17.kapitola - A myši mají pré!

vloženo: 14.08.2010   
počet zobrazení:   

   Prusko konečně sehnal správné náčiní a vydal se k důstojnické koupelně. Když otevřel dveře, musel se ušklíbnout. Ty louže byly snad všude. Opatrně se rozhlédl, jestli se někde nezachytil dívčin vlas. Pak se pustil do vytírání. Točil v ruce koštětem a hvízdal si. Bylo dobře, že ho matka naučila, aby se o sebe postaral.

   Blonďatá si promnula oči. „Gilberte?“ Zapátrala rukou kolem sebe.
   „Trochu víc nalevo, holubičko!“ ozval se hlas, ohlédla se. Prusko se opíral o otevřené dveře. „Bratříček vytáhnul paty. Odjel, a hned tak se nevrátí.“
   „Takže to znamená…,“ vydechla nevěřícně, ale to už šedovlasý vrtěl hlavou.
   „Kdepak, takovéhle štěstí my mít nebudeme.“ Chápavě přikývla. I tak to bylo víc, než mohla žádat.
   Gilbert si své lamentace pro sebe dlouho nenechal. „V té lázni ses tedy činila.“
   „Říkal jsi, že musíme spěchat. Nemohla jsem za to, že ta voda stříkala všude!“ ohradila se rychle.
   „No, štěstí, že si to bratříček vyložil po svém,“ uchechtl se šedovlasý a zamrkal. „Musíme ti najít něco pořádného na sebe.“

   Nakonec se uchýlili k tomu nejnepravděpodobnějšímu řešení. „Tak se mi zdá, že tímhle uděláme tomu italskému prckovi obrovskou radost,“ bublal Prusko a pokoušel se na koleně vyrobit tuniku z nepoužívaných kusů látky.
   „Kdo tě učil šít?“ zajímala se dívka a nedokázala potlačit zahihňání.
   „Má milovaná matinka,“ pravil s úsměvem. „Vždycky říkávala: Starej se pořádně o bratra. A já se staral tak důkladně, že to dopadlo tak, že bratříček se teď stará o mě.“
   Musela uznat, že odvedl pěkný kus práce. Slušně poděkovala a podívala se na sebe. Byly to takové jednoduché šaty, podobné těm, jaké nosívali staří Římané.
   Prusko vykoukl ze dveří. „Už můžeš, prcku!“ Ta slova patřila Felicianovi, který se schovával v chodbě.
   „Jé! To je krása!“ Nemohl z mladé ženy spustit oči. „Kéž by to viděl děda Řím!“
   Usmála se. „Myslíš, že bych se mu líbila?“ prohlásila koketně a pokusila se upravit si vlasy.

   Nabytou svobodu oslavil Gilbert po svém. Protáhl Foxy po sídle, ukázal jí snad každý kout v domě. Neuniklo jí, že je v něm nezvykle mnoho mužů. V duchu zaklela. Jistě, nemohlo to být jen tak.

   Itálie měl neskutečnou radost z toho, že svou kamarádku opět vidí. Tiskla ho k sobě a smála se. Bylo to milé shledání. Všichni tři se toho večera bavili rozpustilými historkami, během nichž tekly potoky slz způsobených smíchem. Foxy byla ráda, že Německo odjel na frontu a ona může zas klidně dýchat, alespoň na chvilku. Proč ta proklatá válka už konečně neskončí? Její život je stále v ohrožení, a ani všechna ta veselost okolo ní nemůže zahnat její chmury.

   Gilbert si toho všiml první. Právě vysvětloval Italovi, že zůstane s dívkou v pokoji, protože zrovna porušili Ludwigovy příkazy, a on ji proto musí chránit. Krčil nos, ale nakonec souhlasil, když mu Prusko dovolil, že za ní může kdykoliv přijít, alespoň do doby, dokud se jeho bratr nevrátí.
   Ocitli se v pokoji v horním patře, daleko od všech těch slídivých zraků. „Co tě trápí? Tak ven s tím!“
   Blonďatá potřásla hlavou. „Jen tahle zlatá klec, nic víc.“
   „Jo, není to ráj na zemi, ale nic víc tu momentálně nemáme,“ přikývl. „Už půjdu na kutě.“
   „Počkej! Neměl bys spát na zemi a já se tu rozvalovat v posteli! Je to tvůj pokoj.“
   Uchechtl se. „Tím se netrap. Já jsem zvyklej!“ konejšil ji a natáhl se na deku. Spal s rozepnutou košilí, s přikrývkou jen líně přehozenou přes sebe.
   Ona usnout nemohla. Stalo se toho za poslední dobu tak moc, a přitom nepřestala ani na okamžik myslet na domov, na Londýn, na Arthura a jeho bratra. Chyběli jí.
   Opatrně vstala, vzala peřinu a přehodila ji přes spícího mladíka. Nezaslouží si mrznout. Právě se převrátil na bok. „Díky, šelmičko,“ broukl a zamrkal.
   Vyděsilo ji to. „Ty nespíš?“ vyjekla, ale pak se jí zablýsklo v očích, sáhla po polštáři a začala s ním bušit do mladíka s červenýma očima. Smál se a chránil si hlavu.

