6.kapitola - Polštářová bitka

vloženo: 29.05.2010   
počet zobrazení:   

   Musela uznat, že si přilepšila. Přestalo jí peklo, které zažívala v zatuchlém sklepě. Navíc jí Feliciano nosil spoustu jídla, ale tak, aby na to ten nafrněný blonďák nepřišel. V životě ještě nepoznala nikoho tak bezprostředního. Jistě, způsob, jak se dostat pryč (a nejspíš i jediná cesta pro ni) by byl ten, že by hnědovlasému mohla ukrást klíče, ale kdyby ji chytili, ten klučík by jí v životě neodpustil. Ne, stále věřila, že Arthur po ní pátrá. Sevřela si rukama kolena. Oni přijdou. Oni přijdou!

   Anglie právě snídal, neměl nejlepší noc. Ty poslední dny si už stačily vybrat svou daň. Rozjařený Alfréd vtrhl dovnitř. „Švýcarsko říkal, že už mu nemáme volat. Peníze na rozdávání prý nemá a jeho sestra se s náma taky paktovat nebude.“
   „Výborně. To jsou dobré zprávy po ránu,“ uchechtl se a napil se mléka. „Ale stejně si vedeme dobře. Hlavně Rusko toho hodně udělal.“
   Jeho bratr přikývl a sedl si k němu. „Hm, když už jsme u toho… máš tu někde fotku té tvé tajné spojky?“
   „Jo, je v nočním stolku,“ odpověděl Anglie ledabyle.
   Amerika povytáhl obočí. „Ehm… začínám pochybovat o tom, že váš vztah byl čistě platonický.“
   „Neplácej hlouposti! V nočním stolku mám všechny důležité dokumenty a vojenské zprávy. Je to proto, že vím, že tam by tě nikdy nenapadlo to hledat.“
   „Jo, to má hlavu a patu,“ ušklíbl se mladík s brýlemi.
   „Na, tady máš klíče a dones mi z ložnice ty modré desky.“ Vzdychl si. Tohle tajemství si strašně přál uchovat pod pokličkou.
   „Jé, ty sis tady syslil takových věcí!“ Ano, tohle tajemství se nikdo neměl dozvědět. „Trochu si počtu, nevadí?“
   „Tak dobrá, ale napřed otevři ty desky.“ Ukázal mu fotografii. „Tady ji máš.“
   „Ale to jméno… je to Němka?“ podivil se Amerika.
   „Přesně tak. Kvůli válce přišla o rodinu a utekla ze země. Nebyla tu legálně, tak jsem jí zařídil pobyt.“
   „Aha. A co když Německo zjistí, že vlastně patří k němu?“
   To byla záludná otázka. „Nebude to nic znamenat. Pokud by mu ovšem Foxy všechno neřekla,“ stál na svém Anglie.
   Jeho bratr pokýval hlavou a pak se zarazil. „Hele, tuhle já znám!“
   „Vážně? Nevěděl jsem, že jste se už setkali.“
   „No, je to sice delší doba, ale určitě je to ona,“ tvrdil Alfréd a pustil se do vyprávění.
   Dívka v šedém kostýmku nejistě postávala na chodbě. V ruce držela kožené desky. Naproti ní přicházel mladík v kožichu a brýlích.
   „Hledáte někoho?“
   „A… ano. Arthura. Měla jsem mu donést tyhle desky.“
   „To můžu vyřídit za vás, slečno… ehm…“
   „Pro vás Liška, pane,“ odpověděla mu vyhýbavě.
   „Já jsem Alfréd, Arthurův nevlastní bratr.“
   Podala mu ruku, ale pořád se tvářila nedůvěřivě. „Ukažte mi směr, kudy jít. Bude lepší, když mu ty dokumenty předám sama.“
   Amerika svraštil čelo. „Poslyš… není v tom náhodou něco víc než jenom to, že máš potřebu ji chránit?“
   Blonďák si povzdychl. „No, popravdě… jen málo lidí ví, jak to s námi je doopravdy, že my jsme ti hlavní, my jsme národy. A kdyby jí už jen tahle informace uklouzla, nepřítel bude vědět, jak je cenná.“
   „Aha, na to jsem nepomyslel. Máš pravdu, musíme ji najít.“

   Foxy měla teď vytoužený klid. Mohla si natáhnout nohy, a když na to měla náladu, zkoušela cvičit. Velký polštář opřela o skříň a vytrvale do něj bušila, občas si i kopla.
   Mladý Ital se tomu často smál. „Páni, tobě to ale jde!“ podivil se.
   Usmála se. „Chceš vědět proč?“ Začal horlivě přikyvovat. „Vždycky, když se chystám udeřit, představuju si přitom jeho hlavu.“ Ukázala si na modrou košili. V očích mu zasvítilo. „Chtěl by sis to zkusit?“ Přitáhla ke skříni peřinu a trochu ji narovnala.
   „Nó… já…“
   Tušila, nad čím asi přemýšlí. „Existuje někdo, kdo ti dřív hodně ubližoval?“
   „Rakousko!“ vyhrkl náhle.
   Blonďatá pohodila vlasy a pomohla mu stát vzpřímeně. „Fajn, teď natáhni ruku… takhle. A až udeříš, budeš mít z toho dobrý pocit, věř mi.“ Ještě váhal. Rozhlédla se. „Podívám se, jestli ve stolku nezůstaly nějaké psací potřeby.“
   Měla štěstí, objevila jeden papír a pero, které už dopisovalo. Za chvíli se na něm velkými písmeny skvěl nápis Rakousko a pak už nic nebránilo tomu, aby si do něj temperamentní Ital praštil. „Heh, je to fajn,“ zamumlal, když mu zčervenaly uši.

