18.kapitola - I ve smrti spolu?

vloženo: 22.08.2010   
počet zobrazení:   

   Dveře se rozlétly, vkročila do nich hnědovláska v šedozeleném, rozpálená do běla. „Madam Héderváry! Vy žijete?“ vykoktal ze sebe voják stojící v rohu a vyšel jí vstříc.
   „Uhni mi z cesty, Ferenci!“ zarazila ho a namířila prstem na Ludwiga, na kterého její příchod neudělal vůbec žádný dojem. „Co ty tu děláš?“
   „Byl jsem požádán, abych tvou zemi ochránil,“ odpověděl klidně, aniž k ní vzhlédl.
   Příliš jí to na náladě nepřidalo. „Nikdo se tě o nic neprosil,“ zabručela nedůtklivě a vzala si ze zdi ručnici.
   „Co s tím chceš dělat?“ vydechl Německo. Nelíbil se mu její klidný tón. Maďarsko mu neodpovídala, místo toho si sedla na židli a začala zbraň čistit. „Ptal jsem se tě…“
   „Ano, já vím! Hluchá ještě nejsem!“ odsekla vztekle a pak spustila: „Ponížils mě před mými lidmi, zabral moje území, vehnals nás do téhle války…“
   „Chtělas nás zradit,“ připomenul jí.
   „Chtěla jsem chránit svou zemi! vyštěkla Elizabeta a propalovala zatvrzelého Němce vražedným pohledem.
   „Ale na to už je pozdě!“ odpověděl jí stejným tónem.
   „Kdo tě sem poslal?“ vyhrkla zoufale, jak zadržovala slzy, které jí chtěly skanout z očí.
   „Roderich,“ zahučel a obrátil se k ní zády. „To on ti chtěl za každou cenu zachránit život, ale jeho síly na to nestačily.“
   Elizabeta překvapeně polkla. „Ty… a on… proč by to dělal?“
   „Protože mi věří, Elizabeto,“ vzdychl Ludwig a dál zíral z okna. Věděl, že v takovýchto chvílích je lepší zachovat klid. Ano, mladá žena se opravdu po chvíli uklidnila.
   „Jak… jak to vypadá s městem? Jak si vůbec vedeme?“
   „Špatně,“ zabručel. „Ale poslední dny se daří útočníky odrážet.“
   „Ale ta válka je prohraná, že?“ vyslovila nahlas to, co on se neodvážil. Přiznat si to by bylo jeho ponížení. „A obránci vydrží?“
   „Nanejvýš tak pár dní,“ potvrdil její nejhorší obavy. Zkroušeně dosedla vedle něho, už jí nevadila jeho přítomnost.
   „Jak se to mohlo stát?“
   „Byl jsem postřelen, udělala to ta sestra Ruska a pomáhal jí Estonsko. Mohli jsme je odrazit, kdyby nedorazily posily.“
   „Ivan,“ kývla hlavou.
   „A proč ty chceš bojovat?“ zeptal se jí blonďák.
   „Rusko porušil dohodu. Dal slib, že nezaútočí, když se mu vzdám.“
   „Ó, jak neuvěřitelně velkorysé!“ pitvořil se Ludwig.
   „Chceš se mi vysmívat?“ zasyčela Maďarsko a vzala zbraň do obou rukou. „Napravíme, co se ještě napravit dá,“ prohlásila, a než ji mohl zastavit, vyběhla z místnosti s puškou v ruce.

   Její postava vzbudila u vojáků na hradbách údiv. Nevěřili, že se jejich dávná velitelka ještě vrátí. Hrstka jejích věrných před ní klekla na kolena a prosila za odpuštění. „Naše země zůstane naše!“ vykřikla a hrdě zvedla hlavu. Propukli v jásot, přestože jim plně nedošlo, co to znamená. Zavolala je k sobě.
   „Naše postavení není dobré, ale ještě je můžeme odrazit. Pokud bychom ale museli prchnout, řekněte všem, co tu ve městě zůstanou, ať se okamžitě vzdají. Nechceme už další krveprolití.“
   „Rozumíme, madam,“ vyhrkla jednotka a vrátila se ke svým pozicím.
   Elizabeta vyšla na hradby s nimi, přiložila pušku k líci a vystřelila. Chtěla, aby Ivan zaslechl ten varovný signál. Porušil slovo, nebude ho šetřit.