   Feliciano byl ráno udiven tím, že mu blondýnka přinesla tác s jídlem až k posteli. Riskla to, i přes ústrky ze strany mužů, kteří sledovali, co bere do ruky za přísady. Nejspíš se báli, aby někoho neotrávila, což bylo pochopitelné, vězeň by se přece mohl chtít mstít.
   Odložila podnos a chvíli se zaujetím pozorovala spícího mladíčka. Včera v noci si připadala jako malé bezstarostné dítě, jako kdyby se vrátila zpět do doby, kdy bývala nejšťastnější. Snad to způsobil ten ztřeštěný voják v modré uniformě, který se choval bláznivě už od jejich prvního setkání. Foxy si uvědomovala, že si už musel projít ledasčíms, ale i tak se dokázal radovat z maličkostí. A ty jizvy na zádech… musel hodně bojovat. Nemohla mu plně důvěřovat, byl přece její nepřítel, ale i tak… necítila se v ohrožení, když byl Gilbert poblíž. A neuniklo jí ani to, že tenhle bezstarostný mládenec má všechno pečlivě srovnané v hlavě, ví, co chce a jak toho dosáhnout.
   Přestala přemýšlet a opatrně šťouchla do mladého Itala. Ten vzápětí otevřel oči. „Ahoj,“ zamumlal a usmál se.
   „Donesla jsem snídani,“ naklonila se k němu Foxy a dala mu pusu na čelo. Ihned se pustil do jídla.

   Dny ubíhaly rychle a každý den se stalo něco, co se spojenecké agentce vrylo do paměti, ať už to bylo krásné nebo odpuzující. Stále si uvědomovala své postavení v tomto domě, a když na to náhodou pozapomněla, bylo jí to velice nepěkně naznačeno.
   Například telefon, taková obyčejná věc. Jen jednou se nechala zlákat k navázání kontaktu s domovem. Opatrně se přiblížila, vyplašeně se rozhlédla a sáhla po sluchátku. Vzápětí jí voják schovávající se v rohu přimáčkl ruku ke stolu.
   „Máte zakázáno telefonovat!“ vyštěkl ostře.
   Ten hlas poznávala. „Alberte?“
   „Nikdo vám nedovolil oslovovat mě jménem, madam,“ zahučel a pustil ji. O krok ustoupila a podezřívavým pohledem si prohlížela mladíka, který ještě nedávno hypnotizoval okna jejího pokoje. A v příští chvíli… telefon zazvonil.
   Mladík v uniformě se ho neodvážil dotknout, bylo by to přímé porušení rozkazu, a ona nesměla. Chvíli na ten povykující předmět oba zírali, pak se rychlostí blesku přiřítil Gilbert a sáhl po sluchátku. „Nerušte, tady se slaví!“ houkl do telefonu a zavěsil.
   Zaskočený Romano nedokázal pochopit, jak mu mohl někdo praštit s telefonem. „Hej! Kdo je to?“ Nic, skutečně byla ta věcička hluchá. Zaškaredil se a odplivl si na podlahu. „Zatracenej bramborožroute!“

