ke stropu a zpívala. Napadlo ho, že si možná takhle krátí dlouhou chvíli, ale když vešel do místnosti, uviděl Feliciana, jak leží na dece vedle její postele a pohupuje nohama.
   Ty písně znal, slýchával je jako malý kluk. Něco ho pálilo v očích, rozhodl se proto raději odejít. Ne, před ní nemůže dát najevo slabost!