   Rusko stál na vyvýšeném místě a pozoroval bojovníky. Všiml si postavy na hradbách, dostali se už dost blízko k městu. Smutně pokýval hlavou a vydal se k velitelskému stanu. Když rozhrnul plátno, začala mu v kapse bručet vysílačka.
   „Ajaj! Ta divná věcička už zase zlobí,“ odtušil a vytáhl předmět z kapsy.
   „Co to je?“ vzhlédla k němu Ukrajina a se zájmem si pro ni neznámou věcičku prohlížela.
   „Tím přístrojem mi Spojenci dávají vědět nové zprávy,“ vysvětlil jí Ivan. „Ale vezmi to ty,“ rozhodl se náhle.
   „A… co mám dělat?“ Zatvářila se nejistě.
   „Zmáčkni to velké tlačítko, ohlaš se a dodej slovo přepínám. Oni budou vědět.“
   Přikývla a vzala vrnící věc do ruky. „Tady je Ukrajina! Přepínám!“
   Hlas na druhém konci se ztišil. „Ehm… no… poslyšte, je tam u vás všechno v pořádku?“ vyptával se Anglie.
   „Ano. Vojsko si vede dobře.“
   „To jsou výborné zprávy!“ zaradoval se. „Právě mi volal Romano, ten rozumnější z italských bratrů, že se nemůže dovolat k Německu domů.“
   „Bratr říká, že to je nemožné. Německo je totiž na protější frontě.“
   „Opravdu?“ zarazil se Arthur. „No, Romano říkal, že ten člověk, co vzal telefon, mu oznámil, že se slaví.“
   Ivan vytrhl sestře přístroj z ruky. „Slaví? Mám to chápat tak, že on a Maďarsko něco chystají?“
   „Maďarsko? Ona je tam taky?“ Teď už byl Anglie dokonale zmatený.
   „Ano, je tu. Bojím se zjišťovat, co se stalo u mě doma,“ prohlásil trochu vyděšeně.
   „Tak to tam ukonči!“ vyhrkl Arthur. „Nevíme, jestli se Osa také nedorozumívá tajně! Budete se moct vrátit domů!“
   „Udělám to,“ přikývl Ivan. „Rusko přepíná.“ Pak drnčící věcičku vypnul a vzdychl. Nechtěl zajít tak daleko.
   „Bratříčku, stalo se něco Natashe?“
   „Nevím. Nikdo to neví. Maďarsko je za tou čárou, která nás dělí od města. Ale věřím, že nikomu neublížila.“ Po těch slovech jeho sestra vyběhla ze stanu. „Katyusho! Vrať se!“

   Ludwig se vyškrábal na hradby. Chvíli mu trvalo, než zjistil, kde teď Elizabeta je. „Pal!“ Vydala další rozkaz a ohlédla se. „Co zas chceš? Rusové na nás dotírají jako zuřivé vosy. Dlouho už je odrážet nemůžeme.“
   „A máš nějaký plán, Elizabeto?“
   „Ano. Plán, jak odtud uniknout, protože jestli Ivan znovu zaútočí, nic jiného nám nezbude,“ prohlásila pevně a stočila zrak ke kopcům v dáli. „Vlastně se tím nic nezmění. Ty se vrátíš domů a já se na čas schovám. Má země bude zachráněna.“
   „On se ale nezastaví! Bude postupovat dál. Přece víš, koho chce dostat na lopatky,“ namítl Ludwig a Maďarsko se ušklíbla.
   „Právě proto by ses měl postarat, aby se k tobě nedostal. On moc dobře ví, kdo stojí za celým tímhle konfliktem.“
   Byla to rána do živého, ale nezareagoval na ni. „Co říkáš, je rozumné. Nebude-li zbytí, ustoupíme a zastavíme Braginského na lepší strategické pozici.“
   „Jsem ráda, že ti nejde o krev mých lidí, Ludwigu.“ Poprvé po dlouhé době se usmála.

   Ivan našel Yekaterinu u Eduardova lůžka. „Á, Estonsko! Jakpak se máme?“ nakoukl do stanu.
   „Bratříčku, on mě chránil vlastním tělem!“ vyhrkla Ukrajina a přitiskla si ruku k srdci.
   „To vážně nic nebylo, pane Ivane,“ ohradil se okamžitě blonďatý mladík.
   „No no. Když Katyusha tvrdí, že jsi toho udělal dost, zasloužíš si odměnu. Co třeba porci pirožků navíc, až se vrátíme?“ navrhl bezelstně a Estonsko se vzmohl jen na přikývnutí. Pak se Rusko obrátil k východu. „Anglie řekl, že nemáme riskovat. Ráno zaútočíme a dobijeme město. Ty se pak s Yekaterinou vrátíš domů a já budu s vojskem táhnout dál.“
   „Ale bratříčku…“
   „Už jsi udělala dost. Někdo nám přece musí dohlédnout na domácnost. Litva tam určitě zase rozbil, co mohl,“ pousmál se a tím vyloudil úsměv i u své sestry.
   „Ano,“ přikývla. „Vrátíme se domů.“