   „Tak mi jednou bratr mezi vším tím syčením a prskáním prozradil, že prý umíš tančit,“ prohlásil šedovlasý jednoho odpoledne, když se všichni tři sešli v salónku.
   „No, to je pravda. V A… tedy tam, kde jsem doteď žila, mě tanec živil. Dlouho jsem se toulala po ulicích,“ přikývla. Pak se podívala na sebe a na tuniku, kterou jí spíchl Prusko. „A to bych měla tančit v tomhle?“
   „No jistě! Feli vezme kytaru a zahraje nám nějakou správnou italskou a ty můžeš tančit.“
   „Nejlepší hudba je ale rakouská,“ posmutněl Itálie.
   „Tak napřed něco zabrnkej a pak tam můžeš pustit desku,“ svolil Gilbert a ušklíbl se. Nechtělo se mu právě teď vzpomínat na Rodericha.
   Feliciano si opravdu došel pro kytaru. Foxy se tomu nejdřív malinko bránila, ale pak se nechala přemluvit a oběma zatančila, přece jen ji to trochu uvolnilo. Dokonce od těch dvou uslyšela potlesk. Nepatrně se uklonila a chtěla se posadit, to pravé finále mělo však teprve začít.
   Prusko něco zašeptal Felicianovi do ucha a ten se ihned chopil gramofonové desky a začal nastavovat přístroj. Šedovlasý si oprášil uniformu a chytil dívku v tunice kolem pasu. „Umíš tančit valčík?“ zeptal se jí náhle. Rychle zavrtěla hlavou. Jen kývl. Vůbec mu to nevadilo. A hned vzápětí se s ní zatočil dokola.
   „Nemůžu tančit tyhle tance. Ani na to nemám boty!“ bránila se blonďatá, ale to už si ji Prusko správně chytil, počkal na první tóny královského tance a přitáhl si ji blíž.
   „Naučím tě to,“ usmál se. „Prostě se jen nech vést.“ Zděšeně polkla a oči se jí rozšířily. Bála se, ale brzy zjistila, že nemá čeho. „Ten hnidopich Roderich by teď určitě poznamenal, že od Němce k Rakušanovi je jen kousek. A už se přestaň třást a užívej si ples, princezno. Je totiž jenom náš…“
   „Gilberte, já…“
   Podlomila se jí kolena, jak nešikovně šlápla. Za malou chvíli už kroužili kolem sálu, tanec se stával stále rychlejším. Opravdu měli celý sál jen pro sebe. Feliciano je nadšeně povzbuzoval, sám byl uchvácen hudbou linoucí se z gramofonu. Foxy přestala vnímat, kde je a s kým, ve svých představách se ocitla na nádherném plese, ušpiněnou tuniku vyměnila za prošívané šaty, celá místnost vypadala jako z minulého století. Z představ ji však vyrušil Gilbertův hlas.
   „Hej, pánové! Nestůjte za dveřmi! Pojďte se přidat!“
   Parta mladých vojáků se nechala zlákat, ti starší zůstali na hlídce. Blonďatá se řádně zapotila, když ji jeden po druhém vyzývali k tanci, po chvilce váhání se k nim přidal i mladý Ital. Styděla se před nimi, ale teď už couvnout nešlo. Pohlédla úkosem na Gilberta, když jí další „tanečník“ pokládal ruku kolem pasu. V očích mu jiskřilo, když odpočítával: „Á raz, dva, tři… raz, dva, tři… To vás neučili tancovat, lenoši?“
   Ten den byl příliš přeplněný zážitky, než aby si z něj mohla pamatovat všechno.

   Večery patřily vínu a vlídnému slovu. Prusko rád vyprávěl o minulosti. Ty příhody byly neuvěřitelné, ale zřejmě pravdivé. Nechtěně se tak dozvěděla spoustu věcí o jeho přátelích.
   „Prásk! Prásk! Hleďte, jaká je síla mého království!“ Rozjásaný hošík, kterému už stačily zešedivět vlasy, právě šlapal do něčí hromádky báboviček. Vzápětí se překulil, protože ho kdosi praštil.
   „Ještě jednou mi zničíš můj hrad z písku a nacpu ti svůj mečík do zadnice!“ vyhrožoval dlouhovlasý hoch v miniaturním brnění.
   „Heh, tak toho já se nebojím.“

   Švýcarsko namočil kus látky do studené vody a pak ho nekompromisně připlácl Prusku na tvář. „Nechápu, proč nemůžete nechat Maďarsko na pokoji! Ty i Roderich, oba jste nepoučitelný! Já přece nejsem žádný samaritán. Příště už si pomůžete sami!“ zuřil krátkovlasý blonďák a vzpomínal, jak jen před pár minutami tahal Rakousku šípy z kalhot.
   „Když on si neumí hrát!“ namítl Gilbert a předvedl bolestnou grimasu, načež dostal od Švýcarska pořádnou facku.
   „Kdybyste ho neprovokovali, nic by vám neudělal!“ Pak ztišil hlas. „Jestli to ještě jednou zkusíte, pozvednu proti vám zbraň já, je to jasné?“