   Dali si chvíli pauzu a sedli si na zem. „Proč si vlastně představuješ místo toho polštáře Německo?“ odvážil se jí zeptat Itálie.
   „Jeho vojáci zmařili spoustu lidských životů. Kvůli němu jsem přišla o rodinu. Nepodřídili se režimu, museli jít… na poslední cestu,“ vypravila ze sebe ztěžka. „Mně se podařilo utéct, chvíli jsem se schovávala ve starých skladech, pak jsem opustila zemi. Bylo by to na dlouhé a smutné vyprávění.“ Otřela si tvář a podívala se na něj. „Feliciano, ty… uvědomuješ si, že tam venku je válka?“ Neříkal nic. „Už jsi někdy někoho… zabil?“ Stále nechápal. „Víš… zabiješ, když ti dají do ruky zbraň a řeknou ti, abys střílel. Nemusíš ani vědět proč, prostě… střílíš.“ Přikývl. „Co mi na to odpovíš?“
   „Ano,“ posmutněl a odvrátil pohled. „A ty?“
   Rázně zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem nikoho nezabila. Jsem jenom sběrač, předávám informace. To neublíží tolik, jako když někoho pošleš tam, odkud už není návratu.“ Chápal to, ale byl vychováván jinak. Obrátila ho k sobě. „Když ti někdo ublíží, můžeš mu to vrátit. Sice ne doopravdy, ale budeš mít dobrý pocit z toho, že se dokážeš postavit svému strachu, a když ti bude smutno, tohle vědomí hrozně pomáhá. Můžeš ublížit fyzicky, ale vždycky to bolí jen chvíli. Ale když tě někdo zraní na duši, ten pocit už nezmizí.“ Věděla, co říká, stokrát se zvedala ze dna v ulicích Londýna.
   Vzal ji za ruku. „Já… chci ti něco říct. Kdysi jsem tu taky byl… jako vězeň.“

   Ludwig neměl daleko k pořádnému výbuchu vzteku, když slyšel, co se ozývá ze zamčeného pokoje. Sáhl po klíči, vzal za kliku a vešel.
   „Já se tě nebojím, Rakousko!“ vykřikoval Feliciano a mlátil do peřiny hlava nehlava. Opodál stojící blondýna si čas od času praštila do polštáře před ní. Taková houževnatost! Copak tohle nedochůdče ho za jediné odpoledne dokázalo naučit víc než on za celé ty roky? Zamračil se, nehodlal to tak nechat.
   „Jak myslíš, že by se to líbilo Roderichovi, kdyby mu to náhodou někdo donesl?“ prohlásil výhružně a hnědovlasý mladík dal okamžitě ruce před sebe.
   „Já… nechtěl jsem. Já…“
   Blonďák ho však neposlouchal, obrátil pozornost k dívce, která na sobě měla jeho oblečení. „Mám takový pocit, že bych si rád vyměnil místo s tím polštářem.“
   „Chceš se prát?“ povytáhla obočí. „Máš chuť zjistit, jestli ti to natře ženská?“
   Sáhl po zbrani, o krok ucouvla. Vyndal z ní náboje a dal ji do ruky Felicianovi. „Podrž mi jí.“ Zalapala po dechu. On to tedy myslel vážně.
   „Nevěřím, že to bude férový boj. Tobě se líbí mlátit ženský?“
   Zavrtěl hlavou. Husa hloupá! Možná mám štěstí, že nic nechápe, pomyslel si Ludwig a ušklíbl se. „Využij tu šanci, podruhé už nemusí přijít.“

   Zatnula ruku v pěst a pak vyrazila, to rozhodnutí bylo náhlé. Uhnul jí, pak mu musela uhnout ona. Musela uznat, že má větší sílu, zato byla mrštnější a neutržila tolik ran. Opět jí chytil nataženou pěst, kopla ho za to do nohy. Nesnažil se ji dostat na lopatky, přitom by to pro něj bylo tak snadné, má proti ní víc výhod, než si myslí. Feliciano ten boj sledoval se zatajeným dechem, ruku s pistolí nataženou před sebou.

   Znovu od blonďáka uskočila a zatřepala hlavou, aby smetla vlasy z čela. V očích jí jiskřilo, byla v nich nenávist. Dal jí trochu času, aby se vzpamatovala. Začala rozmýšlet taktiku a v tu chvíli jí došlo to, co jí mělo být zřejmé. Nechce mě porazit! Je to voják, chce vidět, jak útočím. Mohl by…
   „Scheiße!“ vyhrkla a provedla další výpad. Vyvedlo ho to z míry. Opravdu právě zaslechl německou nadávku?
   Nedala mu příležitost, aby o tom mohl přemýšlet. Praštila ho do brady tak silně, až prorazil skříň za ním. Naražená záda ho musela pěkně bolet. Ani v nejmenším však nečekala, že se vzpamatuje tak rychle, skočí po ní a zkroutí jí ruku za zády. Feliciano odhodil pistoli do rohu pokoje a přiskočil k nim. Začal dělat gesta, která signalizovala, že se bojí. Ludwig si toho všiml a pustil ji. Ještě předtím se k ní však sklonil. „Radím ti, aby ses dnes pořádně vyspala.“