   Slečna Héderváry rozrazila dveře Ludwigovy ložnice. „Zaútočili! Rusové se sem řítí jako splašení!“
   „Cože? Co to povídáš?“ Německo vyskočil z postele, v běhu natahoval kalhoty, až se přiblížil k oknu. „Obrana je nestihne zastavit,“ vzdychl.
   Přikývla. „Je čas jít!“

   Když Rudá armáda dorazila k městu, začali před něj vybíhat lidé a padat na kolena. Elizabeta to nařídila hned, jak bylo rozhodnuto o odchodu. Měla tak čas prchnout se svými i Ludwigovými vojáky. Oba dobře věděli, kam zamíří.

   Ukrajina bratra radostně objala. Tohle bylo jejich vítězství. Ivan se ale netvářil vesele. Nechal prohledat město, aby se přesvědčil, že se nemýlí. Pak sáhl po vysílačce.
   „Rusko volá Francii. Německo s Maďarskem jsou fuč.“
   Uslyšel Francisův povzdech. „Nevadí. Však my ho dostaneme na kolena. Kdo zpustoší půlku světa a zbaví ho lásky, nezaslouží si odpuštění.“
   „Eh?“ Ta slova jaksi nepochopil.
   „A co dál? Co teď bude Braginski dělat?“ vyptával se Francouz zvědavě.
   „Myslím, že si trochu oddechnu a půjdu dobýt Polsko,“ uchechtl se Rusko pro sebe a zmáčkl vypínač.
   Zatímco Ivan postupoval s vojskem dál severním směrem, Ukrajina s Estonskem se zvolna přibližovali k domovu. Dvou osamělých jezdců si nikdo nevšimne.

   Feliks Lukasiewicz, hlavní představitel polského státu, se jednou rukou opíral o štafle, v té druhé držel štětku. Byl trochu rozladěný. Všude, kam se podíval, byl jen nepořádek. Když ho Francie s Anglií přišli varovat, samozřejmě na to nedbal a velice se divil, když mu Německo vtrhnul do domu. Teď aby po něm uklízel tu spoušť.
   Muž zaslechl podezřelý hluk, přestal máchat štětkou, namočenou v růžové barvě, a přinutil se ohlédnout. Nejdříve si myslel, že něčí rudé kabáty oživly, pak ale uznal, že ta představa by byla příliš šílená. Ale pokud nemá halucinace, pak…
   To už ale Polsko celý zrudl vzteky a máchl štětkou do prázdna. „Hej, ty! Jestli mi tu něco rozbiješ, tak se fakt pořádně naštvu a tvým hlavním městem se stane Varšava!“ zahulákal na pochodující šiky, a nezapomněl ani na správně hrozivý výraz. Ivan si vzdychl. Přece ho přišli zachránit.

   Roderich se rýpal v záhonu, vybíral plevel. V myšlenkách byl stále u Maďarska. Bál se kontaktovat Ludwiga, aby Spojenci nezjistili, že má s tím incidentem něco společného. Zavrtěl hlavou. Teď tu má práci, měl by tedy myslet na ni. K hlavní bráně stál otočený zády, takže si nemohl všimnout postavy, která sklouzla ze hřbetu kradeného koně a rozběhla se k němu. Zpozorněl, až když do něj kdosi vrazil a povalil ho na trávu.
   Užasle hleděl do těch rozzářených zelených očí. „Žiješ,“ vypravil ze sebe a sevřel ji v náručí. Pak se však od ní odtáhl a přísně se na ni podíval. „Přivedl tě Ludwig?“
   Zavrtěla hlavou. „Rusko dobyl Budapešť, museli se vzdát. Vojáci čekají u brány.“ Ukázala rukou za sebe, podíval se naznačeným směrem. Bojovně vyhlížející Maďaři tam opravdu stáli, čekali na povel.
   „Řekl jsem ti, že nebudeš bojovat!“ Zavrtěl nesouhlasně hlavou.
   „Na to je příliš pozdě,“ odvětila Elizabeta a stále se usmívala. „Ivan možná přijde sem.“
   Nechápal její úsměv, jemu ta zpráva připadala přinejmenším hrozná. Tíha všech těch starostí na něj teď tvrdě dopadla. „Přijdou si pro nás,“ zašeptal, přitiskl ji k sobě a zavřel oči. „Nedopadne to dobře.“