   Foxy si přidržela ruku u úst. Opět ji rozesmál tak, že nemohla přestat. „Bývals… bývals roztomilé dítě. Takový… malý rebel.“
   „Však to já jsem pořád,“ ušklíbl se a dal k dobru další historku.
   Stalo se to na slavnostním odhalení Lichtenštejnska světu, v Roderichově paláci ve Vídni. Sešli se tam všichni staří známí. Švýcarsko drobnou dívenku všem představil jako svou sestru Lili. Ta se nervózně popotahovala za dva dlouhé spletené copy, zřejmě nesvá z té spousty lidí kolem. Ale nebyla jediným člověkem, se kterým se měl Rakousko toho dne seznámit.
   „Německo, kdepak je ten tvůj sourozenec, co o něm pořád mluvíš?“
   Ludwig se zašklebil a popostrčil dopředu mladíka ve společenském úboru. „Tohle je Gilbert, můj starší bratr,“ představil ho.
   Roderich na něho zůstal zírat. Ty vlasy, ten panovačný úsměv… mohl by to být…?
   „Zdravím. Ještě pořád se necháváš ochraňovat od žen?“ Prusko si neodpustil rýpnutí do citlivého místa.
   „Nejsem povinen ti odpovídat, ty skunku!“ ucedil aristokrat a chvíli se propalovali pohledy. Pak propukla ostrá hádka, v níž oba zapomněli na slušné vychování, a skončila pranicí.
   Lichtenštejnsko zatahala mladíka s trochu rozčepýřenými blonďatými vlasy za kabát. „Co to ti dva dělají, bratříčku?“
   „Perou se,“ povzdychl si Švýcarsko a jeho pohled ztvrdl. „Je mi úplně jedno, kdo to začal, ale já to skončím! Nikdo ti nebude kazit oslavu!“ Pak vykročil ke klubku přihlížejících, odkud se ozývaly vzrušené hlasy.
   „Gilberte, nech ho na pokoji!“ pokoušel se Ludwig uklidnit bratra.
   „Roderichu, tak už dost!“ bědovala Maďarsko.
   Mladík se zelenýma očima pomalu přešel k oběma bojujícím, krátce na ně pohlédl, chytil každého z jedné strany a nechal je o sebe srazit hlavami. „Stačilo, vy dva! Odteď tu bude klid!“ zahřměl Švýcarsko a všichni se zachvěli.

   Foxy přepadl další záchvat dusivého smíchu. Soucítil s ní, nabídl jí kapesník. S díky ho odmítla a otřela si oči rukou. To rudooké kvítko se na ni nepřestávalo zubit. „Asi si dám ještě sklenku,“ prohlásila a sáhla po číši. Několikrát se jí stalo, že byla příliš unavená, aby došla k posteli. To se pak stulila Gilbertovi do náručí a ráno se probudila vedle něho, s jeho rukou na hrudi. Pokývala hlavou. Zřejmě tomu dnes nebude jinak.

   Také si zvykla vyprávět mu historky ze svého života, dávala si ale dobrý pozor na to, aby neprozradila nic, čeho by později litovala. Mluvila o svých přátelích tak, aby nebylo poznat, o koho jde. Občas se stalo, že jí nějaké drobné slovíčko uklouzlo, ale v tu chvíli ji vždy zarazil a vlídně ji upozornil na to, že víc vědět nepotřebuje. Nepřestávalo jí to vrtat hlavou. A jednoho večera byla zvědavost příliš silná.
   „Můžu se tě na něco zeptat?“ začala opatrně, přikývl. „Někdy… někdy mě zarazíš a nenecháš mluvit dál. Proč nechceš zjistit, odkud pocházím? Proč mi vlastně pomáháš?“
   Vzdychl si. Čekal něco takového. Spolkl ošklivou větu o tom, že ženy potřebují mít důvod ke všemu, a zamyslel se. „Copak to není jasné? Takové informace mozek neuchová snadno. A kdybych se prořekl před Ludwigem, dá tě okamžitě zastřelit.“ Něco takového ji nenapadlo. „A co se týká té druhé otázky,“ pokračoval Prusko. „…jsme koneckonců oba vězni.“
   „Ale vždyť jsi jeho bratr!“ namítla a tázavě se na něho podívala.
   „Tak dobře, řeknu ti to na rovinu,“ povzdychl si šedovlasý. „Já jsem tuhle válku nechtěl, bratr mě do ní zatáhl! Můj dům je na strategickém území. Ukázal mi, že nemám na vybranou. Všichni ví, že jsem Ludwigův sourozenec, a už jen kvůli tomu od nich nemůžu čekat slitování. Musím chránit svou zemi, je to moje povinnost, ale vůbec mě to netěší. Bratříček mě má v hrsti, takže zkazit mu pár jeho válečných plánů je to nejmenší, co můžu udělat. No, jestli osud bude chtít, aby tuhle válku vyhrál, tak ji vyhraje. Ani ty, ani já s tím nic neuděláme.“
   Přikývla, a když promluvila, hlas měla nezvykle zastřený. „Mrzí mne, že se nemůžu přinutit ti věřit.“
   „Tím se netrap,“ konejšil ji Gilbert. „Přece jen jsem tvůj nepřítel. Já jsem Němec a ty Němce nenávidíš. Věř mi, že to chápu.“
   „Bu… bude nejlepší, když už půjdu spát,“ prohlásila nakřáplým hlasem a odebrala se k posteli. Chvíli bylo ticho, pak do něj zazněl Foxyn tichý pláč.

   Další odpoledne se Prusko zdržel u skříně, jako by si rozmýšlel, kterou košili si vzít na sebe. Pak se ohlédl. „Pojď sem na okamžik, Foxy!“ Zpozorněla, když uslyšela své jméno. Vytáhl svou pečlivě vyčištěnou uniformu z dob jeho největší slávy. Červený plášť upevněný na modrém fraku a vpředu běloskvoucí bílá.
   „Je nádherná,“ vydechla blonďatá dívka a uhnula očima.
   „Vezmi si ji na sebe,“ vybídl ji.
   „Ale… to já přeci nemůžu…“ Náhle nevěděla, co na to má říci.
   „Jen si ji vezmi. Chci ti něco ukázat a to něco je venku. Ale neušpiň mi ji.“
   Zastyděla se. Včera s ním jednala jako s nepřítelem a on jí to takhle oplácí.

   Počkal, až se převlékne, a pak ji vyvedl ven. Hodila si vlasy dopředu, připadala si nesvá. Vyšli před sídlo, kde je zastavil voják se zbraní.
   „Kam se chystáte, pane?“
   „Na projížďku,“ odpověděl Prusko způsobně.
   Jeho podřízený chvíli nevěřícně zíral na pruskou uniformu, kterou měla blonďatá na sobě. „Obávám se, že vám to nemohu dovolit,“ vyhrkl a sevřel pušku pevněji.
   „Tak svolej kamarádíčky a pojedete s námi, pak budeš mít jistotu, že se zase vrátíme,“ navrhl mu Gilbert bezelstně.
   „To… to zní jako dobrý nápad, pane!“ Poslušně zasalutoval a odběhl.
   Šedovlasý vzal mezitím dívku do stájí, zastavili se u statného černého hřebce. „Nekousne mě?“ ujišťovala se Foxy.
   „Je to vojenský kůň, pozná uniformu. Proto jsem taky chtěl, aby sis ji na sebe vzala,“ naklonil se k ní šedovlasý.
   Zvíře se opravdu chovalo klidně. Prusko jí pomohl dostat se do sedla a pak se ladně vyhoupl za ni. Nechal ji držet opratě a společně opatrně vyjeli ze stáje.
   „Tak na co čekáte? Do sedel, panstvo!“ zavolal na nervózně přešlapující mladíky. To je probralo. Poslušně se odebrali ke stájím a za chvíli vedle sebe měla dvojice ozbrojenou jízdu. „Drž se pevně a ničeho se neboj,“ zašeptal Gilbert dívce do ucha a pobídl koně. Jejich „ochránci“ okamžitě vyrazili za nimi.

   Cválali krajinou, vítr si pohrával s dívčinými vlasy a ona se pomalu přestávala bát té výšky i mladíkova hřejivého těla, které cítila pokaždé, když se k ní trochu víc přitiskl. Vojáci se snažili udržet s nimi krok.
   „Řekni mi, už jsi někdy zažila spanilou jízdu?“ Opatrně zavrtěla hlavou. „Tak jak se ti líbí?“
   „To se nedá vyjádřit slovy,“ vydechla a pevně objala koňskou šíji. Díval se na ni a smál se. Ještě chvíli nechali koně cválat, dokud se za horizontem neobjevilo rudě zářící slunce. Nastával soumrak. Čas vrátit se zpátky.